ECLI:CZ:NSS:2008:VOL.7.2008:13
sp. zn. Vol 7/2008 - 13
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, Mgr. Jana Passera, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milady Tomkové,
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci na vrhovatele: A. A., proti
odpůrcům: 1) Státní volební komise, se sídlem Náměstí Hrdinů 3, Praha 4, a 2) RNDr.
Miroslav Škaloud, bytem Starokošířská 695/3, Praha 5, v řízení o návrhu na neplatnost volby
kandidáta ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Dne 3. 11. 2008 obdržel Nejvyšší správní soud včas podaný návrh na vyslovení
neplatnosti volby kandidáta RNDr. Miroslava Škalouda ve volebním obvodu č. 21 do Senátu
Parlamentu ČR ve volbách konaných ve dnech 24. 10. a 25. 10. 2008. Navrhovatel požaduje
vyslovení neplatnosti volby tohoto kandidáta, přičemž svou aktivní legitimaci pro podání návrhu
opírá o to, že je občanem zapsaným do stálého seznamu voličů ve volebním okrsku č. 374,
jenž patří do volebního obvodu č. 21, kde byl tento kandidát zvolen.
Navrhovatel tvrdí, že dne 24. 10. 2008, tedy v první den druhého kola voleb do Senátu,
šel s manželkou krátce po 17. hodině k volbám. Při vstupu do objektu školy, v němž se nacházela
volební místnost, kolem nich pomalu projížděla volební dodávka pomalovaná jménem kandidáta
Škalouda a z jejích reproduktorů se do širokého okolí ozývala výzva, aby voliči dali hlas právě
tomuto kandidátovi. Tyto výzvy byly slyšet i v chodbě před volební místností v době,
kdy si navrhovatel a jeho manželka připravovali doklady. Vzhledem k hlasitosti museli tyto výzvy
zaregistrovat lidé jdoucí k volbám i obyvatelé domů podél trasy projíždějící dodávky. Navrhovatel
v této skutečnosti spatřuje porušení zákazu volební agitace v bezprostřední blízkosti volební
místnosti v době voleb. Ze skutečnosti, že byl takto dotčen i jeh o volební okrsek nacházející
se na samém okraji tohoto volebního obvodu, navrhovatel dovozuje, že volební agitátoři takto
systematicky projížděli celý volební obvod, takže mohlo být touto agitací osloveno velké
množství lidí. V tom navrhovatel spatřuje důvod vyslovení neplatnosti volby RNDr. Miroslava
Škalouda.
II.
Státní volební komise ve svém vyjádření uvedla, že podle ustanovení §16 odst. 6 zákona
č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky je v objektu, v němž je umístěna
volební místnost, a v jeho bezprostředním okolí ve dnech, ve kterých v těchto objektech probíhá
hlasování, zakázána volební agitace. Je však třeba vycházet z ustanovení §14e odst. 1 písm. b)
cit. zákona, podle něhož zajišťuje hlasování a dozírá na jeho průběh okrsková volební komise;
podle ustanovení §20 stejného zákona pak za pořádek ve volební místnosti a jejím
bezprostředním okolí odpovídá předseda okrskové volební komise. Pokud by tedy skutečně
došlo k narušení průběhu hlasování nepřípustnou volební agitací, měla příslušná opatření učinit
okrsková volební komise.
III.
Odpůrce RNDr. Miroslav Škaloud se k volební stížnosti nevyjádřil.
IV.
Na základě konstatování přípustnosti tohoto včasného a formálně správného návrhu
soud přistoupil k jeho meritornímu projednání a rozhodnutí.
Podle ustanovení §87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. může návrh na neplatnost volby
kandidáta podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem,
který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta. Z citovaného ustanovení vnímaného
při volbách do Senátu zejména ve vazbě na odstave c 2 téhož ustanovení je zřejmé, že předmětný
návrh představuje prostředek soudní ochrany namířený proti z volení konkrétního kandidáta
do Senátu, přičemž pokud by soud tomuto návrhu vyhověl, rozhodl by o neplatnosti volby
kandidáta (§90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), tzn. s účinky ex tunc.
Jak vyplývá z dikce ustanovení §87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. a ze samotného
smyslu předmětného právního institutu, jak jsou počínaje usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. Vol 6/2004 (publ. pod č. 354/2004 Sb. NSS) soustavně vykládány
ve volební judikatuře tohoto soudu, je za základní předpoklady vyhovění tomuto typu volební
stížnosti – v obecné rovině - nutno označit především tři následující: (1.) protizákonnost,
tzn. porušení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb.; (2.) vztah mezi touto protizákonností
a zvolením kandidáta, jehož zvolení je napadeno volební stížností; a (3.) zásadní intenzitu této
protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším vý razně zpochybňovat volbu
předmětného kandidáta. Jinak řečeno, tato intenzita musí v konkrétním případě dosahovat
takového stupně, že je možno se důvodně domnívat, že pokud by k protizákonnému jednání
nedošlo, nebyl by tento kandidát zřejmě vůbec zvolen. Zjednodušeně řečeno tedy tato intenzita
způsobuje „zatemnění“ volebních výsledků, tzn. jejich zásadní zpochybnění.
K posouzení splnění prvého kroku takto nastaveného algoritmu soudního přezkumu
je tak třeba nejprve shledat, zda navrhovatelem popisovaná form a volební kampaně porušuje
zákon a je třeba ji tedy označit za možný důvod založení protizákonnosti, či nikoliv . Pravidla
pro vedení volební kampaně při volbách do Parlamentu ČR jsou v současnosti zakotvena
především [nikoli však výlučně, neboť ke shledání protizákonnosti nemusí vést pouze porušení
zákona o volbách do Parlamentu, ale i jiných relevantních právních předpisů, jak bylo
konstatováno v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. Vol 36/2006
(publ. pod č. 960/2006 Sb. NSS) – musí jít o tzv. relevantní protiprávnost] v §16 zákona
č. 247/1995 Sb. Z tohoto ustanovení dopadá na situaci popisovanou navrhovatelem zejména
odst. 6:
„(6) V objektu, v němž je umístěna volební místnost, a v jeho bezprostřed ním okolí je ve dnech,
ve kterých v těchto objektech probíhá hlasování, zakázána volební agitace pro politické strany, politická hnutí,
koalice a kandidáty.“
Při posouzení otázky, zda mohlo být toto zákonné ustanovení porušeno formou
předvolební agitace, kterou navrhovatel popsal, dospívá zdejší soud k závěru, že nikoliv. Podle
názoru soudu totiž není možno toto ustanovení vyložit tak přísně, jak činí navrhovatel, tedy
vyloučit v okolí objektů, ve kterých se nacházejí volební místnosti, jakékoliv působení na voliče.
Pokud by byl totiž příkaz zákona vnímán takto důsledně, bylo by například nutné
před okamžikem započetí voleb odstranit z okolí takového objektu i všechny volební plakáty,
jež v něm byly vylepeny v době předvolební kampaně.
Dle názoru soudu však není smyslem tohoto ustanovení zabránit tomu, aby se volič
při cestě k objektu, v němž je umístěna volební místnost, nemohl v žádném případě setkat
s jakýmkoli volebním poselstvím či informací, nýbrž zakázat takové formy a umístění technik
volební agitace, které by ovlivňovaly přímo svobodnou vůli voliče při jeho vstupu do volební
místnosti či do objektu, v němž se nachází. Za takové techniky je třeba především označit ty,
které mají schopnost v této poslední chvíli zvrátit vůli voliče, nepřiměřeně jej obtěžovat či omezit
jeho svobodu například tím, že mu je nabídnuta určitá protihodnota v případě volby některého
kandidáta (například dotazováním se na voličovu volbu a snahou jej přesvědčit o její změně,
„odkupem“ volebních lístků protikandidátů či nabízením materiálních výhod či dárků v případě
uskutečnění určité konkrétní volby). Je totiž třeba mít neustále na zřeteli, že volební kampaň
nepředstavuje nic jiného než určitou specifickou formu reklamy, tj. sebeprezentace, příp. kritiky
programu či osob spojených s politickými konkurenty (tzv. pozitivní a negativní kampaň).
Provádění volební kampaně je tak chráněno ústavně zaručenými základními právy, zakotvenými
zejména v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (svoboda projevu, právo na informace).
Lze tak učinit dílčí závěr, že za zakázanou volební agitaci ve smyslu ustanovení §16
odst. 6 zákona č. 247/1995 Sb. lze považovat takovou, která je přímo zaměřena na bezprostřední
okolí volebních místností, není jednorázová či dokonce pouze nahodilá a je natolik intenzivní,
že v konečném důsledku je reálně způsobilá ovlivnit chování i takového voliče, který byl
bezprostředně před příchodem do volební místnosti již rozhodnut hlasovat určitým způsobem.
V nyní projednávané věci proto Nejvyšší správní soud zastává na základě shora
popsaných obecnějších východisek názor, že i pokud by byla prokázána stěžovatelem popisovaná
forma volební propagace, spočívající v jednorázovém projetí dodávky vybavené reproduktory
v okolí volební místnosti a vydávající výzvy k volbě RNDr. M. Škalouda, nelze tento akt sám
o sobě označit za porušení ustanovení §16 odst. 6 zákona č. 247/1995 Sb. Předně, ani stěžovatel
netvrdí, že by se jednalo o agitaci soustavnou či alespoň déletrvající, která teprve by se mohla
dostat do kolize s citovanou zákonnou normou, a dále intenzita této činnosti nemohla být taková,
že by byla způsobilá jakkoliv výrazněji obtěžovat či dokonce ovlivňovat voliče bezprostředně
před aktem hlasování a během něho.
Nejvyšší správní soud totiž ve svých úvahách důsledn ě vycházel z presumpce racionality
voličského chování a z toho, že při cestě do volební místnosti a p ři následném hlasování jsou
již voliči pevně rozhodnuti, komu odevzdají svůj hlas. Toto jejich přesvědčení by mohlo být
zvráceno vskutku jen velmi intenzivním atakem, kterým by mohla být např. právě zmíněná snaha
o přímé či nepřímé podplácení, vyhrožování, zastrašování, vytváření překážek vstupu do objektu,
kde se volby provádí, či zprostředkování hrubě difamující informace o některém
z protikandidátů. Naopak představa, že by takto rozhodnutí voliči ještě mohli být jakkoliv
ovlivněni činností, kterou popsal stěžovatel, by svědčila o velkém podcenění zmíněné racionality
jejich rozhodování. Navíc, nelze vyloučit, že působení stěžovatelem prezentované formy
kampaně i v okolí objektu, v němž byla umístěna volební místnost, mohlo být zcela mimoděčné,
a to s ohledem na koncentraci volebních místností v Praze.
Z výše uvedeného nicméně nelze dovozovat, že by Nejvyšší správní soud takovou formu
volební kampaně schvaloval, příp. ji považoval za vhodnou.
Na straně jedné se totiž sice nejedná o formu vole bní agitace protizákonnou,
když z důvodů popsaných výše nezakládá porušení §16 odst. 6 zákona č. 247/1995 Sb. Lze
ji ostatně vidět i v kontextu vývoje zákonné úpravy volební kampaně, kdy poté, co bylo zákonem
č. 204/2000 Sb. zrušeno v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na jeho nález
ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 526/98, Sb. nál. a usn. ÚS, svazek 13, str. 203 a násl.) zákonné
„moratorium“ na volební kampaň pro dobu 48 hodin před zahájením voleb a v jejich průběhu
obsažené v původním znění §16 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb., je nyní možné a zákonné
provádět volební kampaň i v době voleb, pokud jsou dodrženy ostatní příkazy obsažené zejména
v ustanovení §16 tohoto zákona.
Na straně druhé se ovšem jedná i podle názoru zdejšího soudu o formu nepříliš vhodnou
a nacházející se na samé hranici zákona, neboť jakkoliv nesplňuje z důvodů výše popsaných
podmínky protizákonnosti (není přímo zacílena na bezprostřední okolí volebních místností,
nesplňuje znak soustavnosti a její intenzita je mizivá), nelze přehlédnout, že se i tohoto okolí
alespoň v některých časových intervalech může dotknout právě způsobem, který popisuje
navrhovatel. Je tak namístě, aby bylo do budoucna k takovéto formě kampaně v době voleb
přistupováno nanejvýš zdrženlivě, neboť jakkoliv zde na straně je dné chybí ono přímé zacílení
na zákonem chráněné bezprostřední okolí volebních místností a na svobodnou vůli voličů,
na straně druhé nelze přehlédnout, že při hustotě rozmístění objektů s volebními
místnostmi - a to zejména ve větších městech, kde je takový m objektem velká část
škol - se automobil jezdící po celém volebním obvodu okolí těc hto objektů jen obtížně vyhne
a způsobem nevhodným, byť ne nutně i protizákonným, se jich může dotknout. Je proto namístě
při této formě volební kampaně volit maximální zdrženlivost, a to jednak ve vztahu ke způsobu
prezentace informací (intenzita hlasitosti reproduktorů; trasy automobilu, které by se nemě ly
přibližovat volebním místnostem a zejména by v jejich bezprostředním okolí tato vozidla neměla
parkovat), tak zejména i k jejich obsahu (vyloučeny by měly být zejména osobní útoky
na protikandidáty, cílené dezinformace apod.).
V každém případě však je při hodnocení důvodnosti takovéto volební stížnosti nutno
vycházet i ze skutečnosti (na kterou upozorňuje ve svém vyjád ření Státní volební komise
a na které je založena judikatura zdejšího soudu – viz např. usnesení sp. zn. Vol 83/2006,
in: www.nssoud.cz), že podle ustanovení §14e odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb. každá politická
strana, politické hnutí nebo koalice, jejichž kandidátní listina pro volbu do Poslanecké sněmovny
byla registrována ve volebním kraji, jehož součástí je volební okrsek, a každá politická strana,
politické hnutí a koalice i nezávislý kandidát, jejichž přihláška k registraci byla zaregistrována
pro volby do Senátu ve volebním obvodu, jehož součástí je volební okrsek, může delegovat
nejpozději do 30 dnů přede dnem voleb 1 člena a 1 náhradníka do okrskové volební komise.
Smyslem tohoto ustanovení nepochybně je, aby členové ok rskové volební komise, která
je složena ze zástupců odlišných politických stran, „hlídali“ navzájem řádný průběh voleb
v konkrétním volebním okrsku. Podle ustanovení §20 stejného zákona za pořádek ve volební
místnosti a jejím bezprostředním okolí odpovídá předse da okrskové volební komise
nebo předseda zvláštní volební komise. Jeho pokyny k zachování pořádku a důstojného průběhu
hlasování jsou závazné pro všechny přítomné.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je proto třeba při posuzování této námitky
důsledně vycházet z toho, že pokud kdokoliv zjistí porušení volebního zákona, je jeho povinností
ihned zasáhnout, tedy informovat o tomto porušení okrskovou volební komisi, resp. předsedu
této komise. V nyní projednávaném návrhu se však ani netvrdí, že by volební komise byla někým
upozorněna na porušení volebního zákona či že by její předseda činil nějaká opatření ve smyslu
citovaného ustanovení §20. Pokud se tak nestalo, nelze teprve ve volební stížnosti podané
po vyhlášení volebních výsledků relevantně tvrdit porušení volebního zákona v uvedeném směru
(princip subsidiarity). Návrh na vyslovení neplatnosti volby kandidáta či další návrhy v soudním
přezkumu voleb v tomto světle viděno totiž slouží spíše jako nástroje podpůrné, už vzhledem
k následnosti jejich uplatnění a nemožnosti odstranit samotný závadný stav, ale toliko odstranit
jeho následky, tedy například prohlásit za neplatnou volbu provedenou nesvobodnou vůlí voličů,
pokud by byla shledána.
Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud v uplatněné stížnostní námitce neshledal
protizákonnost ve shora popsaném smyslu. Proto dospěl k závěru, že podaná volební stížnost
není důvodná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní sou d podaný návrh zamítl,
a to bez nařízení jednání (§90 odst. 3 s. ř. s.).
Podle ustanovení §93 odst. 4 s. ř. s. nemá na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků
právo.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu