ECLI:CZ:NSS:2008:NA.193.2008:22
sp. zn. Na 193/2008 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
navrhovatelky: R. Š., proti odpůrci: Č. V., o návrhu na určení neplatnosti rozhodnutí
Pozemkového úřadu Magistrátu hl. města Prahy ze dne 19. 6. 1997, zn. PÚ 521/91,
takto:
I. Návrh se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Navrhovatelce se vrací částka 2000 Kč za zaplacený soudní poplatek, která jí bude
uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 19. 6. 2008 byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen návrh označený jako
„uplatnění námitky důvodného dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu vydání
restitučního nároku zn. PÚ 521/91 a zn. PÚ 521/91/1 oprávněné osobě Č. V. Pozemkovým
úřadem Magistrátu hlavního města Prahy, které nabylo právní moci dne 12. 11. 1998“.
Z obsahu návrhu a jeho příloh zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti.
Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy rozhodl podle §9 odst. 4 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,v tehdy
účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), dne 19.6. 1997 pod zn. PÚ 521/91, že pan Č. V. (bratr
navrhovatelky) je jakožto oprávněná osoba ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě
vlastníkem nemovitostí specifikovaných v předmětném rozhodnutí. Tentýž správní orgán přitom
dne 16.6. 1997 rozhodl dle §9 odst. 4 zákona o půdě pod zn. PÚ 661/96, že paní R. Š. není
vlastníkem nemovitostí uvedených v tomto rozhodnutí, byť je oprávněnou osobou ve smyslu §4
odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Svou žádost o navrácení majetku jejího zemřelého otce totiž
podala až dopisem ze dne 7.3. 1996, tedy po uplynutí propadné lhůty dle §13 odst. 1 zákona o
půdě (31. 1. 1993). Dle §6 zákona o půdě tak její nárok zanikl. Na nemovitosti, jak správní orgán
uvedl, uplatnil nárok pouze pan V., přičemž paní Š. se cítí jednáním svého bratra poškozena na
svých právech, neboť ten ji měl od uplatňování jejích nároků různým způsobem zrazovat a
některé skutečnosti jí zatajovat, v důsledku čehož se stal jedinou osobou, které byly
„restituované“ nemovitosti vydány („… což učinil úmyslným lstivým podvodem. Tento čin
odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům.“). Navrhovatelka se v minulosti taktéž neúspěšně
domáhala vydání předmětných nemovitostí v rámci dědických řízení (viz přiložená usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2001, č. j. 24 Co 359/2000 -327 a ze dne 15. 6. 2007, č. j.
24 Co 491/2006 - 586); městský soud v obou případech konstatoval, že předmětných nároků se
bylo třeba domáhat ve speciálním režimu zákona o půdě, a nikoli v řízení dědickém.
Nejvyšší správní soud z přiložených podkladů také zjistil, že předmětná záležitost (a věci
související) byla z rozličných pohledů již řešena různými státními orgány. Např. Krajský soud
v Plzni rozsudkem ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 30 Ca 280/97, rozhodl, že se rozhodnutí
Pozemkového úřadu v Praze ze dne 16. 6. 1997, sp. zn. PÚ 661/96 potvrzuje. Krajský soud
v Plzni přitom postupoval v rámci tohoto řízení dle části V., hlavy III. (§244 - §246c a §250l -
§250s) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění (dále jen „o. s. ř.“),
v níž byl upraven postup soudu při rozhodování o opravných prostředcích směřujících
do (nepravomocných) rozhodnutí orgánů veřejné správy České republiky. Krajský soud dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami a nárok paní Š. zanikl v důsledku jeho
neuplatnění do dne 31. 1. 1993. Na okraj pak Nejvyšší správní soud dodává, že Vrchní soud
v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2001, č. j. 1 Co 97/2001 - 331, zamítl žalobu pana V., ve které se
domáhal, aby se paní Š. vůči němu zdržela mj. slovních a jiných útoků, a to právě v souvislosti
s předmětnou „restituční“ záležitostí. Z tohoto rozhodnutí mj. vyplývá, že daná věc již byla
řešena i orgány činnými v trestním řízení.
Navrhovatelka se tedy ve svém podání ze dne 19. 6. 2008 domáhá „určení neplatnosti
právního úkonu vydání restitučního nároku zn. PÚ 521/91 a zn. PÚ 521/91/1 oprávněné osobě
Č. V. Pozemkovým úřadem Magistrátu hlavního města Prahy“ (jako odpůrce, resp. žalovaný, byl
v návrhu výslovně uveden pan V., ačkoli návrh směřuje proti rozhodnutí pozemkového úřadu).
Je třeba konstatovat, že v pravomoci soudů jednajících a rozhodujících ve správním
soudnictví je podle §4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
rozhodovat o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu, o ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu a o kompetenčních žalobách.
Dále tyto soudy rozhodují ve věcech volebních a místního referenda, ve věcech politických stran
a politických hnutí, o návrzích na zrušení opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud
je příslušný rozhodovat v některých věcech volebních, ve věcech politických stran a politických
hnutí, o kompetenčních žalobách, o návrzích na zrušení opatření obecné povahy a o kasačních
stížnostech proti rozhodnutím krajských soudů jednajících ve správním soudnictví. Z uvedeného
je tedy zřejmé, že Nejvyšší správní soud ani krajské soudy rozhodující ve správním soudnictví
nemají pravomoc rozhodnout o návrhu na určení neplatnosti, jak byl navrhovatelkou
formulován. O žalobách na určení jsou věcně příslušné rozhodnout soudy v občanském soudním
řízení, ani o takovou žalobu se však v dané věci nejedná, neboť se jí lze dle §80 písm. c) o. s. ř.
domáhat pouze určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a nikoli určení neplatnosti
správního rozhodnutí.
Uvedený návrh nelze dle jeho obsahu považovat ani za žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 a násl. s. ř. s., a to mj. z toho důvodu, že nesměřuje proti správnímu
orgánu, ale proti fyzické osobě, panu Č. V., nebylo by tedy možné předmětný návrh postoupit
příslušnému krajskému soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví k projednání. Navíc podle
současné právní úpravy nejsou správní soudy věcně příslušné k projednávání žalob směřujících
proti pravomocným rozhodnutím pozemkových úřadů v „restitučních“ věcech, a to vzhledem
k tomu, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci a k projednání žaloby
dle části páté občanského soudního řádu, v jejím současném znění, by tedy byly věcně příslušné
soudy rozhodující v občanském soudním řízení – viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 4. 2. 2003, č. j. 7 A 148/2001 - 33, publikované pod č. 4/2003 Sb. NSS). Ani za takovou
žalobou dle části páté občanského soudního řádu však předmětný návrh - dle formulce výroku,
jehož se navrhovatelka na soudu domáhá – považovat nelze.
Lze tedy shrnout, že Nejvyšší správní soud nemá pravomoc o podaném návrhu
rozhodnout a zároveň není možné postoupit věc dle §7 odst. 6 s. ř. s. jinému soudu
rozhodujícímu ve správním soudnictví. Nedostatek pravomoci soudu je třeba považovat
za neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo
než návrh dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout.
Nad rámec věci Nejvyšší správní soud dodává, že ačkoli se jednání odpůrce vůči
navrhovatelce, pokud k němu došlo tak, jak ho navrhovatelka vylíčila, jeví z mravního hlediska
jako nepřípustné, je třeba akceptovat, že nárok navrhovatelky zanikl z důvodu jeho pozdního
uplatnění; pokud měla navrhovatelka za to, že se odpůrce dopustil tímto jednáním vůči
navrhovatelce trestného činu, měla možnost se obrátit na orgány činné v trestním řízení, které
se touto věcí skutečně také zabývaly.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 2000 Kč,
který navrhovatelka uhradila kolkovými známkami, neboť návrh byl odmítnut, aniž by bylo
ve věci nařízeno jednání (§10 odst. 3 per analogiam zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
v platném znění).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu