ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.44.2008:88
sp. zn. 9 Azs 44/2008 - 88
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: M. Y., zastoupené Mgr. Radimem
Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 8. 2007, č. j. OAM-813/VL-07-K04-2006, ve věci mezinárodní
ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 22. 2. 2008, č. j. 28 Az 59/2007 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, Mgr. Radimu Strnadovi, advokátovi
se sídlem Příkop 8, Brno, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou právní
službu ve výši 3840 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „žalovaný“), ze dne 20. 8. 2007, č. j. OAM-813/VL-07-K04-2006,
jímž jí nebyla dle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Ve včas podané kasační stížnosti napadá stěžovatelka shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Dle jejího názoru žalovaný při zjišťování skutkového stavu věci porušil ust. §2 odst. 1,
3 a 4, §3, §4 odst. 4, §7 odst. 1 a §8 odst. 2 a §50 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatelka se dále cítí být
rozhodnutím žalovaného zkrácena na svých právech v důsledku porušení ust. §12
písm. a) a b), §14 a §16 zákona o azylu. Nesouhlasí s odůvodněním žalovaného,
který odmítl hodnotit jí předložené materiály s odůvodněním, že se bezprostředně
nevztahují k její osobě. Žalovaný se dle stěžovatelky těmito podklady vůbec nezabýval,
čímž porušil ust. §63 odst. 3 správního řádu. Pokud žalovaný uvádí, že se tyto materiály
netýkají samotné stěžovatelky, pak ze stejného důvodu není možno obsáhle citovat
z dokumentů obsahujících informace o zemi původu, které žalovaný shromáždil,
neboť se taktéž netýkají přímo její osoby. Nelze připustit, aby v rámci stejného správního
řízení byla přikládána důkazům opatřeným správním orgánem větší důkazní hodnota,
než důkazním prostředkům předloženým stěžovatelkou. Stěžovatelka se domnívá,
že při hodnocení a posuzování její žádosti je nutno zohlednit současně podané žádosti
jejího manžela a dcery. Pokud tak žalovaný neučinil, tento nedostatek se výrazně promítl
do rozhodování v případě posuzování důvodů azylu dle ust. §14b zákona o azylu.
Podle stěžovatelky se jedná o zásadní pochybení, které má za následek porušení ust. §3
správního řádu. Stěžovatelka též namítá, že v průběhu správního řízení bylo doloženo,
že je ve své zemi pronásledována za uplatňování své víry a z ostatních materiálů
je doložen její odůvodněný strach z pronásledování, přesto v této souvislosti ve vztahu
k ust. §12 zákona o azylu nebyly uvedeny důvody, proč nesplnila podmínky k udělení
azylu dle tohoto ustanovení. V této části se proto rozhodnutí žalovaného stěžovatelce jeví
nepřezkoumatelným. Stěžovatelka uvádí, že jí není známo, z jakých skutečností žalovaný
vycházel při posuzování důvodů udělení azylu dle ust. §14 zákona o azylu, přičemž odkaz
na údaje, které měla stěžovatelka sdělit v rámci řízení, je nedostatečný
a nepřezkoumatelný, neboť stěžovatelka má právo vědět, jaké skutečnosti vedly
žalovaného k neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Závěr žalovaného je tak zcela
bez odůvodnění a v tomto směru činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stejně
tak odkaz krajského soudu na kontext s celým případem je nepřezkoumatelný.
Stěžovatelka je ve své zemi bez vlastního zavinění pronásledována z důvodu
svého náboženského vyznání a přesto se zde nejedná dle názoru soudu o důvod dle §14
zákona o azylu. V tomto směru nepovažuje stěžovatelka rozsudek za odůvodněný,
neboť není zřejmé, za jakých podmínek by dle §14 zákona o azylu bylo možno v případě
stěžovatelky ochranu poskytnout. Stěžovatelka dále uvádí, že dostatečně prokázala
své obavy z reakcí kompetentních orgánů v případě návratu, a proto žalovaný pochybil,
pokud její žádosti nevyhověl ani ve směru udělení tzv. doplňkové ochrany. Toto tvrzení
vyplývá ze skutečnosti, že se žalovaný žádným způsobem nezabýval materiály,
které předložila, čímž zásadním způsobem pochybil a porušil ust. §3 správního řádu.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatelky.
K tvrzení stěžovatelky, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu věci porušil
ust. §2 odst. 1, 3 a 4, §4 odst. 4, §7 odst. 1 a §8 odst. 2 a §50 správního řádu, považuje
Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující. Jednou ze zvláštních náležitostí
kasační stížnosti dle ust. §106 odst. 1 s. ř. s. je i označení důvodů, pro něž stěžovatel
napadá rozhodnutí krajského soudu – tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla
zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu
za nezákonné. Důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými
kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním obsahem,
tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním
orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí
soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky
soudem apod. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 9/2006 - 41, dostupné na www.nssoud.cz, či rozsudek téhož soudu ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Pouhá
paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení jako stížní bod neobstojí
a je pro soud irelevantní. Je jistě možné učinit takový odkaz součástí stížního bodu;
musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením vypovídajícím o konkrétní situaci, námitce
či postoji stěžovatele, což se v projednávané věci v případě odkazu na shora citovaná
ustanovení správního řádu nestalo. Protože stěžovatelka svá tvrzení blíže
nekonkretizovala, Nejvyšší správní soud se tvrzeními v této podobě nezabýval,
neboť se nejedná o stížní body.
Pokud se stěžovatelka cítí být rozhodnutím správního orgánu zkrácena
na svých právech v důsledku porušení ust. §16 zákona o azylu ze strany správního
orgánu, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v projednávané věci nebylo ust. §16 zákona
o azylu (upravující zjevně nedůvodnou žádost o mezinárodní ochranu) aplikováno
a nemohlo být tedy ani ze strany správního orgánu porušeno. Za této situace považuje
zdejší soud tuto námitku za bezpředmětnou.
Nejvyšší správní soud neshledal rozhodnutí žalovaného ani napadený rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů. Jak rozhodnutí žalovaného
(na straně 5, 6 a části strany 7 tohoto rozhodnutí), tak i rozsudek krajského soudu (strana
4 - 6) obsahuje srozumitelné odůvodnění, z něhož je zřejmé, proč soud ani žalovaný
neshledaly relevantnost důkazních návrhů stěžovatelky pro danou věc. Předmětná
rozhodnutí proto není možno pokládat za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (podobně například rozsudek Vrchního soudu
ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného pro nedostatek důvodů není s ohledem na výše uvedenou judikaturu dána
ani v případě stěžovatelkou tvrzeného chybějícího odůvodnění ve vztahu k ust. §12
zákona o azylu. V daném případě nebylo rozhodnutí žalovaného shledáno
nepřezkoumatelným, neboť žalovaný se pečlivě a podrobně vypořádal s tím,
proč u stěžovatelky neshledal naplnění důvodů azylu dle shora citovaného ustanovení
a své závěry dostatečným způsobem zdůvodnil (viz strana 5 až 7 žalobou napadeného
rozhodnutí správního orgánu). Stěžovatelka ostatně v kasační stížnosti uvádí,
že nesouhlasí s důvody uvedenými v rozhodnutí a namítá jejich nesprávnost. Je tedy
zřejmé, že tyto důvody zná, její výtky směřují ke správnosti a zákonnosti úvah žalovaného,
což jsou námitky nezákonnosti, případně vad řízení, nikoli nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší
správní soud považuje za vhodné poznamenat, že nesouhlas stěžovatelky s vlastním
hodnocením žalovaného a krajského soudu nemůže sám o sobě znamenat
nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí.
Stěžovatelka dále namítá, že i přesto, že předložila materiály nejrůznějšího původu
o situaci v Kazachstánu, nebyly tyto ze strany žalovaného nijak hodnoceny
s odůvodněním, že se bezprostředně nevztahují k osobě stěžovatelky. Žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že stěžovatelka předložila celkem
tři články, které získala z internetu. V rámci doplňujícího pohovoru k daným materiálům
uvedla, že dané texty pojednávají o útlaku Ujgurů v Kazachstánu, dále o útlaku členů
hnutí Hare Krišna a o kazašském prezidentu Nazarbajevovi. Nejvyšší správní soud
za účelem ověření relevance zmíněných dokumentů pro projednávanou věc zjistil obsah
tvrzení stěžovatelky v žádosti o udělení azylu a v pohovorech z 11. 8. 2006, 15. 2. 2007
a 6. 8. 2007. V žádosti o udělení azylu stěžovatelka poukazovala na své pronásledování
kvůli víře (muslimskému vyznání), z tohoto důvodu odešla z práce, jelikož zaměstnavateli
nevyhovovalo její oblečení, a dále na neuctivé a arogantní chování policistů během
domovních prohlídek, ke kterým docházelo právě z důvodu víry stěžovatelky
a jejího manžela. V pohovoru k uvedené žádosti a ve dvou doplňujících pohovorech
opakovala své důvody spočívající v pronásledování vyznavačů islámu v Kazachstánu
a k dotazům žalovaného zdůrazňovala přezíravé a arogantní chování policistů
při provedených domovních prohlídkách. Stěžovatelka naopak v průběhu řízení
neuváděla, že by patřila k Ujgurům, ani že by byla členkou hnutí Hare Krišna. Co se týká
prezidenta Nazarbajeva, který si dle stěžovatelky upravil ústavu tak, aby se mohl stát
doživotním prezidentem, nemá tato skutečnost sama o sobě bez dalšího bližšího tvrzení
žádnou návaznost na situaci stěžovatelky. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
odkazuje (shodně jako krajský soud) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2008, č. j. 5 Azs 5/2008 - 53, dle něhož: „Neutěšená situace se stavem dodržování lidských
práv v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu sama o sobě nezakládá důvod pro její udělení
dle §12 zákona o azylu. Jak již tento soud mnohokráte zdůraznil, právně významnou pro zjištění
naplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany se jeví konkrétní situace stěžovatele
a důvody, pro které o azyl žádá.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný nemohl hodnotit obsah stěžovatelkou
předložených materiálů ve vztahu k její žádosti o mezinárodní ochranu, neboť skutečnosti
uvedené v těchto článcích neměly k příběhu stěžovatelky žádný vztah a souvislost,
nikoli z důvodu, že nebyly vypracovány konkrétně k její osobě, jak stěžovatelka namítá.
K námitce porušení §63 správního řádu se Nejvyšší správní soud nemohl vyjádřit.
Uvedené ustanovení upravuje vykázání z místa konání úkonu, z obsahu kasační stížnosti
nebylo možno dovodit bližší okolnosti případného pochybení žalovaného správního
orgánu ve vztahu ke stěžovatelce.
Další námitka stěžovatelky se týká povinnosti žalovaného zohlednit při hodnocení
a posuzování její žádosti i současně podané žádosti manžela a dcery. Toto nezohlednění
pak mělo podle jejího názoru negativní vliv na posouzení důvodů azylu dle ust. §14b
zákona o azylu a v konečném důsledku se jednalo o zásadní pochybení, včetně porušení
§3 správního řádu. Nejvyšší správní soud k této námitce podotýká, že stěžovatelkou
uvedený postup by byl na místě v případě, kdy je aplikováno ust. §13 zákona o azylu
a posuzuje se možnost udělení azylu za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi
azylanta, případně kdy je dle ust. §14b zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby
požívající doplňkové ochrany udělena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny.
V této souvislosti je ovšem nutné připomenout, že udělení mezinárodní ochrany (tj. azylu,
či doplňkové ochrany) rodinnému příslušníku azylanta, či osoby požívající doplňkové
ochrany, podle výše citovaných ustanovení zákona o azylu, je možné jen v případě
existence pravomocného rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany osobě,
která je rodinným příslušníkem žadatele o udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 - 81, publikovaný
pod č. 388/2004 Sb. NSS). Vzhledem ke skutečnosti, že v projednávané věci takovéto
pravomocné rozhodnutí neexistuje, neboť ani manželu stěžovatelky (věc je u Nejvyššího
správního soudu vedena pod sp. zn. 9 Azs 45/2008), ani jeho nezletilé dceři,
která je v řízení zastoupena manželem stěžovatelky jako zákonným zástupcem (věc
je u Nejvyššího správního soudu vedena pod sp. zn. 9 Azs 43/2008), nebyla mezinárodní
ochrana, ať už ve formě azylu, nebo doplňkové ochrany, udělena, nelze hovořit
o pochybení žalovaného, případně o porušení §3 správního řádu.
Nejvyšší správní soud následně přistoupil k posouzení námitky vztahující
se k posuzování podmínek pro udělení tzv. humanitárního azylu dle ust. §14 zákona
o azylu. Stěžovatelka namítá, že jí není známo, z jakých skutečností vycházel správní
orgán při posuzování důvodů udělení azylu dle ust. §14 zákona o azylu, přičemž odkaz
na údaje, které měla sdělit stěžovatelka v rámci řízení, je nedostatečný
a nepřezkoumatelný, neboť stěžovatelka má právo vědět, jaké skutečnosti vedly správní
orgán k neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Stejně tak nepovažuje stěžovatelka
za odůvodněný rozsudek krajského soudu, pokud soud nepopsal alespoň v obecných
rysech situaci, za níž by správní orgán azyl z důvodů dle ust. §14 citovaného zákona
udělil.
K otázce rozhodování správního orgánu o udělení humanitárního azylu a rozsahu
přezkumu takových rozhodnutí se Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil,
např. ve svých rozsudcích ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, všech dostupných na www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném
pod č. 375/2004 Sb. NSS. Jeho judikaturu týkající se podmínek udělení humanitárního
azylu, jakož i rozsahu přezkumu rozhodnutí o udělení humanitárního azylu,
lze tedy považovat za konstantní a ustálenou.
Smysl tohoto institutu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost
azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ust. §12 a §13 citovaného zákona, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.
Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního
státu (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz). V judikatuře Nejvyššího správního soudu se pak
jako „případy zvláštního zřetele hodné“ pravidelně objevují vysoký věk žadatele
či jeho nepříznivý zdravotní stav. Z této judikatury však v žádném případě nelze dovodit,
že by za důvod udělení humanitárního azylu bylo možno považovat pronásledování
z důvodu náboženského vyznání, jak se nesprávně domnívá stěžovatelka,
neboť to je předpokládaným důvodem udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu.
Vzhledem ke skutečnosti, že v projednávané věci stěžovatelka nedala, kromě výše
uvedených důvodů, v průběhu správního řízení správnímu orgánu žádné relevantní
informace o důvodech zvláštního zřetele hodných, čímž nesplnila svou povinnost tvrzení,
nemůže se následně domáhat důsledné úvahy o možnosti udělení humanitárního azylu.
Jako nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud rovněž námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, kterou stěžovatel spatřuje v tom,
že krajský soud alespoň v obecných rysech nepopsal situaci, za níž by správní orgán azyl
z důvodů dle ust. §14 citovaného zákona udělil. K tomuto závěru Nejvyšší správní soud
dospěl na základě výše uvedené judikatury a zejména pak svého shora citovaného
rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, v němž zdejší soud k možnosti
a rozsahu přezkumu výroku o neudělení humanitárního azylu uvedl: „...samotné správní
rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry“.
Z ustálené soudní judikatury proto nelze dovozovat povinnost krajského soudu
odůvodnit své rozhodnutí ve vztahu k situaci, za níž by správní orgán v případě
konkrétního žadatele humanitární azyl udělil. Naopak je nutno respektovat omezený
rozsah přezkumu rozhodnutí o udělení humanitárního azylu. Pokud by totiž krajský soud
takové úvahy v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jednalo by se o exces z vytyčených
mezí soudního přezkumu. Úkolem krajského soudu při přezkumu rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu je prověřit, zda úvaha správního orgánu nevybočuje z mezí
a hledisek stanovených zákonem, přičemž v projednávané věci dospěl krajský soud
k závěru, že rozhodnutí správního orgánu tyto požadavky splňuje. Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že závěr krajského soudu není nepřezkoumatelný a není ani v rozporu
s ustálenou soudní judikaturou.
Ve vztahu k druhé formě mezinárodní ochrany, a sice tzv. doplňkové ochraně,
jejíhož udělení se stěžovatelka rovněž domáhá, zdejší soud uvádí, že jejím smyslem
a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území
České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl,
ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v ust. §14a zákona o azylu
(vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek humanity založených
na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí požadovat
jejich vycestování. Jakkoli se tedy aplikace institutu doplňkové ochrany vztahuje
k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k částečně
jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu azylu,
jsou i při rozhodování o udělení či neudělení doplňkové ochrany do značné míry určující
tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet (srovnej usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 9 Azs 5/2008 - 98, www.nssoud.cz).
V daném případě dovozuje stěžovatelka pochybení žalovaného ze skutečnosti,
že se žádným způsobem nezabýval stěžovatelkou předloženými materiály, čímž zásadním
způsobem pochybil a porušil ust. §3 správního řádu. Vzhledem ke skutečnosti,
že obsahově shodnou námitkou se Nejvyšší správní soud zabýval výše, a to ve vztahu
k neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle ust. §12 zákona o azylu, zdejší
soud odkazuje na příslušnou argumentaci a předmětnou námitku shodně posouzenou
jako nedůvodnou.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 2 x 2100 Kč
za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající
se věci samé, 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem 4800 Kč. Tato částka byla
následně v souladu s ust. §12 odst. 4 advokátního tarifu snížena o 20 %,
neboť jmenovaný advokát zastupuje v řízení před Nejvyšším správním soudem také
ostatní členy rodiny stěžovatelky, a to ve věcech sp. zn. 9 Azs 43/2008 a 9 Azs 45/2008,
v nichž provedl obsahově zcela shodné úkony právní služby. Ustanovenému zástupci
se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 3840 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu