ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.22.2009:65
sp. zn. 1 Azs 22/2009 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. L., zastoupen Mgr. Liborem Buchtou,
advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 1. 2008, čj. OAM-1-865/VL-10-05-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2008,
čj. 32 Az 7/2008 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Liboru Buchtovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5712 Kč, která je splatná
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce
(dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného.
Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
tak, že mu nebyla udělena mezinárodní ochrana dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel v kasační stížnosti formálně uvádí, že ji podává z důvodů dle §103 odst. 1
písm. a) až d) soudního řádu správního (dále jen s. ř. s). Domnívá se, že krajský soud
posoudil kauzu v rozporu s platným právním řádem. Stěžovatel dále shledává vážná
pochybení všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu. Je toho názoru,
že mu v případě návratu do Běloruska hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů.
Na závěr žádá o odložení vykonatelnosti rozhodnutí krajského soudu a navrhuje,
aby toto rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
V doplnění ke kasační stížnosti ze dne 28. 2. 2009 ustanovený zástupce stěžovatele tvrdí,
že krajský soud nesprávně vyhodnotil hrozící pronásledování stěžovatele pro jeho morální
přesvědčení, které je spojeno s odmítáním výkonu základní vojenské služby. Otec
stěžovatele byl vojákem z povolání, při výkonu služby zemřel. Matka stěžovatele
v něm odmalička budovala silné protivojenské přesvědčení. Stěž ovatel se cítí být osudem
svého otce traumatizován a stigmatizován, má silný odpor k čemukoliv vojenskému
a je přesvědčeným antimilitaristou. Jeho obava z nasazení do vojenských operací vzrůstá
v souvislosti se sbližováním Běloruska s Ruskem, neboť oba státy uzavřely mezinárodní
smlouvy o společné obraně. Stěžovatel by mohl být nasazen při plnění závazků
vyplývajících z těchto smluv. Správní orgán a ani soud se nezabývaly otázkou,
zda v Bělorusku existuje alternativa k povinné vojenské službě. Strohé konstatování soudu
o tom, že hrozící trestní postih za vyhý bání se povinné vojenské službě, stejně
jako uvedení skutečnosti, že navrátivší se žadatelé o azyl nebyli postihováni
dle kontroverzního zákona za diskreditaci Běloruska, považuje stěžovatel za obecné
a nedostatečné ve vztahu ke konkrétnímu případu. Každý jednotlivý případ je třeba
zkoumat pečlivě. Z odůvodnění rozsudku není patrné, že by se soud zabýval konkrétní
hrozbou postihu za jednání stěžovatele. Dále není zřetelné, zda b yly posuzovány případy,
kdy šlo o žadatele, kteří žádali o azyl z důvodu antimilitaristického smýšlení. Zástupce
stěžovatele dále uvádí, že si soud a zejména žalovaný neopatřili dostatek podkladů
pro rozhodnutí, správní orgán je povinen provést takové důkazy, které jsou potřebné
ke zjištění stavu věci. Soud nesprávně posoudil též rodinné vazby stěžovatele,
jehož manželkou je občanka Ruské federace s trvalým pobytem na území ČR a společně
vychovávají dítě. Takový stav se dle zástupce stěžovatele zcela jistě nepříčí humanitárním
důvodům podle příslušného ustanovení zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout k tvrzením stěžovatele, že mu v případě
návratu do země původu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů a že odmítá vykonat
základní vojenskou službu z důvodu morálního (antimilitaristického) přesvědčení.
Tyto skutečnosti totiž uplatnil stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti, ačkoliv mu musely
být vzhledem ke své povaze známy již dříve. Dle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží soud
ke skutečnostem uplatněným až po vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Tvrzení obsažená v kasační stížnosti, že krajský soud posoudil kauzu v rozporu
s platným právním řádem a že stěžovatel shledává v dosavadním postupu soudu
i žalovaného závažné procesní vady, nesplňují požadavky kladené na formulaci kasačních
námitek. Rozšířený senát NSS vyjádřil v usnesení ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005 - 58 (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz),
závazný právní názor, že žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných
kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný (či soud) dopustit
a osvětlit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Výše uvedená tvrzení
tyto požadavky nesplňují, jsou neurčitá, nekonkrétní. Nejvyšší správní soud
se proto nemohl zabývat těmito tvrzeními stěžovatele.
Nepřípustnou je námitka, že soud nesprávně posoudil rodinné vazby stěžovatele
v ČR. Stěžovatel má patrně na mysli posouzení rodinné situace ž alovaným, neboť krajský
soud se k ní z důvodu neuplatnění patřičného žalobního bodu nevyjádřil. Tato námitka
byla uplatněna až v kasační stížnosti. Dle §104 odst. 4 s. ř. s. je nepřípustná námitka,
která nebyla vznesena v řízení před krajským soudem, ačkoliv tomu nic nebránilo.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační
stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopa dů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též n ezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu.
První okruh námitek stěžovatele lze podřadit pod důvod kasační stížnosti dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že rozsudek krajského soudu je strohý,
obecný a nedostatečný ve vztahu ke konkrétnímu případu. Není z něho patrné,
zda se soud zabýval konkrétní hrozbou postihu za jednání stěžovatele, zda bral v úvahu
postavení antimilitaristicky smýšlejících osob.
Nejvyšší správní soud k těmto námitkám uvádí, že dle konstantní judikatury
je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže trpí vadami
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tehdy, když soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem, anebo když není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny
(např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75). Soud přezkoumává
žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), které přitom
formuluje sám žalobce. Odůvodnění rozhodnutí soudu musí reagovat na všechny
uplatněné žalobní body. Pokud jde o míru konkrétnosti odůvodnění rozhodnutí,
ta je přímo závislá na míře konkrétnosti žalobního bodu. Stěžovatel ve své žalobě uvedl
pouze to, že nebylo vyvráceno, že mu v případě návratu do Běloruska hrozí nepřiměřený
trest za nenastoupení vojenské služby, a to zejména v souvislosti se skutečností,
že jako žadatel o azyl pobýval v jiné zemi. Postup běloruských orgánů je takový,
že ho obžalují za diskreditaci republiky, za což mu hrozí nepřiměřeně vysoký trest,
zdánlivě to nebude souviset s nenastoupením vojenské služby (bod III. žaloby). Krajský
soud se tímto žalobním bodem zabýval a důkladně se s ním vypořádal (viz s. 5 a 6
rozsudku). Vedle toho, že odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
s nímž se ztotožnil, uvedl, že se stěžovatel několik let vyhýbal nástupu k výkonu vojenské
služby, přesto mu nebyl udělen žádný trest, a to ani ve formě pokuty, když na možnost
postihu byl pouze upozorněn v obsílkách. Doplnil, že potíže stěžovatele nedosáhly
potřebné intenzity, aby je vůbec bylo možné hodnotit dle příslušných ustanovení zákona
o azylu. Krajský soud rovněž poukazuje na rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2004,
čj. 5 Azs 4/2004 - 49, z něhož cituje relevantní pasáž. Krajský soud se zabýval i tvrzením
stěžovatele, že mu v případě nastoupení povinné vojenské služby hrozí nasazení
do operací, které jsou proti jeho přesvědčení. Krajský soud zhodnotil uplatněný žalobní
bod i s ohledem na možnost udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu
(s. 7 a 8 rozsudku). Zde soud vyšel z informací o zemi původu obsažených ve správním
spise, z nichž plyne, že nejsou známy žádné případy aplikace ustanovení zákona
ze dne 15. 12. 2005 na osoby, které požádaly v jiné zemi o azyl a poté se vrátily
do Běloruska, nebo že by byli navrátivší se žadatelé o azyl stíháni.
Rozsudek krajského soudu proto není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Kasační námitku, že si žalovaný neopatřil dostatek podkladů pro rozhodnutí
a že je povinen provést důkazy nezbytné ke zjištění skutkového stavu věci, lze podřadit
pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se k otázkám týkajícím se zjišťování
skutkového stavu věci a zásady materiální pravdy vyjádřil např. v rozsudku
ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007 - 63: „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení
o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazující
věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil
pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolnos tí
vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti,
která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli
při zjišťování skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi
původu žadatele.“
Soud ze správního spisu zjistil, že žalovaný si k posouzení žádosti stěžovatele opatřil
obecné informace o zemi původu (zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování
lidských práv za rok 2007, výpis zpráv z infobanky ČTK), informace o politické situaci a situaci
v oblasti lidských práv po prezidentských volbách v roce 2006 (informace MZV
čj. 125516/2006 – LP, informace Člověka v tísni – společnosti při ČT, o. p. s.,
čj. OAM 166 34/2006 a informace OAMP ze dne 20. 1. 2006). Žalovaný dále vycházel
z informací týkajících se možnosti výkonu náhradní vojenské služby a postihu
za nenastoupení základní vojenské služby (informace Člověka v tísni – společnosti
při ČT, o. p. s., čj. OAM - 1277/2005), podmínek výkonu trestu odsouzených vojáků
(informace MZV čj. 139493/2005 - LP a informace Člověka v tísni – společnosti
při ČT, o. p. s., čj. OAM - 1347/2005). V neposlední řadě shromáždil žalovaný
též informace k postavení neúspěšných žadatelů o azyl po návratu do Běloruska,
a to právě ve vazbě na aplikaci zákona č. 71-3 ze dne 15. 12. 2005 (informace MZV
čj. 125516/2006 - LP, informace Člověka v tísni – společnosti při ČT, o. p. s.,
čj. OAM 166-34/2006). Žalovaný si tak opatřil pro posouzení žádosti o udělení
mezinárodní ochrany veškeré informace, a to i informace zaměřené na dílčí asp ekty
daného případu v návaznosti na tvrzení stěžovatele. Pomocí těc hto informací žalovaný
vyvrátil pravdivost stěžovatelových tvrzení, resp. reálnost jeho obav.
Poslední okruh námitek se týká posouzení právní otázky v předchozím řízení,
tedy důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Otázkou, zda povinnost nastoupit základní vojenskou službu je důvodem
pro přiznání mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku
ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004 - 49, v němž uvedl, že „nelze za důvod přiznání azylu
považovat skutečnost, že se stěžovatel odmítal prezentovat k výkonu zákla dní vojenské služby,
neboť tato skutečnost bez přistoupení jiných okolností není důvodem pro udělení azylu
a nelze ji ani vnímat jako případ zvláštního zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu.“
Stejné závěry jsou obsaženy i v rozsudku ze dne 28. 4. 2006, čj. 4 Azs 136/2005 - 64.
Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti netvrdil, naopak v řízení před žalovaným
konzistentně uváděl, že jediným důvodem jeho nesouhlasu s výkonem základní vojenské
služby je potřeba pečovat o jeho matku. Okolností ve smyslu judikátu čj. 5 Azs 4/2004 - 49
jistě není ani vojenské sbližování Běloruské republiky a Ruské federace. Zdejší soud
dále judikoval, že důvodem pro udělení mezinárodní ochrany není ani absence úpravy
práva nebýt nucen k výkonu vojenské služby, pokud by to bylo v rozporu se svědomím
nebo náboženským vyznáním (rozsudek ze dne 10. 10. 2003, čj. 2 Azs 15/2003 - 81).
V rozsudku ze dne 19. 10. 2006, čj. 3 Azs 396/2005 - 88, NSS uvedl, že trest hrozící
žadateli o azyl za vyhýbání se nástupu k základní vojenské službě není pronásledováním
ve smyslu zákona o azylu, jestliže nemá perzekuční charakter. Nenastoupení vojenské
služby je totiž obecně považováno za porušení zákona, a proto není případný trest
pronásledováním. Podmínkami v běloruských věznicích se žalovaný důkladně zabýval
na podkladě opatřených informací o zemi původu a lze souhlasit s jeho závěrem,
že případný výkon trestu, jež by mohl být stěžovateli uložen za vyhýbání se nástupu
k základní vojenské službě, nelze vzhledem k jeho délce a podmínkám výkonu hodnotit
jako vážnou újmu ve smyslu §14a zákona o azylu.
Aplikací zákona ze dne 15. 12. 2005, zavádějícího trestní odpovědnost
za diskreditaci Běloruské republiky v zahraničí, na navrátivší se neúspěšné žadatele o azyl
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 4. 11. 2009, čj. 2 Azs 42/2008 - 125.
Dospěl k závěru, že i dle nejnovějších zpráv o zemi původu (ze září 2009) není dosud znám
jediný případ, kdy by byl na navrátivší se neúspěšné žadatele o azyl aplikován předmětný
zákon. Doplnil, že dle současných poznatků nelze považovat riziko možných represí
v případě návratu stěžovatele, který se nikterak politicky neangaž oval, do vlasti za reálné.
Tyto právní závěry jsou přiléhavé i na nyní posuzovaný případ, neboť stěžovatel
rovněž nebyl v Běloruské republice žádným způsobem politicky činný.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, ne boť ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje odpověď na posuzované námitky; krajský soud rozhodl
plně v souladu s touto judikaturou. S ohledem na výše uveden é shledal Nejvyšší správní
soud kasační stížnost nepřijatelnou, a proto ji podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
Na závěr Nejvyšší správní soud poznamenává, že nerozhodoval o návrhu
na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť kasační stížnost měla
v tomto případě odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, poku d byla kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Libor
Buchta, advokát. Jemu soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. s ohledem na ustanovení §7
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
účinném k datu provedení úkonu, odměnu ve výši 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby
spočívající v převzetí právního zastoupení a doplnění kasační stížnosti podle ustanovení
§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu, společně s režijním paušálem
ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Protože je ustanovený advokát plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o část ku odpovídající dani,
kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
na celkovou částku 5712 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu