ECLI:CZ:NSS:2008:NAO.77.2008:62
sp. zn. Nao 77/2008 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: G. K.,
zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2008, č. j. OAM-204/LE-05-05-2008, vedenému u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Az 58/2008, o námitce podjatosti soudu,
takto:
I. Soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Olga Stránská není v y l o u č e n a
z projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 46 Az 58/2008.
II. Námitky podjatosti směřující proti jiným soudcům Krajského soudu v Praze,
kteří se nepodílejí na projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 46 Az 58/2008,
se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 3. 2008, č. j. OAM-204/LE-05-05-2008 nebyla
žalobci udělena mezinárodních ochrana podle ustanovení §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto správnímu rozhodnutí podal žalobce u Krajského soudu v Praze žalobu.
Podáním ze dne 4. 6. 2008 žalobce namítl „podjatost soudu“ s odůvodněním, že proces
je veden urychleně a směřuje k zamítavému rozhodnutí bez řádného přezkumu napadeného
rozhodnutí. Poukázal na to, že je mu známo více obdobných případů a že dne 3. 6. 2008
nevyhověl soud odůvodněné žádosti jeho zástupce o odročení dvou rovněž tzv. l. azylových
případů a naznačil, že by odročením došlo k nepřípustnému prodlužování kauzy, což není v
souladu s vnitřním pokynem soudu. Proto stěžovatel dospěl k obavě, že krajský soud
nepostupuje nepodjatě. Krajský soud na přání žalovaného záměrně postupuje tak, aby ve lhůtě
120 dnů vydal zamítavé rozhodnutí, neboť v takovém případě je žalobce nucen nadále setrvat
v uzavřeném přijímacím středisku X po dobu dalších třiceti dnů, po nichž následuje deportace
zpět do země původu. Kasační stížnost podaná v přijímacím středisku X nemá odkladný účinek a
dokonce „není vyčkáváno na rozhodnutí NSS o odkladném účinku“. Žalobce se nemůže bránit
ani proti držení v uzavřeném přijímacím středisku, neboť příslušný Městský soud v Praze během
relevantních 120 dnů „sotva započne proceduru“. Navíc přistoupil k přerušování těchto řízení do
doby rozhodnutí o azylu. Žadatelé jsou tím v rozporu s č. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod nuceni setrvat v uzavřeném přijímacím středisku „v podmínkách
věznice“, tj. v uzavřených prostorech ohraničených mříží za absence denního světla, se zákazem
mobilních telefonů a bez „zevních informací (TV, rozhlas, internet, tisk)“ se vstupem návštěv
včetně právníků na povolení žalovaného. Soud se žalobcem komunikuje výhradně v českém
jazyce a žalobce tak nezná význam soudních podání. Žalobce nemá možnost okamžitých
konzultací s právníkem a povolení vstupu do střediska X je spojeno s administrativními kroky.
Dále poukázal na to, že jeho zástupce se během uplynulých týdnů setkal s obdobnými případy, v
nichž nebylo postupováno spravedlivě. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že správní řízení se
žadateli o mezinárodní ochranu žádajícími v přijímacím středisku X jsou vedena příliš rychle, v
kontrastu k řízením mimo přijímací středisko X. Během existence přijímacího střediska X v něm
nebylo nikdy rozhodnuto o žádosti o mezinárodní ochranu kladně. Je proto zneklidňující obava,
že krajský soud svým urychleným procesním postupem umožňuje, aby tato rozhodnutí nebyla
efektivně přezkoumána. Vidí proto jasnou souvislost urychleného rozhodování tzv. l. případů
a přání ministerstva vnitra, koneckonců ozřejmeného i v důvodové zprávě k novele zákona
o azylu, zakotvující příslušnost krajského soudu pro l. řízení.
Ke vznesené námitce se vyjádřili soudci krajského soudu včetně soudkyně JUDr. Olgy
Stránské, jíž byla věc podle rozvrhu práce přidělena k projednání a rozhodnutí tak, že nemají
žádný vztah k účastníkům řízení, k zástupci žalobce ani k věci samé.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v projednávané věci,
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkou podjatosti směřující
proti soudcům Krajského soudu v Praze, kteří se nepodílejí na projednávání a rozhodování dané
věci. Institut podjatosti slouží k naplnění jednoho ze základních funkčních principů soudnictví
v moderním demokratickém právním státě vyžadujícím, aby spory účastníků rozhodovali
jenom takoví soudci, kteří nemají na věci jakýkoliv zájem a u nichž je proto předpoklad, že spor
budou rozhodovat zcela nestranně. Soud vždy rozhoduje konkrétní spor a nemá povahu
akademického řešení obecných právních otázek. Proto i nestrannosti je nutno vztahovat
pouze ke konkrétní rozhodované věci.
V tomto kontextu nelze přehlédnout, že podání žalobce není ve své podstatné části
obsahově námitkou podjatosti, ale spíše polemikou se systémem procedury poskytování
mezinárodní ochrany v rámci přijímacího střediska X. Není přitom zřejmé, jakou má mít Nejvyšší
správní soud pravomoc k řešení obecně vytýkaných systémových nedostatků. Ty může zohlednit
pouze při přezkumu zákonnosti konkrétního řízení a rozhodnutí, jsou-li odpovídajícím způsobem
formulovány ve stížní námitce, nikoliv však preventivně zasáhnout do řízení vedeného krajským
soudem, navíc za použití zcela neodpovídajícího procesního institutu zvoleného žalobcem.
Namítá-li podjatost soudců jiných, či dokonce podjatost soudu jako instituce, jde o návrh
nepřípustný ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto byl odmítnut.
Žalobce z tohoto pohledu tedy může namítat podjatost pouze toho soudce,
který bude v jeho věci rozhodovat, v daném případě JUDr. Olgy Stránské.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost
soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis
důvěry občanů a jiných subjektů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Nestrannost soudce
je především subjektivní kategorií vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci
v širším smyslu. Zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům,
o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná
kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné
objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba
vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost
soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně
neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce
má k věci určitý, nikoliv nezaujatý, vztah. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci
má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy,
jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti
může být podnětem k jejímu zkoumání. Rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně
na základě hlediska objektivního (shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004
sp. zn. I. ÚS 370/04).
Ze shora uvedených obecných postulátů vyplývá, že předpokladem pro zajištění záruky
správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý,
který není v žádném osobním stavu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není
nijak zainteresován na výsledku řízení. Proto důvodem vyloučení soudce je soudcův poměr
k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Poměr k věci vyplývá především z přímého
právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdyby byl sám účastníkem
řízení, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen na svých právech,
např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem. Vyloučen je také soudce, který získal o věci
poznatky jiným způsobem než z dokazování při řízení, např. jako svědek vnímal skutečnosti,
které jsou předmětem dokazování. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům
může být také založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, např. vztahem
přátelským či naopak zjevně nepřátelským. Zákon vylučuje, aby důvodem pochybnosti
o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení
v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. V postupu soudce
při projednávání konkrétní věci se totiž projevuje samotný výkon soudnictví a tyto okolnosti
samy o sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon
tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána příslušnému
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu
lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu
závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě
a spravedlivě. Takové důvody musí být v návrhu obsahujícím námitku podjatosti nejen vzneseny,
nýbrž i podloženy důkazními prostředky či konkretizovány tak, aby si soud mohl učinit úsudek
o jejich existenci.
Žalobce vznesl pouze obecně námitku proti postupu krajského soudu ve věcech
mezinárodní ochrany (dokonce nikoliv pouze soudkyně, která rozhoduje v jeho věci) a námitku
týkající se rychlosti řízení. Uplatněné námitky nejsou důvodné, ostatně nelze přehlédnout,
že krajský soud ve věci dosud ani nenařídil jednání. Namítané skutečnosti nemohou být
ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s. důvodem pro vyloučení soudce, a jiné skutečnosti žalobce netvrdí.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že soudkyně JUDr. Olga Stránská není vyloučena
z projednávání a rozhodování této věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu