ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.11.2008:42
sp. zn. 1 Azs 11/2008 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Bc. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. K., zastoupený JUDr. Stanislavem
Stunou, advokátem se sídlem Počernická 3225/2c, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2006,
č. j. OAM-425/VL-18-12-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2007, č. j. 64 Az 49/2006 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2007, č. j. 64 Az 49/2006 - 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 18. 4. 2006 zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný dospěl
k závěru, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. V průběhu správního rozhodnutí
bylo objasněno, že důvodem podání žádosti o udělení azylu byla snaha žalobce zlegalizovat si
další pobyt v ČR, který by mu umožnil vydělat si potřebné peníze na dostavění rodinného domu.
Správní orgán pak vzhledem k tomu, že posoudil žádost jmenovaného jako zjevně nedůvodnou
podle §16 citovaného zákona, již pro nadbytečnost neposuzoval, zda splňuje podmínky
pro udělení azylu dle §13 a §14, a nehodnotil překážku vycestování dle §91 téhož zákona,
neboť aplikace těchto ustanovení se váže na §12 zákona o azylu, kterého v daném případě
nebylo užito.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě,
který ji rozsudkem ze dne 17. 9. 2007 zamítl.
Předmětný rozsudek napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností, v níž uvedl, že krajský soud se dostatečně nezabýval jednotlivými body uvedenými
žalobcem v jeho žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud namísto toho pouze citoval
argumenty žalovaného a nesprávně posoudil právní otázku. Stěžovatel dále namítl, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel důvodnost podané kasační
stížnosti a navrhl její zamítnutí.
II.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu
vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze
pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na stránkách www.nssoud.cz). Zde Nejvyšší správní
soud shromáždil výčet typových případů, v nichž se může jednat o přijatelnou kasační stížnost.
Jako jeden možný případ uvedl rovněž situaci, kdy je v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení takového druhu se pak může jednat například tehdy, pokud krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Pochybení uvedeného charakteru Nejvyšší správní soud shledal i v nyní posuzovaném případě,
proto je třeba považovat kasační stížnost za přijatelnou a Nejvyšší správní soud mohl přistoupit
k posouzení důvodnosti v ní uplatněných námitek.
III.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel předně namítl, že krajský soud se dostatečně nezabýval jednotlivými žalobními
body uvedenými v jeho žalobě. Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze soudního spisu, žalobce zde
kromě jiného namítal absenci výroku o nevztažení překážky vycestování na jeho případ
v napadeném rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud se pak s uvedenou námitkou
v odůvodnění svého rozsudku skutečně nijak nevypořádal. V rekapitulační části rozsudku pouze
zkonstatoval, že správní orgán se zabýval také otázkou, proč není třeba v případě daného žadatele
hodnotit překážku vycestování. Z části odůvodnění, v níž krajský soud přikročil k přezkumu
napadeného rozhodnutí a k vypořádání žalobních námitek (a kde neshledal žádné pochybení
na straně žalovaného), však již není nijak patrno, na základě jaké úvahy dospěl k závěru,
že správní orgán postupoval v tomto bodě v souladu se zákonem.
Krajský soud tedy učinil své rozhodnutí ve vztahu k uvedené otázce nepřezkoumatelným,
čímž je dán kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud má
i bez dalšího povinnost takové rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní soud nicméně považuje
za vhodné ještě nad rámec právě řečeného uvést několik poznámek k otázce povinnosti
správního orgánu hodnotit překážky vycestování dle §91 zákona o azylu poté, co posoudil žádost
žadatele jako zjevně nedůvodnou podle §16 citovaného zákona.
Zákon o azylu ve znění účinném do 31. 8. 2006 totiž sice dával v §16 odst. 1 písm. g)
správnímu orgánu oprávnění zamítnout žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou, neuváděl-li
žadatel žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 téhož zákona. Citovaný zákon (rovněž ve znění účinném do 31. 8. 2006)
dále stanovil v §28: „Pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede,
zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§91).“ Uvedená ustanovení pak byla v dřívější době
vykládána tak, že pokud jsou splněny podmínky stanovené v §16 odst. 1 písm. g), není již
potřeba v případě daného cizince rozhodovat o tom, zda se na něj vztahuje překážka vycestování.
Takový výklad však již byl judikaturou Nejvyššího správního soudu zvrácen, viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, v němž rozšířený senát zaujal
názor, že „ustanovení §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno
vyložit tak, že pojem "rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu" zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné (§16 zákona). V tomto případě byl správní orgán povinen rozhodnout též o překážce
vycestování“. Rozšířený senát založil své rozhodnutí zejména na argumentaci,
podle níž představoval institut překážky vycestování zákonný výraz zásady mezinárodního práva
non-refoulement, výslovně zakotvené v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 3 Úmluvy
proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, případně
dovozované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva z čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Soulad s těmito závazky, vyjádřenými v uvedených
mezinárodněprávních předpisech, by pak byl značně narušen, pokud by bylo přitakáno souhlasu
s vyloučením posuzování překážky vycestování za situace, kdy byla žádost o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Správní orgán tedy měl i v případech, kdy zamítal žádosti o azyl podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, povinnost vyslovit ve výroku svého rozhodnutí a přesvědčivě
se v jeho odůvodnění vypořádat s otázkou, zda v případě stěžovatele neexistují skutečnosti,
které by zakládaly povinnost aplikovat §91 zákona o azylu a vydat rozhodnutí o existenci
překážky vycestování.
Ve vztahu k dalším bodům uplatněným v žalobě (tedy kromě otázky překážky
vycestování) nicméně rozhodnutí krajského soudu odůvodněno je a protože stěžovatel neuvádí,
v čem konkrétně spatřuje skutečnost, že se jimi krajský soud nezabýval dostatečně, považuje
Nejvyšší správní soud jeho výše uvedenou kasační námitku ve zbytku jejího rozsahu
za nedůvodnou. Stejně tak je tomu s dalšími námitkami uplatněnými stěžovatelem. Ten dále
uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku a že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. K tomu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že se jedná toliko o obecná tvrzení bez toho, aby stěžovatel poukázal na konkrétní
pochybení správního orgánu a soudu. Přičemž kasační námitky musí zpravidla zahrnovat
jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné.
Stěžovatel tak musí vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení
před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí
soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod.
(srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 - 41,
či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS).
Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení jako stížní bod neobstojí
a je pro soud irelevantní. Jelikož stěžovatel svá tvrzení nikterak blíže nekonkretizoval, nemohl se
Nejvyšší správní soud těmito neurčitými tvrzeními zabývat.
IV.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl
vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku. Pro účely dalšího řízení ve věci Nejvyšší správní soud
obiter dictum poukazuje na své rozhodnutí ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78,
v němž se podrobně zabýval otázkou, v jakém rozsahu má správní orgán povinnost
v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat důvody, pro které nepovažuje za nutné udělit
doplňkovou ochranu.
V novém řízení krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu