ECLI:CZ:NSS:2008:KONF.18.2008:7
sp. zn. Konf 18/2008 - 7
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr. Michal
Mazanec, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a JUDr. Marie Žišková,
o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 2 na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi Obvodním
soudem pro Prahu 2 a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce Ing. P. R.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172/I, a
žalovaných 1) Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, a 2)
SCA Hygiene Products GmbH, Abt. Marken, Postfach 31 04 20, D-68264, Mannheim,
Spolková republika Německo, ve věci žaloby o výmaz ochranné známky, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 351/2003,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. O 122586, ve věci výmazu slovní
ochranné známky č. R 324416 ve znění „Zewa Dis“, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 7 A 100/2001 - 24,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů
dne 9. 5. 2008 požádal Obvodní soud pro Prahu 2, aby zvláštní senát rozhodl spor o věcnou
příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů (v dalším textu „kompetenční spor“), mezi Nejvyšším správním
soudem a Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci tohoto soudu zapsané pod sp. zn.
18 C 316/2007.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne
14. 10. 1999, zn. O 122586 byl podle §25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách, zamítnut návrh žalobce na výmaz slovní ochranné známky ve výroku označené.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda Úřadu dne 7. 6. 2001
pod sp. zn. O 122586 tak, že se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu
na výmaz ochranné známky se potvrzuje. Zároveň rozhodl, že složená kauce ve výši 2500 Kč
se nevrací.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 8. 8. 2001 žalobou ve správním
soudnictví podle ustanovení části páté občanského soudního řádu u Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze v této věci nerozhodl do 31. 12. 2002 a neskončenou věc pak převzal dle
§132 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), k dalšímu řízení
Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud o správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne 18. 12. 2003,
čj. 7 A 100/2001 - 24, ji odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním
důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může do jednoho
měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního
řádu k příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom, že označená ochranná
známka se vymazává z rejstříku ochranných známek.
Žalobce v přípisu ze dne 15. 10. 2007 upozornil, že „není dána příslušnost obecných
soudů k rozhodování. Judikatura Nejvyššího správního soudu delší dobu ustálena“.
Obvodní soud pro Prahu 2 poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh,
aby zvláštní senát rozhodl tak, že k rozhodování v dané věci je příslušný soud ve správním
soudnictví, neboť se jedná o rozhodnutí o veřejném, nikoli soukromém právu.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce
nebo obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo
si opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že nikdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však může
poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových práv
se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem jejího
budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát předmětem
právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl, nicméně samotné
udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter veřejnoprávního
privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném. Tím je zájem zákazníků
či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před napodobováním, falšováním známek nebo
jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč domoci
kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat do (veřejného)
rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny zákonné podmínky
registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi přihlašovatelem
(při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je vztahem mocenským
(v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah občanskoprávní (§7 odst. 1
o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském autoritativním rozhodování mezi úřadem
a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba považovat
za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že práva k ochranným
známkám náleží k právům k duševnímu vlastnictví a jako takové je třeba považovat je za práva
soukromá, která jsou považována za tzv. jiné majetkové hodnoty, jež jsou předmětem
soukromoprávních vztahů.
Taková argumentace není přiléhavá, jelikož přehlíží, že registrací ochranné známky (nebo
jejím výmazem) se neupravují vlastní majetkové hodnoty, resp. majetkové vztahy, protože
nic takového předmětem řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který
se tu registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku
zapsánu), a úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky,
zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný
statek (ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak
vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi
podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek,
např. obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně
ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované
známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné,
že registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba,
se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit ani
mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má zákonnou
kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která rozhodnutí
ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve věci patentů jsou
v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na patent, stanovení výše
odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě poskytnutí nucené licence,
porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci Úřadu. I takovéto rozdělení –
navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout
zápisu ve veřejných knihách bez toho, že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který
v řízení podle §244 o. s. ř. není účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další
podpůrný argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu ochranné známky z rejstříku
ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu,
a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud pokračovat
v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2008
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu