ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.7.2008:67
sp. zn. 9 Azs 7/2008 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: N. N. E., zastoupené JUDr. Martinem
Šmerdou, advokátem se sídlem Vránova 39, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2007, č. j. OAM-10-142/LE-PA04-PA03-2007, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 31. 10. 2007, č. j. 56 Az 97/2007 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátu JUDr. Martinu Šmerdovi,
se sídlem Vránova 39, Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne ze dne 7. 5. 2007, č. j. OAM-10-142/LE-PA04-PA03-2007, kterým
jí nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížn ost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění doručeném zdejšímu soudu dne
18. 2. 2008, stěžovatelka konstatovala, že rozsudek krajského soudu napadá v rozsahu
výroku, jímž se žaloba zamítá, a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., k nimž uvedla následující.
Ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatelka namítla, že krajský soud
v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku pronásledování ve smyslu §2
odst. 7 zákona o azylu a důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona
o azylu. Ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka namítla, že odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany spočívá:
1) na naprosto nevhodném odkazu na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 25. 3. 1993 ve věci Costello-Roberts proti Spojenému království, stížnost
č. 13134/87, který se týkal odpovědnosti státu za tělesné tresty udělované a vykonávané
v soukromých školách, tedy oblasti školství a nikoli oblasti mezinárodní ochrany,
a 2) na neaktuální zprávě Ministerstva zahraničních věcí ze dne 10. 5. 2005,
č. j. 115016/2005-LP, týkající se politické situace v Konžské demokratické republice
a možností návratu neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochra nu. Ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatelka vytkla vady soudního řízení, které mohly mít
za následek nezákonné rozhodnutí a navíc činí rozhodnutí nepřezkoumatelným,
jež spatřuje v tom, že dvakrát doplňovala žalobu o nové důkazní materiály
a že k doplnění žaloby doručenému dne 16. 7. 2007 se krajský soud ve svém rozsudku
vůbec nevyjádřil. Není tedy zřejmé, proč a zda vůbec navržené důkazy nepovažuje
za relevantní a proč nemohly mít podstatný vliv na soudní rozhodnutí. Závěrem
stěžovatelka sdělila, že konkrétní přesah svých vlastních zájmů spatřuje v tom, že byl
v její věci aplikován rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, a proto by se měl
Nejvyšší správní soud kasační stížností zabývat a ve svém rozhodnutí uvést limity
nebo obecná pravidla pro aplikaci rozsudků Evropského soudu pro lidská práva z jiných
právních disciplín pro oblast azylového práva.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Lze tedy shrnout, že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí několik
na sebe navazujících otázek, v jejichž světle Nejvyšší správní soud předně konstatuje,
že jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) je i označení
důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu - tzv. stížních bodů.
Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel
považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s.
jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit
konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo
podle jeho názoru v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určen ými
vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné
posouzení právní otázky soudem apod.; srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 – 41, www.nssoud.cz.
Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení jako stížní
bod neobstojí a je pro soud irelevantní. Je jistě možné učinit takový odkaz součástí
stížního bodu; musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením vypovídajícím o konkrétní
situaci, námitce či postoji stěžovatele, což se v projednávané věci v případě odkazu
na ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestalo. Stěžovatelka svůj právní náhled
na nesprávné právní posouzení otázky pronásledování ve smyslu §2 odst. 7 zákona
o azylu a důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu nespojila
se žádnými konkrétními tvrzeními. V tomto ohledu proto zdejší soud toliko v obecné
rovině poukazuje na to, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu,
nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní
institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany,
avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské
bytosti a práva a svobody s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 – 46, www.nssoud.cz).
Ve vztahu k další námitce podřazené stěžovatelkou pro §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., která věcně směřuje proti způsobu posouzení doplňkové ochrany, zdejší soud
uvádí následující. Se stěžovatelkou lze jistě souhlasit v tom, že informace Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 10. 5. 2005, č. j. 115016/2005-LP, není zcela aktuální. Na druhé
straně je však třeba připomenout, že v rámci posuzování doplňkové ochrany odkázal
správní orgán i na další, novější informaci Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
(UNHCR) ze dne 19. 4. 2006 a na jejím základě, v kontextu s prvně citovanou informací,
bylo možné učinit určitý kvalifikovaný výhled do budoucnosti, na jehož základě nelze
anticipovat, že by osoby navracející se do Konžské demokratické republiky po neúspěšné
žádosti o mezinárodní ochranu v cizině byly vystaveny zadržování, špatnému zacházení,
týrání nebo mučení.
Pokud jde o stěžovatelkou namítanou nevhodnost odkazu na výše citovaný
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Costello- Roberts, má Nejvyšší
správní soud za to, že tento odkaz nelze odmítnout s tím, že směřuje do oblasti školství.
Není totiž pochyb o tom, že citovaný rozsudek se primárně vztahuje k čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“), jenž našel
jistý odraz v ustanovení §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, je ž jako předpoklad udělení
doplňkové ochrany stanoví hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy v podobě mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu
v případě jeho návratu do země původu. V tomto ohledu tedy nelze považovat odkaz
na daný judikát Evropského soudu pro lidská práva za nepřípadný, spíše naopak. Jedná
se o interpretační vodítko, které správní orgán zohlednil ve svém rozhodnutí (a dlužno
dodat, že nejen v něm, ale i v mnoha dalších svých rozhodnutích o neudělení mezinárodní
ochrany) při výkladu vnitrostátního práva zcela zjevně reflektujícího ustanovení čl. 3
Evropské úmluvy, s nímž se v podstatě vzájemně překrývají.
Co se týče limitů či pravidel pro aplikaci rozsudků Evropského soudu pro lidská
práva, po nichž volá stěžovatelka, Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná,
že vnitrostátní relevance štrasburské judikatury a povinnost orgánů státu ji v rozhodovací
praxi zohledňovat plyne z čl. 10 Ústavy (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) a v podrobnostech
odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, založenou nálezem ze dne 25. 6. 2002,
sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publikovaným pod č. 403/2002 Sb., jakož i pod č. 80 Sb. n. u. US,
sv. 26, str. 317; podle ní jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských
právech a základních svobodách součástí ústavního pořádku České republiky. Judikatura
Evropského soudu pro lidská práva tak představuje obecně autoritativní výklad
příslušných ustanovení Evropské úmluvy s tím, že pro samotné použití této judikatury
vnitrostátními orgány je podstatná především její věcná relevantnost a použitelnost
pro rozhodovanou věc jako takovou, nikoli skutečnost, zda se bezprostředně vztahuje
na azylovou či jinou věc.
Konečně k poslední námitce stěžovatelky podřazené pod §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud ve svém rozhodnutí zcela jasně
konstatoval, že pokládal za nadbytečné jakýmkoli způsobem doplňovat dokazování,
a to vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož rozsah je zásadním způsobem
determinován rozsahem právně relevantních důvodů pro uděle ní mezinárodní ochrany,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl; srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č.j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného
rozsudku nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu,
který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury,
která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zás tupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci
přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b)
a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající
v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, včetně studia spisu,
a písemné podání soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových
výdajů v částce 600 Kč, tj. v částce 4800 Kč, zvýšené o daň z přidané hodnoty v sazbě
19 % ve výši 912 Kč, celkem tedy 5712 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám právního zástupce stěžovatelky do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce stěžovatelky neprokázal,
že proběhla první porada s klientem, která je v rámci právního úkonu převzetí a příprava
zastoupení předpokládána ustanovením §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu,
považoval Nejvyšší správní soud za převzetí a přípravu zastupování až studium spisu dne
16. 1. 2008, které v daném případě nahradilo první poradu s klientem, a proto určil
odměnu pouze za dva úkony právní služby, nikoli za tři tak, jak požadoval ustanovený
zástupce ve svém přípisu ze dne 18. 2. 2008 (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 8. 2007, č. j. 2 Azs 45/2007 – 97, www.nssoud.cz).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu