ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.14.2009:64
sp. zn. 1 As 14/2009 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně D. Š., zastoupené
JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti žalovanému
Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, 601 82 Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2008, č. j. JMK 162982/2007, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2008, č . j. 57 Ca 31/2008 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 2856 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ludvíka
Ševčíka ml., advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2007 uznal Magistrát města Brna žalobkyni vinnou ze spáchání
přestupků podle §22 odst. 1 písm. l) a podle §22 odst. 1 písm. h) s přihlédnutím k §7 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Uvedených přestupků se žalobkyně
dopustila tím, že dne 18. 7. 2007 v 15,14 hodin jako chodkyně vedoucí jízdní kolo přecházela pozemní
komunikaci ulice Hladíkova mimo přechod pro chodce. Učinila tak v místech, kde je příkazovou
značkou C9b stanoven konec stezky pro cyklisty s dodatkovou tabulkou E12 s textem „Cyklisté veďte
kolo, použijte přechod Hladíkova – Tržní“ a šipkou vpravo s označením 200m. V důsledku
svého váhavého jednání pak vběhla do jízdní dráhy motocyklu Honda CBR 900 RR, řidiče J. H., který
sice snížil rychlost a snažil se žalobkyni vyhnout, avša k přesto došlo ke střetu motocyklu s jízdním
kolem žalobkyně a následně k pádu motocyklisty a žalobkyně. Při této dopravní nehodě vznikla hmotná
škoda na obou zúčastněných vozidlech a došlo ke zranění žalobkyně i poškozeného J. H., který utrpěl
zlomeninu žebra. Svým jednáním žalobkyně porušila §4 písm. a) a c) a §54 odst. 2 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Za toto
jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2500
Kč a povinnost uhradit poškozenému J. H. škodu na motocyklu a ušlý výdělek za dobu pracovní
neschopnosti v celkové výši 45 538 Kč.
K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 4. 2008, č. j. JMK 162982/2007, změnil
rozhodnutí Magistrátu města Brna. Dospěl k závěru, že dopravní značka C9b nestanovila zákaz
přecházení vozovky, takže žalobkyně neporušila §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Proto ani nemohla
spáchat přestupek podle §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Ve zbytku však žalovaný
rozhodnutí Magistrátu města Brna potvrdil a ztotožnil se s jeho úvahou, že žalobkyně porušila §4
písm. a) a §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., čímž spáchala přestupek podle §22 odst. 1
písm. h) zákona o přestupcích.
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou a Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 22. 10. 2008, č. j. 57 Ca 31/2008 - 35, rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení.
Podle krajského soudu totiž žalovaný nezjistil náležitě skutkový stav ohledně ublížení na zdraví J. H.
Bezprostředně po dopravní nehodě J. H. uvedl, že k žádnému zranění u něj nedošlo a teprve u druhého
ústního jednání o něm hovořil a předal doklad o pracovní neschopnosti. Ve spise se rovněž nenachází
žádná lékařská zpráva o tom, proč J . H. vyhledal ošetření. Nelze tudíž jednoznačně stanovit, zda
k ublížení na zdraví došlo v důsledku dopravní nehody nebo v důsledku jiné události. Pokud by nebylo
prokázáno, že J. H. utrpěl zlomeninu žebra při dopravní nehodě, nebyla by naplněna skutková podstata
přestupku podle §22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích ve znění účinném po 21. 8. 2007, které je
správní orgán rozhodující o přestupku povinen aplikovat podle §7 odst. 1 téhož zákona. Krajský soud
proto uložil žalovanému, aby doplnil dokazování obstaráním lékařské zprávy a výslechem J. H.,
případně jeho rodinných příslušníků.
Ve včas podané kasační stížnosti žalovaný nesouhlasil s hodnocením podkladů provedeným
krajským soudem. Shrnul, že ve správním řízení byly k otázce ublížení na zdraví shromážděny zejména
následující podklady: vyjádření J. H., kopie dokladu o pracovní neschopnosti, kopie zprávy pro Českou
pojišťovnu, a. s., o hodnocení bolestného a potvrzení o ztrátě na výdělku. Ze všech těchto podkladů
podle žalovaného vyplývá, že ke zranění J. H. došlo dne 18. 7. 2007 v souvislosti s předmětnou
nehodou, což dokládá i posudek znalce, podle nějž minimální zranění motocyklisty odpovídá nízké
nárazové rychlosti cca 10 km/hod.
Jediný rozpor v podkladech byl v tom, že sám J . H. nejprve hned po nehodě uvedl, že zranění
neutrpěl, a posléze v průběhu správního řízení opakovaně tvrdil, že měl zlomené žebro. K tomu
žalovaný poznamenal, že existují určité zdravotní def ekty, které se mohou objevit se zpožděním od
události, jíž jsou důsledkem. Zlomenina žebra, zvláště jde-li o takzvané „zavřené poranění“, je bez
rentgenu těžko rozpoznatelná a její projevy jsou obdobné jako u pouhého pohmoždění hrudníku. J . H.
tedy s ohledem na povahu zranění těžko mohl vědět, že má zlomené žebro. Změna vyjádření J . H.
ohledně jeho zranění není tudíž zásadním rozporem, zejména je -li zranění doloženo dalšími
dokumenty. Nad zlomeninou žebra se ostatně nepozastavil ani znalec z oboru doprava a naopak ji
akceptoval.
Pochybnosti o tom, že k danému následku na zdraví skutečně došlo, nezaložila ani žalobkyně,
když sama takové zranění jako důsledek nehody nikdy ve správním řízení nezpochybnila a nic k němu
neuvedla. Za takové situace neměly správní orgány důvod pochybovat o tom, že zlomení žebra bylo
skutečně důsledkem dopravní nehody. Žalovaný nezpochybňuje odpovědnost správních orgánů
za zjištění skutečného stavu věci ani právo žalobkyně uplatnit určité tvrzení až v řízení před soudem.
Nicméně v tomto směru se princip plné jurisdikce dostává do rozporu se zásadou koncentrace řízení
ve smyslu §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalobkyně v v prvním stupni správního
řízení ohledně této otázky nic nenamítala a neučinila ji ani předmětem přezkumu v řízení odvolacím,
nicméně v rámci žaloby s ní paradoxně byla úspěšná. Jestliže ani sama žalobkyně příčinnou souvislost
mezi nehodou a zlomeninou žebra J. H. ve správním řízení nijak nezpochybňovala a jestliže existovaly
podklady, které na ni jednoznačně ukazovaly, pak správní orgány neměly důvod o ní pochybovat a
Krajský soud v Brně jiným vyhodnocením podkladů učinil nesprávný právní závěr. V této souvislosti
žalovaný přiměřeně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2008,
sp. zn. 1 As 18/2008.
Jestliže pak byla ve správním řízení prokázána zlomenina žebra J . H., pak není důvodný závěr
krajského soudu o tom, že věc měla být posouzena podle právní úpravy účinné v době rozhodování
správních orgánů. Nová právní úprava totiž není v takovém případě pro žalobkyni výhodnější a bylo
tedy na místě užít úpravu účinnou v době spáchání přestupku.
Žalovaný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasila s krajským soudem ohledně své viny
a nadále tvrdí, že žádný přestupek nespáchala. V této souvislosti odkazuje na spis a své odvolání s tím,
že správní orgány obou stupňů na převažující většinu argumentů vůbec nereagovaly.
Navíc se v rozhodnutí odvolacího správního orgánu objevují argumenty zcela nové, na které může
žalobkyně reagovat pouze správní žalobou. Žalobkyně se nicméně shoduje s krajským soudem ohledně
aplikace §22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích. Podle žalobkyně nebyl naplněn žádný z prvků
skutkové podstaty přestupku a vyjádření ža lovaného v kasační stížnosti považuje v tomto směru
za spekulace. Žalobkyně již v žalobě namítala, že při dopravní nehodě nedošlo ke zranění žádné osoby.
Žalobkyně sama zraněna nebyla a motocyklista, který se nyní za zraněného prohlašuje, odjel
zcela v pořádku na svém motocyklu. Tato nesporná skutečnost je podpořena ve věci zpracovaným
znaleckým posudkem, podle kterého jel J. H. v okamžiku nárazu rychlostí maximálně 10 km/hod. Tedy
šlo o rychlost odpovídající běžnému pomalému běhu. I kdyby pak snad ke zranění došlo, bylo by třeba
se pečlivě zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním žalobkyně a zraněním J . H., na což však
správní orgány zcela rezignovaly. Podle žalobkyně není tvrzení žalovaného, že předmětné zranění
dosahuje intenzity ublížení na zdraví, nijak odůvodněno. Žalobkyně konečně uzavřela, že správní
orgán měl povinnost použít právní normu pro žalobkyni výhodnější. Ze všech těchto důvodů
žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal žalobkyni náhradu
nákladů řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
Podstatou kasační stížnosti je otázka, zda bylo v e správním řízení dostatečně prokázáno,
že v důsledku zmiňované dopravní nehody utrpěl poškozený J. H. zranění, resp. ublížení na zdraví, ve
formě zlomeniny žebra a zda byla tedy naplněna skutková podstata přestupku podle §22 odst. 1 písm.
h) zákona o přestupcích. Pokud by navíc nebylo prokázáno, že poškozený utrpěl v důsledku nehody
zlomeninu žebra, muselo by být podle názoru Krajského soudu v Brně na případ žalobkyně aplikováno
znění přestupkového zákona platné v době rozhodování správního orgánu, jelikož by to pro ni bylo
výhodnější – nemohla by být uznána vinnou z přestupku.
Žalovaný především tvrdí, že zranění bylo dostatečně prokázáno výpovědí poškozeného,
několika dokumenty, které poškozený předložil, a vyplývá rovněž z posudku ustanoveného znalce.
Pokud jde o výpověď poškozeného J. H., pak v daném případě byl s poškozeným sepsán
protokol o podání vysvětlení podle §12 odst. 1 a 2 zákona č. 283/1991 Sb., o P olicii České republiky.
Podání vysvětlení podle tohoto ustanovení však nelze ztotožňovat s podáním vysvětlení podle §60
zákona o přestupcích ani s výslechem svědka ve smyslu §51 zákona o přestupcích ve spojení s §55
správního řádu. Jedná se naopak o úkon orgánu policie v rámci nezbytných šetření ke zjištění osoby
podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důka zních prostředků nezbytných pro pozdější
dokazování před správním orgánem podle §58 odst. 2 zákona o přestupcích. Podle téhož ustanovení
sepíše orgán policie o zjištěných skutečnostech úřední záznam, který přiloží k oznámení o přestupku.
Již z dikce a účelu tohoto ustanovení vyplývá, že takový záznam nemůže být sám o sobě důkazem
v řízení o přestupku před správními orgány. Navíc jelikož sám zákon o přestupcích a ani správní řád
blíže neupravují použití takového záznamu, lze přistoupit k analogii s trestním řízením (blíže k této
otázce viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67,
www.nssoud.cz). Podle §158 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ,
orgán policie při objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán
trestný čin, sepisuje úřední záznam o podaných vysvětleních. Úřední záznam, v němž je zachycen o
vysvětlení osoby získané před zahájením trestního stíhání, však neslouží jako důkazní prostředek (s
výjimkou podle §314d odst. 2 trestního řádu), nýbrž jen jako podklad k úvaze, zda osoba, která
vysvětlení poskytla, má být vyslechnuta jako svědek. Za podmínek §212 trestního řádu pak může být
úřední záznam obsahující výpověď svědka nebo spoluobviněného předestřen těmto osobám, pokud se
taková dřívější výpověď v podstatných bodech liší od výpovědi učiněné následně v hlavním líčení.
Předestření výpovědi však slouží pouze k odstranění zmiňovaných rozporů ve výpovědích, a tedy
k posouzení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi; úřední záznam však nelze použít jako podklad
výroku o vině obviněného.
Obdobně je třeba dle Nejvyššího správního soudu zacházet nejen s úředními záznamy
sepsanými podle §58 odst. 2 zákona o přestupcích, ale i s úkony orgánu policie, na nichž je úřední
záznam založen – tj. i s protokoly o podání vysvětlení podle §12 zákona o Policii České republiky
(ve vztahu k úředním záznamům orgánu policie srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 - 115, www.nssoud.cz). Byla-li osoba, která dříve podala vysvětlení orgánu policie,
následně vyslechnuta jako svědek v přestupkovém řízení před správním orgánem, a mezi vysvětlením
a výpovědí se objeví podstatné rozpory, je třeba vysvětlení této osobě v rámci přestupkového řízení
předestřít k odstranění těchto rozporů. Pokud tak žalovaný neučinil, nezjistil dostatečně skutkový stav
věci.
Další otázkou jsou rozpory či nedostatky v samotné výpovědi poškozeného J. H. Ten totiž při
ústním jednání konaném dne 19. 10. 2007 uvedl, že po nehodě zakreslil kamenem konečné postavení
motocyklu, a poté jej odtlačil ze silnice. Podle tvrzení žalobkyně pak bez problémů nasedl na motorku a
odjel. I kdyby zdejší soud akceptoval nijak nepo dložené tvrzení správního orgánu, že se v případě J. H.
mohlo jednat o zavřené poranění, které není na první pohled patrné, může jeho chování po nehodě
vzbuzovat určité pochybnosti. Odtlačení havarovaného motocyklu o váze 230 kg (podle vyjádření
znalce) totiž nemusí být se zlomeným žebrem snadná záležitost.
Nejvyššímu správnímu soudu dále není zřejmé, proč si správní orgány nevyžádaly lékařskou
zprávu o zranění poškozeného J. H., který k tomu udělil výslovný souhlas (protokol o ústním jednání
ze dne 12. 10. 2007). Právě z této lékařské zprávy by mělo být možné určit příčinu zranění. Ostatní
dokumenty předložené poškozeným totiž sice prokazují skutečnost, že poškozený J . H. byl v pracovní
neschopnosti od 19. 7. 2007 (den po nehodě) do 7. 9. 2007 z důvodu nepracovního úrazu, avšak
spojitost s předmětnou dopravní nehodou nepotvrzují. Výjimkou je pouze hodnocení bolestného, kde
je jako příčina úrazu uvedena dopravní nehoda. Tento dokument je však datován až 18. 10. 2007 a
navíc příčina úrazu je uvedena podle udání zraněného.
Pokud se žalovaný dovolává posudku znalce, který se nad zlomeninou žebra nepozastavil
a akceptoval ji, pak tato obrana nemůže být úspěšná. Úkolem ustanoveného znalce pro obory doprava,
ekonomika a strojírenství, dopravní nehody, a ceny a opravy motorových vozidel, Ing. Jiřího Finstrleho,
rozhodně nebylo posuzovat skutečnost, zda J. H. utrpěl zlomeninu žebra v důsledku dopravní nehody.
Ze skutečnosti, že se nad zraněním znalec nepozastavil a bez dalšího jej zmínil v úvodu svého posudku
jako fakt, nelze dovozovat, že ke zlomení žebra skutečně došlo při předmětné dopravní nehodě.
Nedůvodná je i námitka žalovaného týkající se porušení zásady k oncentrace správního řízení
ve smyslu §82 odst. 4 správního řádu, neboť žalobkyně proti tvrzení poškozeného o utrpěném zranění
v průběhu správního řízení nenamítala a napadla jej až v žalobě u správního soudu. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj nedávný rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115,
www.nssoud.cz, kde se s touto otázkou vypořádal. Nejvyšší správní soud nejprve poukázal
na skutečnost, že přestupky spadají pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(publikována pod č. 209/1992 Sb.) a poukázal na příbuznost a vzájemnou provázanost trestního
a přestupkového práva. Následně pak konstatoval, že „[p]odle §73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný
z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat
skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému
po celou dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení
(třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. (…) Ustanovení §82 odst. 4
správního řádu tedy na řízení o přestupku nedopadá; uplatní se však typicky u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízení
o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně na místě : je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu
předložil všechny potřebné doklady. Nemožnost přinášet nová tvrzení a návrhy důkazů v odvolání je tak jen důsledkem
žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgá nu I. stupně. U obviněného z přestupku
však nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je naopak povinen
zjistit skutkový stav bez ohledu na to, jak se sám obviněný k řízení staví. To jistě znamená zabý vat se jeho důkazními
návrhy a rozhodovat o nich, pokud obviněný takové návrhy vznáší; zároveň to ale s sebou nese povinnost správního
orgánu neupínat se jen k tvrzením obviněného, která nemusejí být pravdivá, a nezříc i se vlastní důkazní aktivity
v případě, že obviněný nemá vlastní návrhy na dokazování. V sankčním řízení se ve své krystalicky čisté podobě
uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu velí činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu,
a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení.“ Jelikož tedy nelze zásadu
koncentrace řízení podle §82 odst. 4 správního řádu v přestupkovém řízení aplikovat, nic žalobkyni
nebránilo, aby ve správní žalobě uvedla nové námitky, které v průběhu přestupkového řízení
neuplatnila.
Výše uvedené nedostatky – zejména absence jakékoliv lékařské zprávy – vedly proto krajský
soud k oprávněnému závěru, že správní orgán prvního stupně a žalovaný nedostatečně zjistili skutkový
stav. Zrušení rozhodnutí žalovaného bylo tedy zcela na místě.
Nejvyšší správní soud nicméně považuje dále za důležité vyjádřit se k názoru Krajského soudu
v Brně ohledně aplikace různých znění zákona o přestupcích na případ žalobkyně.
Podle §22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích ve znění platném od 1. 7. 2006 do 21. 8. 2007,
tedy v době předmětné dopravní nehody, se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních
komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které dojde
k usmrcení nebo zranění osoby. Toto ustanovení bylo novelizováno zákonem č. 215/2007 Sb.,
kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. S účinností od 22. 8. 2007 (tedy i v době rozhodování
správních orgánů obou stupňů a krajského soudu) ustanovení §22 odst. 1 písm. h) stanoví,
že se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního
právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví.
Z doslovného znění předmětného ustanovení účinného do 21. 8. 2007 by bylo možno dovodit,
že není rozhodující, komu je zranění při nehodě způsobeno, a že pro naplnění skutkové podstaty
uvedeného přestupku postačí i situace, kdy je jediným zraněným sá m viník dopravní nehody.
Z této interpretace zjevně vychází i Krajský soud v Brně, když dovozuje, že nebyl-li poškozený J. H. při
nehodě zraněn, byla by žalobkyně odpovědná za přestupek pouze podle znění přestupkového zákona
účinného do 21. 8. 2007, a to z toho důvodu, že si sama přivodila zranění (podle správního spisu
hematomy). Naopak při aplikaci znění zá kona účinného od 22. 8. 2007 by žalobkyně odpovědná nebyla,
neboť toto znění již vyžaduje ublížení na zdraví osobě odlišné od pachatele přestupku.
Nejvyšší správní soud však s těmito úvahami krajského soudu nemůže souhlasit.
Ve své rozhodovací činnosti zdejší soud otázku aplikace §22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích
ve znění platném od 1. 7. 2006 do 21. 8. 2007 opakovaně řešil a dospěl k závěru, že jednání viníka
dopravní nehody tam, kde jedinou zraněnou osobou byl pachatel sám, jako přestupek kvalifikovat
nelze. V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, č. j. 5 As 42/2007 - 54, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší
správní soud vyslovil právní názor, že „u dopravní nehody, jejímž jediným účastníkem a současně jediným
zraněným byl pouze řidič, který způsobil dopravní nehodu, spočívá nebezpečnost jednání a zájem společnos ti na potrestání
pouze za porušení zvláštního právního předpisu, nikoliv za nedbalostní sebepoškození zdraví, a proto závěr krajského
soudu o nesprávné právní kvalifikaci správním orgánem je správný. Sankce za nedb alostní sebepoškození zdraví
by nebyla účinná, účelná a neměla by smysl.“ V rozsudku ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77,
publikovaném pod č. 1684/2008 Sb. NSS, pak Nejvyšší správní soud toto pravidlo vztáhl i na situace,
kdy byli účastníci nehody dva.
Zdejší soud nevidí ani v této věci ž ádný rozumný důvod, pro který by se měl
od výše citovaného právního názoru, který ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil,
jakkoliv odchylovat. Jedná se již o konzistentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, která sjednotila
rozpornou rozhodovací činnost na úrovni krajských soudů (srov. např. rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2007, č. j. 51 Ca 9/2006 - 27, na jedné straně, a rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2008, č. j. 58 Ca 80/2007 - 42, na straně druhé).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že součástí skutkové podstaty přestupku podle §22 odst. 1
písm. h) zákona o přestupcích ve znění účinném do 21. 8. 2007 bylo zranění či usmrcení
jiné od pachatele přestupku odlišné osoby. Totéž ustanovení ve znění účinném od 22. 8. 2007
požadovalo ublížení na zdraví jinému. Zranění, které si způsobila v projednávaném případě žalobkyně,
tedy nemělo vliv na její odpovědnost za přestupek ani podle současného znění zákona, ani podle znění
zákona účinného v době spáchání přestupku. Aniž by se Nejvyšší správní soud dále pouštěl do rozboru
možných rozdílů mezi pojmy „zranění“ a „ublížení na zdraví“, je zřejmé, že situace v projednávaném
případě je podřaditelná pod oba termíny. Zlomeninu žebra, která si vyžádala dle tvrzení poškozeného
J. H. šest týdnů pracovní neschopnosti, lze bezpochyby považovat jak za zranění, tak i za ublížení na
zdraví. Prokázání skutečnosti, že ke zlomení žebra poškozeného J. H. v důsledku dopravní nehody
došlo, je proto určující pro odpovědnost žalobkyně za přestupek podle obou zmiňovaných znění
zákona o přestupcích. Pokud by zlomenina žebra v důsledku dopravní nehody nebyla prokázána,
nebyla by naplněna skutková podstata přestupku ani podle znění zákona o přestupcích účinného do
21. 8. 2007. Názor krajského soudu preferující v tomto případě aplikaci pozdější úpravy účinné od
22. 8. 2007 je tedy lichý, neboť tato pozdější úprava není pro žalobkyni nijak výhodnější. Rozhodnutí
žalovaného stavící na znění zákona o přestupcích účinného v době spáchání přestupku je proto
v tomto ohledu v souladu se zákonem.
Tento nesprávný názor krajského soudu nicméně nemá vliv na to, že otázka zranění
poškozeného J. H. nebyla ve správním řízení postavena na jisto. Žalovaný dospěl k závěru o naplnění
této části skutkové podstaty přestupku na základě nedostatečných podkladů, a krajský soud proto
správně rozhodnutí žalovaného zrušil pro vadu řízení.
Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě
nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci
úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně naopak ve věci měla plný úspěch;
náklady řízení v jejím případě tvoří mimosmluvní odměna jejího zástu pce podle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu. Soud proto přiznal žalobkyni částku 2100 Kč za jeden úkon právní služby
spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti [§7 ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) advokátního
tarifu] a dále částku 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojených [§13 odst. 3
advokátního tarifu]. Jelikož zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil soud náklady
řízení ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s. o 456 Kč. Celkem tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží
částka ve výši 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu