ECLI:CZ:NSS:2009:1.AFS.23.2009:44
sp. zn. 1 Afs 23/2009 - 44
Spis 1 Afs 23/2009 byl spojen se spisem číslo 1 Afs 20/2009 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 1 Afs 20/2009 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. B., zastoupeného JUDr. Pavlínou
Urbancovou, advokátkou se sídlem Křenová 26, 602 00 Brno, proti žalovanému: Finančnímu
ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, 500 02 Hradec Králové, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 12. 8. 2008, č. j. 7554/08-1300-602331, č. j. 7552/08-1300-602331,
č. j. 7553/08-1300-602331, a ze dne 18. 8. 2008, č. j. 7762/08-1100-603519, v řízení o kasačních
stížnostech žalobce proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 31 Ca 194/2008 - 19, č. j. 31 Ca 197/2008 - 19, a ze dne 19. 1. 2009 č. j. 31 Ca 198/2008 - 17
a č. j. 31 Ca 199/2008 - 24,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Afs 20/2009,
1 Afs 21/2009, 1 Afs 22/2009 a 1 Afs 23/2009 se s p o j u j í ke společnému projednání
a nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 20/2009.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Dne 14. 10. 2008 bylo Krajskému soudu doručeno podání žalobce, v němž žalobce, zastoupený
daňovým poradcem, uvedl, že podává žalobu proti osmi blíže specifikovaným rozhodnutím
žalovaného, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům
Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí (dále jen „správce daně“) na daň z příjmů a na daň z přidané
hodnoty. Dále žalobce konstatoval, že žalobu podává v zákonné lhůtě dvou měsíců a že tuto žalobu
dodatečně odůvodní ve lhůtě 15 dní.
Krajský soud následně vydal ve věci čtyři shora uvedená odmítavá usnesení. Usnesením
ze dne 19. 12. 2008, č. j. 31 Ca 194/2008 - 19, odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 8. 2008, č. j. 7534/08-1300-602331, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru správce daně ze dne 16. 1. 2008, č. j. 2216/08/273910/1433, na daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období listopad 2003 ve výši 114 811 Kč.
Usnesením ze dne 19. 12. 2008, č. j. 31 Ca 197/2008 - 19, krajský soud odmítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2008, č. j. 7552/08-1300-602331, kterým byla zamítnuta
odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům správce daně ze dne 16. 1. 2008,
č. j. 2222/08/273910/1433, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2004
ve výši 98 800 Kč, a č. j. 2225/08/273910/1433 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
prosinec 2004 ve výši 30 400 Kč.
Dále usnesením ze dne 19. 1. 2009, č. j. 31 Ca 198/2008 - 17, odmítl krajský soud žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2008, č. j. 7553/08-1300-602331, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 16. 1. 2008,
č. j. 2218/08/273910/1433, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2004
ve výši 2286 Kč.
Konečně usnesením ze dne 19. 1. 2009, č. j. 31 Ca 199/2008 - 24, odmítl krajský soud žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2008, č. j. 7762/08-1100-603519, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 16. 1. 2008,
č. j. 2138/08/273910/1433, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002, jímž byl
žalobci dodatečně stanoven základ daně ve výši 112 200 Kč a dodatečně vyměřena daň
ve výši 18 750 Kč.
Všechna tato usnesení krajský soud odůvodnil tím, že žaloba podaná dne 14. 10. 2008
obsahovala náležitosti požadované §37 odst. 3 s. ř. s., nebyla však podepsána a datována. Dále žaloba
neobsahovala žádný žalobní bod, přičemž žalobce žalobu o žalobní body nedoplnil ve lhůtě
pro to stanovené v §71 odst. 2 s. ř. s. Podání žalobce tak trpělo neodstranitelnými vadami, a krajský
soud proto musel žaloby odmítnout.
Žalobce napadl citovaná usnesení krajského soudu kasačními stížnostmi pro nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, jak to umožňuje §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Ve všech kasačních
stížnostech shodně tvrdil, že z §37 odst. 5 s. ř. s. vyplývá zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce
k odstranění vad vždy, pokud podání vykazuje odstranitelné vady. Taková povinnost soud nestíhá
v případě, když je podání zjevně zmatečné a není z něj zřejmé, čeho se žalobce domáhá. To nicméně
není žalobcův případ, neboť sám krajský soud v odůvodnění svých odmítavých usnesení uvedl,
že z původního podání žalobce ze dne 14. 10. 2008 bylo zřejmé, čeho se týká, kdo jej podal,
proti komu směřuje a že se domáhá zrušení napadených rozhodnutí žalovaného. Bylo tak povinností
krajského soudu vyzvat žalobce k odstranění vad podání, neboť se zcela jednoznačně jednalo o vady
odstranitelné. Navíc veškeré vady původního podání byly odstraněny doplněním žaloby
dne 25. 11. 2008. V době, kdy krajský soud rozhodoval o odmítnutí žalob, tak již měl k dispozici
písemné doplnění původní žaloby, a měl proto dle mínění žalobce k obsahu tohoto doplnění
přihlédnout a žalobou se věcně zabývat. Žalobce závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud všechna
napadená usnesení krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem konstatoval, že nedisponuje žádnými novými
skutečnostmi, které by k věci mohl uvést, a trvá na svém původním odůvodnění žalobou napadených
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud postupem podle ustanovení §39 odst. 1 s. ř. s. spojil věci
sp. zn. 1 Afs 20/2009, 1 Afs 21/2009, 1 Afs 22/2009 a 1 Afs 23/2009 ke společnému projednání,
jelikož ve všech případech jde o totožné účastníky a věci spolu skutkově souvisejí.
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Ve spojení s §37 odst. 5
téhož zákona je zřetelné, že chybí-li jakákoliv citovaná náležitost podání, jedná se v zásadě
o odstranitelné vady. Při jejich výskytu je správní soud nepochybně povinen vyzvat žalobce
k jejich odstranění, určit mu k tomu přiměřenou lhůtu, a teprve není-li výzvy soudu vyslyšeno,
je správní soud oprávněn podání (žalobu) odmítnout. V projednávaném případě by tedy rozhodnutí
krajského soudu bylo nezákonné, bylo-li by založeno jen na absenci podpisu a data v žalobě
(případně petitu, neboť ten žaloba ze dne 14. 10. 2008 navzdory tvrzení žalobce rovněž neobsahovala),
aniž by krajský soud vyzval žalobce k odstranění těchto vad (srov. též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 8. 2004, č. j. 2 Azs 63/2004 - 46, www.nsssoud.cz, rozsudek téhož soudu
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 4 Ads 37/2004 - 42, publikovaný pod č. 1138/2007 Sb. NSS, případně nález
Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 389/04, http://nalus.usoud.cz).
V případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu však soudní řád správní požaduje,
aby tato žaloba obsahovala ještě další náležitosti specifikované v §71 odst. 1 s. ř. s., mimo jiné
i tzv. žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobní body (společně s rozsahem,
v němž je rozhodnutí správního orgánu napadáno) mají přitom při posuzování náležitostí žaloby
zvláštní režim: v souladu s §71 odst. 2 věta třetí lze totiž rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Tato lhůta je stanovena
v §72 s. ř. s. v délce dvou měsíců ode dne oznámení správního rozhodnutí žalobci doručením
písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu
jinou. Ze vztahu §71 odst. 1 písm. d) a §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. je pak nutné vyvodit,
že neobsahuje-li žaloba proti rozhodnutí správního orgánu v době podání žádný žalobní bod,
lze jej do žaloby doplnit pouze ve lhůtě pro podání žaloby ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. K později
uplatněným žalobním bodům nemůže správní soud přihlížet.
K otázce povinnosti správního soudu vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů (aplikací
§37 odst. 5 s. ř. s.) pak judikatura Nejvyššího správního dovodila následující. „V důsledku přísné dispoziční
zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné
[§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. (…) Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení
odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána
zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení
§37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná – povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční
a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován“ (viz rozsudek
ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS; shodně i rozsudek
ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 48, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud přitom posuzuje
velmi benevolentně a ve prospěch žalobců otázku, jaké tvrzení žalobce uvedené v žalobě již formuje
žalobní bod: [z]a žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat
každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že žalobce má napadené správní rozhodnutí
z určitého důvodu za nezákonné (srov. rozsudek ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 - 42,
www.nssoud.cz). Pokud však žaloba žádné takové vyjádření neobsahuje, povinnost soudu
k odstraňování vad postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. dána není.
V projednávaném případě nebyl v žalobě doručené krajskému soudu dne 14. 10. 2008
ani náznak byť jediného žalobního bodu; žalobce v podstatě pouze ohlásil, že podává žalobu
proti specifikovaným rozhodnutím žalovaného. Za této situace tak krajský soud nebyl povinen žalobce
k odstranění této konkrétní vady vyzývat. Jelikož žalobce sám žádný žalobní bod nedoplnil ve lhůtě
k podání žaloby, která uplynula dne 25. 10. 2008, stala se tato vada neodstranitelnou a krajský soud
postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobu proti výše citovaným rozhodnutím žalovaného odmítl.
Na tomto závěru nemůže nic změnit podání žalobce ze dne 25. 11. 2008, kterým žalobní body doplnil:
toto podání bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání žaloby, a krajský soud k němu tedy nemohl
přihlédnout pro rozpor s §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soud poukazuje na rozdíl mezi řízením o žalobě a řízením o kasační
stížnosti. Měnit rozsah kasační stížnosti a doplňovat její důvody lze totiž v zásadě kdykoliv –
ne pouze ve lhůtě k jejímu podání jako u žaloby – a Nejvyšší správní soud je povinen
k takovému doplnění vždy přihlížet. Jedinou výjimkou je situace předvídaná v §106 odst. 3 s. ř. s.:
vyzve-li správní soud stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, může stěžovatel rozšířit kasační
stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody pouze ve lhůtě jednoho měsíce.
K této problematice se několikrát vyjádřil Ústavní soud a ve svých nálezech potvrdil rozdílnost obou
řízení, např. v nálezu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 390/05, http://nalus.usoud.cz, uvedl: „[l]hůta
pro podání kasační stížnosti není současně lhůtou pro vymezení rozsahu, v jakém může Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu přezkoumat a v níž jedině může (s výjimkou stanovenou v §106 odst. 3 s. ř. s.) stěžovatel
kasační stížnost doplnit. Na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kdy ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s. výslovně uvádí, že rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další
žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby, v řízení o kasační stížnosti soudní řád správní takovou koncentraci
řízení nezakotvuje. Pokud Nejvyšší správní soud vůči stěžovateli neučiní výzvu podle §106 odst. 3, nelze stěžovatelovu
možnost doplnění kasační stížnosti omezit lhůtou uvedenou v druhé větě tohoto ustanovení. Tímto postupem by došlo
k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
(shodně Ústavní soud judikoval v nálezu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06,
nebo ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 136/06, oba dostupné z http://nalus.usoud.cz). Koncentrace
řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí (tj. povinnost žalobce uvést žalobní body a rozsah žaloby
do konce lhůty pro její podání) je tak Ústavním soudem na rozdíl od řízení o kasační stížnosti
akceptována: pokud tedy krajský soud v projednávaném případě nepřihlédl k opožděnému doplnění
žalobních bodů, nelze hovořit ani o porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zbývá jen poznamenat, že krajský soud původní žalobu směřující proti osmi rozhodnutím
žalovaného rozdělil, resp. vyloučil jednotlivá napadená rozhodnutí žalovaného k samostatnému
projednání a rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však nepřehlédl, že v soudních spisech absentuje
jakékoliv usnesení krajského soudu, které by o vyloučení těchto rozhodnutí k samostatnému projednání
rozhodlo. Takový postup krajského soudu je nepochybně vadou řízení; tato vada řízení však nemá vliv
na zákonnost usnesení krajského soudu o odmítnutí žalob. Je totiž lhostejné, zda došlo k odmítnutí
žaloby proti všem rozhodnutím žalovaného naráz, anebo postupně vůči každému rozhodnutí zvlášť.
Nejvyšší správní soud nicméně v této souvislosti považuje za nezbytné krajskému soudu
důrazně vytknout vyloučení jednotlivých rozhodnutí žalovaného k samostatnému projednání,
které bylo v této věci zcela nepřiměřené. Zdejší soud umělé vylučování věcí krajskými soudy
k samostatnému projednání soustavně kritizuje; učinil tak např. v rozsudku ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 2 As 53/2004 - 76, www.nssoud.cz, kde uvedl, že „[p]odle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány k tomu,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jednou z hlavních překážek toho, aby této své ústavně
zakotvené roli dostály, je přílišný procesní formalismus. Ten se přitom neprojevuje pouze tím, že jsou z důvodů
marginálních formálních pochybení účastníků řízení odmítána podání, jež ve skutečnosti jsou plně způsobilá
k meritornímu projednání (pozn. soudu: viz k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 699/02
ze dne 29. května 2003), nýbrž naopak i tím, že je uměle navyšován počet řízení ve věcech, kde je meritorní přezkum
již na první pohled vyloučen, nebo kde je takové navyšování bezúčelné. Jedním ze způsobů takového umělého navyšování
je právě i nevhodné rozdělování řízení tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod.“ Obdobně
v rozsudku ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Afs 24/2005 - 70, publikovaném pod č. 888/2006 Sb. NSS, zdejší
soud konstatoval, že „vyloučení věcí k samostatnému projednání není oprávněním soudu; soud tak může postupovat
jedině tehdy, pokud žalobce podal jedinou žalobu proti takovým rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není
možné nebo vhodné. Nejde-li o takovou žalobu, je povinen respektovat dispoziční úkon žalobce; jinak porušuje
nejen pravidla o vylučování věcí k samostatnému projednání (§39 odst. 2 s. ř. s.), ale i dispoziční zásadu
(na níž je správní soudnictví vybudováno), subjektivní veřejné právo jedince na respektování autonomie jeho vůle a princip
procesní ekonomie.“ V projednávaném případě si krajský soud musel být vědom, že žaloba proti všem
rozhodnutím žalovaného bude při absenci žalobních bodů odmítnuta: v této souvislosti pak postrádá
vyloučení jednotlivých rozhodnutí žalovaného k samostatnému projednání jakýkoliv rozumný smysl.
Dopad na zákonnost napadených usnesení krajského soudu tu nicméně z povahy věci shledat nelze.
Žalobce tedy se svými námitkami neuspěl; Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnosti
jako nedůvodné. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení
o kasačních stížnostech žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu