ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.45.2008:118
sp. zn. 9 Azs 45/2008 - 118
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: B. M., zastoupeného Mgr. Radimem
Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 8. 2007, č. j. OAM-812/VL-07-K04-2006, ve věci mezinárodní
ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 22. 2. 2008, č. j. 28 Az 55/2007 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, Mgr. Radimu Strnadovi, advokátovi se sídlem
Příkop 8, Brno, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou právní službu ve výši
3840 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 20. 8. 2007, č. j. OAM-812/VL-07-K04-2006,
jímž mu nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadá stěžovatel shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatel
má za to, že správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci porušil ust. §2 odst. 1, 3
a 4, §3, §4 odst. 4, §7 odst. 1 a §8 odst. 2 a §50 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatel se dále cítí být
rozhodnutím správního orgánu zkrácen na svých právech v důsledku porušení ust. §12
písm. a) a b), §14 a §16 zákona o azylu ze strany správního orgánu. Stěžovatel namítá,
že i přesto, že předložil několik desítek stran materiálů nejrůznějšího původu, nebyly tyto
ze strany správního orgánu nijak hodnoceny s odůvodněním, že se bezprostředně
nevztahují k osobě stěžovatele. Z uvedeného je tak podle stěžovatele zřejmé, že se správní
orgán těmito podklady vůbec nezabýval, čímž došlo k porušení ust. §63 odst. 3 správního
řádu. Pokud správní orgán uvádí, že se tyto materiály netýkají samotného stěžovatele,
pak ze stejného důvodu není možno obsáhle citovat z dokumentů obsahujících informace
o zemi původu, které shromáždil správní orgán, neboť se taktéž netýkají osoby
stěžovatele. Není možné, aby v rámci stejného správního řízení byla přikládána důkazům
opatřeným správním orgánem větší důkazní hodnota, než důkazním prostředkům
předloženým stěžovatelem s formálním odůvodněním, že se netýkají jeho osoby.
Stěžovatel se domnívá, že při hodnocení a posuzování jeho žádosti nelze nezohlednit
současně podané žádosti jeho manželky a dcery. Tato skutečnost se pak výrazně promítla
do rozhodování správního orgánu v případě posuzování důvodů azylu dle ust. §14b
zákona o azylu. Podle stěžovatele se jedná o zásadní pochybení, které má za následek
porušení ust. §3 správního řádu. Stěžovatel namítá, že v průběhu správního řízení bylo
doloženo, že je ve své zemi pronásledován za uplatňování své víry a z ostatních materiálů
je doložen jeho odůvodněný „strach z pronásledování z náboženství“,
přesto v této souvislosti ve vztahu k ust. §12 zákona o azylu nebylo uvedeno žádné
odůvodnění, proč u něj nejsou dány důvody azylu dle tohoto ustanovení. V této části
se proto rozhodnutí správního orgánu podle stěžovatele jeví nepřezkoumatelným.
Stěžovatel uvádí, že mu není známo, z jakých skutečností správní orgán vycházel
při posuzování důvodu udělení azylu dle ust. §14 zákona o azylu, přičemž odkaz na údaje,
které měl sdělit stěžovatel v rámci řízení, je nedostatečný a nepřezkoumatelný,
neboť stěžovatel má právo vědět, jaké skutečnosti vedly správní orgán k neudělení azylu
podle tohoto ustanovení. Závěr správního orgánu je tak zcela bez odůvodnění
a v tomto směru činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stejně tak odkaz krajského
soudu na kontext s celým případem je nepřezkoumatelný. Stěžovatel je ve své zemi
bez vlastního zavinění pronásledován z důvodu svého náboženského vyznání a přesto
se zde nejedná dle názoru soudu o důvod dle §14 zákona o azylu. V tomto směru
nepovažuje stěžovatel rozsudek za odůvodněný, pokud soud nepopsal alespoň
v obecných rysech situaci, za níž by správní orgán azyl z důvodů dle §14 citovaného
zákona udělil. Stěžovatel dále uvádí, že dostatečně prokázal své obavy z reakcí
kompetentních orgánů v případě návratu, a proto správní orgán pochybil, pokud
jeho žádosti nevyhověl ani ve směru udělení tzv. doplňkové ochrany. Toto tvrzení
vyplývá ze skutečnosti, že se správní orgán žádným způsobem nezabýval materiály,
které předložil, čímž zásadním způsobem pochybil a porušil ust. §3 správního řádu.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní
zájmy stěžovatele.
Ke stěžovatelovu tvrzení, že správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci
porušil ust. §2 odst. 1, 3 a 4, §4 odst. 4, §7 odst. 1 a §8 odst. 2 a §50 správního řádu,
považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující. Jednou ze zvláštních
náležitostí kasační stížnosti dle ust. §106 odst. 1 s. ř. s. je i označení důvodů,
pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu - tzv. stížních bodů. Stížní bod
musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje
rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 s. ř. s.
jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit
konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo
podle jeho názoru v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými
vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné
posouzení právní otázky soudem apod. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 - 41, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne
23. 10. 2003, č.j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS).
Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení jako stížní bod
neobstojí a je pro soud irelevantní. Je jistě možné učinit takový odkaz součástí stížního
bodu; musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením vypovídajícím o konkrétní situaci,
námitce či postoji stěžovatele, což se v projednávané věci v případě odkazu na shora
citovaná ustanovení správního řádu nestalo. Protože stěžovatel nikterak svá tvrzení blíže
nekonkretizoval, Nejvyšší správní soud se těmito jeho tvrzeními nezabýval,
neboť se nejedná o stížní body.
Pokud se stěžovatel cítí být rozhodnutím správního orgánu zkrácen na svých právech
v důsledku porušení ust. §16 zákona o azylu ze strany správního orgánu, musí Nejvyšší
správní soud zdůraznit, že v projednávané věci nebylo ust. §16 zákona o azylu,
upravující zjevně nedůvodnou žádost o mezinárodní ochranu, aplikováno a nemohlo
být tedy ani ze strany správního orgánu porušeno. Za této situace považuje zdejší soud
tuto námitku za bezpředmětnou.
Stěžovatel se dále mýlí v tom, že rozhodnutí správního orgánu a krajského soudu
je nepřezkoumatelné z důvodu chybějícího odůvodnění toho, jakým způsobem se správní
orgán vypořádal s důkazy předkládanými stěžovatelem v rámci správního řízení,
neboť v případě rozhodnutí správního orgánu je toto odůvodnění obsaženo na str. 5 a 6
rozhodnutí správního orgánu a odpovídající argumentaci krajského soudu je možno
nalézt na č. l. 4 – 6 kasační stížností napadeného rozsudku. Z těchto pasáží napadených
rozhodnutí je zřejmé, proč správní orgán ani soud neshledaly relevantnost důkazních
návrhů stěžovatele pro danou věc. Předmětná rozhodnutí proto není možno pokládat
za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(podobně například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993,
č. j. 6 A 48/92 - 23, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nedostatek důvodů není s ohledem na výše uvedenou judikaturu dána
ani v případě stěžovatelem tvrzeného chybějícího odůvodnění ve vztahu k ust. §12
zákona o azylu. V daném případě nebylo rozhodnutí správního orgánu shledáno
nepřezkoumatelným, neboť se správní orgán pečlivě a podrobně vypořádal s tím,
proč u stěžovatele neshledal naplnění důvodů azylu dle shora citovaného ustanovení
a své závěry dostatečným způsobem zdůvodnil (viz str. 5 – 6 žalobou napadeného
rozhodnutí správního orgánu). Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí
s důvody uvedenými v rozhodnutí a namítal jejich nesprávnost. Je tedy zřejmé,
že tyto důvody znal, jeho výtky směřovaly ke správnosti a zákonnosti úvah správního
orgánu, což jsou námitky nezákonnosti, případně vad řízení, nikoli nepřezkoumatelnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné poznamenat, že pouhý nesouhlas stěžovatele
s vlastním hodnocením správního orgánu a krajského soudu nemůže sám o sobě
znamenat nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí.
Stěžovatel dále namítá, že i přesto, že předložil několik desítek stran materiálů
nejrůznějšího původu, nebyly tyto ze strany správního orgánu nijak hodnoceny
s odůvodněním, že se bezprostředně nevztahují k osobě stěžovatele.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že jako důvod opuštění země
původu, tj. Ruské federace, a následného podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
označil stěžovatel incident s policisty v dagestánském Chasavjurtu. Tento incident
však nebylo možno s ohledem na okolnosti případu dle názoru správního orgánu
považovat za azylově relevantní. A to nejenom z toho důvodu, že se jednalo
o jednorázovou událost, kterou nebylo možno z hlediska její intenzity považovat za jev
přímo vyvolaný státní mocí, tajně podporovaný, státními orgány vědomě trpěný či státní
mocí záměrně nedostatečně potlačovaný dle ust. §2 odst. 7 zákona o azylu, ale i proto,
že stěžovatel nevyužil žádnou z možností bránit se v rámci prostředků, které mu nabízí
právní řád jeho domovského státu, zejména neučinil žádný pokus o zjednání nápravy
u nadřízeného orgánu. Ostatně i sám stěžovatel považoval, jak vyplývá z protokolu
o pohovoru ze dne 6. 8. 2007, jednání příslušných policistů za nezákonné a diskriminační
s cílem se obohatit. V případě tohoto incidentu byla navíc v průběhu správního
řízení významnou měrou zasažena též otázka věrohodnosti výpovědi žadatele,
neboť z jeho jednotlivých výpovědí správní orgán zjistil určité obsahové nepřesnosti
a rozdíly v jeho jednotlivých výpovědích. Ačkoliv byl stěžovatel v průběhu doplňujícího
pohovoru dne 6. 8. 2007 konfrontován se svou výpovědí, kterou učinil při úvodním
pohovoru dne 11. 8. 2006, a byl vyzván, aby vysvětlil, proč se informace poskytnuté
správnímu orgánu liší od těch, které předestřel v průběhu pohovoru, nepodařilo
se stěžovateli i přes tuto možnost rozpornost svých výpovědí přesvědčivým způsobem
vyvrátit. Stěžovatel dále nezmínil nějaké konkrétní problémy, které by mu v Dagestánu
v souvislosti s jeho muslimskou vírou vyvstaly.
Ke shora uplatněné kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že otázkou
pravdivosti tvrzení žadatele o udělení mezinárodní ochrany se již zabýval
např. ve svém rozhodnutí ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, publikovaném
na www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že „není v rozporu se zásadami správního řízení
( §3 správního řádu) ani s konkrétními povinnostmi správního orgánu při zajišťování podkladů
pro vydání rozhodnutí (např. §32 odst. 1 správního řádu), jestliže správní orgán při zjišťování
skutkového stavu neuzná či zpochybní některá tvrzení účastníka řízení, jež nelze jinak ověřit
nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže se jiná tvrzení účastníka, jež mají z hlediska
předmětu řízení zásadní význam, ukázala být nepravdivá nebo zásadním způsobem vnitřně
rozporná.“ Otázka věrohodnosti výpovědi žadatele byla v minulosti řešena také
Vrchním soudem v Praze. V rozhodnutí ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2002 - 31,
tento soud dospěl k závěru, že „pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou
základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí,
že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav z návratu, a případné důkazy,
jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel dovolává v rámci azylové procedury, mohou být
ověřeny zpravidla toliko rámcově. … Potřebnou věrohodnost sama osoba, a tím i její příběh, nutně
ztrácí, pakliže je nepravdivost tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu
z vlasti vedly žadatele skutečnosti jiné, než jím tvrzené.“
Z výše uvedeného je patrno, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany
je základním a často jediným důkazním prostředkem, který žadatel o udělení
mezinárodní ochrany může správnímu orgánu předložit, jeho vlastní výpověď
o okolnostech, které jej vedly k odchodu ze země původu. Pokud má správní orgán
pochybnosti o hodnověrnosti výpovědi žadatele, je nutno, aby žadateli byla dána
možnost takto vzniklé rozpory vysvětlit a odstranit. Tato možnost byla stěžovateli
dána, ten však ani v doplňujícím pohovoru neodstranil obsahové nepřesnosti a rozdíly
ve svých výpovědích. Na podporu svých tvrzení sice předložil celou řadu záměrně
vybraných internetových článků a jiných dokumentů mapujících události v jeho zemi
původu, ty však obsahovaly toliko informace o tom, že vůči konkrétním osobám
či náboženským skupinám bylo ze strany místních orgánů v určitých konkrétně
vymezených situacích přistupováno diskriminačním způsobem.
V návaznosti na výše uvedené nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit této námitce
stěžovatele, neboť shora naznačené okolnosti daného případu, spolu s pochybnostmi
správního orgánu o hodnověrnosti výpovědi stěžovatele, nemohly být nikterak
vyjasněny či odstraněny důkazními materiály předloženými v průběhu správního řízení
stěžovatelem, neboť tyto nemohly samy o sobě účinně vyjasnit tvrzení stěžovatele,
a proto byly správním orgánem odmítnuty s odůvodněním, že se nevztahují k osobě
stěžovatele, nebo vznikly či byly opatřeny až po jeho příjezdu do České republiky.
Z čeho stěžovatel dovozuje porušení ust. §63 správního řádu, které upravuje vykázání
z místa konání úkonu, není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé. Nutno též zdůraznit,
že v citovaném ust. §63 není ani stěžovatelem namítaný třetí odstavec obsažen,
což je u kasační stížnosti podané advokátem přinejmenším zarážející.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, a to shodně
s krajským soudem, že je nezbytné postoje vylíčené v těchto článcích považovat
za konkrétní postoje a excesy místních orgánů či osob, a nikoliv za cílenou politiku státu
země původu. Takovéto závěry by bylo možno vyvodit toliko z komplexních zpráv
o zemi původu, nikoliv však ze stěžovatelem záměrně vybraných materiálů. Ostatně
na obsah správním orgánem použitých zpráv o zemi původu, jakož i na možnost
jejich doplnění, byl stěžovatel upozorněn v protokolu o doplňujícím pohovoru ze dne
6. 8. 2007. Této možnosti, jak vyplývá z citovaného protokolu, však výslovně nevyužil.
Další námitka stěžovatele se týká toho, že správní orgán měl při hodnocení
a posuzování jeho žádosti zohlednit současně podané žádosti jeho manželky a dcery.
Toto nezohlednění se pak mělo podle jeho názoru výrazně promítnout do rozhodování
správního orgánu v případě posuzování důvodů azylu dle ust. §14b zákona o azylu
a v konečném důsledku mělo znamenat zásadní pochybení, které mělo za následek
porušení ust. §3 správního řádu. S touto námitkou stěžovatele však Nejvyšší správní soud
nesouhlasí, neboť takový postup je na místě v případě, kdy je aplikováno ust. §13 zákona
o azylu a rodinnému příslušníkovi azylanta je udělen azyl za účelem sloučení rodiny,
příp. je dle ust. §14b zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové
ochrany udělena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny. V této souvislosti
je ovšem nutné připomenout, že udělení mezinárodní ochrany (tj. azylu, či doplňkové
ochrany) rodinnému příslušníku azylanta, či osoby požívající doplňkové ochrany,
podle výše citovaných ustanovení zákona o azylu, je možné jen v případě existence
pravomocného rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany osobě, která je rodinným
příslušníkem žadatele o udělení mezinárodní ochrany (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 - 81, publikovaný
pod č. 388/2004 Sb. NSS). Vzhledem ke skutečnosti, že v projednávané věci takovéto
pravomocné rozhodnutí neexistuje, neboť ani manželce stěžovatele (věc je u Nejvyššího
správního soudu vedena pod sp. zn. 9 Azs 44/2008), ani jeho nezletilé dceři,
která je v řízení zastoupena stěžovatelem jako zákonným zástupcem (věc je u Nejvyššího
správního soudu vedena pod sp. zn. 9 Azs 43/2008), nebyla mezinárodní ochrana,
ať už ve formě azylu, nebo doplňkové ochrany, udělena, nelze hovořit o pochybení
správního orgánu, a tím ani o porušení ust. §3 správního řádu.
Nejvyšší správní soud následně přistoupil k posouzení námitky vztahující
se k posuzování podmínek pro udělení tzv. humanitárního azylu dle ust. §14 zákona
o azylu. Stěžovatel vytýká správnímu orgánu, že mu není známo, z jakých skutečností
tento vycházel při posuzování důvodu udělení azylu dle ust. §14 zákona o azylu,
přičemž odkaz na údaje, které měl sdělit stěžovatel v rámci řízení, je nedostatečný
a nepřezkoumatelný, neboť stěžovatel má právo vědět, jaké skutečnosti vedly správní
orgán k neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Stejně tak nepovažuje stěžovatel
za odůvodněný rozsudek krajského soudu, pokud soud nepopsal alespoň v obecných
rysech situaci, za níž by správní orgán azyl z důvodů dle ust. §14 citovaného zákona
udělil.
K otázce rozhodování správního orgánu o udělení humanitárního azylu a rozsahu
přezkumu takových rozhodnutí se Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil,
např. ve svých rozsudcích ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, všechny dostupné na www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném
pod č. 375/2004 Sb. NSS. Jeho judikaturu týkající se podmínek udělení
humanitárního azylu, jakož i rozsahu přezkumu rozhodnutí o udělení humanitárního
azylu, lze tedy považovat za konstantní.
Smysl tohoto institutu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost
azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ust. §12 a §13 citovaného zákona, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.
Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz). V judikatuře Nejvyššího správního soudu
se pak jako „případy zvláštního zřetele hodné“ pravidelně objevují vysoký věk žadatele
či jeho nepříznivý zdravotní stav. Z této judikatury však v žádném případě nelze dovodit,
že by za důvod udělení humanitárního azylu bylo možno považovat pronásledování
z důvodu náboženského vyznání, jak se nesprávně domnívá stěžovatel,
neboť to je předpokládaným důvodem udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu.
Vzhledem ke skutečnosti, že v projednávané věci stěžovatel nedal, kromě výše
uvedených důvodů, v průběhu správního řízení správnímu orgánu žádné relevantní
informace o důvodech zvláštního zřetele hodných, čímž nesplnil svou povinnost tvrzení,
nemůže se následně domáhat důsledné úvahy o možnosti udělení humanitárního azylu.
Pokud pak stěžovatel v této souvislosti vytýká správnímu orgánu, že odkaz na údaje,
které měl stěžovatel sdělit v rámci řízení, je nedostatečný a nepřezkoumatelný, svědčí
toto tvrzení o nepochopení institutu mezinárodní ochrany ze strany stěžovatele a zejména
pak s ním spojené povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, jež se zásadní měrou odvíjí
od skutečností, které stěžovatel uvede v průběhu azylového řízení. S ohledem na výše
uvedené proto Nejvyšší správní soud dovodil, že správní orgán postupoval správně,
když toliko v základních rysech odůvodnil svůj závěr ve vztahu k neudělení
humanitárního azylu.
Jako nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud rovněž námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud
alespoň v obecných rysech nepopsal situaci, za níž by správní orgán azyl z důvodů
dle ust. §14 citovaného zákona udělil. K tomuto závěru Nejvyšší správní soud dospěl
na základě výše uvedené judikatury a zejména pak shora citovaného rozsudku ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, v němž zdejší soud k možnosti a rozsahu přezkumu
výroku o neudělení humanitárního azylu uvedl: „...samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat
jiné nebo přímo opačné závěry“.
Z ustálené soudní judikatury proto nelze dovozovat povinnost krajského soudu
odůvodnit své rozhodnutí ve vztahu k situaci, za níž by správní orgán v případě
konkrétního žadatele humanitární azyl udělil. Naopak je nutno respektovat omezený
rozsah přezkumu rozhodnutí o udělení humanitárního azylu. Pokud by totiž krajský soud
takové úvahy v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jednalo by se o exces z vytyčených
mezí soudního přezkumu. Úkolem krajského soudu při přezkumu rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu je tedy toliko prověřit, zda úvaha správního orgánu nevybočuje
z mezí a hledisek stanovených zákonem, přičemž v projednávané věci dospěl krajský soud
k závěru, že rozhodnutí správního orgánu tyto požadavky splňuje. Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že závěr krajského soudu není nepřezkoumatelný a není ani v rozporu
s ustálenou soudní judikaturou.
Ve vztahu k druhé formě mezinárodní ochrany, a sice tzv. doplňkové ochraně,
jejíhož udělení se stěžovatel rovněž domáhá, zdejší soud uvádí, že jejím smyslem a účelem
je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky
těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo
z důvodů taxativně uvedených v ust. §14a zákona o azylu (vycházejících zejména,
avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek humanity založených na objektivních
hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.
Jakkoli se tedy aplikace institutu doplňkové ochrany vztahuje k objektivním hrozbám
po případném návratu žadatele do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem
nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu azylu, jsou i při rozhodování
o udělení či neudělení doplňkové ochrany do značné míry určující tvrzení samotného
žadatele, z nichž je třeba vycházet (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 4. 2008, č. j. 9 Azs 5/2008 - 98, www.nssoud.cz).
V daném případě dovozuje stěžovatel pochybení správního orgánu ze skutečnosti,
že se tento žádným způsobem nezabýval materiály, které předložil stěžovatel,
čímž zásadním způsobem pochybil a porušil ust. §3 správního řádu. Vzhledem
ke skutečnosti, že obsahově shodnou námitkou se Nejvyšší správní soud zabýval výše,
a to ve vztahu k neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle ust. §12 zákona
o azylu, zdejší soud odkazuje na příslušnou argumentaci a předmětnou námitku shodně
posouzenou jako nedůvodnou.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8, ve spojení
s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 2 x 2100 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci
samé, a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem 4800 Kč. Tato částka byla
následně v souladu s ust. §12 odst. 4 advokátního tarifu snížena o 20 %,
neboť jmenovaný advokát zastupuje v řízení před Nejvyšším správním soudem
také ostatní členy rodiny stěžovatele, a to ve věcech sp. zn. 9 Azs 43/2008
a 9 Azs 44/2008, v nichž provedl obsahově zcela shodné úkony právní služby.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 3840 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu