ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.91.2007:132
sp. zn. 9 As 91/2007 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobců: a) B. M., b) V. Š., c) R. Š., všech zastoupených JUDr. Petrem Knoblochem,
advokátem se sídlem Skrétova 25, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského
kraje, odbor regionálního rozvoje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 4. 2006, č. j. RR/1248/06, o částečném odstranění a dodatečném
povolení stavby, za účasti osoby zúčastněné na řízení: L. H., o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2007, č. j. 57 Ca 78/2006 – 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížností napadají v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jejich
žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje
(dále jen „žalovaný“), ze dne 10. 4. 2006, č. j. RR/1248/06. Tímto rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelů a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Sušice, odboru
výstavby a územního plánování (dále jen „stavební úřad“), ze dne 27. 1. 2006,
č. j. Výst./20959/04-330, jímž bylo podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“), výrokem I. nařízeno osobě zúčastněné na řízení (dále též „vlastníku stavby“,
„stavebníkovi“) provést odstranění přesahu střechy rodinného domu ve dvorním traktu
nad pozemkem v katastrálním území Sušice nad Otavou a výrokem II. dodatečně
povolena stavba „Změna stavby RD “ na pozemku v katastrálním území Sušice nad
Otavou (dále jen „stavba“).
Stěžovatelé označují za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V prvé řadě namítají, že nesprávným postupem
krajského soudu nebyly provedeny zásadní důkazy navržené žalobou a rovněž ze strany
správního orgánu došlo k odmítnutí zajištění a předložení upravené stavební
dokumentace. Jelikož se předmětná stavba stavebníka nachází v památkové zóně, došlo
podle stěžovatelů k porušení ustanovení §57 odst. 4 stavebního zákona. Fakticky
pak došlo k nezákonnému svedení dešťové vody a umožnění sesuvu sněhu na pozemek
stěžovatelů b) a c) . Na tuto skutečnost přitom bylo upozorněno již při místním šetření
a není tedy pravdou, že námitka byla uvedena až v žalobě. Stěžovatel a) též předložil
znalecký posudek z oboru protipožární bezpečnosti. Tvrzení správního orgánu
o jeho nepředložení se tedy nezakládá na pravdě. Vedle toho tento stěžovatel zdůrazňuje
fakt, že stržením jeho okapového žlabu stavebníkem došlo k hrubému zásahu
do jeho majetkových práv a že tuto skutečnost měl řešit správní orgán jako přestupek.
Uvedeným činem došlo i k závažnému porušení ustanovení §5 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).
Krajský soud byl dále upozorněn na skutečnost, že správní orgán neřešil závažnou
námitku, že sporná stavba zasahuje ve stykové části se stavbou stěžovatele
a) do jeho pozemku. Stavební úřad byl povinen se touto námitkou zabývat v souladu
s ustanovením §137 stavebního zákona. Tím, že tak neučinil, toto ustanovení porušil.
Stěžovatel a) dále krajský soud upozornil, že při předešlém projednávání této věci
před soudem (stěžovatelé zde nejspíše odkazují na řízení před Krajským soudem v Plzni
pod sp. zn. 30 Ca 121/2002) byla doložena včas závazná rozhodnutí stanovující výšku
stavby v předmětném prostoru. Skutečnost, že pro údajnou opožděnost tato rozhodnutí
nebyla vzata v potaz, podle stěžovatelů neznamená, že lze tento názor zúžit
na neprovádění těchto rozhodujících důkazů v novém řízení před soudem (z něhož vzešel
napadený rozsudek). Konečně byl krajský soud rovněž upozorněn, že dodaná stavební
dokumentace plotu je kótována od vlastního pozemku a nikoliv od sousedního, jak bylo
uloženo v předchozích rozhodnutích. Jelikož se soud v předešlém řízení takovými detaily
nezabýval, došlo k postavení vyššího oplocení a k poškození stěžovatele a) větším
stíněním.
Žalovaný ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatelé v podané kasační stížnosti
neuvádějí, v čem konkrétně spatřují nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
Soud podle názoru žalovaného řádně odůvodnil, proč určité důkazy neprovedl, z kasační
stížnosti naproti tomu není zřejmé, jakým způsobem mělo dojit k odepření řádného
soudního projednání a ke zkrácení stěžovatelů na jejich právech. K námitce upravené
stavební dokumentace žalovaný uvádí, že u dokončené stavby musí stavební úřad
posuzovat dokumentaci ke skutečnému provedení stavby a dle realitě odpovídající
dokumentace posuzovat, zda je stavbu možné dodatečně povolit či nikoliv.
Tomuto závěru dal za pravdu i krajský soud. Tvrzení o údajném nezákonném svedení
dešťové vody a umožnění sesuvu sněhu na pozemek stěžovate lů b) a c) je dle žalovaného
nepravdivé, neboť rozhodnutím správních orgánů bylo nařízeno odstranění přesahu
střechy rodinného domu stavebníka zasahujícího nad pozemek jmenovaných, a není
pravdou, že by bylo rozhodnuto o svedení dešťové vody na jejich pozemek. O námitce
týkající se odstranění žlabu bylo rozhodnuto v rámci předešlého soudního řízení,
jehož vyústěním byl závěr, že případný nárok na náhradu škody je nutné uplatnit
v občanskoprávním řízení. Ustanovení §5 občanského zákoníku je dle názoru žalovaného
zvláštním prostředkem občanskoprávní ochrany, kdy nejde o ochranu práva,
ale o ochranu pokojného stavu, přičemž tato otázka je ve vztahu k rozhodnutí žalovaného
a napadenému rozsudku krajského soudu irelevantní. O námitkách týkajících se zajištění
požární odolnosti stavby a výšky oplocení bylo již v soudním řízení rozhodnuto
a tyto námitky nebyly shledány důvodnými. Poslední odstavce kasační stížnosti
se podle žalovaného k napadenému rozsudku krajského soudu vůbec nevztahují.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatelé jsou vlastníky nemovitostí sousedících s pozemkem,
na němž se nachází stavba stavebníka. Stavební úřad, správní orgán druhého stupně
a krajský soud v projednávané věci postupně vydaly počínajíce dnem 3. 9. 1997 několik
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud pro stručnost v této části odkazuje na str. 8 a 9
napadeného rozsudku krajského soudu č. j. 57 Ca 78/2006 – 67, kde jsou vydaná
rozhodnutí přehledně chronologicky vypočtena i s uvedením jejich základního obsahu.
Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je nutné podrobněji zmínit až obsah
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27. 1. 2006. Jeho prvním výrokem stavební úřad
nařídil stavebníkovi provést odstranění přesahu střechy ve dvorním traktu nad pozemkem
stěžovatele a). K provedení tohoto odstranění stanovil celkem 7 podmínek. Druhým
výrokem byla stavba stavebníka dodatečně povolena podle §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona, a to opět při dodržení stanovených podmínek (provedení
podle schválené projektové dokumentace). Námitky stěžovatelů byly současně zamítnuty.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že stavební úřad rozhodoval především o otázkách,
jejichž posouzení mu vytkl v předešlém řízení krajský soud. Jednalo se o otázky přesahu
střechy stavby a vlivu stavby na žumpu stěžovatele a). V této části se stavební úřad řídil
právním názorem krajského soudu, jenž ve svém rozsudku stanovil způsob postupu
v pokračujícím správním řízení. Ohledně střechy stavební úřad nařídil odstranění
jejího přesahu a ve věci žumpy zajistil posudek autorizovaného inženýra,
z něhož vyplynulo, že stavba nemá na žumpu negativní vliv. Stavební úřad dále
konstatoval, že stavba byla již dokončena a dne 21. 4. 2004 zkolaudována. Z tohoto
důvodu nebyly v rozhodnutí uvedeny obecné podmínky pro dokončení stavby
a od stavebníka nebyly požadovány ani doklady potřebné pro kolaudaci stavby.
Ten naopak předložil veškeré doklady nezbytné pro vydání dodatečného stavebního
povolení stavby a stavební úřad tak neshledal žádné důvody bránící jejímu dodatečnému
povolení. Námitky stěžovatele a), pana B. M., stavební úřad neshledal důvodnými, když
po prostudování celého jeho stanoviska ze dne 10. 10. 2005, obsahujícího celkem 9 bodů,
dospěl k závěru, že v něm nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti, tzn. takové, které by
nebyly známy z předchozích částí správního řízení a o nichž by nebylo rozhodnuto.
Požadavek stěžovatelů b) a c), manželů Š ., na přepracování stávající dokumentace zamítl
stavební úřad s odůvodněním, že má povinnost rozhodnout o předložené žádosti, jejíž
součástí je i projektová dokumentace.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 10. 4. 2006 odvolání všech stěžovatelů
proti rozhodnutí stavebního úřadu zamítl. Námitku stěžovatelů b) a c) s hledal
nedůvodnou ze stejného důvodu jako prvostupňový správní orgán, tedy proto,
že stavební úřad musí – v případě, kdy je již stavba dokončena – posuzovat dokumentaci
skutečného provedení stavby. Žalovaný se dále neztotožnil s tvrzením stěžovatele a),
že v předchozím řízení před stavebním úřadem bylo přerušeno řízení, které vůbec nebylo
zahájeno, ani s jeho námitkou o porušení procesních práv garantovaných ustanovením
§33 odst. 2 správního řádu. Stěžovatel a) se dále odvolal na své stanovisko ze dne
10. 10. 2005. Žalovaný potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu a v něm obsažené
konstatování, že o všech skutkových a věcných otázkách nadnesených v tomto stanovisku
bylo již rozhodnuto správními orgány, k žalobě stěžovatelů i rozsudkem krajského soudu
v předešlém soudním řízení. Žalovaný ve svém rozhodnutí o odvolání jednotlivé námitky
obsahově vymezil a ke každé z nich uvedl, jak se s ní krajský soud vypořádal.
Stěžovatelé dne 18. 5. 2006 napadli posledně zmíněné rozhodnutí žalovaného
žalobou u krajského soudu. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že k tomu, aby mohla být stavba dodatečně
povolena, musí být podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona splněny tři podmínky:
prokázání souladu stavby s veřejným zájmem, podání žádosti o dodatečné povolení
a předložení podkladů a dokladů jako k žádosti o stavební povolení. Stěžovatelé v žalobě
však podle krajského soudu naplnění žádné z těchto podmínek nezpochybnili.
Jejich námitky byly nadto zcela obecné a nekonkrétní. Krajský soud tak dospěl k závěru,
že žaloba nemohla být shledána důvodnou, neboť pokud žalobci netvrdili žádnou
ze skutečností, která by dokládala nezákonnost napadeného nebo prvoinstančního
rozhodnutí, nemohla být nezákonnost těchto rozhodnutí ani prokázána. Přesto se věcně
vyjádřil k jednotlivým námitkám, pokud to jejich povaha (konkrétnost) umožňovala
a naplňovaly znaky žalobních bodů.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatelé opírají kasační
stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) , b) a d) s. ř. s.,
tj. poukazují na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] , namítají vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech, je s nimi v rozporu, resp. že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] , a rozsudek krajského soudu
dle jejich názoru též trpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
jeho důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná. Při rozhodování
vycházel z následujících úvah:
Dle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku
porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat
zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak.
Ustanovení §102 s. ř. s. stanoví, že k asační stížnost je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení
soudního rozhodnutí.
Podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí
vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení
či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba
je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního
plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy
chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost
o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě
a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
Co se týká aplikace a interpretace předmětného pojmu veřejný zájem ve smyslu
ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, zdejší soud odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 – 164, publikovaný
pod č. 232/2004 Sb. NSS, dle něhož je veřejný zájem pojmem, „který právním řádem České
republiky není výslovně obsahově vymezen, nicméně který se vyskytuje v celé řadě právních předpisů.
Jde o tzv. neurčitý právní pojem. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze
s úspěchem zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn
časem a místem aplikace normy. Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby posoudil,
zda konkrétní případ patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli. Mnohdy mu dává vodítko tím,
že se snaží uvést co nejvíce charakteristických znaků věcí nebo jevů, které má neurčitý právní pojem
zahrnovat. Stejně tomu je i v §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.“ Je-li tedy v daném
ustanovení stavebního zákona vedle pojmu veřejného zájmu uveden demonstrativní výčet
případů, které pod něj lze podřadit, pak je třeba tento neurčitý právní pojem vykládat
právě v souvislosti se zákonodárcem poskytnutým vodítkem. Opačný postup Nejvyšší
správní soud považuje za nepřípustné užití extenzivního výkladu. Správnost předestřené
interpretace byla potvrzena rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 3. 2005, č. j. 3 As 33/2004 – 68: „... má-li být v řízení o dodatečném povolení stavby vedeném
podle §88 odst. 1 písm. b) věta druhá zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve znění zákona
č. 83/1998 Sb., zkoumán veřejný zájem, musí se tak stát především z hledisek, jež jsou v tomto
ustanovení demonstrativně vypočtena“. Hledisky, na která je v těchto rozsudcích odkázáno,
jsou dle stavebního zákona územně plánovací dokumentace, cíle a záměry územního
plánování, obecné technické požadavky na výstavbu, technické požadavky na stavby
a zájmy chráněné zvláštními předpisy.
Výkladem citovaného §65 s. ř. s. a navazujících ustanovení lze dospět
k jednoznačnému právnímu závěru, že žalobou podanou ve správním soudnictví
je možno brojit proti pravomocnému rozhodnutí druhostupňového (odvolacího)
správního orgánu. Ačkoli formálně tato žaloba směřuje proti jednotlivým (případně všem)
výrokům tohoto rozhodnutí, obsahově žalobce napadá úvahy správních orgánů,
z nichž při svém rozhodování vycházely, a jejich postup ve věci. Tyto skutečnosti jsou
zachyceny v odůvodnění rozhodnutí. Stejně tak kasační stížností proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě (§102 a násl. s. ř. s.) je stěžovatel povinen napadat důvody
tohoto rozhodnutí. V opačném případě jeho kasační stížnost nemůže být úspěšná.
Nejvyšší správní soud se nezbytnými náležitostmi žalobního návrhu zabýval
v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58,
publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS, kde uvedl: „ Žalobce je povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán
vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Tyto závěry
jsou plně aplikovatelné i na náležitosti kasační stížnosti.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku namítl, že žaloba nemohla být
shledána důvodnou, neboť stěžovatelé netvrdili způsobem výše uvedeným žádnou
ze skutečností, která by dokládala nezákonnost napadeného nebo prvoinstančního
rozhodnutí. Nezákonnost těchto rozhodnutí tak podle vysloveného právního závěru
krajského soudu ani nemohla být prokázána. Nutno podotknout, že stěžovatelé v kasační
stížnosti tento závěr nikterak nenapadají ani nezpochybňují. Nejvyšší správní soud
se vzhledem k tomu mohl vyjádřit k jednotlivým stížním námitkám pouze v rozsahu
daném obsahem kasační stížnosti.
Stěžovatelé v prvé řadě konstatují, že krajský soud neprovedl zásadní důkazy
navržené žalobou, čímž bylo stěžovatelům odepřeno řádné soudní projednání.
Tato námitka je vznesena pouze obecně, stěžovatelé netvrdí, proč shledali postup
krajského soudu o neprovedení navržených důkazů nezákonným. Zdejší soud
se tak danou námitkou může zabývat též jen v obecné rovině. Z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu (str. 17) je zcela zřejmé, že soud návrhy důkazů neopominul,
ve svém rozhodnutí uvedl a řádně odůvodnil, proč považoval provedení navrhovaných
důkazů za nadbytečné. Úvodní kasační námitku tak Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou.
Ohledně zajištění upravené stavební dokumentace ve věci odstranění přesahu
střechy krajský soud uvedl, že došlo k nařízení odstranění tohoto přesahu,
tím i k odstranění tvrzeného zásahu do práv stěžovatelů. Brojit proti tomuto odstranění
je tudíž podle krajského soudu zcela nedůvodné, neboť stěžovatelé byli
se svými námitkami úspěšní již ve správním řízení. Nejvyšší správní soud k tomu pouze
upřesňuje, že k vydání rozhodnutí s tímto obsahem došlo ze strany správních orgánů
po zrušení jejich rozhodnutí rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 30 Ca 121/2002 – 56, v němž byla námitka stěžovatelů stejného obsahu shledána
důvodnou. Dále se zdejší soud ztotožňuje s názorem předneseným žalovaným
v jeho vyjádření ke kasační stížnosti, a to v tom směru, že k žádosti o dodatečné povolení
již dokončené stavby musí stavební úřad posuzovat dokumentaci ke skutečnému
provedení stavby, resp. z opačného pohledu dle realitě odpovídající dokumentace musí
posuzovat, zda je stavbu možno dodatečně povolit. Konečně k tomuto bodu lze také
poznamenat, že stěžovatelé nikterak nenapadají závěry krajského soudu v této otázce.
Stěžovatelé dále v kasační stížnosti uvádějí, že předmětná stavba se nachází
v památkové zóně a došlo k porušení §57 odst. 4 stavebního zákona.
K takto formulované námitce zdejší soud pouze odkazuje na závěry výše citovaného
rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, v souladu
s nimiž dospěl k závěru, že takovým tvrzením se pro jeho nekonkrétnost nelze meritorně
zabývat.
Podle názoru V. a R. Š. [stěžovatelů b) a c)] též došlo k nezákonnému svedení
dešťové vody a k umožnění sesuvu sněhu na jejich pozemek. Na tuto skutečnost dle
svého tvrzení upozorňovali již při místním šetření a tento stav je evidentně viditelný ve
výkresové dokumentaci. Zpochybňují tedy, že by taková námitka byla uvedena až
v soudní žalobě. Nejvyšší správní soud ze žaloby podané ke krajskému soudu zjistil, že
námitka obdobného obsahu se v žalobě objevuje na dvou místech, a to na konci bodu II.
a na konci bodu III. žaloby. Dle textu však stěžovatelé poukazují na potřebu přepracování
stavební dokumentace, zmíněnou ve stanovisku ze dne
5. 12. 2005, přičemž odvod vody a sesuv sněhu uvádějí jako důvod daného žalobního
bodu. Krajský soud tuto námitku označil za nedůvodnou, když neshledal pravdivé tvrzení
stěžovatelů, že by ve svém stanovisku namítali nutnost přepracování stavební
dokumentace právě v této souvislosti. Nejvyšší správní soud ověřil, že stanovisko
manželů Š. z 5. 12. 2005 (doručené stavebnímu úřadu dne 6. 12. 2005) obsahuje pouze
blíže neodůvodněný požadavek na zajištění přepracování stavební dokumentace ze strany
stavebního úřadu. Vzhledem k tomu, že uvedená námitka kasační stížnosti byla v žalobě
uplatněna ve zcela jiném kontextu a smyslu (manželé Š. trvali na nutnosti přepracování
stavební dokumentace a na svém právu vyjadřovat se ke stavbě sousedící s jejich
pozemkem v souvislosti s otázkou zabránění sesuvu sněhu ze střechy stavebníka na jejich
pozemek a odvodu a řádného zkanalizování dešťových vod), je skutečností uplatněnou
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, a podle §109 odst. 4 s. ř. s. k ní Nejvyšší
správní soud nemůže přihlédnout. Krajský soud se k takovým způsobem formulované
námitce nevyjádřil a neměl ani povinnost tak učinit, neboť byl vázán především formulací
žalobních námitek ze strany stěžovatelů. Nejvyšší správní soud přezkoumávající v řízení
o kasační stížnosti zákonnost rozhodnutí vydaného krajským soudem proto k této
námitce nepřihlédl. K požadavku na přepracování stavební dokumentace se zdejší soud již
vyjádřil v rámci jedné z předchozích kasačních námitek.
Pan B. M. [stěžovatel ad a)] dále v kasační stížnosti uvádí, že předložil znalecký
posudek z oboru protipožární bezpečnosti vypracovaný soudním znalcem a prokázal, že
tvrzení správního orgánu o jeho nepředložení (v rozhodnutí ze d ne
13. 6. 2003) se nezakládá na pravdě. V žalobě formuloval svou námitku tak, že stavební
dokumentace je v rozporu s požárními předpisy, s vyhláškou č. 137/1998 Sb., o obecných
technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška
č. 137/1998 Sb.“), a uznání kolaudačního rozhodnutí a povolení k užívání stavby bylo
tudíž protiprávní. Krajský soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Dle jeho právního
názoru zákonnost či nezákonnost kolaudace stavby nemá vliv na zákonnost
či nezákonnost napadeného nebo prvoinstančního správního rozhodnutí, tj. rozhodnutí
vydaných v řízení o odstranění stavby. Z tohoto důvodu krajský soud ani neprováděl
důkaz znaleckým posudkem ze dne 13. 9. 2002 na posouzení požární bezpečnosti stavby.
Nejvyšší správní soud k této námitce nejprve uvádí, že předmětem přezkumu
v tomto řízení je rozsudek krajského soudu ze dne 17. 7. 2007, jímž byla přezkoumána
zákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ze dne 27. 1. 2006, resp.
10. 4. 2006. Pokud stěžovatel napadá závěr obsažený v rozhodnutí ze dne 13. 6. 2003
(z obsahu kasační stížnosti není zřejmé, který orgán dotčené rozhodnutí vydal),
není tato skutečnost v dané věci relevantní. Jak dále vyplývá z přehledu v minulosti
vydaných rozhodnutí, obsaženém na str. 8 a 9 rozsudku krajského soudu, uvedené
rozhodnutí, na něž odkazuje stěžovatel, ani nebylo meritorním rozhodnutím týkajícím
se přímo dodatečného stavebního povolení. Dále je dle Nejvyššího správního soudu
nutno přihlédnout k tomu, že uvedená námitka neobsahuje konkrétní žalobní body
v souladu s výše citovaným rozsudkem rozšířeného senátu zdejšího soudu. Je povinností
žalobce, aby určil konkrétní rámec, v němž bude přezkoumáno žalobou napadené
rozhodnutí správního orgánu. Stejně tak při podání kasační stížnosti je na stěžovateli,
aby určil tento rámec ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu. Soud nemůže
bez dostatečného podkladu ze strany stěžovatelů dovozovat, z jakých konkrétních
důvodů se cítí být zkráceni na svých právech, proč dle jejich názoru došlo k porušení
právního předpisu, na který bez uvedení bližších okolností upozorňují. Nejvyšší správní
soud je povinen ve všech případech postupovat předvídatelně a dod ržovat
vůči všem účastníkům řízení zásady stanovené zákonem, tedy v tomto případě zásadu
dispoziční. Tato zásada je zakotvena v §75 odst. 2 s. ř. s. pro řízení o žalobě a v §109
odst. 3 s. ř. s. pro řízení o kasační stížnosti. Její podstatou je považovat rozhodnutí vydané
správním orgánem za správné a zákonné do té doby, dokud není jeho zákonnost
(či nezákonný postup při jeho vydání) zpochybněna aktivně legitimovanou osobou
a zákonem určeným způsobem. Pro správní soudnictví zákon vyžaduje, aby soud
napadené rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumával v celém rozsahu, ale pouze
v mezích žalobních či stížních bodů (s výjimkou nicotnosti napadeného rozhodnutí),
tj. pouze na základě skutečností, které žalobce či stěžovatel cítí jako negativně zasahující
do oblasti jeho právní sféry. Tato zásada se může v některých svých důsledcích zdát
dotčeným účastníkům řízení jako přísná, avšak je spojena se správním soudnictvím
v České republice od jeho počátku a několikrát již prošla testem ústavnosti před Ústavním
soudem (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 136/06).
Na základě povinnosti přezkoumat rozhodnutí krajského soudu pouze v rozsahu
stěžovatelem uplatněných stížních bodů, z nichž je zřejmé, jakým konkrétním způsobem
byl ze strany správního orgánu zákon porušen, Nejvyšší správní soud k odkazu
stěžovatele a) na obsah znaleckého posudku konstatuje, že z takto formulované námitky
nelze dovodit, jakým způsobem měl obsah znaleckého posudku ovlivnit konečná
rozhodnutí správních orgánů, co jím mělo být prokázáno. Stejnými nedostatky trpí
i námitka týkající se porušení vyhlášky č. 137/1998 Sb., neboť se jedná pouze
o konstatování jejího porušení a není zřejmé, z jakých důvodů jej dovozuje. Konkrétní
závěry krajského soudu týkající se výše uvedených skutečností stěžovatel
a) nezpochybňuje.
Tentýž stěžovatel dále upozorňuje, že stržením jeho okapového žlabu stavebníkem
došlo k hrubému zásahu do jeho majetkových práv a že tuto skutečnost měl řešit správní
orgán jako přestupek. Stavební úřad měl dále porušit i ustanovení §5 občanského
zákoníku a §137 stavebního zákona. Navozeným stavem je dále podle stěžovatele ad a)
porušen daný předpis o svádění dešťových vod. K první části této námitky Nejvyšší
správní soud toliko konstatuje, že řízení o odstranění stavby a přestupkové řízení jsou
řízeními samostatnými, stavební úřad (zde odbor výstavby a územního plánování
Městského úřadu Sušice) ani nedisponuje pravomocí vést řízení o tomto přestupku.
Námitka porušení ustanovení §5 občanského zákoníku nebyla vznesena v žalobě podané
ke krajskému soudu, ten se tedy k této problematice nevyjádřil a podle §109 odst. 4 s. ř. s.
tak nemůže učinit ani Nejvyšší správní soud. Námitka porušení §137 stavebního zákona
je v kasační stížnosti blíže upřesněna pouze v tom smyslu, že toto ustanovení ukládá
způsob řešení občanskoprávních námitek. Toto tvrzení samo o sobě bez dalšího
odůvodnění (především bez poukazu na porušení veřejných subjektivních práv
konkrétním nezákonným postupem či nesprávnou úvahou) však nelze pov ažovat
za samostatnou námitku způsobilou projednání v rámci řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel a) v další části kasační stížnosti konstatuje, že upozornil krajský soud
na neřešení námitky ohledně zasahování sporné stavby na pozemek s jeho stavbou.
Uvádí, že předložil soudu plány jeho stavby z roku 1908, které doložil již při místním
šetření, a prokázal, že půdorys jeho stavby a základů je shodný s jeho pozemkem.
Stavební úřad byl přitom o této problematice informován a byl povinen ji řešit v souladu
s ustanovením §137 stavebního zákona. Tento bod byl podle stěžovatele a) dobře
vysvětlen i v jeho stanovisku přiloženém k žalobě a znovu při samotném soudním
jednání. Krajský soud se s tímto názorem neztotožnil. Dle jeho posouzení byl žalobní bod
tohoto obsahu pouhým konstatováním průběhu správního řízení, nebylo zde konkrétním
způsobem uvedeno, z jakých skutkových a právních důvodů stěžovatelé považují
napadené rozhodnutí nebo prvoinstanční správní rozhodnutí za nezákonná,
a proto krajský soud nemohl z pohledu takto formulovaných námitek přezkoumat
zákonnost těchto rozhodnutí. Stěžovatel a) v kasační stížnosti opakuje svá tvrzení
uvedená již v žalobě, nicméně nijak nebrojí proti právnímu názoru krajského soudu,
který se jeho námitkami pro přílišnou obecnost nezabýval. Jak je již výše uvedeno, kasační
stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu. Nejvyššímu správnímu soudu v řízení o kasační stížnosti nepřísluší
nahrazovat činnost krajského soudu a přezkoumávat námitky směřující přímo
proti postupu správních orgánů, pokud se jejich hodnocením krajský soud vůbec
nezabýval. V takové situaci se zdejší soud nemůže k takto formulovanému bodu kasační
stížnosti vyjádřit, neboť nesměřuje proti důvodům rozsudku krajského soudu,
tj. nezpochybňuje kvalifikovaně jeho závěr o nedostatečné formě a obsahu předmětné
námitky.
Totéž platí i o upozornění na stavební dokumentaci plotu a její kótování.
Co se této námitky týká, Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud ji nezahrnul
do odůvodnění svého rozhodnutí. V obecné rovině lze takový postup označit
za pochybení. V této věci však byla v žalobě námitka podána pouze jako žádost,
stěžovatelé ji formulovali pouze obecně, bez dalších skutečností, na které by na podporu
svých tvrzení odkázali. V kasační stížnosti ji pak znovu pouze zmiňují a současně
poukazují na skutečnost, že krajský soud se v předešlém řízení nezabýval všemi detaily.
Z kontextu celé kasační stížnosti je zřejmé, že odkaz na předešlé řízení směřuje k řízení
před soudem ukončenému rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 30 Ca 121/2002 – 56. Ten však není předmětem přezkumu v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 17. 7. 2007, č. j. 57 Ca 78/2006 – 67.
Vůči tomuto rozhodnutí žádný ze stěžovatelů v této souvislosti nevznesl žádnou námitku
týkající se nedostatečnosti odůvodnění. Za situace, kdy by krajský soud ohledně
této námitky mohl opět pouze konstatovat její přílišnou obecnost a nedostatečnost
ve vztahu k náležitostem dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že nevypořádáním se s výše uvedeným tvrzením stěžovatelů v odůvodnění
napadeného rozhodnutí nebyl napadený rozsudek krajského soudu zatížen vadou ,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, nelze jej vlivem tohoto
nedostatku označit ani za nepřezkoumatelný.
Pan B. M. v kasační stížnosti otevírá i otázku nesprávně pojatého právního názoru
krajského soudu z předešlého rozsudku, a to ve věci předložených důkazů (rozhodnutí)
omezujících výšku stavby v předmětném prostoru. Upozorňuje na včasné doložení
závazných rozhodnutí, přičemž neřešení navrhovaných důkazů v předešlém řízení pro
opožděnost podle něj neznamená, že lze tento názor zúžit na neprovádění těchto
rozhodujících důkazů v novém řízení. Nejvyšší správní soud z předložené spisové
dokumentace zjistil, že danou problematikou se zabýval krajský soud ve svém rozsudku
ze dne 25. 6. 2004, č. j. 30 Ca 121/2002 – 56, stěžovatel a) na toto reagoval ve svém
stanovisku ze dne 8. 10. 2005 a poté až v kasační stížnosti. Stavební úřad ani žalovaný
jako správní orgány obou stupňů a ani krajský soud se k této problematice nevyjádřily.
Jelikož neřešení této otázky v žalobě stěžovatel a) nenamítal, nelze krajskému soudu
vytknout, že se k ní nevyjádřil. Ani k této námitce vznesené v kasační stížnosti tak
Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4. s. ř. s. vzhledem k výše uvedenému nemohl
přihlédnout.
Nejvyšší správní soud závěrem považuje za nutné znovu připomenout, že účelem
řízení o kasační stížnosti je ověřit k námitkám účastníka řízení zákonnost rozhodnutí
krajského soudu, resp. jeho postupu v řízení a úvah, kterými byl při svém rozhodování
veden. Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek směřuje výhradně
proti takovému rozhodnutí, nikoli vůči rozhodnutím správních orgánů vydaných
v předchozích řízeních, a proto i námitky stěžovatele (toho, kdo podává kasační stížnost)
je nutno směřovat proti rozhodnutí krajského soudu z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelé v této věci však tímto způsobem v kasační stížnosti
formulovali pouze první námitku týkající se neprovedení navrhovaných důkazů,
která nebyla shledána důvodnou.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovateli
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu
důvodnými, k některým námitkám zdejší soud z uvedených důvodů nemohl přihlédnout.
Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud
dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s §110
odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemají právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§6 0 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu