ECLI:CZ:NSS:2008:KONF.21.2007:107
sp. zn. Konf 21/2007 - 107
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr. Michal
Mazanec, JUDr. Marie Žišková, JUDr. Petr Příhoda, JUDr. Roman Fiala a JUDr. Pavel Pavlík,
o návrhu senátu 7 Ca Městského soudu v Praze na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi
ním a Obvodním soudem pro Prahu 3 a senátem 24 Co Městského soudu v Praze, za účasti
žalobkyně Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 3, Olašanská 55/5,
IČ: 60193336, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Křižovnické nám. 1/193, a žalovaného Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem
v Praze 9, Sokolovská 219, za další účasti T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4,
Tomíčkova 2144/1, o zaplacení cen za propojení, ve vě ci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 7 Ca 140/2007,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí předsedy Českého
telekomunikačního úřadu ze dne 22. prosince 2003, čj. 27865/2003- 603/IV., o zaplacení
cen za propojení veřejných telekomunikačních sítí, je soud ve správním soudnictví.
II. Návrh na vyslovení nicotnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007,
čj. 7 Ca 140/2007 - 73, pokud jím byl podané žalobě přiznán odkladný účinek (výrok I.)
se zamítá .
Odůvodnění:
Podáním doručeným zvláštnímu senátu dne 9. 7. 2007 navrhl senát 7 Ca Městského
soudu v Praze rozhodující ve věcech správního soudnictví (dále jen „správní senát“), aby zvláštní
senát rozhodl o kompetenčním sporu ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., který vznikl
mezi ním, senátem 24 Co Městského soudu v Praze, rozhodujícím v občanském soudním řízení
(dále jen „civilní senát“) a Obvodním soudem pro Prahu 3, ve věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 7 Ca 140/2007.
Ze spisu vyplanuly tyto pro rozhodnutí významné skutečnosti:
Český telekomunikační úřad, odbor pro oblast Praha, rozhodnutím ze dne 27. 8. 2003,
čj. 024956/2002-631/Dvo/H3, vyhověl návrhu společnosti T-Mobile Czech Republic a. s.
a rozhodl o povinnosti společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s. zaplatit ceny za propojení
telekomunikačních sítí obou účastníků za období od 1. 1. 2001 do 26. 11. 2001 v celkové výši
898 602 196,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení,
vše od patnácti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
Rozhodnutí odůvodnil tím, že v souladu se závěry k tomu účelu provedené cenové
kontroly navrhovatelem uplatněná cena nebyla shledána diskriminační, jednotná cena
za propojení pro terminaci hovorů do veřejné mobilní telekomunikační sítě byla 6,50 Kč/min.
a 6,45 Kč/min. v r. 2001, což byla v té době cena obvyklá. Cena za propojení za hovory
na službu „zelená linka ČESKÉHO TELECOMU“ pro originaci hovoru v síti společnosti
T-Mobile Czech Republic a. s. byla účastníky dohodnuta ve výši 1,905 Kč/min. Vzhledem
k tomu stanovil označený správní orgán povinnost zaplatit ceny za propojení v navrhovatelem
uváděné výši.
K odvolání společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s. rozhodl předseda Českého
telekomunikačního úřadu v rozhodnutí ze dne 22. 12. 2003, čj. 24865/2003-603/IV., tak,
že výrok napadeného rozhodnutí se doplňuje tím, že v části návrhu týkající se vydání
předběžného opatření v dané věci se správní řízení podle §30 správního řádu zastavuje (výrok I.),
a jinak odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil
(výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že účastníci neměli pro sporné období uzavřenu
výslovnou písemnou dohodu a ceně za propojení podle zákona o telekomunikacích,
ať samostatnou nebo jako součást smlouvy o propojení. Pro toto období nebylo vydáno cenové
rozhodnutí, jež by maximální cenu za propojení sítí určovalo. Není přitom sporu o objem služeb
propojení, vzájemný provoz byl pro celé sporné období vždy následně odsouhlasen. Podstatou
sporu je cena za minutu propojení z pevné do mobilní sítě a stanovení povinnosti tuto cenu
zaplatit.
Podle §78 odst. 5 zákona o telekomunikacích „o sporech v oblasti cen za propojení
rozhoduje Úřad podle zvláštního právního předpisu“, jímž je zákon č. 526/1990 Sb., o cenách,
ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že není konkretizováno ustanovení zákona
o cenách, kterým se má rozhodnutí sporu řídit, je nutno posuzovat sporné skutečnosti z hlediska
všech relevantních ustanovení zákona o cenách. Nástrojem k těmto zjištěním,
která jsou podstatná pro předmětný spor, je podle zákona o cenách cenová kontrola, jíž provádí
cenový kontrolní orgán. Tím je ve smyslu §2b zák. č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České
republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, i Český telekomunikační úřad,
který podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení vykonává působnost při uplatňování, regulaci
a kontrole cen telekomunikačních služeb, což je vyjádřeno i v §95 bod 7 písm. a)
zák. o telekomunikacích. Organizačním řádem Českého telekomunikačního úřadu je pak tato
kompetence svěřena odboru ekonomické regulace.
Z toho plyne, že postup správního orgánu prvního stupně, jenž o provedení cenové
kontroly u společnosti T-Mobile Czech Republic a. s. požádal uvedený odbor ekonomické
regulace s tím, že výsledky kontroly mají určující význam pro rozhodnutí v předmětném
správním řízení, byl v souladu se zákonem o telekomunikacích i správním řádem. Přitom
v zákoně o cenách i v zákoně o telekomunikacích jsou ustanoveny stejné principy pro tvorbu cen
(pro vydávání cenových rozhodnutí), jimiž jsou oprávněné náklady na přiměřený zisk (§2 odst. 3
zák. o cenách a §78 odst. 2 zák. o t elekomunikacích), s tím, že je s nimi spojen zákaz zneužití
hospodářského postavení či diskriminace stran.
Závěry provedené cenové kontroly, opřené o kontrolní zjištění, stanoví, že postup
společnosti T-Mobile Czech Republic a. s. při stanovování cen za propojení pro sporné období
je v souladu se zákonem o cenách. Na základě těchto zjištění pak správní orgán v souladu
s §78 odst. 5 zák. o telekomunikacích rozhodl spor o povinnosti zaplatit cenu za propojení,
neboť jeho podstatou je právě to, zda cena za propojení mezi sítěmi účastníků řízení v uvedeném
období je navrhovatelem stanovena v souladu se zákonem o cenách, a tím i se zákonem
o telekomunikacích. Správní orgán se ve svém rozhodnutí dostatečně a správně vypořádal
s otázkou, zda cena za propojení v období leden až listopad 2001 byla stanovena v souladu
se zákonem o cenách a zákonem o telekomunikacích tak, že ji určil jako oprávněnou a vycházel
z ní při stanovení povinnosti zaplatit požadované ceny za propojení.
Proti tomuto rozhodnutí podala společnost ČESKÝ TELECOM a. s. (nyní Telefónica
O2 Czech Republic, a. s.) žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 3, jíž se domáhala nahrazení
výroku správního orgánu podle části páté o. s. ř. ve znění účinném po 1. 1. 2003.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 18. 10. 2006, čj. 11 C 10/2004 - 288, řízení
zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že k projednání věci není
věcně příslušný.
Vyšel přitom především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2003,
sp. zn. 3 As 48/2004, v němž se mj. uvádí:
„Skutečnost, že rozhodnutí žalovaného vydané podle §40 odst. 2 zákona
o telekomunikacích nahrazuje určité ustanovení smlouvy, tedy institutu typického pro soukromé
právo, není totiž v dané věci stěžejní. Tvrzení, že se následky vr chnostenského zásahu projeví
v soukromoprávních vztazích a pouze proto má věc projednat obecný soud, je pro rozlišení
soukromoprávní a veřejnoprávní povahy rozhodnutí správního orgánu zavádějící a dobře
vyvratitelné právním argumentem reductio ad absurdum. Většina rozhodnutí správního orgánu
více či méně zasahuje do nějakého soukromoprávního vztahu. Např. uložením pokuty
za přestupek vzniká přestupci povinnost uhradit pokutu, což nepochybně zasáhne do jeho
majetkové sféry, a tedy do jeho vlastnického práva, jež je stěžejním institutem soukromého práva;
absurdní by však bylo v této situaci tvrdit, že o žalobě proti takovému rozhodnutí má rozhodovat
obecný soud podle části páté o. s. ř. a nikoliv soud rozhodující ve správním soudnictví. Na věc
lze rovněž pohlédnout z toho pohledu, zda smlouva o propojení telekomunikačních sítí
je smlouvou ve smyslu soukromoprávním. V řízení podle §40 odst. 2 zákona o telekomunikacích
nahradí žalovaný svým rozhodnutím nedostatek vůle smluvních stran ohledně uzavření dodatku
ke smlouvě o propojení. Tím žalovaný (jímž je míněn Český telekomunikační úřad) omezí smluvní
volnost stran rozhodnutím, jež je aktem z oblasti veřejné správy; již v procesu uzavírání smlouvy
má i jiná významná oprávnění omezující vůli smluvních stran. Takový způsob zásahů správního
orgánu do procesu uzavírání smluv či jejich dodatků není typický pro smlouvy soukromoprávní,
neboť způsob ingerencí žalovaného do celého procesu uzavírání smluv podle zákona
o telekomunikacích by byl v rovině soukromého práva jen stěží myslitelný. Rozhodnutí
žalovaného v dané věci bylo aktem vrchnostenským, želovaný a účastníci neměli v řízení rovné
postavení. Předmětem dodatku ke Smlouvě o propojení napadené ho žalobou a nyní kasační
stížností bylo poskytnutí služby Vyhledání NP za úplatu podle dříve stanoveného cenového
rozhodnutí č. 01/PROP/2003; takové cenové rozhodnutí je podle usnesení zvláštního senátu
pro rozhodování některých kompetenčích sporů ze dne 9. 7. 2004, čj. Konf 92/2003 - 18,
veřejnoprávní regulací v oblasti cen a rozhodnutí o žalobě proti němu tedy náleží soudu
ve správním soudnictví. Předmětem žaloby v souzené věci je pak mj. nesprávná aplikace
cenového rozhodnutí, i proto nelze přisvědčit názoru, že se jedná o rozhodnutí v oblasti
soukromého práva. Věc lze uzavřít tak, že ve správním soudnictví žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného vykazovalo převahu aspektů veřejnoprávních nežli soukromoprávních, a proto
je k projednání a rozhodnutí věci dána pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví.“
Obvodní soud při posouzení své věcné příslušnosti vycházel z výše citované argumentace
Nejvyššího správního soudu a uzavřel, že k projednání této věci není soudem věcně příslušným.
V dané věci je vztah mezi účastníky založen smlouvou o propojení, uzavřenou dne 19. 12. 1997.
Jak vyplývá ze zákona č. 151/2000 SB., ve znění pozdějších předpisů, již při procesu uzavírání
takovéto smlouvy je vůle stran velmi významně omezována zákonnými ustanoveními
(např. v ust. §38 zákona o telekomunikacích je přímo stanovena povinnost provozovatelům
veřejných telekomunikačních sítí uzavřít smlouvu o propojení s jiným provozovatelem veřejné
telekomunikační sítě, a již tím je smluvní volnost těchto provozovatelů významně omezována)
a rovněž správní orgán má při procesu uzavírání takovéto smlouvy významná oprávnění
omezující vůli stan. Dále je třeba poukázat na to, že cena účtovaná za propojení
telekomunikačních sítí podléhá veřejnoprávní regulaci v oblasti cen, neboť podle ust. §78 odst. 2,
4 a 5 zákona o telekomunikacích v případě, nedohodnou -li se smluvní strany o ceně za propojení,
použijí způsob výpočtu cen stanovený Úřadem. Úřad stanoví způsob výpočtu cen za propojení
cenovým rozhodnutím. O sporech v oblasti cen za propojení rozhoduje Úřad podle zvláštního
právního předpisu. V daném případě tedy s ohledem na to, že pro sporné období nebylo vůbec
vydáno cenové rozhodnutí, ze kterého by vyplýval způsob výpočtu cen za propojení,
je předmětem žaloby mimo jiné posouzení správnosti postupu Českého telekomunikačního úřadu
při výpočtu cen za propojení pro sporné období, jinými slovy posouzení kritérií, z jakých
by Český telekomunikační úřad vycházel v daném období při vydání cenového rozhodnutí.
Je zcela zřejmé, že tato otázka je veřejnoprávní povahy, neboť cenové rozhodnutí by bylo
rozhodnutím obecné regulace způsobu výpočtu cen za propojení, tedy rozhodnutím
veřejnoprávním. S ohledem na vše shora uvedené je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí
Českého telekomunikačního úřadu vykazuje převahu aspektů veřejnoprávních
než soukromoprávních, a proto je k projednání a rozhodnutí věci dána věcná příslušnost soudů
rozhodujících ve správním soudnictví.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2007,
čj. 24 Co 441/2006 - 318, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení potvrdil,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění uvedl, že zastává stejný názor jako soud I. stupně, že v daném případě
jde o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v oblasti veřejné správy, které ve smyslu
ustanovení §4 odst. 1 soudního řádu správního od 1. 1. 2003 přezkoumávají soudy ve správním
soudnictví.
Podle ustálené judikatury je třeba za veřejné právo považovat tu oblast práva, v níž jsou
vztahy založeny na nerovnosti zúčastněných subjektů, zatímco k soukromému právu patří vztahy
založené na rovnosti. Veřejná moc je taková, která autoritativně rozhoduje o právech
a povinnostech subjektů. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci,
není v rovném postavení s tímto orgánem, a obsah rozhodnutí orgánu není dán na vůli
subjektům.
I když účastníci tohoto řízení uzavřeli písemnou smlouvu o propojení sítí za účinnosti
dříve platné právní úpravy (zákona č. 110/64 Sb.,), je třeba ji posuzovat podle zákona
č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích s účinností od 1. 7. 2000, a to s přihlédnutím
k přechodnému ustanovení §107 odst. 1 č. 151/2000 Sb. Z ustanovení §38 odst. 1 cit. zákona
vyplývala povinnost uzavřít takovou písemnou smlouvu a podle písm. b) cit. zákonného
ustanovení byli účastníci smlouvy o propojení sítí povinni nejpozději do 10 dnů ode dne uzavření
smlouvy předat telekomunikačnímu úřadu znění smlouvy včetně příloh, a stejně tak museli
postupovat v případě změn smlouvy. Pokud provozovatelé veřejných telekomunikačních sítí
odmítli návrh na uzavření smlouvy o propojení sítí, museli nejpozději do patnácti dnů
od obdržení návrhu smlouvy o propojení písemně požádat telekomunikační úřad o souhlas
s odmítnutím návrhu smlouvy o propojení a uvést důvody odmítnutí návrhu smlouvy
(§38 odst. 4 cit. zákona). Telekomunikační úřad mohl také rozhodovat o provedení změn
smlouvy z důvodů uvedených v telekomunikačním zákoně (§39 odst. 3 cit. zák.). Plnění smluv
o propojení podléhalo výkonu státní inspekce (§39 odst. 4 zákona o telekomunikacích).
Podle §40 odst. 2 zákona o telekomunikacích telekomunikační úřad rozhodl o propojení sítí
nebo přístupu k síti, nedošlo-li ve stanovené lhůtě k uzavření smlouvy. Podle §40 odst. 4 zákona
o telekomunikacích spory smluvních stran vzniklé po uzavření smlouvy rozhodoval
telekomunikační úřad do 6 měsíců od doručení podnětu jednou ze smluvních stran. Oznámení
o rozhodnutí zveřejňoval úřad v Telekomunikačním věstníku.
Z citovaných ustanovení telekomunikačního zákona vyplývalo, že zákon stanovil
povinnost uzavřít předmětnou smlouvu o propojení sítí a že telekomunikační úřad mohl
do této smlouvy za určitých podmínek zasahovat, zúčastňovat se jednání o obsahu smlouvy,
příp. sám rozhodovat o propojení sítí, když ve stanovené lhůtě nedošlo k uzavření smlouvy.
Spory mezi smluvními stranami telekomunikační úřad řešil na základě podnětu účastníka
smlouvy, tj. nikoliv na základně návrhu účastníka smlouvy. Takový podnět bylo třeba chápat
jako pouhé upozornění, že smlouva byla porušována. Rozhodně nebylo možné dovozovat,
že telekomunikační úřad byl jako správní orgán vázán požadavkem uvedeným v podnětu.
Také je nezbytné znovu zdůraznit, že smlouvy o propojení podléhaly výkonu státní inspekce.
Není tedy pochyb o tom, že smlouvy o propojení byly s ice soukromoprávními smluvními
ujednáními a byly uzavírány subjekty soukromého práva, avšak Český telekomunikační úřad
v důsledku zvýšeného veřejného zájmu na telekomunikačních službách i na rozvoji trhu
telekomunikací v rámci svých kompetencí zasahoval do těchto soukromoprávních vztahů.
Již jen z posledně uvedeného vyplývá veřejnoprávní charakter posuzovaného právního vztahu,
do kterého byl správní orgán oprávněn významně zasahovat způsoby stanovenými v zákoně.
Správní orgán tedy značně omezoval smluvní volnost stran ve vztahu ke smlouvám
o propojení veřejných telekomunikačních sítí. Takový způsob zásahů správního orgánu
neodpovídal soukromoprávním smlouvám. Rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu
v dané věci proto bylo vrchnostenským aktem, v jehož rámci účastníci řízení neměli rovné
postavení. Podle obsahu správního rozhodnutí mezi účastníky řízení došlo ke sporu o ceně
za propojení veřejných telekomunikačních sítí pro období od 1. 1. 2001 do 26. 11. 2001,
kdy neexistovala dohoda účastníků o ceně za propojení ukončené v síti žalované společnosti
a neexistovalo ani žádné cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu vydané ve smyslu
ustanovení §78 odst. 2 zákona o telekomunikacích.
Při určení sporné ceny za propojení je tedy nutno vycházet ze stejn ých hledisek,
ze kterých by vycházel též Český telekomunikační úřad při vydání cenového rozhodnutí
pro sporné období, tj. z hledisek uvedených v ustanovení §78 odst. 1 telekomunikačního
zákona. Takové cenové rozhodnutí je podle rozhodnutí kompetenčního senátu
pod čj. Konf 92/2003 - 18 veřejnoprávní regulací v oblasti cen a rozhodnutí o žalobě proti
němu náleží soudu ve správním soudnictví. V tomto sporu je nezbytné řešit jako předběžnou
otázku, jak by mělo vypadat příslušné cenové rozhodnutí, pokud by bylo pro sporné období
Českým telekomunikačním úřadem vydáno.
Odvolací soud má na základě shora uvedeného ve shodě se soudem I. stupně za to,
že v tomto případě se jedná o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v oblasti veřejné
správy, které ve smyslu cit. ustanovení §4 odst. 1 soudního řádu správního přezkoumávají soudy
ve správním soudnictví.
Za tohoto stavu podal žalobce Telefónica O2 Czech Republic, a. s. dne 15. 5. 2007 žalobu
Městskému soudu v Praze. Napadá jí výrok II. označeného rozhodnutí předsedy Českého
telekomunikačního úřadu a požaduje jeho zrušení a vrácení věci žalovanému Českému
telekomunikačnímu úřadu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby podané žalobě byl přiznán
odkladný účinek.
Správní senát Městského soudu v Praze, jemuž byla věc zapsána, poté podal zvláštnímu
senátu výše uvedený návrh s tím, že popírá svoji pravomoc k vydání rozhodnutí.
Namítá, že Český telekomunikační úřad nerozhodoval v dané věci tak, že by vstupoval
do procesu uzavírání příslušné smlouvy nebo že by stanovil cenové rozhodnutí. Naopak jde
o klasickou žalobu na plnění mezi dvěma soukromoprávními subjekty, o níž je dána pravomoc
rozhodnout Českým telekomunikačním úřadem podle §95 bod 1 písm. c) zák.
o telekomunikacích. V první fázi řízení zákon stanovil pravomoc rozhodnout takový spor
Českým telekomunikačním úřadem, účastník řízení však musí mít možnost se takovému
rozhodnutí bránit, a to u příslušného soudu v občanském soudním řízení, který jediný
má pravomoc v plné jurisdikci sám věc posoudit a rozhodnout.
V dané věci nejde o vrchnostenské stanovení ceny za propojení či rozhodnutí o uzavření
příslušné smlouvy, kde Český telekomunikační úřad vystupuje jako orgán veřejné správy,
který příslušným účastníkům ze své pravomoci nařizuje určité uspořádání právních vztahů
do budoucna. Právě povaha takového rozhodnutí, které bude upravovat budoucí vztahy, je podle
názoru soudu určující skutečnost, že se jedná o převahu veřejnoprávního charakteru,
kdy převažuje veřejný zájem na zajištění telekomunikačních služeb do budoucna, jež prozatím
nemůže být konkrétně skutkově vymezena, neboť bude řešit až vztahy budoucí.
Naopak, v tomto řízení Český telekomunikační úřad řeší spor, který již vznikl.
Ač příslušný úřad není soudem, který je v právním státě zejména oprávněn takové spory řešit,
příslušný zákon mu takovou kompetenci vymezuje. To však nic nemění na skutečnosti,
že se jedná o jisté quasi soudní rozhodnutí, kterým úřad stanoví konkrétní povinnosti k plnění
soukromoprávním subjektům na základě uzavřené smlouvy či jiných právních sk utečností.
Základem pro takové posouzení jsou však právní vztahy již vzniklé, ať s ingerencí příslušného
úřadu či nikoliv, a to vztahy výhradně soukromoprávní, které sice mají určitá veřejnoprávní
omezení, stále se však jedná o vztah mezi dvěma subjekty so ukromého práva, do něhož stát nemá
oprávnění bez dalšího vstupovat (např. nařídit jednomu ze subjektů, že svá práva z takto
vzniklého vztahu má řešit určitým způsobem). Až bezesporu Český telekomunikační úřad může
vstupovat do procesu zavírání příslušných smluv ve smyslu vrchnostenského oprávnění a určitá
práva a povinnosti účastníkům takové smlouvy nařídit, v případě rozhodování konkrétního sporu
do smlouvy již uzavřené (či jiných právních skutečností) však již vrchnostensky ve smyslu určení
práv a povinností účastníků vstupovat nemůže, a naopak musí hodnotit skutečnosti právně
významné vzniklé v minulosti. Vystupuje zde tak jako určitý rozhodce v běžném
soukromoprávním sporu, aniž by měl pravomoc právně významné skutečnosti, na jejichž základě
rozhoduje, sám jakkoliv měnit, neboť v takovém případě tyto skutečnosti pouze posuzuje,
či účastníkům nařizovat jejich postup při vymáhání svých tvrzených práv, neboť nic takového
mu příslušet nemůže. Soukromý subjekt musí mít neomezené právo svá tvrzená práva uplatňo vat
před příslušným orgánem, aniž by do tohoto jeho práva mohl stát prostřednictvím správních
orgánů zasahovat.
V této věci tak, podle názoru městského soudu, nejde o žádný spor se státem
(a s příslušným správním orgánem, který zastupuje veřejný zájem), a le o spor mezi dvěma
subjekty soukromého práva. Skutečnost, kdo takový spor je oprávněn rozhodnout,
je tak již pro samotné posouzení příslušného vztahu nepodstatná, neboť na posouzení
případného sporu nemá žádný vliv. Český telekomunikační úřad tak vystupuje jako rozhodce
soukromoprávního sporu, a sám nemůže vrchnostensky do takového rozhodnutí vstoupit tím,
že by sám určil práva a povinnosti takových subjektů jinak a změnil by tak vrchnostensky vztahy
již vzniklé, neboť taková kompetence mu nepřísluší.
Toto vymezení je pak příznačné pro celkovou koncepci správního a občanskoprávního
soudnictví. Zatímco správní soudy přezkoumávají zákonnost napadeného správního rozhodnutí
v mezích tzv. žalobních bodů, přičemž samy nemohou do rozhodovacího procesu veřejné správy
vstupovat (správní soud nemůže svým výrokem autoritativně sám upravit práva a povinnosti
mezi státem a žalobcem, správní rozhodnutí může pouze zrušit a věc vrátit veřejné správě
k dalšímu řízení), občanskoprávní soud sám přímo rozhodne o právech a povinnostech účastníků
řízení, jeho zákonná pravomoc je tak širší.
Podle názoru navrhovatele je jeho právní názor podporován příslušnou judikaturou
zvláštního senátu, např. v oblasti úhrady za dlužné telekomunikační služby. I v tomto případě
Český telekomunikační úřad posuzuje vztahy již vzniklé, mj. i na základě poskytování
telekomunikační služby (srov. např. skutečnost, že poskytovatel veřejné telekomunikační služby
byl povinen účastníku za stanovených podmínek poskytnout telekomunikační službu za cenu
sjednanou podle zvláštního předpisu, který byl stanoven veřejnoprávním rozhodnutím, při sporu
o úhradě za telekomunikační službu však se již jedná pouze o posouzení konkrétní skutečnosti
(byť např. v případě ceny stanovení veřejnoprávním aktem), a tedy rozhodo vání sporu
mezi subjekty soukromého práva.
Tutéž argumentaci podporuje i judikatura v oblasti ochranných známek. V případě,
kdy příslušný správní orgán vrchnostensky rozhoduje o zápisu ochranné známky do rejstříku,
poskytují ochranu soudy ve správním soudnictví, neboť se jedná o oblast veřejného práva.
V případě sporu vyplývajícího z průmyslového vlastnictví však již rozhodují soudy v občanském
soudním řízení, neboť se jedná o spor dvou soukromoprávních subjektů, byť se opírající
o příslušné správní rozhodnutí o zápisu ochranné známky do rejstříku.
Podle názoru navrhovatele skutečnost, že zákon nazýval příslušný úkon subjektu
podnětem, nikoliv návrhem, není pro posouzení věci významná, stejně jako skutečnost,
zda Český telekomunikační úřad byl nebo nebyl v ázán úkonem účastníka řízení. Podstata sporu
je v tom, že se určitý subjekt domáhá svého práva, a to vůči druhému soukromoprávnímu
subjektu, přičemž stát sám o sobě právní vztahy mezi těmito subjekty při posouzení sporu
již autoritativně měnit nemůže, ale pouze je posuzuje a z nich vychází.
Ze všech těchto skutečností má navrhovatel za to, že pro projednání věci ve správním
soudnictví nejsou splněny zákonné podmínky, neboť zde chybí vrchnostenská povaha
příslušného správního orgánu nařídit určitá práva a povinnosti, ale jedná se o autoritativní
rozhodnutí sporu mezi soukromoprávními subjekty, a spor by měl být věcně rozhodnut
v občanském soudním řízení.
Navrhovatel je toho právního názoru, že autoritativní rozhodnutí orgánu státu
(ať správního orgánu či soudu) v určitém sporu je vždy veřejnoprávní povahy ohledně
jeho účinků v právní sféře. Tato skutečnost však není pro posouzení povahy sporu z hlediska
vymezení hranice mezi občanskoprávním a správním soudnictvím určující, neboť zákon výslovně
vyžaduje, aby se jednalo o věci či spor, v nichž má rozhodovat soud v občanskoprávním řízení.
Samotná povaha rozhodnutí, které je vždy veřejnoprávního charakteru (ať se jedná o rozhodnutí
správní či rozsudek), tak sama o sobě vliv na toto posouzení nemá.
Usnesením ze dne 31. května 2007, čj. 7 Ca 140/2007 - 73, přiznal Městský soud v Praze
současně žalobě odkladný účinek a řízení přerušil do doby rozhodnutí zvláštního senátu
zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb.
Dalším usnesením ze dne 25. června 2007, čj. 7 Ca 140/2007 - 138 Městský soud v Praze
zamítl návrh zúčastněné osoby T-Mobile Czech Republic a. s. na zrušení předchozího usnesení
o přiznání odkladného účinku.
Při řešení vzniklého sporu o věcnou příslušnost mezi správním senátem a civilním
senátem Městského soudu v Praze a Obvodním soudem pro Prahu 3 se zvláštní senát řídil
následující úvahou:
Podstata kompetenčního sporu zde spočívá v posouzení, zda k rozhodnutí o žalobě
proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ve věci stanovení povinnosti
zaplatit ceny za propojení veřejných telekomunikačních sítí, je dána pravomoc soudu
rozhodujícího ve správním soudnictví či soudu, rozhodujícího v občanském soudním řízení.
Zvláštní senát se v řešení dané otázky ztotožňuje s názorem Obvodního soudu pro Prahu
3 a civilního senátu Městského soudu v Praze a pro stručnost odkazuje na výstižné odůvodnění
obsažené v jejich výše uvedených usneseních. Soudy obou stupňů převzaly argumentaci
Nejvyššího správního soudu, obsaženou v rozsudku ze dne 8. března 2006, čj. 3 As 48/2004 - 82,
týkající se smlouvy o propojení telekomunikačních sítí, jejichž principy se plně uplatní i v řízení
o stanovení povinnosti zaplacení ceny za propojení těchto sítí, neboť jde o důsledek uzavřených
smluv o propojení veřejných telekomunikačních sítí, kde smluvní volnost účastníků je výrazně
omezená, přičemž při určení mezi účastníky sporné ceny za propojení za stavu, kdy taková
dohoda o ceně za propojení neexistovala, nutno vycházet z týchž hledisek, z nichž by vycházel
Český telekomunikační úřad při vydání cenového rozhodnutí pro vymezené období, tj. hledisek
uvedených v §78 odst. 1 zák. o telekomunikacích. Zvláštní senát již v usnesení
sp. zn. Konf 92/2003 přitom vyslovil, že takové cenové rozhodnutí je veřejnoprávní regulací
v oblasti cen a rozhodnutí o žalobě proti němu příslušný soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát proto z vyložených důvodů rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci
žaloby proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu o zaplacení cen
za propojení veřejných telekomunikačních sítí je soud ve správním soudnictví.
V řízení byl podán návrh na vyslovení nicotnosti usnesení Městského soudu v Praze
o odkladném účinku podané žaloby. Třebaže by tuto otázku posoudil zvláštní senát z úřední
povinnosti, byl-li takový návrh podán, je o něm třeba rozhodnout.
Podle ust. §5 odst. 2 zák. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompete nčních
sporů, jestliže ten, kdo je stranou v kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí ve věci uvedené
v návrhu na zahájení řízení a podle rozhodnutí zvláštního senátu není vydání takového
rozhodnutí v jeho pravomoci, zvláštní senát současně vysloví nicotnost takového rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná, neboť z rozhodnutí zvláštního senátu plyne,
že správní senát Městského soudu má k vlastnímu řízení pravomoc; měl tedy i pravomoc vydat
usnesení o odkladném účinku žaloby. Návrh na vyslovení nicotnosti označeného usnesení byl
proto zamítnut.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zák. č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy správní senát Městského soudu
v Praze pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu
Konf 21/2007 - 126
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl předsedou JUDr. Karlem Podolkou o návrhu senátu
7 Ca Městského soudu v Praze na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi ním a Obvodním
soudem pro Prahu 3 a senátem 24 Co Městského soudu v Praze, za účasti žalobkyně
Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 3, Olšanská 55/5, IČ: 60193336,
zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 1/193,
a žalovaného Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219,
za další účasti T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1,
o zaplacení cen za propojení, ve věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 7 Ca 140/2007,
takto:
Usnesení zvláštního senátu ze dne 5. listopadu 2008, čj. Konf 21/2007 – 107,
se v odůvodnění na straně 114, v šestém odstavci, o p r a v u je tak, že ve třetím řádku
zdola se §78 odst. 1 nahrazuje správným §78 odst. 2, a v posledním řádku se slovo „příslušný“
nahrazuje správným „přísluší“.
Odůvodnění:
Při písemném vyhotovení ve výroku uvedeného usnesení byl v odůvodnění chybně
uveden §78 odst. 1 zák. o telekomunikacích, namísto správního §78 odst. 2, a chybně uvedeno
slovo příslušný namísto správného „přísluší“. Předseda senátu proto tuto zjevnou nesprávnost
opravil tímto usnesením (§4 zákona č. 131/2002 Sb., §54 odst. 4, §55 odst. 5 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. prosince 2008
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu