ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.23.2008:41
sp. zn. 9 As 23/2008 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
TeliaSonera International Carrier Czech Republic a.s., se sídlem K červenému dvoru
25a, centrum NAGANO IV, Praha 3, zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem
se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor
územního a stavebního řízení, se sídlem Malinovského náměstí 3, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2004, č. j. OÚSŘ U 04/27572/Do, ve věci
omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2007, č. j. 30 Ca 168/2007 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“),
kterým tento soud odmítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Magistrátu města Brna,
odboru územního a stavebního řízení (dále též „správní orgán“), ze dne 28. 6. 2004,
č. j. OÚSŘ U 04/27572/Do, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno – Tuřany, odboru stavebního,
dopravy, životního prostředí, investic a rozvoje MČ, ze dne 17. 3. 2004, č. j. 2789/02-Ku,
jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na omezení vlastnického práva zřízením věcného
břemene k pozemkům podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ust. §91 odst. 3 zákona
č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o telekomunikacích“). Předmětným usnesením rozhodl
krajský soud znovu poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 9. 2005,
č. j. 30 Ca 21/2005 - 20, ke kasační stížnosti stěžovatele zrušen rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 7 Afs 48/2006 - 51, když předchozí usnesení
krajského soudu ze dne 16. 9. 2004, č. j. 30 Ca 204/2004 - 15, bylo ke kasační
stížnosti stěžovatele zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2005,
č. j. 7 As 46/2004 - 33.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť podle jeho názoru krajský soud nesprávně
posoudil právní povahu institutu vyvlastnění a otázku pravomoci soudů k vedení řízení
ve věci vyvlastnění dle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva
k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), (dále též „zákon o vyvlastnění“),
a v důsledku toho vydal nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby. V dané věci se jedná
o zamítnutí návrhu stěžovatele, aby vyvlastňovací úřad vydal rozhodnutí o zřízení
věcného břemene dle ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích, tedy rozhodnutí
o nuceném omezení vlastnického práva na základě veřejnoprávního předpisu postupem
dle zákona o vyvlastnění. Stěžovatel zdůrazňuje, že z judikatury zvláštního senátu
zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
i judikatury Nejvyššího správního soudu, vyplývá dvojí povaha rozhodnutí o vyvlastnění.
Dle výše uvedené judikatury je podle stěžovatele třeba rozlišit, zda předmětem řízení
je otázka vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva věcným břemenem
zřizovaným správním aktem na straně jedné či zda je předmětem spor o vlastnické právo
na straně druhé. Rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění nebo o nuceném omezení
vlastnického práva věcným břemenem, pak jde o rozhodnutí ve věci veřejnoprávní
a nikoliv soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů. Naopak
pravomoc civilních soudů se dle judikatury Nejvyššího správního soudu vztahuje na spory
o výši a případném rozdělení náhrady za tyto veřejnoprávní akty. Stěžovatel uvádí, že dne
1. 1. 2007 sice nabyl účinnosti nový zákon o vyvlastnění, avšak i tento zákon vychází
podle jeho názoru z výše uvedené dvoukolejnosti přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění.
Jestliže zákon o vyvlastnění v ust. §28 odst. 1 hovoří o řízení ve věci vyvlastnění,
která má být projednána v občanském soudním řízení, existuje tedy nepochybně i věc
vyvlastnění, která má být projednána v řízení jiném, a tím je správní soudnictví.
Předmětné ustanovení tak pouze odlišně od zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“ či „o. s. ř.“), stanovuje
věcnou příslušnost krajských soudů v prvním stupni k projednání věci vyvlastnění,
tj. v otázce náhrady za vyvlastnění. Stěžovatel je přesvědčen, že tímto ustanovením není
nijak dotčen veřejnoprávní charakter rozhodnutí o vyvlastnění, které se nemůže a nestává
rozhodnutím ve věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, a nezbavuje možnosti
domáhat se soudní ochrany veřejného subjektivního práva cestou správního soudnictví.
Jestliže tedy zákon o vyvlastnění o řízení před správními soudy výslovně nehovoří,
je třeba postupovat výlučně podle soudního řádu správního. Krajský soud tedy pochybil,
když žalobu odmítl s tím, že od 1. 1. 2007 se ve věcech vyvlastnění v soudním řízení
postupuje pouze podle občanského soudního řádu v občanském soudním řízení.
S ohledem na výše uvedené navrhl stěžovatel zrušení usnesení krajského soudu a vrácení
věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené
rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným
tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují
v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.
Podle ust. §6 citovaného zákona jsou z rozhodování soudů ve správním
soudnictví vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon.
Podle ust. §46 odst. 2 citovaného zákona soud návrh odmítne také tehdy,
domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat
a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem
přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel
poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu
a ke kterému věcně příslušnému soudu.
Podle ust. §28 odst. 1 zákona o vyvlastnění je k řízení ve věci vyvlastnění,
která má být projednána v občanském soudním řízení, v prvním stupni příslušný krajský
soud.
Podle ust. §30 zákona o vyvlastnění nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje
se v občanském soudním řízení ve věcech vyvlastnění podle občanského soudního řádu.
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující. Dnem
1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického
práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Tento zákon upravuje podmínky
odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu
k pozemku nebo ke stavbě a přechod vlastnického práva nebo nabytí práva
odpovídajícího věcnému břemenu k tomuto pozemku nebo stavbě pro dosažení účelu
vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, poskytnutí náhrady za odnětí nebo omezení
vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku
nebo ke stavbě, jakož i zrušení odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva
odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě a navrácení těchto práv
jejich dosavadnímu nositeli [ust. §1 odst. 1 písm. a) až c) citovaného zákona].
Část sedmá uvedeného zákona upravuje projednání vyvlastnění v řízení
před soudem v ust. §28 odst. 1 tak, že k řízení ve věci vyvlastnění, která má být
projednána v občanském soudním řízení – s poznámkou, že jde o ust. §244 až §250t
o. s. ř. – je v prvním stupni příslušný krajský soud. Tato úprava - jakkoli v rozporu
s převažujícím názorem na veřejnoprávní charakter expropriačního aktu - tedy výslovně
svěřuje projednání vyvlastnění řízení před soudem v občanském soudním řízení
podle části páté o. s. ř., upravující řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným
orgánem, v ust. §244 až §250l o. s. ř.
V části osmé zákona o vyvlastnění, obsahující společná, přechodná a závěrečná
ustanovení, ust. §30 předepisuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje
se v občanském soudním řízení ve věcech vyvlastnění podle občanského soudního řádu.
Jinou úpravu v tomto ohledu zákon neobsahuje.
V souvislosti s touto novou právní úpravou rozhodl zvláštní senát zřízený
podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
usnesením ze dne 8. 6. 2007, č. j. Konf 4/2007 - 6, publikovaným pod č. 1312/2007 Sb.
NSS, tak, že počínaje účinností zákona o vyvlastnění (zákon č. 184/2006 Sb.), tj. ode dne
1. 1. 2007, zanikla příslušnost správních soudů k přezkumu zákonnosti rozhodnutí
o vyvlastnění ve správním soudnictví. Soudní přezkoumání rozhodnutí správních orgánů
ve věcech vyvlastnění, realizované po 1. 1. 2007, má tedy probíhat jako celek pouze
v občanském soudním řízení. K řízení jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení,
a to soudy krajské, které přitom procesně postupují podle části páté občanského soudního
řádu (§244 a násl. o. s. ř.). To, že vyvlastňovací správní akt byl vydán před datem
účinnosti zákona o vyvlastnění, na tom nic nemění, protože zákon o vyvlastnění
tuto otázku v přechodných ustanoveních nijak odchylně neřešil. Od rozhodného data
se proto užije v plném rozsahu nová právní úprava.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že právní názor zvláštního senátu
je třeba aplikovat nejen ve věcech vyvlastnění, ale i ve věcech zřízení věcného břemene,
které je omezením vlastnického práva k pozemku (shodně usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 8. 2007, č. j. 7 A 23/2002 - 79, www.nssoud.cz).
S ohledem na shora uvedené konstatuje Nejvyšší správní soud, že postup
krajského soudu byl správný, když odmítl žalobu stěžovatele podle ust. §46 odst. 2 s. ř. s.,
a to s odkazem na shora citované rozhodnutí zvláštního senátu, a zároveň stěžovatele
poučil o jeho právu podat do jednoho měsíce od právní moci předmětného usnesení
žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného dle ust. §244 a násl. o. s. ř.
u příslušného krajského soudu, neboť od 1. 1. 2007 již není dána pravomoc správních
soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů ve věcech vyvlastnění, resp. zřízení
věcného břemene, jak tomu je v souzené věci. Rozhodnout ve věci přísluší soudu
v občanském soudním řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu