ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.31.2008:43
sp. zn. 9 As 31/2008 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem
Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského
kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, se sídlem 28. října 117, Ostrava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2006, č. j. MSK 88817/2006, sp. zn.
ŽPZ/26198/2006/Mor, ve věci ochrany ovzduší, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2008, č. j. 22 Ca 413/2007 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
kterým tento soud odmítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále jen „správní
orgán“), ze dne 27. 12. 2006, č. j. MSK 88817/2006, sp. zn. ŽPZ/26198/2006/Mor,
kterým správní orgán změnil podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
rozhodnutí Obecního úřadu Václavov u Bruntálu ze dne 10. 5. 2006,
č. j. 258A/2006/Študencová, ve věci vyměření poplatku za znečišťování ovzduší fyzické
osobě MVDr. F. Š. K dotazu krajského soudu stěžovatel v průběhu řízení před tímto
soudem sdělil, že napadené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje mu
bylo doručeno v prvním čtvrtletí roku 2007. Krajský soud v souladu s tímto údajem
poskytnutým stěžovatelem odmítl jeho žalobu jako zjevně opožděnou podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), protože žaloba byla podána dne 12. 12. 2007, tedy po lhůtě
44
k podání žaloby možné, která uplynula dle krajského soudu nejpozději dne 31. května
2007.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že usnesení krajského soudu ze dne
7. 2. 2008, č. j. 22 Ca 413/2007 – 14, je nezákonným rozhodnutím. Jako důvody
tohoto tvrzení uvedl, že proti rozhodnutí správního orgánu podal „návrh žaloby“,
který byl podán u Okresního soudu ve Svitavách dne 5. 1. 2007. Tvrdil, že je možné,
že toto podání ve věci bylo uči něno u místně nepříslušného soudu, což však nic nemění
na včasnosti tohoto podání. Dále uvedl, že byl podán návrh ve věci povolení
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu Ministerstvem životního prostředí.
Ministerstvo životního prostředí rozhodlo dne 27. 11. 2007, č. j. 580/468/ENV/07,
sp. zn. 000371/A-10, a podle stěžovatele bylo posledním rozhodnutím správního orgánu
ve věci a tudíž lhůta k podání žaloby počala běžet od doručení rozhodnutí Ministerstva
životního prostředí stěžovateli. Dále stěžovatel tvrdí ve své kasační stížnosti,
že obě rozhodnutí, a to jak správního orgánu, tak Ministerstva životního prostředí, trpí
vadou nesprávného poučení. Z důvodu všech námitek uvedených v kasační stížnosti
má stěžovatel za to, že lhůta k podání návrhu byla dodržena a krajský soud odmítl
jeho žalobní návrh v rozporu se zákonem. V petitu své kasační stížnosti navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Správní orgán, který se vyjádřil ke kasační stížnosti, pouze konstatoval, že bude
nezbytné prokázat, jestli bylo možné, aby stěžovatel podal žalobu dne 5. 1. 2007,
když mu dle jeho vyjádření bylo uvedené rozhodnutí správního orgánu doručeno
v prvním čtvrtletí roku 2007. Pokud to bylo možné, pak bude dle něj nezbytné
vyhodnotit povinnost Okresního soudu ve Svitavách postoupit žalobu pro nepříslušnost
dle ustanovení §7 odst. 6 s. ř. s. Krajskému soudu v Ostravě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené
rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z předloženého spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel
podal dne 12. 12. 2007 žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 27. 12. 2006,
č. j. MSK 88817/2006, sp. zn. ŽPZ/26198/2006/Mor, a proti rozhodnutí Ministerstva
životního prostředí ze dne 27. 11. 2007, č. j. 580/468/ENV/07, sp. zn. 000371/A-10,
a navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí správního orgánu a jemu předcházející rozhodnutí
obecního úřadu, jakož i rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2008, č. j. 22 Ca 413/2007 – 11, byla vyloučena
ze žaloby ze dne 10. 12. 2007 žaloba proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí
k samostatnému řízení, které je vedeno pod sp. zn. 22 Ca 28/2008. Dále bylo ze spisu
zjištěno, že na dotaz krajského soudu ze dne 27. 12. 2007 odpověděl zástupce stěžovatele
JUDr. Václav Bubeník, že napadené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského
kraje ze dne 27. 12. 2006 žalobce obdržel „v prvém čtvrtletí roku 2007“.
Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 10 C 5/2007 Nejvyšší správní
soud zjistil, že „návrh žaloby“ proti rozhodnutí správního orgánu shora citovanému
podal stěžovatel osobně u tohoto soudu dne 5. 1. 2007 , avšak podáním ze dne
30. 4. 2007, které bylo soudu doručeno dne 2. 5. 2007, vzal svoji žalobu výslovně zpět
(č. l. 10 spisu). Okresní soud ve Svitavách z uvedeného důvodu usnesením dne
45
10. 5. 2007, č. j. 10 C 5/2007 – 12, řízení v této věci zastavil dle §96 z ákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující:
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí
bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li
žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Podle §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
Stěžovatel podal žalobu u věcně i místně nepříslušného Okresního soudu
ve Svitavách. Protože však vzal svou žalobu zpět, Okresní soud ve Svitavách usnesením
ze dne 10. 5. 2007, č. j. 10 C 5/2007 – 12, řízení v této věci bez dalšího zastavil z důvodu
zpětvzetí, aniž by zkoumal podmínky řízení a postupoval dle §104 b o. s. ř. Nejvyšší
správní soud tedy v tomto směru nemůže souhlasit a ztotožnit se s kasační námitkou
stěžovatele, že „podání ve věci bylo učiněno u místně nepříslušného soudu, což však
nic nemění na včasnosti tohoto podání“ , neboť podání žaloby u Okresního soudu
ve Svitavách s ohledem na shora uvedené nemohlo mít žádný vliv na včasnost zachování
lhůty pro podání žaloby u věcně i místně příslušného soudu, tj. v daném případě
u Krajského soudu v Ostravě, dle §7 odst. 1 a 2 s. ř. s. , a to z toho důvodu,
že s ohledem na procesní postup stěžovatele v dané věci nelze aplikovat ustanovení
§7 odst. 6 a 7 s. ř. s. Toto ustanovení totiž upravuje postupování věcí věcně a místně
příslušným soudům toliko mezi soudy rozhodujícími ve správním soudnictví,
tedy mezi soudy krajskými a Nejvyšším správním soudem; na případy, kdy účastník podá
žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve věci svého subjektivního veřejného práva
k jinému soudu než krajskému soudu nebo Nejvyššímu správnímu soudu, tedy k soudu,
kterému rozhodování ve (veřejnoprávním) správním soudnictví vůbec nepřísluší
(například, jak tomu bylo i u stěžovatele, k okresnímu soudu), pamatuje ustanovení §104b
o. s. ř. Základním pravidlem řešení takovéto situace je zastavení řízení a poučení účastníka
o možnosti podat v jednoměsíční lhůtě od právní moci usnesení o zastavení řízení novou
žalobu k věcně a místně příslušnému soudu (§104b odst. 1 o. s. ř.). Přesně o tento případ
se jednalo ve věci stěžovatele (o žádnou z věcí uvedených v §104b odst. 2 o. s. ř. nešlo,
takže přímé postoupení věci věcně a místně příslušnému soudu nepadalo v úvahu),
stěžovatel však vzal svoji žalobu zpět, a proto Okresní soud ve Svitavách postupoval
správně, pokud řízení ve věci stěžovatelovy žaloby zastavil bez zkoumání podmínek
řízení a bez poučení stěžovatele o možnosti podat novou žalobu k věcně a místně
příslušnému soudu.
Pokud vycházel krajský soud ze sdělení stěžovatele, že rozhodnutí správního
orgánu obdržel v prvním čtvrtletí roku 2007, musí Nejvyšší správní soud uvést,
že nebylo krajským soudem najisto zjištěno, kterého dne mu bylo napadené rozhodnutí
doručeno. Proto Nejvyšší správní soud učinil nezbytný dotaz ohledně tohoto doručení
u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a ten krátkou cestou zaslal zdejšímu soudu
naskenovanou doručenku (viz č. l. 39 spisu), ze které jednoznačně a bez jakýchkoliv
pochybností vyplývá, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí správního orgánu
doručeno dne 29. 12. 2006.
46
V souladu s §40 odst. 2 s. ř. s. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo roků
končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty.
Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
V daném případě byl ve smyslu ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s. dnem určujícím
počátek běhu dvouměsíční lhůty pro podání žaloby pátek 29. 12. 2006. Konec lhůty
pro podání žaloby dle odst. 2 téhož ustanovení pak v návaznosti na výše uvedené připadl
na den, který se svým pojmenováním shodoval s dnem určujícím počátek běhu lhůty .
V tomto případě takový den v měsíci únoru 2007 nebyl, proto připadl tento den
na poslední den v měsíci, tedy na středu 28. 2. 2007 . Tento den byl posledním dnem
pro včasné podání žaloby, tj. pro její předání soudu nebo zaslání prostřednictvím držitele
poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence. Ze spisu krajského soudu je zřejmé,
že žaloba byla podána ke krajskému soudu stěžovatelem osobně až dne 12. 12. 2007,
z čehož vyplývá, že byla podána opožděně, a proto krajský soud postupoval v souladu
se zákonem, odmítl-li žalobu pro opožděnost. Na tomto závěru nemůže nic změnit
ani tvrzení stěžovatele, že podal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí správního
orgánu u Ministerstva životního prostředí a že lhůta k podání žaloby začala běžet
až od doručení rozhodnutí tohoto ministerstva, neboť ministerstvo rozhodovalo
o mimořádném opravném prostředku, jehož vyřízení a doručení rozhodnutí
o něm nemá žádný vliv na počátek běhu zákonné lhůty dle §72 odst. 1 s. ř. s. pro podání
žaloby proti rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumu ministerstva.
K další kasační námitce stěžovatele, že rozhodnutí správního orgánu trpí vadou
nesprávného poučení, dále nijak blíže nespecifikované, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že v souladu s ustanovením §50 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků správní orgán
poučil stěžovatele řádným způsobem, tedy tak, že proti rozhodnutí odvolacího orgánu
není odvolání přípustné. Z citovaného ustanovení neplyne povinnost správního orgánu
poučit účastníky správního řízení o možnosti podání mimořádných opravných
prostředků, když stanoví, aby správní orgán ve svém rozhodnutí poučil
pouze o odvolání, tedy pouze o řádném opravném prostředku. Pokud v rozhodnutí
správního orgánu bylo uvedeno, že proti jeho rozhodnutí odvolání není přípustné,
odpovídá takto formulované poučení ustanovení §50 odst. 8 zákona o správě daní
a poplatků. Zákon správnímu orgánu nestanovuje povinnost poučovat účastníka řízení
o tom, že jeho rozhodnutí může být za splnění předepsaných podmínek přezkoumáváno
ve správním soudnictví; toto musí vědět účastník sám, případně je na něm,
aby se o takové možnosti informoval u jiné osoby znalé práva. Ustanovení §72 odst. 1
s. ř. s., které k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu obecně stanovuje
poměrně dlouhou lhůtu dvou měsíců, dává i práva neznalým osobám dostatek času
k tomu, aby k ochraně svých subjektivních veřejných práv učinily patřičné kroky,
například tím, že vyhledají právní pomoc u advokáta a o možných cestách, jak správní
rozhodnutí vydané odvolacím správním orgánem napadnout, se s ním poradí; právní
úpravu poučovací povinnosti v ustanovení §50 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků
proto nutno právě v kontextu relativně dlouhé lhůty k podání správní žaloby,
jak je stanovena v §72 odst. 1 s. ř. s., považovat za ústavně zcela konformní, odpovídající
ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod i čl. 13 a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8
(vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.). Pokud se stěžovatel řádně nestaral o svá práva a žalobu
podal opožděně, nelze to přičítat k tíži správního orgánu, nýbrž pouze k tíži stěžovatele
samotného. Proto ani tato námitka není důvodná.
47
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí
krajského soudu bylo vydáno v souladu se zákonem, když odmítl žalobu stěžovatele podle
ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro op ožděnost, i když vycházel při počítání lhůt y
k podání žaloby z údaje poskytnutého stěžovatelem, tedy, že mu bylo doručeno
rozhodnutí správního orgánu v prvním čtvrtletí roku 2007, aniž by ověřil u správního
orgánu nahlédnutím do správního spisu, kdy bylo rozhodnutí stěžovateli skutečně
doručeno. Tato skutečnost však neměla žádný vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí,
neboť stěžovateli bylo rozhodnutí správního orgánu doručeno 29. 12. 2006, což zjistil
Nejvyšší správní soud, žaloba byla podána až 12. 12. 2007, což vyplývá ze spisu krajského
soudu, tedy opožděně.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že poté, co byla krajským soudem
vyloučena žaloba proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí k samostatnému
projednání, není třeba se k e stížnostní námitce týkající se tohoto rozhodnutí vyjadřovat.
Toto rozhodnutí totiž není předmětem tohoto kasačního řízení před Nejvyšším správním
soudem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení
krajského soudu důvodné a protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu