ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.12.2007:95
sp. zn. 9 As 12/2007 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
společnost Sitel, spol. s r.o., se sídlem Baarova 957/15, Praha 4, zastoupeného Mgr. Zbyškem
Jarošem, advokátem se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, zastoupenému JUDr. Petrem
Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 5. 2002, č. j. RR 170/2002 Ti, o zřízení věcného břemene, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2006, č. j. 30 Ca 50/2006 - 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen uhradit společnosti Sitel, spol. s r.o., se sídlem
Baarova 957/15, Praha 4, náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 2856 Kč, k rukám
právního zástupce Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta se sídlem Zelený pruh 95/97,
Praha 4, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu Prostějov, jehož právním nástupcem je Krajský úřad
Olomouckého kraje (dále jen „stěžovatel“), ze dne 20. 5. 2002, č. j. RR 170/2002 Ti, bylo
zamítnuto odvolání společnosti Sitel, spol. s r.o. (dále též „účastník řízení“), proti rozhodnutí
stavebního úřadu Městského úřadu v Prostějově (dále též „stavební úřad“) ze dne 25. 3. 2002,
č. j. SÚ 600/02-Tom, kterým byl zamítnut návrh účastníka řízení na zřízení věcného břemene
dle ust. §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů,
ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o telekomunikacích“),
k nemovitostem v rozhodnutí blíže specifikovaným a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
96
Stěžovatel vycházel při svém rozhodování z názoru, že v případě, že zřízení věcného břemene
je požadováno pro stavbu již provedenou, byl stavební úřad oprávněn návrh účastníka řízení
na zřízení věcného břemene zamítnout.
Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení žalobu, o které rozhodl krajský soud tak,
že žalobu usnesením ze dne 26. 2. 2003, č. j. 30 Ca 236/2002 - 25, odmítl dle ust. §68
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), z důvodu, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní
věci. Kasační stížnost účastníka řízení proti tomuto rozhodnutí krajského soudu byla
Nejvyšším správním soudem odmítnuta usnesením ze dne 29. 7. 2003, č. j. 5 As 6/2003 - 40,
neboť usnesení, které bylo předmětem kasační stížnosti, nebylo pro vady doručení
pravomocné. Poté, co byla tato překážka odstraněna, podal účastník řízení novou kasační
stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2004,
č. j. 7 As 52/2003 - 60. Toto rozhodnutí však bylo současně s uvedeným rozhodnutím
Krajského soudu v Brně zrušeno usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 17. 1. 2006,
č. j. Konf 130/2005 - 8, jímž tento senát vyslovil, že pro řízení o žalobě podané proti shora
uvedenému rozhodnutí stěžovatele je příslušným soud v rámci správního soudnictví.
Z tohoto důvodu o věci znovu rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozhodnutí stěžovatele
společně s předcházejícím rozhodnutím stavebního úřadu zrušil pro vady řízení a věc vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud totiž nesouhlasil s právním názorem stěžovatele a stavebního
úřadu, že mohou o návrhu na zřízení věcného břemene rozhodnout pouze před zahájením
stavby, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005,
č. j. 5 As 11/2003 - 66.
Ve včas podané kasační stížnost namítal stěžovatel, že krajský soud dle jeho názoru
vybočil při přezkumu jeho rozhodnutí z mezí daných mu ust. §75 odst. 2 s. ř. s.,
neboť žalovaná rozhodnutí zrušil z jiných důvodů, než bylo požadováno. Rovněž je nutno
zdůraznit, že dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993, č. j. 6 A 10/92 - 27,
nelze ze žádného ustanovení právního předpisu dovodit subjektivní oprávnění na vyvlastnění.
Tento závěr koresponduje i s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 11/2003.
Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť jeho odůvodnění
obsahuje jen velmi kusou zmínku o právním názoru, kterým byl krajský soud při rozhodování
veden, když nikterak nezdůvodnil, proč a na základě čeho by stavební úřad měl porušit
čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dle názoru stěžovatele není stavební úřad vybaven kompetencí rozhodovat o zřízení věcného
břemene podle ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích i poté, co byla stavba
telekomunikačního zařízení postavena, resp. zahájena. Větu druhou ust. §91 odst. 3
telekomunikačního zákona je dle stěžovatele nutno vykládat v kontextu věty první,
tj. že stavební úřad může rozhodovat o vyvlastnění jen před zahájením stavby. V rámci stavby
na cizím pozemku tak stavební úřad nemá žádné kompetence. Stěžovatel dále poukázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 67/2005. Dále ve vztahu k výroku
o náhradě nákladů řízení tento přiznává účastníku řízení náhradu nákladů i za kasační stížnost,
která byla zamítnuta. Stěžovatel nevidí důvod, proč by měl nést náklady na její vypracování.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností
napadené rozhodnutí zrušil.
Účastník řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve podrobně rekapituluje
dosavadní průběh sporu, když dále uvádí důvody, pro které nesouhlasí s přiznáním
odkladného účinku podané kasační stížnosti. Účastník řízení nesouhlasí s tvrzením
97
stěžovatele, že krajský soud vybočil z mezí daných mu ust. §75 odst. 2 s. ř. s. tím, že zrušil
správní rozhodnutí z jiného než žalobou daného důvodu. Naopak se domnívá, že mu krajský
soud dal plně za pravdu. Účastník řízení rovněž plně odmítá otázku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu, když v odůvodnění rozsudku je jednoznačně vysloveno,
že příslušným k vydání rozhodnutí v dané věci je stavební orgán, který není nikterak časově
omezen, resp. je povinen vydat rozhodnutí o zřízení věcného břemene bez ohledu na to,
zda již byla realizace stavby zahájena či dokonce dokončena. Kasační stížnost neobsahuje
žádné nové skutečnosti, stěžovatel i přes několikráte soudně potvrzený opačný názor,
než který zastává on, dlouhodobě trvá na rigidním výkladu ust. §91 odst. 3
telekomunikačního zákona. Účastník řízení proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti a přiznání
mu náhrady nákladů řízení, které mu vznikly.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích pro zajištění výkonu oprávnění
podle §90 odst. 1 písm. a) a b) uzavře držitel telekomunikační licence ke zřizování
a provozování veřejné telekomunikační sítě nebo držitel osvědčení o registraci ke zřizování
a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření
televizních signálů po vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby
písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu.
Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný
stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné
telekomunikační sítě nebo držitele osvědčení o registraci ke zřizování a provozování
veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních
signálů po vedení.
Před vlastním hodnocením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit,
že v obdobné věci (vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 67/2005) zaujal
rozhodující senát na danou problematiku odlišné stanovisko než to, které bylo prezentováno
v napadeném rozhodnutí krajského soudu a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 - 66, a proto předložil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.
Tento senát usnesením ze dne 20. 3. 2007, č. j. 7 As 67/2005 - 43, vyslovil, že„z ... ustanovení
zákona o telekomunikacích vyplývá záměr zákonodárce usnadnit rozvoj veřejných
telekomunikačních sítí tím, že jejich výstavba bude podrobena méně formální povolovací
proceduře než stavební aktivity jiné. Z tohoto důvodu rovněž zákonodárce svěřil stavebním
úřadům pravomoc, aby, pro případ nemožnosti zřídit věcné břemeno smlouvou, rozhodly
při splnění předepsaných zákonných podmínek o omezení vlastnického práva k pozemku
zřízením věcného břemene spočívajícího v povinnosti strpět vedení veřejné telekomunikační
sítě ve prospěch držitele telekomunikační licence. ... V případě absence souhlasu vlastníka
s položením vedení veřejné telekomunikační sítě tedy musí stavební úřad již v řízení o vydání
územního rozhodnutí předběžně posoudit, zda jsou dány zákonem předepsané předpoklady
pro zřízení věcného břemene ve prospěch držitele telekomunikační licence ve smyslu §91
odst. 3 zákona o telekomunikacích. ... Ani z gramatického výkladu §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích nevyplývá, že by po položení vedení veřejné telekomunikační sítě nebylo
možné rozhodnout o zřízení věcného břemene. Naopak, gramatickým výkladem
tohoto ustanovení je třeba dojít k závěru, že předpokladem pro následné rozhodnutí
stavebního úřadu o zřízení věcného břemene je nemožnost uzavřít před pokládkou vedení
smlouvu o zřízení věcného břemene s vlastníkem pozemku. Je tedy vyloučeno, aby držitel
telekomunikační licence položil vedení bez toho, aby jednal s vlastníkem pozemku
98
(nebo o to alespoň usiloval způsobem, který lze po něm spravedlivě požadovat) a spoléhal
na to, že položené vedení bude následně legalizováno rozhodnutím stavebního úřadu o zřízení
věcného břemene. V takovém případě nedbalého přístupu ze strany držitele licence
by stavební úřad musel návrh na zřízení věcného břemene zamítnout. ... Vázat pravomoc
zřídit věcné břemeno k výkonu oprávnění zřídit a provozovat veřejnou telekomunikační síť
jen na dobu do zahájení stavby se za těchto okolností nezdá racionální, když je zcela
nepochybné, že zřízením stavby vztahy mezi držitelem telekomunikační licence a vlastníkem
nemovitosti, na níž se stavba nachází, vůbec nekončí. ... I možnost zřízení věcného břemene
rozhodnutím stavebního úřadu až po položení vedení se jeví jako nezbytná, neboť v opačném
případě by nebylo možno upravit poměry mezi držitelem telekomunikační licence,
který bez příslušného oprávnění (ať již z jakéhokoli důvodu) vedení položil, a vlastníkem
pozemku. ... Rozšířený senát tedy došel k závěru, že interpretace §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích odpovídající dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu,
která neomezuje pravomoc stavebního úřadu zřídit věcné břemeno jen na žádosti podané
před položením vedení veřejné telekomunikační sítě, odpovídá standardním výkladovým
metodám jednoduchého práva a nadto je i konformní s ústavně zaručenými základními právy
a svobodami. S ohledem na shora uvedené rozšířený senát neshledává důvody odchýlit
se od dosavadní judikatorní praxe Nejvyššího správního soudu.“
Devátý senát tedy zdůrazňuje, že je při výkladu problematiky nastolené předmětnou
kasační stížností vázán názory vyjádřenými v usnesení rozšířeného senátu. Vzhledem
ke shora uvedeným závěrům je nutno shledat nedůvodným úsudek stěžovatele týkající
se jeho údajného nedostatku kompetence pro rozhodnutí o věcném břemenu poté, co byla
stavba zahájena, a to z důvodů uvedených výše ve stručném přehledu usnesení rozšířeného
senátu.
Pokud se týká další stížní námitky, a to vybočení krajského soudu z mezí daných
mu ust. §75 odst. 2 s. ř. s., Nejvyšší správní soud v této otázce nesdílí názor stěžovatele.
Ze žaloby (str. 2) jednoznačně vyplývá, že se žalobce (účastník řízení) domníval,
že stěžovatel porušil svoji povinnost vyplývající z ust. §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích, když mimo jiné uvedl, že „časové hledisko není významné
pro rozhodování stavebního úřadu o zřízení věcného břemene“. Jestliže pak krajský soud
zrušil rozhodnutí stěžovatele (a jemu předcházející rozhodnutí stavebního úřadu) mj. proto,
že „zákonem svěřená kompetence úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán“
(str. 5 rozhodnutí), je zřejmé, že ust. §75 odst. 2 s. ř. s. neporušil. Pakliže v rozhodnutí
vycházel z právního názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem, který danou
problematiku hodnotí i z jiného úhlu pohledu, není v tomto možno spatřovat nezákonnost
rozhodnutí jako takového. Tato stížní námitka je tak rovněž nedůvodná.
Shodně se lze vyjádřit i o další námitce stěžovatele poukazující na nepřezkoumatelnost
předmětného rozhodnutí krajského soudu, neboť z rozhodnutí je jednoznačně seznatelné,
z jakých podkladů soud vycházel, které úvahy vzal za základ svého právního názoru,
v čem tento právní názor spočívá a jaká východiska jsou pro správní orgán při jeho novém
rozhodování ve věci samé závazná.
Otázkou protiústavnosti názoru prezentovaného výše se ve svém rozhodnutí
rovněž rozšířený senát zabýval s tím, že uvedl, že „rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu se dále zabýval ústavněprávními souvislostmi posuzovaného případu, nastolenými
předkládacím usnesením sedmého senátu, a zkoumal, zda dosavadní rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu a její výklad §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích
99
je konformní s ústavně zaručenými základními právy a svobodami“, proto ani tato námitka
nemohla uspět.
V poslední řadě stěžovatel nesouhlasí s výší nákladů řízení, které mu krajský soud
stanovil uhradit účastníkovi řízení. Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že stěžovatel
má uhradit 8725 Kč, a to rovněž jako náhradu nákladů za podání kasační stížnosti účastníkem
řízení (která však byla zamítnuta). V odůvodnění tohoto výroku soud uvedl, že je tomu
tak proto, že rozhodnutí o kasační stížnosti bylo posléze zrušeno zvláštním senátem zřízeným
pro rozhodování kompetenčních sporů, a proto analogicky použil ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
S tímto názorem nelze než souhlasit, neboť je nutno zdůraznit smysl ustanovení o náhradě
nákladů řízení spočívající v náhradě nákladů řízení tomu z účastníků řízení, který měl ve věci
plný úspěch. Že účastník řízení byl úspěšným až na základě následného rozhodnutí
kompetenčního senátu a že právně byla jeho kasační stížnost zamítnuta, není v této chvíli
relevantní, neboť není možno stavět gramatický výklad nad smysl zákona. Vzhledem
k okolnosti, že je nesporné, že účastník řízení náklady skutečně vynaložil, byl postup
krajského soudu zcela v souladu s úpravou náhrady nákladů řízení v soudním řádu správním.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastníku řízení, který v řízení úspěšný
byl, byla přiznána náhrada nákladů řízení podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon
ve výši 2100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Protože uvedený
advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), zvyšuje se tento nárok o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů. Částka této daně činí 456 Kč. Právnímu zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů
řízení ve výši 2856 Kč. Tato částka bude uhrazena stěžovatelem účastníkovi řízení do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu