ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.34.2008:45
sp. zn. 9 Azs 34/2008 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: M. D., zastoupené Mgr. Bc. Ivo
Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2006, č. j. OAM-783/VL-07-03-2006, ve věci
mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 17. 1. 2008, č. j. 61 Az 78/2006 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 12. 7. 2006,
č. j. OAM-783/VL-07-03-2006. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení
azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje, v mezích přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelka namítá zákonné důvody specifikované v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Namítá tak nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského
soudu, a to nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů napadeného rozsudku,
přičemž předkládá Nejvyššímu správnímu soudu k posouzení tvrzení, že krajský soud
se skutečnostmi, které stěžovatelka namítala v žalobě, blíže nezabýval, a omezil
se na konstatování správnosti hodnocení skutkového stavu, jak je provedl správní orgán.
Uvádí, že správní orgán dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav věci prokazuje naplnění
podmínek pro aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
tedy že stěžovatelkou uváděné skutečnosti nesvědčí o tom, že by mohla být
pronásledována z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Stěžovatelka poukazuje na to,
že ve správní žalobě tvrdila, že „správní orgán na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval
ustanovení zákona o azylu, tedy že její žádost neměla být posouzena jako zjevně nedůvodná
dle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu“ [pozn.: stěžovatelka měla patrně na mysli
§16 odst. 1 písm. g)]. Krajský soud se však přes tyto námitky s právním názorem
správního orgánu ztotožnil. V průběhu správního řízení v rámci pohovoru uvedla, že,
cit.: „zemi původu opustila pro opakované napadení její osoby a osoby jejího manžela soukromými
osobami“. Opakovanému napadení čelili oba manželé pro svou neschopnost dostát
závazkům vůči věřitelům, kteří své soukromoprávní spory řešili tím, že se na stěžovatelce
a jejím manželovi dopouštěli násilné trestné činnosti.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud je v přezkumném
řízení v souladu s ustanovením §109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti,
což neplatí pouze v případě, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. ] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. ], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
S ohledem na obsah kasační stížnosti lze konstatovat, že stěžovatelka v podstatě
nabízí kasačnímu soudu k řešení pouze otázku přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
krajského soudu. Na tvrzení týkající se útoků ze strany soukromých osob v zemi původu
stěžovatelky je totiž nutno nahlížet jako na nepřípustné novum ve smyslu ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s., neboť tyto důvody stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským
soudem. Vše, co ve své žalobě uvedla, je následující vyjádření (cit. z překladu tlumočnice
z jazyka kazašského a mongolského, která byla stěžovatelce v řízení před krajským
soudem ustanovena - založeno na č. l. 9 soudního spisu): „Jmenuji se M. Nesouhlasím s tímto
rozhodnutím. Nesouhlasím s tímto rozhodnutím vydaným Ministerstvem vnitra ČR na mou žádost o
azyl, neboť má žádost o azyl v ČR souvisí se životem, zdravím mým a hlavy naší rodiny, existencí naší
rodiny. Z tohoto důvodu žádám o přezkoumání rozhodnutí ostravským soudem“.
S odkazem na to, co bylo řečeno shora, se Nejvyšší správní soud omezil
na posouzení otázky přezkoumatelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je ostatně vadou natolik závažnou,
že se jí soud musí zabývat ex offo, tedy z úřední povinnosti i tehdy, pokud by ji stěžovatel
nenamítal (viz již výše zmíněné ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.). Má-li jakékoli
rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí v prvé
řadě srozumitelné, které je zároveň opřeno o dostatek důvodů.
Stěžovatelka staví svou námitku na tom, že krajský soud „se blíže nezabýval
skutečnostmi, které v žalobě tvrdila, a omezil se na konstatování správnosti hodnocení skutkového stavu
správním orgánem“. Vzhledem k tomu, že v žalobě stěžovatelka toliko odkázala
na rozhodnutí správního orgánu, shledal kasační soud tuto námitku nedůvodnou.
Napadený rozsudek krajského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, neboť soud se přes lakonickou a de facto blanketní žalobní
námitku - vycházeje z obsahu správního spisu - s otázkami spojenými s posouzením
situace stěžovatelky z hlediska možnosti udělení mezinárodní ochrany zabýval
a své stanovisko dostatečným způsobem odůvodnil (stejně tak se před ním situací
stěžovatelky ve vztahu k jejím tvrzením zabýval i správní orgán).
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, ve znění v posuzovaném období (tj. do 31. 8. 2006), umožňoval zamítnout žádost
o udělení mezinárodní ochrany, neuvádí-li žadatel skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 cit. zákona. Správní orgán
v takovém případě použije tzv. zkráceného řízení uplatňovaného na základě zjevně
nedůvodného návrhu na zahájení řízení. Jedná se o řízení, které není prováděno v celém
rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování o přítomnosti odůvodněného strachu
z pronásledování. Možnost zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné je spolu
s jednotlivými důvody pro uplatnění tohoto postupu zakotvena v ustanovení §16 zákona
o azylu, přičemž je nutno zdůraznit, že aplikace tohoto ustanovení neznamená
automatické vyloučení stěžovatele z řízení o udělení azylu - prakticky znamená
jen žádoucí zrychlení celého řízení. Žadateli je i v tomto řízení dána možnost,
aby se vyjádřil k obsahu své žádosti, aby mohly být posouzeny konkrétní důvody,
které jej vedly k opuštění země původu. V čem však spočívá specifičnost tohoto řízení,
a co je nutno v této souvislosti zdůraznit, je skutečnost, že při naplnění některého
z důvodů ve smyslu ustanovení §16 zákona o azylu již v dalším řízení neprobíhá
dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §12 tohoto
zákona; jinými slovy, explicitně řečeno, je-li žádost o azyl shledána zjevně nedůvodnou,
není již k takovému dokazování dán důvod.
Již jen na okraj Nejvyšší správní soud závěrem poznamenává, že se tento soud
v minulosti vztahem ustanovení §16 zákona o azylu vzhledem k §12 zákona o azylu
opakovaně zabýval (např. v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 – 45,
publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, na www.nssoud.cz), přičemž dospěl k závěru,
že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje
posouzení žádosti o udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Proto ji posoudil
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. července 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu