ECLI:CZ:NSS:2008:PST.22.2007:57
sp. zn. Pst 22/2007 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Jana Passera, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milady
Tomkové, JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Daniely Zemanové v právní věci navrhovatele:
vláda se sídlem Praha 1, nábř. E. Beneše 4, zastoupeného JUDr. Václavem Henychem,
vrchním ředitelem Sekce legislativy a všeobecné správy Ministerstva vnitra se sídlem
Náměstí Hrdinů 3, Praha 4, proti odpůrci: Strana občanského porozumění se sídlem
Dr. Milady Horákové 339/12, Liberec IV, v řízení o návrhu na rozpuštění politické strany,
takto:
I. Politická strana Strana občanského porozumění se r o z p o u š t í .
II. Navrhovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
III. Likvidátorem se u r č u je Mgr. Radslav Janeček, advokát se sídlem
Bubeníčkova 44, Brno
Odůvodnění:
Dne 5. 10. 2007 podala u Nejvyššího správního soudu vláda (dále též „navrhovatel“)
návrh na rozpuštění politické strany „Strana občanského porozumění“ (dále jen „odpůrce“)
podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a
v politických hnutích (dále jen „zákon o politických stranách“). Tento návrh odůvodnil
navrhovatel tím, že rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, č. j. Pst 1/2003 - 29, Nejvyšší správní soud
pozastavil činnost odpůrce, a to pro opakované nesplnění jeho zákonné povinnosti předložit
Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu za roky 2000 a 2001. Po pozastavení činnosti
nicméně odpůrce neučinil kroky k odstranění závadného stavu a Poslanecké sněmovně nebyly
předloženy v úplnosti stanovené zákonem ani výroční finanční zprávy za rok 2002, 2003
a 2004 (viz usnesení Poslanecké sněmovny č. 1135 z 31. schůze konané 7. 5. 2004, usnesení
č. 1136 z 31. schůze konané rovněž dne 7. 5. 2004 a usnesení č. 2436 z 55. schůze konané dne
26. 4. 2006). Z usnesení Poslanecké sněmovny č. 2447 z 55. schůze konané dne 26. 4. 2006
dále plyne, že odpůrce nepředložil výroční finanční zprávu ani za rok 2005 a z usnesení
stejného orgánu č. 295 ze 14. schůze ze dne 27. 4. 2007 vyplývá obdobný závěr ve vztahu
k roku 2006.
Proto vláda navrhuje Stranu občanského porozumění rozpustit.
Odpůrce se k návrhu nevyjádřil.
Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud se souhlasem
účastníků řízení bez nařízení jednání.
Soud konstatuje, že z ustanovení §18 odst. 1 zákona o politických stranách vyplývá
povinnost stran a hnutí předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně k informaci
výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod body a) až e) tohoto ustanovení.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona může být činnost strany a hnutí rozhodnutím soudu
pozastavena, jestliže je v rozporu s §1 až 5, §6 odst. 5 a §17 až 19 nebo se stanovami. Podle
odst. 2 stejného ustanovení trvají-li i nadále skutečnosti, pro které byla činnost strany
pozastavena, podají orgány uvedené v §15 zákona žalobu ve správním soudnictví
na rozpuštění strany. Podle ustanovení §13 odst. 6 zákona o politických stranách platí,
že strana a hnutí mohou být zrušeny rozhodnutím soudu o jejich rozpuštění, jestliže je jejich
činnost v rozporu s §1 až §5 zákona o politických stranách nebo jestliže i po uplynutí lhůty
stanovené v rozhodnutí soudu o pozastavení činnosti strany nebo hnutí trvají skutečnosti, pro
které byla jejich činnost pozastavena. V rozhodnutí o rozpuštění strany a hnutí určí soud
současně likvidátora, kterým nesmí být osoba, jež byla členem této strany a hnutí.
Ustanovení §15 odst. 1 zákona o politických stranách zakládá příslušnost Nejvyššího
správního soudu rozhodovat o rozpuštění strany a hnutí, pozastavení činnosti strany
a hnutí a o znovuobnovení jejich činnosti. Návrh podá vláda; pokud tak neučiní do 30 dnů od
doručení podnětu, může návrh podat prezident republiky. O návrhu na rozpuštění politické
strany nebo politického hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu pátého zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Podle ustanovení §96 s. ř. s.
rozhoduje o návrhu na rozpuštění politické strany nebo politického hnutí soud podle
skutkového stavu, který tu je v době rozhodnutí soudu.
Z obsahu spisu plyne, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004,
č. j. Pst 1/2003-29, byla pozastavena činnost odpůrce, a to z důvodu nepředložení výročních
finančních zpráv za roky 2000 a 2001. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 3. 2004.
Z obsahu shora citovaných usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky, které jsou založeny ve spise, je dále zřejmé, že odpůrce nesplnil tuto svoji
zákonnou povinnost ani dodatečně a že ji nesplnil rovněž ve vztahu k rokům 2002-2006.
Protože Nejvyšší správní soud rozhoduje podle skutkového stavu, který tu je v době
jeho rozhodnutí, vyžádal si vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zda v mezidobí
od podání návrhu splnil odpůrce svou zákonnou povinnost a předložil alespoň dodatečně
Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR výroční zprávy v podobě vyžadované zákonem
o politických stranách. Podle vyjádření tajemnice kontrolního výboru Poslanecké sněmovny
PČR ze dne 31. 10. 2007, č. j. KV/25.10.07/10091/00354/070H, tak nicméně odpůrce
neučinil.
Nejvyšší správní soud při hodnocení projednávané věci vycházel zejména
z následujících úvah.
Z ústavně právního hlediska je především nutno konstatovat - a v tomto směru
Nejvyšší správní soud plynule navazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR (viz zejména nález
sp. zn. Pl. ÚS 26/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 113 a násl.) -, že politické strany
představují státem privilegované korporace soukromého práva, nezbytné v reprezentativní
formě vlády, jejichž základní funkcí je vytvářet svorník mezi státem a společností tím,
že aktivizují a zapojují občany do správy veřejných záležitostí. Toto jejich vymezení
bezprostředně vyplývá především z čl. 5 Ústavy ČR a z čl. 20 a 22 Listiny základních práv
a svobod.
Nejvyšší správní soud se v této souvislosti ztotožňuje s předním německým
konstitucionalistou K. Hessem, který zformuloval tzv. statusovou teorii politických stran
[K. Hesse: Die verfassungsrechtliche Stellung der politischen Parteien im modernen Staat,
in: G. Ziebura: Beiträge zur allgemeinen Parteienlehre, str. 124 a násl.], kterou je možno
označit za obecně uznávanou ústavně právní evropskou doktrínu. Podle této teorie mají
politické strany naplňovat status svobody, rovnosti a veřejnosti. Podstata této teorie vychází
z myšlenky, že politické strany se nacházejí v určitých typech vztahů: ke státu, k ostatním
politickým stranám a ke společnosti. Pro vztah politických stran ke státu by měl být určující
status svobody, pro vztah k ostatním stranám status rovnosti a pro vztah ke společnosti status
veřejnosti (transparentnosti).
Na základě výše naznačených úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podaný
návrh je důvodný, neboť z uvedených údajů vyplývá, že odpůrce skutečně nesplnil zákonem
uložené povinnosti, když opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tj. Poslanecké
sněmovně Parlamentu České republiky, výroční finanční zprávy za roky 2000-2006
a (mimo jiné) tak neodstranil stav, pro který byla jeho činnost pozastavena. Neučinil tak ani
v době rozhodování Nejvyššího správního soudu. Odpůrce proto nesplnil zákonnou povinnost
stanovenou v ustanovení §18 odst. 1 zákona o politických stranách, přičemž nesplnění této
povinnosti představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může být rozhodnuto
o pozastavení činnosti politické strany a následně v souladu s §13 odst. 6 uvedeného zákona
i o jejím rozpuštění.
Podle názoru zdejšího soudu odpovídá smyslu ustanovení §14 odst. 1 ve spojení
s §13 odst. 6 zákona o politických stranách, že za situace, kdy politická strana nebo politické
hnutí výroční finanční zprávu nepředložily buď vůbec, anebo ji nepředložily se zákonem
požadovanými náležitostmi, a kdy se tak stalo opakovaně, pak takové porušení ustanovení
§18 odst. 1 citovaného zákona opodstatňuje pozastavení činnosti politické strany nebo
politického hnutí a následně i její rozpuštění. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování
vycházel i z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995 Pl. ÚS 26/94, podle kterého strany
a hnutí trvale porušující zákon (tedy nikoli jednorázově porušily, ale toto porušování má
charakter perpetuálního chování – viz znění §4 zákona o politických stranách) nemohou
vyvíjet činnost, neboť tímto opakovaným porušováním zákonů se chovají způsobem
ohrožujícím demokratické základy státu.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl o rozpuštění uvedené politické strany.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšnému
navrhovateli, který by jinak měl na náhradu nákladů právo, nevznikly v souvislosti s řízením
před Nejvyšším správním soudem náklady nad rámec jeho běžné činnosti.
Podle ustanovení §13 odst. 6 zákona o politických stranách určil Nejvyšší správní
soud likvidátorem Mgr. Radslava Janečka, advokáta se sídlem Bubeníčkova 44, Brno, který
s tímto určením souhlasí. Tento bude postupovat přiměřeně podle předpisů o likvidaci
majetku a závazků obchodních společností (§12 odst. 4 zákona o politických stranách).
Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustná obnova řízení za podmínek uvedených
v §111 a násl. s. ř. s. Návrh na obnovu řízení lze podat k Nejvyššímu
správnímu soudu ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy ten, kdo obnovu řízení
navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy. Po třech letech od právní moci
napadeného rozhodnutí však může být návrh podán jen tehdy, jestliže byl
zrušen trestní rozsudek, jímž byl soud při svém rozhodování vázán.
V Brně dne 14. ledna 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu