ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.29.2008:128
sp. zn. 9 Azs 29/2008 - 128
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: T. D., zastoupené Mgr. Ivou
Svobodovou, advokátkou se sídlem Leštínská 12, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2007, č. j. OAM-1287/VL-10-12-2006, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2008, č. j. 32 Az 24/2007 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, Mgr. Ivě Svobodové, advokátce se sídlem
Leštínská 12, Praha 9, se p ř i z n á v á odměna ve výši 4800 Kč. Tato částka
bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen
„krajský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 16. 3. 2007,
č. j. OAM-1287/VL-10-12-2006. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl
podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje, v mezích přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelka namítá všechny zákonné důvody specifikované v §103
odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Namítá tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem,
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit, dále namítá v obecné rovině zákonné kasační důvody ve smyslu písm. c)
shora citovaného ustanovení (zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom,
že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení v důsledku
trestného činu soudce) a v neposlední řadě namítá i nepřezkoumatelnost ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., bez uvedení některého z důvodů v tomto ustanovení
zakotvených, které mohou ve svém důsledku nepřezkoumatelnost způsobit. Stěžovatelka
dále tvrdí, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí její žaloby.
V doplnění svého podání pak stěžovatelka své námitky konkretizuje a rozvádí
v tom smyslu, že „krajský soud nevzal v úvahu obecně známou skutečnost,že na jaře roku 2006
probíhaly v Biškeku demonstrace, které byly tamními vládními orgány tvrdě potlačovány. Účastníci
demonstrací byli bez dalšího odváženi na policii a poté vězněni. Některým z účastníků demonstrací
se podařilo uprchnout ze země a požádali o azyl v zemích, kam emigrovali. Žalobkyně (stěžovatelka)
emigrovala z Kyrgyzské republiky z toho důvodu, že byla rovněž účastnicí zmíněných demonstrací
a v Kyrgyzské republice jí hrozilo za politické přesvědčení zatčení a vězení. Stěžovatelka není jediná,
která z uvedených důvodů požádala o azyl v České republice. O žádostech některých jejích krajanů
již bylo Českou republikou rozhodnuto negativně a oni se museli vrátit zpět do Kyrgyzské republiky.
Všichni tito lidé byli uvězněni. Stěžovatelka požádala příbuzné uvězněných žadatelů o azyl v České
republice o potvrzení toho, že jsou v současné době v Kyrgyzské republice vězněni, do dnešního dne jí však
příslušná potvrzení nedošla.Může to být i z toho důvodu, že příbuzným vězněných je cenzurována pošta
a proto tyto údaje nezasílá. Žalovaná (pozn.: pravděpodobně žalobkyně) navrhuje, aby se soud
dotázal na politické poměry odmítnutých žadatelů o azyl příslušných pracovníků Českého konzulátu
v Kyrgyzské republice, kteří jsou zajisté s touto situací seznámeni; je přesvědčena, že její případ naplňuje
skutkovou podstatu §12 zákona o azylu a to, že je v Kyrgyzské republice pronásledována
a má odůvodněný strach z uvěznění za účast na demonstracích proti režimu. Pokud soud nevezme
v úvahu výše uvedené důvody, pak se stěžovatelka domnívá, že vzhledem k tomu, že vede klidný život
a je bezúhonná, splňuje tak předpoklady pro udělení humanitárního azylu podle §12 a §14 zákona
o azylu“.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud je v přezkumném řízení v souladu s ustanovením §109
odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti, což neplatí pouze v případě, bylo-li řízení
před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné. Na tomto místě proto považuje Nejvyšší správní soud za nutné
konstatovat, že námitky stěžovatelky směřující do ustanovení §103 odst. 1 písm. c) a d)
s. ř. s. jsou vzhledem k celému obsahu kasační stížnosti námitkami zcela blanketními,
neboť nejsou z její strany nikterak dále konkretizovány.
Přestože tedy námitku stěžovatelky směřující do §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
posoudil tento soud jako pouhý odkaz na ustanovení zákona, který nesplňuje podle jeho
názoru po obsahové stránce požadavky kladené zákonem na plnohodnotnou kasační
námitku, musel se Nejvyšší správní soud otázkou přezkoumatelnosti, resp.
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku zabývat, a to dokonce prioritně.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž vadou natolik závažnou, že se jí soud musí
zabývat ex offo, tedy z úřední povinnosti i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal (viz již
výše zmíněné ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.). Má-li jakékoli rozhodnutí soudu projít
testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. jednalo o rozhodnutí v prvé řadě srozumitelné, které je zároveň opřeno o dostatek
důvodů.
Avšak vzhledem k tomu, že rozsudek krajského soudu je opatřen obsáhlým
a podrobným odůvodněním, z něhož je jednoznačně patrné, že se soud žalobními
námitkami stěžovatelky důkladně zabýval, a je zároveň zřejmé, z jakých důvodů dospěl
k závěrům o nedůvodnosti její žaloby, nelze napadený rozsudek v žádném případě
považovat za nepřezkoumatelný, ať už důvodu nedostatečného odůvodnění
či jeho nesrozumitelnosti. Jinou vadu řízení před soudem, která by mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
kasační soud ze spisového materiálu neshledal.
Ohledně dalších tvrzení stěžovatelky Nejvyšší správní soud konstatuje,
že rozhodovací praxe správních soudů stojí setrvale na stanovisku, že pouhá účast
žadatele o azyl na politických demonstracích a jiných akcích, při nichž docházelo
nebo dochází k projevům nespokojenosti se společensko-ekonomickou situací v zemi
jeho původu, není sama o sobě pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu,
pokud vůči jeho osobě nevyvolala odezvu státní administrativy, která by znaky
pronásledování naplňovala. Zároveň je totiž nutno, aby se žadatel o azyl pokusil
své problémy řešit využitím všech reálně dostupných prostředků k dosažení ochrany
svých práv u státních orgánů země původu. S těmito otázkami se Nejvyšší správní soud
již ve své judikatuře dostatečně vypořádal, a to např. v rozsudku ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, dostupném na www.nssoud.cz. Tato judikatura dopadá
i na případ stěžovatelky, která těchto prostředků nevyužila a na příslušné kompetentní
orgány státu se neobrátila. Správní orgán k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že pokud by kyrgyzská policie skutečně měla zájem stěžovatelku uvěznit, mohla tak učinit,
a jistě by ji nenechala na její cestovní pas bez problémů opustit zemi. Na základě toho
správní orgán usoudil, že skutečné důvody stěžovatelčina odchodu z vlasti byly jiné.
Ostatně ani skutečnost, že stěžovatelka byla dle svého tvrzení ve své domovské
zemi z důvodu účasti na protivládní demonstraci předvolána na policii, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, a to dokonce ani tehdy,
pokud by chování jednotlivých policistů vykazovalo znaky vyhrožování či jiného
protiprávního jednání (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 64/2004 - 58). V takovém případě by se jednalo o jednání soukromých osob,
které nelze bez dalšího přičítat k odpovědnosti státu. Těmto otázkám se již Nejvyšší
správní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti také v dostatečné míře věnoval,
pro bližší rozbor této problematiky lze poukázat např. na rozsudek ze dne 29. 11. 2006,
č. j. 4 Azs 34/2006 - 75, nebo na rozsudek ze dne 19. 6. 2006, č. j. 5 Azs 300/2005 - 42.
Rovněž otázky míry aprobace takového jednání státními orgány v zemi původu žadatelů
o azyl již byly judikaturou bohatě řešeny (viz např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, či rozsudek ze dne 19. 10. 2005, č. j. 3 Azs 428/2004 - 83, všechna
výše citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Konečně je třeba zdůraznit i to, že není povinností žadatele o azyl,
aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky, než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl
vyvracejí či zpochybňují (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, na www.nssoud.cz). Nevěrohodnost tvrzení,
zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, pokud je ze strany správního orgánu shledána,
pak ovšem znemožňuje u žadatele o azyl konstatovat naplnění podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. A právě k takovým závěrům dospěl
správní orgán v posuzovaném případě.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud považuje za vhodné na tomto místě ještě
závěrem dodat, že k možnosti udělení humanitárního azylu podle ustanovení 14 zákona
o azylu na základě volného správního uvážení správního orgánu se Nejvyšší správní soud
již také ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, a to např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, nebo v rozsudku ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72,
oba dostupné na www.nssoud.cz. K tomu je třeba podotknout již jen tolik, že klidný
a bezúhonný život stěžovatelky sám o sobě nemůže být takovým důvodem, který by mohl
vést k udělení humanitárního azylu, jakkoli by jeho případné udělení (z jiných důvodů)
ospravedlňoval. Takový fakt by mohl působit pouze jako podpůrný argument v případě,
že by skutečně relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany touto formou
v případě stěžovatelky existovaly.
Za shora popsané situace Nejvyšší správní soud nespatřuje žádný důvod
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť shora citovaná
ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou
odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Proto posoudil Nejvyšší
správní soud kasační stížnost ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou
a odmítl ji.
Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl,
neboť kasační stížnost ve věcech azylových je vybavena odkladným účinkem ex lege
(ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové stěžovatelce k její žádosti pro řízení o této kasační
stížnosti ustanovil zástupkyní Mgr. Ivu Svobodovou, advokátku se sídlem Leštínská 12,
Praha 9, a náklady řízení proto v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně
za dva úkony právní služby v částce 4200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění], a v náhradě hotových výdajů
v částce 600 Kč (§13 o dst. 3 téže vyhlášky), celkem 4800 Kč. Tato částka bude zaplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám shora jmenovaného ustanoveného zástupce
stěžovatelky do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. července 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu