ECLI:CZ:NSS:2009:1.AFS.146.2008:87
sp. zn. 1 Afs 146/2008 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Prácheňské sanatorium
obecně prospěšná společnost, se sídlem Velvarská 11, Praha 6, zastoupena JUDr. Jiřím
Pánkem, advokátem, se sídlem Riegrova 6c, České Budějovice, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2008, čj. 2770/08-1200, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2008,
čj. 10 Ca 139/2008 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 2856 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Písku (dále jen „správce daně“) provedl u žalobkyně daňovou kontrolu
daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2002. Správce daně přitom dospěl k závěru,
že žalobkyně měla do tohoto zdaňovacího období zaúčtovat zdravotnické výkony poskytnuté
klientům, které následně žalobkyně vyfakturovala Všeobecné zdravotní pojišťovně a Vojenské
zdravotní pojišťovně, jež však neuznaly oprávněnost vystavených faktur a vrátily je žalobkyni
neuhrazené zpět. Z toho důvodu provedl správce daně navýšení příjmů žalobkyně za uvedené
zdaňovací období o částku ve výši 8 983 453 Kč. Dále neuznal jako daňový výdaj plnění
v souhrnné výši 1 800 000 Kč vyplacené v tomto období paní Jůzové z titulu smlouvy
o převedení a přenechání smluvních vztahů s IČZ (identifikační číslo zdravotnického zařízení).
Neoprávněnou shledal též rezervu na opravu hmotného majetku ve výši 2 380 000 Kč, která měla
být ke dni 31. 12. 2002 rozpuštěna. Na podkladě těchto zjištění obsažených ve zprávě o daňové
kontrole pak vydal dne 16. 1. 2008 dodatečný platební výměr čj. 3153/08/097910/1810,
kterým zrušil žalobkyní vykázanou daňovou ztrátu ve výši 728 423 Kč a vyměřil daň
ve výši 3 854 850 Kč. Žalobkyně se proti dodatečnému platebnímu výměru odvolala, Finanční
ředitelství v Českých Budějovicích však odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím zamítlo.
[2] Krajský soud žalobě žalobkyně vyhověl a zrušil rozhodnutí žalovaného Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích. V odůvodnění rozsudku uvedl, že daňový spis neumožňuje
učinit si úsudek o tom, kdy byla daňová kontrola skutečně zahájena. Poukazuje na konstantní
judikaturu, dle níž není pro určení zahájení daňové kontroly rozhodný okamžik formálního
zahájení sepsáním protokolu, nýbrž zahájení faktických úkonů. Ze spisu se podává,
že tyto faktické úkony byly zahájeny teprve v únoru 2007, v takovém případě by však bylo právo
doměřit daň již prekludováno. Krajský soud v tomto bodě uzavřel, že za této důkazní situace
nelze přezkoumat, zda byla daňová kontrola zahájena včas a řádně. Dále shledal důvodným
žalobní bod směřující proti zahrnutí částek požadovaných žalobkyní po Všeobecné zdravotní
pojišťovně a Vojenské zdravotní pojišťovně do příjmů žalobkyně za zdaňovací období 2002.
Zjistil totiž takový skutkový stav, dle něhož neexistuje mezi žalobkyní a zdravotními
pojišťovnami smluvní vztah, pojišťovny proto nejsou povinny plnit. Podání žalob v občanském
soudním řízení proti těmto pojišťovnám není důkazem, že žalobkyně dosáhla příjmů,
o něž se soudí. Žalobkyně tedy žádný příjem od těchto dvou pojišťoven za rok 2002 nezískala.
Krajský soud naopak neshledal důvodnou námitku žalobkyně zpochybňující vyloučení plnění
ze smlouvy o převedení a přenechání smluvních vztahů s IČZ z daňově uznatelných výdajů.
II.
Stručné shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] K otázce prekluze práva doměřit daň stěžovatel uvádí, že z protokolu o zahájení daňové
kontroly je zřejmé, že se zajímal o činnost žalobkyně, a tudíž kontrolu fyzicky zahájil.
Jelikož žalobkyně neměla k dispozici doklady, předložila následně ke kontrole hlavní knihu
a deník, což však není protokolárně zachyceno. Nepochybně k tomu došlo vzápětí po prvním
jednání, tedy do konce roku 2006. Navíc tato kontrola navazovala na kontroly předchozích
období. Proto měl stěžovatel již k dispozici řadu dokladů, jako smlouvu o přenechání smluvních
vztahů a úřední záznam o podaném vysvětlení vyhotovený Policií ČR (který se však nestal
důkazem). Na jejich podkladě správce daně shromažďoval a vyhodnocoval informace o registraci
zdravotnického zařízení žalobkyně. Správce daně prováděl faktické úkony ihned po zahájení
kontroly, vycházel z informací a dokladů, které již měl k dispozici. Stěžovatel přiložil ke kasační
stížnosti kopie dokumentů, které získal ještě před protokolárním zahájením předmětné daňové
kontroly, včetně protokolu o ústním jednání s JUDr. T., který dokládá, že jednání správce daně a
Všeobecné zdravotní pojišťovny probíhalo již v prosinci 2006.
[5] Námitka prekluze uplatněná žalobkyní v žalobě je účelová, v předchozím řízení
nikdy vznesena nebyla. Navíc žalobkyně v žalobě namítá prekluzi práva doměřit daň
jen s ohledem na skutečnost, že za úkon přerušující prekluzívní lhůtu lze považovat až projednání
zprávy o daňové kontrole, nezpochybňuje však stanovení okamžiku zahájení daňové kontroly.
Z usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 9 Afs 86/2007 - 161 se podává, že krajský soud se zabývá
prekluzí jen k námitce žalobce, nikoliv ex offo a nad rámec uplatněné námitky.
[6] Další kasační námitkou napadá stěžovatel závěr krajského soudu, že finanční nároky
uplatněné u Vojenské zdravotní pojišťovny a Všeobecné zdravotní pojišťovny nepředstavují
příjem žalobkyně. Stěžovatel k tomu uvádí, že správce daně nevycházel jenom z podaných žalob,
ale i z vyúčtování a faktur vystavených žalobkyní. Předmětem sporu není rozsah poskytnuté péče
a její finanční vyjádření, nýbrž zda byla žalobkyně povinna účtovat o této skutečnosti,
a promítnout ji tak do základu daně. Povinností žalobkyně přitom bylo účtovat o všech
skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, což je poskytnutí zdravotní péče
a její vyúčtování zdravotním pojišťovnám. Je nerozhodné, že mezi žalobkyní a pojišťovnami není
smluvní vztah, neboť její finanční nároky plynou přímo ze zákona. Závěry krajského soudu
popírají princip podvojného účetnictví a vedly by k tomu, že by se při stanovení základu daně
nevycházelo z výnosů, nýbrž pouze z příjmů jako v případě daňové evidence u fyzických osob.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalobkyně
[7] Žalobkyně ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 3. 11. 2008 uvedla, že dne 5. 12. 2006 byla
zahájena daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za rok 2002 jen formálně,
a to u příležitosti projednání zprávy o ukončení kontroly daně z příjmů za rok 2001. V té době
byl statutární orgán žalobkyně v zahraničí, jednání na finančním úřadě, při němž byla zahájena
daňová kontrola, se nezúčastnil ani on, ani jiné osoby oprávněné k vydání účetních dokladů.
Správce daně žádné doklady ke kontrole nepožadoval, stejně jako jakoukoliv součinnost ze strany
žalobkyně. Účetní doklady předložila žalobkyně správci daně až na jaře 2007, a to v souvislosti
s převzetím dokladů předaných při daňové kontrole minulého zdaňovacího období.
Sama skutečnost, že stěžovatel měl v držení doklady z minulých kontrol, se fakticky neváže
na zahájení kontroly účetního období roku 2002, neboť držení dokladů z minulých kontrol
neprodlužuje prekluzívní lhůtu. Záznam Policie ČR se netýkal účetního období roku 2002,
nýbrž účetního období roku 1999 a 2000. Skutečnosti, které obsahuje, nemají žádnou vazbu
na kontrolu roku 2002.
[8] Pokud jde o neformální jednání správce daně se zástupcem Všeobecné zdravotní
pojišťovny, namítá žalobkyně, že informace získané v daňovém řízení může správce daně
poskytnout pouze jinému pracovníkovi správce daně, odvolacímu orgánu nebo soudu. Správce
daně tedy patrně porušil povinnost mlčenlivosti a neumožnil žalobkyni, aby se tohoto jednání
zúčastnila, a ani v průběhu tohoto jednání nesepsal žádný protokol. Ve vztahu k protokolu
o ústním jednání ze dne 10. 10. 2008 žalobkyně uvádí, že nelze pořídit protokol o ústním jednání
uskutečněném před 2 lety, protokol pouze dokazuje průlom do povinnosti mlčenlivosti
pracovníků správce daně a zneužití funkce správce daně. K tvrzení stěžovatele, že žalobkyně
uplatnila námitku prekluze až v žalobě, žalobkyně sděluje, že tento postup je možný a nemá
na rozhodnutí o její oprávněnosti vliv. Žalobkyně odmítá, aby Nejvyšší správní soud prováděl
dokazování listinami připojenými ke kasační stížnosti, neboť otázka, kdy začal správce daně
provádět faktické úkony daňové kontroly, musí být nejprve předmětem dokazování
před stěžovatelem, teprve následně opět před soudy.
[9] Ke zdravotní péči fakturované zdravotním pojišťovnám žalobkyně uvádí, že první
vyjádření a důkazy předložila správci daně až po výzvě ze dne 3. 8. 2007, kdy teprve zjistila,
že probíhá daňová kontrola. Správce daně se ve svých závěrech opírá o žaloby proti zdravotním
pojišťovnám podané žalobkyní, neprovedl však důkazy navrhované žalobkyní, nevzal v úvahu
deklaraci zdravotních pojišťoven k fakturám. Na závěr žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžejní kasační námitky stěžovatele se týkají nesprávného posouzení právní otázky
v předchozím řízení [důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud
se nejprve zabýval otázkou prekluze práva doměřit daň (IV/1) a následně povinností žalobkyně
zahrnout faktury vystavené dvěma zdravotním pojišťovnám do základu daně (IV/2).
IV/1
a)
[12] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, že správce daně zahájil daňovou kontrolu
daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 protokolem ze dne 5. 12. 2006,
čj. 98834-06/097930/1560. Z jeho obsahu vyplývá, že daňový poradce žalobkyně na otázku,
zda mohou být předloženy doklady a účetní knihy, odpověděl, že neví, zda nejsou doklady
včetně účetních sestav u soudu. Pro tento případ by bylo možno vyjet z počítače účetní deník
a hlavní knihu. Další a zároveň poslední dotaz správce daně byl, jakou činnost žalobkyně
v roce 2002 provozovala, v kolika provozovnách a kde. I tento dotaz zodpověděl daňový poradce
pouze stručně. Součástí protokolu není žádný záznam o předání jakýchkoliv dokumentů správci
daně.
[13] Po protokolu o zahájení daňové kontroly ve spise následují výzvy k součinnosti třetích
osob ze dne 19. 2. 2007 adresované pěti zdravotním pojišťovnám. Obsahem těchto výzev byla
žádost o zapůjčení faktur a poskytnutí údajů o platbách týkajících se zdravotních výkonů
vykázaných těmto pojišťovnám žalobkyní v letech 2002-2005. Na tyto výzvy odpověděly
zdravotní pojišťovny v měsících březnu a dubnu 2007. Výzvou ze dne 3. 8. 2007,
čj. 73451-07/097930/1560, byla žalobkyně vyzvána k prokázání v ní vyjmenovaných skutečností.
Zpráva o daňové kontrole byla se žalobkyní projednána dne 15. 1. 2008, o čemž svědčí protokol
z tohoto data, čj. 97049-07/097930/1560. Následujícího dne byl vydán dodatečný platební
výměr.
[14] Správní spis obsahuje smlouvu o převedení a přenechání smluvních vztahů s IČZ
(identifikační číslo zdravotnického zařízení) a stanovení odstupného ze dne 8. 1. 1997
a dokument nazvaný „Zdůvodnění uzavření smlouvy o převedeních smluvních vztahů“. Ze spisu není
patrné, kdy do něho byly tyto dokumenty vloženy, resp. kdy a jakým způsobem je získal správce
daně k dispozici. Patrně vzhledem k řazení dokumentů ve spisu došlo k jejich založení po podání
odvolání žalobkyní a před postoupením spisu stěžovateli.
[15] Odvolací spis stěžovatele nadto obsahuje i protokol o ústním jednání s JUDr. T.,
zaměstnancem Všeobecné zdravotní pojišťovny, územního pracoviště Písek, který byl
však sepsán až dne 10. 10. 2008, tedy po vydání rozsudku krajského soudu.
b)
[16] Z výše konstatovaného obsahu správního spisu se podává, že daňová kontrola daně
z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 byla formálně zahájena
dne 5. 12. 2006; protokol o zahájení daňové kontroly prokazuje, že se správce daně omezil
toliko na ověření předmětu činnosti žalobkyně a míst jejího výkonu. Tyto dotazy je nutno
považovat za ryze formální, neboť uvedené skutečnosti jsou správci daně známy v důsledku
registrační povinnosti daňových subjektů (viz k tomu např. rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2007,
čj. 8 Afs 17/2006 - 59, všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).
[17] Prvními ve spisu zachycenými faktickými úkony v rámci daňové kontroly však byly
až výzvy správce daně k součinnosti třetích osob z 19. 2. 2007 zaslané zdravotním pojišťovnám.
Ze spisu nevyplývá, že by správce daně kdykoliv před vydáním těchto výzev k součinnosti třetích
osob vyzval žalobkyni k předání dokladů, účetních knih (přitom byl při formálním zahájení
daňové kontroly ujištěn, že lze správci daně předat minimálně účetní deník a hlavní knihu)
či k prokázání nějakých skutečností. Nejvyšší správní soud se proto připojuje k názoru krajského
soudu, že ze správního spisu nevyplývají žádné skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možno
dospět k závěru, že daňová kontrola byla zahájena ještě v roce 2006. Za zahájení daňové kontroly
je potřeba považovat okamžik, kdy správce daně začne fakticky prověřovat daňový základ
nebo jiné okolnosti rozhodné pro stanovení daně (viz rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005,
čj. 2 Afs 69/2004 - 52). Výlučně formální zahájení daňové kontroly sepsáním protokolu
nelze považovat za úkon směřující k doměření daně, který by byl schopen přerušit běh
prekluzívní lhůty (viz rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2006, čj. 8 Afs 7/2005 - 96, shodně rozsudek
čj. 8 Afs 17/2006 - 59, cit. výše v bodě [16]).
[18] Na podkladě správního spisu nelze dospět k jinému závěru, než že daňová kontrola byla
fakticky zahájena až po uplynutí prekluzívní lhůty k vyměření daně dle §47 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Tato kasační námitka
je proto nedůvodná.
c)
[19] Stěžovatel připojil ke kasační stížnosti protokol o ústním jednání s JUDr. T.,
zaměstnancem Všeobecné zdravotní pojišťovny, územního pracoviště Písek, ze dne 10. 10. 2008,
přípis žalobkyně ze dne 15. 11. 2006 určený správci daně označený jako „Vyčíslení rozdílů
mezi deníkem a přiznáním“ (vztahuje se k daňovému přiznání za rok 2001), přípis žalobkyně
ze dne 14. 8. 2006 nazvaný „doložení důkazních prostředků a vyjádření“, přípis žalobkyně
ze dne 16. 5. 2006 ve věci „Podání vysvětlení a doplnění důkazů“ (týká se daňových kontrol
zdaňovacích období 1997-2000), 2 výpisy z evidence kontrol žalobkyně správcem daně
(první kontrola zahájena 14. 12. 2001, druhá kontrola 13. 5. 2003), přípis Policie ČR, Správy
Jihočeského kraje, odboru hospodářské kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování,
ze dne 7. 4. 2003 zaslaný správci daně včetně přiloženého úředního záznamu o podaném
vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. paní R. B. dne 2. 4. 2003. Jak vyplývá z kasační stížnosti, hodlá
stěžovatel těmito listinami prokázat, že měl k dispozici dokumenty týkající se žalobkyně ještě
před formálním zahájením daňové kontroly, a proto je nesprávný závěr krajského soudu,
že zahájení daňové kontroly dne 5. 12. 2006 bylo toliko formální a že k prvním faktickým
úkonům přikročil správce daně až v únoru 2007.
[20] Nejvyšší správní soud neprovedl důkaz listinami uvedenými v bodě [19],
neboť je toho názoru, že nemohou nic změnit na závěru, že ze správního spisu nevyplývá
provedení jakýchkoliv faktických úkonů daňové kontroly, které by předcházely výzvám správce
daně k součinnosti třetích osob ze dne 19. 2. 2007. Pokud existují jakékoliv důkazní prostředky,
které by dokládaly provedení faktických úkonů správce daně před tímto datem, měly být součástí
správního spisu předloženého stěžovatelem krajskému soudu. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 11. 3. 2008, čj. 1 Afs 7/2008 - 91, judikoval: „Správní spisy jsou přitom v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu esenciálním důkazním prostředkem, z něhož krajský soud vychází,
neboť při své činnosti také zjišťuje, zda obsah správního spisu je dostatečnou oporou pro žalobou napadené
rozhodnutí. Předložení správních spisů nelze v tomto kontextu vnímat jinak, než že budou předloženy úplné
a kompletní spisy: už z toho důvodu, že krajský soud má dle §76 odst. 1 a 2 s. ř. s. možnost rozhodnout
ve věci bez nařízení jednání (v těchto situacích pak zjišťuje skutkový stav pouze z těchto spisů). Předložení
správních spisů je (spolu s vyjádřením k žalobě) základní obranou žalovaného proti podané žalobě.
Pokud správní orgán nepředloží kompletní spis, vystavuje se nebezpečí, že krajský soud rozhodne
v jeho neprospěch, a to jen z toho důvodu, že určitý dokument, který mohl rozhodnutí soudu zcela zvrátit,
není ve spisu založen. Soud totiž vždy vychází z předpokladu (pokud opak není zcela zřejmý – pak je povinností
soudu vyzvat správní orgán k doplnění spisového materiálu), že správní spis byl předložen ve své úplné podobě.
Takový postup může být sice vnímán jako poměrně tvrdý, zvlášť pokud k nezařazení příslušného dokumentu
do spisu došlo jen omylem, avšak je zcela v souladu s principem rovnosti zbraní mezi správním orgánem
a žalobcem, který je správnímu soudnictví (na rozdíl od správního řízení) vlastní, jakož i s principem
„nechť si každý střeží svá práva“. Předložení neúplného správního spisu pak nelze v žádném případě klást k tíži
žalobce, ale je to správní orgán, který musí nést následky svého pochybení.“ Ze soudního spisu vyplývá,
že stěžovatel byl soudem vyzván k předložení správního spisu (č. l. 23), což posléze učinil,
a vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání (č. l. 25). Krajský soud se tedy v tomto
směru nedopustil žádné vady řízení.
d)
[21] Stěžovatel se dále domnívá, že uplatnění námitky prekluze je ze strany žalobkyně účelové,
jelikož nebyla vznesena před správcem daně ani stěžovatelem. Krajský soud přezkoumal
rozhodnutí stěžovatele nad rámec žalobních bodů, neboť žalobkyně polemizovala v žalobě
pouze s tím, že daňová kontrola působí přerušení prekluzívní lhůty až okamžikem projednání
zprávy o daňové kontrole s daňovým subjektem. Tyto námitky lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[22] Ačkoliv byla námitka prekluze uplatněna poprvé až v řízení před krajským soudem,
nelze hovořit o její nepřípustnosti (slovy stěžovatele „účelovosti“). V řízení o žalobě
lze totiž formulovat i takové žalobní body (námitky), které nebyly v předcházejícím správním
řízení vůbec uplatněny. V nedávné době se k této problematice vyjádřil rozšířený senát NSS
v usnesení ze dne 26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007 - 62 (věc Statutární město Brno, městská část
Brno-Žabovřesky, publ. pod č. 1742/2009 Sb. NSS), podle něhož „žalobce je oprávněn uplatnit v žalobě
všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost,
že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Rozšířený senát se především neztotožnil
s názorem, že rozsah přezkumné činnosti soudu by mohl být jakkoliv určován ustanovením §5 s. ř. s.
Toto ustanovení je systematicky zařazeno v části první, hlavě druhé s. ř. s. upravující pravomoc a příslušnost
soudů, tj. základní podmínky řízení. Je jím vyjádřena zásada subsidiarity soudního přezkumu,
nicméně toto ustanovení má dopad na řešení otázky přístupu k soudu a přípustnost žaloby, nikoliv na stanovení
mezí, ve kterých bude napadené správní rozhodnutí přezkoumáno. Nevyčerpání řádného opravného prostředku
v řízení před správním orgánem má tedy s ohledem na ust. §68 písm. a) s. ř. s. za následek vždy odmítnutí
žaloby podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nikoliv zúžení mezí soudního přezkumu. Ustanovení §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. pak účastníku pro formulaci žalobních bodů předepisuje určité náležitosti, nestanoví
mu však žádná omezení, stejně tak nelze omezení rozsahu přezkumné činnosti soudu ohledně některých žalobních
bodů dovodit z ust. 75 odst. 2 s. ř. s., a to ani při použití restriktivního výkladu.“ Rozšířený senát
dále výslovně uvedl, že tyto závěry jsou aplikovatelné i ve vztahu k odvolacímu řízení
dle daňového řádu.
[23] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, dle níž krajský soud přezkoumal
rozhodnutí stěžovatele nad rámec žalobních bodů. Žaloba obsahuje podrobnou argumentaci
žalobkyně, dle níž je potřeba za úkon směřující k vyměření či doměření daně považovat
teprve projednání zprávy o daňové kontrole. Na dalších dvou místech v žalobě (str. 4 a 9)
dále hovoří žalobkyně o promlčení. Žalobkyně řádně uplatnila žalobní bod prekluze práva
vyměřit či doměřit daň, v němž se domnívá, že správce daně i stěžovatel nesprávně určili
okamžik, kdy došlo k přerušení prekluzívní lhůty. Krajský soud sice nepřisvědčil žalobkyni,
že přerušení prekluzívní lhůty působí až projednání zprávy o daňové kontrole, ale nedal zapravdu
ani stěžovateli, neboť dle krajského soudu nedovoluje obsah správního spisu učinit závěr,
že faktické úkony daňové kontroly byly provedeny ještě v roce 2006, a proto nedošlo k prekluzi
práva doměřit daň. Krajský soud se tedy pohyboval v rámci žalobního bodu, jehož obsahem bylo
zpochybnit správné určení časového okamžiku, kdy správce daně provedl úkon směřující
k doměření daně, který by byl za jiných okolností způsobilý k přerušení prekluzívní lhůty. Kasační
námitka je tedy nedůvodná.
IV/2
[24] Stěžovatel dále napadl právní závěr krajského soudu, podle něhož nelze do základu daně
zahrnout částky za poskytnuté zdravotnické výkony vyfakturované Všeobecné zdravotní
pojišťovně a Vojenské zdravotní pojišťovně, neboť z těchto pohledávek dosud neobdržela
žalobkyně žádný příjem.
a)
[25] Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí žalovaného, správce daně zjistil, že žalobkyně
uskutečnila v roce 2002 úkony zdravotní péče ve prospěch klientů Všeobecné zdravotní
pojišťovny a Vojenské zdravotní pojišťovny. S těmito zdravotními pojišťovnami však žalobkyně
neměla uzavřenou smlouvu o poskytování zdravotní péče jejich pojištěncům. Žalobkyně
přesto těmto zdravotním pojišťovnám výkony zdravotní péče vyúčtovala a požadovala
proplacení poskytnuté péče (v souhrnné ceně 8 983 453 Kč). Domnívala se, že nárok na plnění
ze strany těchto zdravotních pojišťoven jí zakládá přímo zákon, jelikož se jedná o úkony nutné
a neodkladné péče. Žalobkyně však o poskytnuté zdravotní péči neúčtovala, ani ji nepromítla
do základu daně. Faktury vystavené žalobkyní byly těmito dvěma zdravotními pojišťovnami
vráceny žalobkyni, fakturované částky nebyly ze strany pojišťoven uhrazeny. Žalobkyně
proto uplatnila svůj nárok vůči těmto zdravotním pojišťovnám u soudu.
[26] Nejvyšší správní soud se nezabýval správností výše uvedených skutkových zjištění
žalovaného, neboť nebyla zpochybněna krajským soudem, ani v tomto směru nebyla uplatněna
žádná kasační námitka. Nejvyšší správní soud se proto omezil na posouzení právních závěrů
krajského soudu, dle nichž nelze do základu daně zahrnout hodnotu výkonů zdravotní péče
fakturovanou za rok 2002 oběma zdravotním pojišťovnám, neboť žalobkyni z těchto výkonů
dosud neplynul žádný příjem.
b)
[27] Žalobkyně, která je obecně prospěšnou společností, tedy právnickou osobou, je povinna
vést účetnictví na základě §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. S ohledem
na §19 odst. 1 písm. b) zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně
a doplnění některých zákonů, byla žalobkyně povinna vést podvojné účetnictví a také tak činila.
Předmětem podvojného účetnictví je stav a pohyb majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv,
náklady a výnosy a výsledek hospodaření (to plyne z §2 zákona o účetnictví
ve znění do 31. 12. 2003 i ze stávajícího znění téhož ustanovení). Pokud žalobkyně vyfakturovala
péči poskytnutou klientům Všeobecné zdravotní pojišťovně a Vojenské zdravotní pojišťovně,
jedná se o skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví. Dle čl. VII odst. 1 přílohy 2 v dané době
aplikovatelného opatření Ministerstva financí č. 283/76 102/2000, kterým se stanoví účtová
osnova, postupy účtování, uspořádání položek účetní závěrky a obsahové vymezení
těchto položek pro nevýdělečné organizace (publikované ve Finančním zpravodaji č. 11/2000
pod č. 44), je okamžikem uskutečnění účetního případu den, ve kterém dojde zejména ke splnění
dodávky, vzniku závazku, platbě závazku, inkasu pohledávky, postoupení pohledávky atd.
[28] Účetní případy se tedy uskutečnily poskytnutím zdravotní péče, kterou jsou zdravotní
pojišťovny povinny uhradit. Z hlediska časového je nezbytné účtovat tyto skutečnosti do období,
s nímž časově a věcně souvisejí (§3 odst. 1 věta první zákona o účetnictví). Zákon o účetnictví
sice připouští, že o účetních skutečnostech lze účtovat i v jiném účetním období,
avšak pouze tehdy, pokud o nich nemohlo být účtováno v období, ke kterému se vztahují
(tamtéž). To ovšem není případ žalobkyně, neboť ona poskytovala výkony zdravotní péče a sama
měla vystavit faktury zdravotním pojišťovnám, což ostatně také učinila (byť s velkým časovým
prodlením). Žalobkyně ihned po poskytnutí výkonu zdravotní péče věděla, že došlo k účetním
skutečnostem. Byla proto povinna vyhotovit účetní doklady bez zbytečného odkladu po zjištění
skutečností, které se jimi zachycují (§11 odst. 2 zákona o účetnictví). Jenom tehdy, když účetní
jednotka zaúčtovala v účetním období v účetních knihách všechny případy, které byla povinna
zaúčtovat, lze hovořit o splnění povinnosti vést úplné účetnictví (§8 odst. 1 a 3 zákona
o účetnictví).
[29] Názor krajského soudu, dle něhož nelze zahrnout do základu daně příjmy, jestliže nebyly
dosud uhrazeny, a tedy fakticky pro žalobkyni žádný příjem nepředstavují, je nesprávný.
Žalobkyně byla povinna účtovat o veškerých nákladech a výnosech bez ohledu na okamžik
jejich zaplacení nebo přijetí (§3 odst. 1 in fine zákona o účetnictví). V tomto se liší podvojné
účetnictví od jednoduchého, neboť příjmy a výdaje se promítají do jednoduchého účetnictví
až v okamžiku jejich skutečného zaplacení nebo přijetí. Služby poskytnuté klientům žalobkyně,
následně vyfakturované Všeobecné zdravotní pojišťovně a Vojenské zdravotní pojišťovně, měly
být zaúčtovány do výnosů. Na tom nic nemění ani skutečnost, že obě zdravotní pojišťovny
odmítly uznat oprávněnost vystavených faktur, vrátily je žalobkyni, aniž by je zanesly do vlastního
účetnictví. Předmětem daňové kontroly bylo účetnictví žalobkyně, která faktury vystavila a trvala
na jejich opodstatněnosti, což dokládá, že se svých nároků zachycených v těchto fakturách
domáhala soudní cestou. Jak totiž správně poukazuje stěžovatel, základem daně z příjmů
právnických osob účtujících v podvojném účetnictví je hospodářský výsledek [§23 odst. 2 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pro rok 2002], nevychází se tedy z reálných příjmů
daňového subjektu fakticky obdržených v příslušném zdaňovacím období. Hospodářský výsledek
se zjišťuje z účetnictví daňového subjektu, které musí být úplné (viz bod [27] a [28] shora).
Pro zjištění základu daně se vychází z účetnictví, pokud není stanoveno jinak (§23 odst. 10
zákona o dani z příjmů). Tato kasační námitka je proto důvodná.
[30] Skutečnost, že daňové subjekty jsou povinny účtovat o výnosech, které nebyly daňovému
subjektu dosud uhrazeny, a tedy potažmo z nich vycházet i při výpočtu daně z příjmů, může
dopadat na daňové subjekty v některých případech příliš tvrdě. Tyto nepřiměřené dopady
lze eliminovat vytvářením opravných položek k pohledávkám dle §8a zákona č. 593/1992 Sb.,
o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů [viz rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2008,
čj. 1 Afs 85/2008 - 97 (DJ service, s. r. o.)]. Dle §2 odst. 2 tohoto zákona lze však tvořit opravné
položky pouze k pohledávkám, o kterých bylo při jejich vzniku účtováno ve výnosech.
Takto vytvořené opravné položky jsou nákladem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných
příjmů [§24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů].
V.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Z výše uvedeného vyplývá, že kasační námitky sub IV/1 jsou nedůvodné, avšak kasační
námitka sub IV/2 důvodnou je. Dle konstantní judikatury NSS dojde k zamítnutí kasační
stížnosti, pokud bylo správní rozhodnutí zrušeno krajským soudem pro více důvodů,
přičemž alespoň jeden z těchto důvodů se ukázal v řízení o kasační stížnosti zákonným. Kasační
stížností lze totiž napadnout pouze výrok rozhodnutí krajského soudu a jestliže ten obstojí,
nejsou dány důvody pro zrušení rozhodnutí krajského soudu (viz rozsudek NSS
ze dne 16. 2. 2005, čj. 1 Afs 20/2004 - 51, rozsudek ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 23/2005 - 93).
Nejvyšší správní soud proto rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti, neboť krajský soud správně
zrušil rozhodnutí žalovaného z důvodů výše rozebíraných sub IV/1. Důvody pro postup z úřední
povinnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. nebyly shledány.
[32] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu
právo. Stěžovatel je povinen zaplatit úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 2856 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Tato částka představuje odměnu za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti)
ve výši 2100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč v souladu s §7 ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v platném znění. Protože je právní zástupce
žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty, byla tato částka zvýšena o částku odpovídající dani,
kterou je právní zástupce žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu