ECLI:CZ:NSS:2008:NAO.82.2008:55
sp. zn. Nao 82/2008 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného 27. 3. 2008, č. j. OAM-237/LE-05-07-2008, o námitce podjatosti,
takto:
I. Soudkyně Krajského soudu v Praze Olga Stránská není v y l o u č e n a
z projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 46 Az 61/2008.
II. Námitky podjatosti směřující proti jiným soudcům Krajského soudu v Praze, kteří
se nepodílejí na projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 46 Az 61/2008,
se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1. 4. 2008 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí
žalovaného, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu).
Podáním podaným dne 7. 5. 2008 žalobce namítl „podjatost soudu“ s odůvodněním,
že proces je veden urychleně a směřuje k zamítavému rozhodnutí bez řádného přezkumu
napadeného rozhodnutí. Krajský soud na přání žalovaného záměrně postupuje tak, aby ve lhůtě
120 dnů vydal zamítavé rozhodnutí, neboť v takovém případě je žalobce nucen nadále setrvat
v uzavřeném přijímacím středisku X po dobu dalších 30 dnů, po nichž následuje deportace zpět
do země původu. Kasační stížnost podaná v přijímacím středisku X nemá odkladný účinek a
dokonce „není vyčkáváno na rozhodnutí NSS o odkladném účinku“. Žalobce se nemůže bránit
ani proti držení v uzavřeném přijímacím středisku, neboť příslušný Městský soud v Praze během
relevantních 120 dnů „sotva započne proceduru“ a navíc přistoupil k přerušování těchto řízení do
doby rozhodnutí o azylu. Žadatelé jsou tím v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod nuceni setrvat v uzavřeném přijímacím středisku „v podmínkách
věznice“. Soud se žalobcem komunikuje výhradně v českém jazyce a žalobce tak nezná význam
soudních sdělení, přičemž nemá ani možnost okamžitých konzultací s právníkem, neboť
povolení vstupu do střediska X je spojeno s administrativními kroky. Žalobce dále poukázal na
to, že jeho zástupce se během uplynulých týdnů setkal s obdobnými případy, v nichž nebylo
postupováno spravedlivě. Vyjádřil také přesvědčení, že správní řízení se žadateli mezinárodní
ochranu žádajícími v přijímacím středisku X jsou vedena příliš rychle, v kontrastu k řízením
mimo přijímací středisko X. Během existence přijímacího střediska X v něm nebylo nikdy
rozhodnuto o žádosti o mezinárodní ochranu kladně. Žalobce se proto obává, že krajský soud
svým urychleným procesním postupem umožňuje, aby tato rozhodnutí nebyla efektivně
přezkoumána. Vidí také jasnou souvislost urychleného rozhodování tzv. letištních případů a přání
žalovaného, které našlo odezvu i v důvodové zprávě k novele zákona o azylu, zakotvující
příslušnost krajského soudu pro letištní řízení.
Ke vznesené námitce se vyjádřili soudci krajského soudu včetně soudkyně Olgy Stránské,
jíž byla věc podle rozvrhu práce přidělena k projednání a rozhodnutí tak, že nemají žádný vztah
k účastníkům řízení, k zástupci žalobce ani k věci samé.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“) jsou
soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni
jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo
v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají
v postupu soudce v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkou podjatosti směřující proti
soudcům Krajského soudu v Praze, kteří se nepodílejí na projednávání a rozhodování dané věci.
Institut podjatosti slouží k naplnění jednoho ze základních funkčních principů soudnictví
v moderním demokratickém právním státě vyžadujícím, aby spory účastníků rozhodovali jenom
takoví soudci, kteří nemají na věci jakýkoliv zájem a u nichž je proto předpoklad, že spor budou
rozhodovat zcela nestranně. Soud vždy rozhoduje konkrétní spor a nemá povahu akademického
řešení obecných právních otázek.
V tomto kontextu nelze přehlédnout, že podání žalobce není ve své podstatné části
obsahově námitkou podjatosti, ale spíše polemikou se systémem procedury poskytování
mezinárodní ochrany v rámci přijímacího střediska X. Není přitom zřejmé, jakou má mít Nejvyšší
správní soud pravomoc k řešení obecně vytýkaných systémových nedostatků. Ty může zohlednit
pouze při přezkumu zákonnosti konkrétního řízení a rozhodnutí, jsou-li odpovídajícím způsobem
formulovány ve stížní námitce, nemůže však preventivně zasáhnout do řízení vedeného krajským
soudem, navíc za použití zcela neodpovídajícího procesního institutu zvoleného žalobcem.
Namítá-li tedy žalobce podjatost soudců jiných, či dokonce podjatost soudu jako
instituce, jde o návrh nepřípustný ve smyslu §46 odst. 1 písm. d), s. ř. s., a proto byl za použití
§120 s. ř. s. odmítnut.
Žalobce z tohoto pohledu tedy může namítat podjatost pouze toho soudce, který bude
v jeho věci rozhodovat, v daném případě Olgy Stránské.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost
soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis
důvěry občanů a jiných subjektů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Nestrannost soudce
je především subjektivní kategorií vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci
v širším smyslu. Zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům,
o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná
kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné
objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba
vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost
soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně
neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce
má k věci určitý, nikoliv nezaujatý, vztah. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci
má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít
pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být
podnětem k jejímu zkoumání. Rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně
na základě hlediska objektivního (shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004
sp. zn. I. ÚS 370/04, dostupný na www.judikatura.cz).
Ze shora uvedených obecných postulátů vyplývá, že předpokladem pro zajištění záruky
správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý,
který není v žádném osobním stavu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není nijak
zainteresován na výsledku řízení. Proto důvodem vyloučení soudce je soudcův poměr k věci,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Poměr k věci vyplývá především z přímého právního
zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdyby byl sám účastníkem řízení,
nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen na svých právech. Vyloučen
je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při řízení,
např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování. Soudcův poměr
k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být také založen především příbuzenským nebo
jemu obdobným vztahem, např. vztahem přátelským či naopak zjevně nepřátelským. Zákon
vylučuje, aby důvodem pochybnosti o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají
buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
V postupu soudce při projednávání konkrétní věci se totiž projevuje samotný výkon soudnictví
a tyto okolnosti samy o sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon
tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána příslušnému
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu
lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu
závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě
a spravedlivě. Takové důvody musí být v návrhu obsahujícím námitku podjatosti nejen vzneseny,
nýbrž i podloženy důkazními prostředky či konkretizovány tak, aby si soud mohl učinit úsudek
o jejich existenci.
Žalobce vznesl pouze obecně námitku proti postupu krajského soudu ve věcech
mezinárodní ochrany (dokonce nikoliv pouze soudkyně, která rozhoduje v jeho věci) a námitku
týkající se rychlosti řízení. Uplatněné námitky nejsou důvodné, ostatně nelze přehlédnout,
že krajský soud ve věci dosud ani nenařídil jednání. Namítané skutečnosti nemohou být
ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s. důvodem pro vyloučení soudce, a jiné skutečnosti žalobce netvrdí.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že soudkyně Olga Stránská není vyloučena
z projednávání a rozhodování této věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu