ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.89.2008:82
sp. zn. 1 Azs 89/2008 - 82
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Barbary Pořízkové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: O. E., zastoupený JUDr. Radanou Pekárkovou,
advokátkou se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České
republiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 1. 2008, č. j. OAM-15/LE-PA-PA03-PA03-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2008, č. j. 56 Az 17/2008 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Radany Pekárkové se u r č u je částkou 5712 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2008 zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce
se ve své zemi původu, Mongolsku, věnoval závodně sportu (klasickému zápasu). V roce 2006
došlo k sérii konfliktů mezi ním a jedním kolegou z jeho oddílu. Nejprve se pohádali a pobili,
načež jej zmíněný muž udal na policii s tím, že mu žalobce způsobil zdravotní problémy. Policie
žalobce uznala vinným a ten mu tak musel zaplatit odškodné. Dále působili v jednom
zápasnickém oddílu, ale zmíněný muž žalobci neustále vyhrožoval. Asi po měsíci spolu
se svými známými žalobce zbili a zlomili mu ruku. Žalobce si stěžoval na policii, ale nic z toho
nebylo, protože podle něj měli zmíněný muž a jeho bratr (trenér oddílu) vlivné známé.
V polovině roku 2006 si žalobce začal vyřizovat formality potřebné k vycestování ze země
a koncem téhož roku z oddílu odešel, čímž jeho problémy skončily. V polovině roku 2007
vycestovali spolu s manželkou do České republiky. Zde nejprve po nějakou dobu legálně
pracoval, následně však byl propuštěn a jeho pracovní povolení zaniklo. Po svém zadržení
cizineckou policií se rozhodl požádat v České republice o mezinárodní ochranu. Žalovaný dospěl
ve svém rozhodnutí k závěru, že skutečnosti uváděné žadatelem nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu. Žalobce neuvedl ani žádnou ze skutečností, které by bylo možno podřadit
vážné újmě ve smyslu §14a zákona o azylu.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Brně, který ji
rozsudkem ze dne 27. 6. 2008 zamítl.
[3] Předmětný rozsudek napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností. Krajský soud
uvedl ve svém vyjádření podaném při předložení spisu Nejvyššímu správnímu soudu, že kasační
stížnost byla podána opožděně a že z důvodu hospodárnosti řízení nerozhodoval o návrhu
žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Případné vady kasační stížnosti
nebyly odstraňovány. Dle krajského soudu bylo stěžovateli doručeno napadené rozhodnutí dne
4. 8. 2008, kasační stížnost pak byla podána osobně dne 25. 8. 2008. Nejvyšší správní soud však
ze soudního spisu zjistil, že krajský soud považoval napadené rozhodnutí za doručené dne
4. 8. 2008 na základě doručenky, na níž doručující orgán vyznačil, že zásilka byla uložena
na žádost adresáta bez předchozího pokusu o její doručení dne 23. 7. 2008 a adresátu byla
zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Nejvyšší správní soud následně vzhledem ke své znalosti
praxe v případech doručování žadatelům o mezinárodní ochranu přípisem požádal doručující
orgán (tedy Poštu Z. u B.) o zaslání žádosti žalobce o uložení písemnosti bez předchozího
pokusu o doručení s jeho úředně ověřeným podpisem, vztahující se k předmětné doručence
[ve smyslu §46 odst. 3 in fine zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
za použití §42 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V odpovědi
ze dne 22. 10. 2008 sdělila vedoucí Pošty Z. u B., že pro doručování zásilek pro jednotlivé
obyvatele azylového zařízení v Z. u B. byl dohodnut následující způsob jejich dodávání. Zapsané
zásilky se ukládají na poště bez pokusu o jejich doručení. Pracovník azylového zařízení převezme
od pracovnice přepážky oznámení o uložení zásilky a soupis všech předaných oznámení.
K tomuto opatření došlo proto, že jednotliví obyvatelé azylového zařízení nemají na vrátnici své
poštovní schránky a současně není možné se volně pohybovat v rámci doručování zásilek po
areálu azylového zařízení a vyhledávat jednotlivé adresáty. Uvedené opatření se týká všech
obyvatel azylového zařízení.
[4] Nejvyšší správní soud vyhodnotil nastalou situaci tak, že praktické obtíže doručování
obyvatelům uvedených zařízení není možné řešit způsobem, který ignoruje zákonem výslovně
stanovený požadavek, podle nějž je třeba k uložení písemností bez předchozího pokusu
o doručení předchozí žádost daného adresáta o takové uložení opatřená jeho úředně ověřeným
podpisem. V případě stěžovatele tak nemohlo dojít k doručení rozhodnutí krajského soudu
4. 8. 2008 a uvedený den tak nelze považovat za rozhodující pro začátek běhu lhůty pro podání
kasační stížnosti. Jak dále Nejvyšší správní soud zjistil, žalobce si předmětnou zásilku vyzvedl
18. 8. 2008. Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je nutno považoval za podanou
včas. Z těchto důvodů vyzval krajský soud, aby rozhodl o návrhu žalobce na ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti a poté věc opětovně předložil k rozhodnutí o podané kasační
stížnosti.
[5] Stěžovateli byl následně ustanoven právní zástupce, který dne 7. 5. 2009 jeho kasační
stížnost řádně doplnil. V tomto doplnění nejprve namítl, že stěžovatel v předchozích řízeních
(tedy před správním orgánem a před krajským soudem) uváděl azylově relevantní důvody
ve smyslu §12 zákona o azylu a že tedy jeho žádost neměla být zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Stěžovatel sice poukazoval na problémy, které mu vznikaly ze strany soukromých osob (bratr
trenéra a samotný trenér), nicméně ochrany ze strany státních orgánů se mu nedostalo. Správní
orgán i soud hodnotily nesprávně skutečnost, že problémy stěžovatele ustaly poté, co odešel
z oddílu. Stěžovatel odešel ke konci roku 2006 proto, že již zahájil kroky k opuštění země
původu, tzn. rezignoval na plnohodnotný život v této zemi, protože se v ní cítil ohrožen
a nedostatečně chráněn. Po incidentu, kdy byl stěžovatel napaden a zraněn se neobrátil na policii,
protože měl předchozí zkušenost s tím, že jeho konkurent má značný vliv na tyto složky.
Tímto se správní orgán ani soud nezabývaly, čímž došlo k nesprávnému právnímu hodnocení
ve věci samé, kdy mohlo jít o tzv. selhání vnitrostátní ochrany. V této souvislosti poukázal
stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101
(všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Podle něj není třeba, aby žalobce prokazoval, že byl pronásledován přímo
státními orgány nebo že státní orgány podporovaly činnost soukromých osob, ale postačuje,
že stát není schopen zajistit ochranu před jednáním soukromých osob. Správní orgán v tomto
směru chybně právně hodnotil situaci a v důsledku toho si nedostatečně zjistil skutkový stav.
Žalovaný totiž nijak nezjišťoval, nakolik je ochrana poskytovaná státními orgány v praxi účinná
a zda k ní stěžovatel mohl mít přístup.
[6] V tomto kontextu by pak mohla být posuzována jinak i otázka možnosti udělení
doplňkové ochrany. Podle soudu stěžovatel neuvedl žádný konkrétní důvod tzv. vážné újmy
ve smyslu §14a zákona o azylu, která by mu hrozila. Stěžovatel však opakovaně uváděl,
že mu bylo vyhrožováno a měl tedy (vzhledem ke skutečnému napadení) odůvodněné obavy
o život a zdraví. V důsledku nesprávného posouzení důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
se žalovaný nezabýval podmínkami v zemi původu (neshromáždil žádné informace o zemi
původu). Tím porušil své povinnosti v rámci správního řízení ohledně zjišťování skutkového
stavu a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
[7] Další nesprávné právní posouzení lze dle stěžovatele spatřovat v námitce odloučení
od jeho manželky, se kterou vstoupil na území České republiky a která zde má legální pobyt.
Soud tuto námitku posoudil tak, že odloučení stěžovatele od manželky nepředstavuje vážnou
újmu, pro kterou by bylo možné udělit doplňkovou ochranu. Stěžovatel ale svoji námitku uváděl
v návaznosti na zákonem stanovenou podmínku, podle níž jeho vycestování nesmí být v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky. V daném případě by konkrétně mohlo dojít k rozporu
s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Evropský soud
pro lidská práva (dále jen „ESLP“) již několikrát řešil problém rozdělení rodin cizinců v případě
vyhoštění či extradice některého z členů rodiny ze země, v níž žijí jeho nejbližší. ESLP se jednak
vyslovil ve prospěch respektování práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy a zároveň
připustil, že by nedošlo k porušení tohoto článku v případě, kdy by rodinné soužití mohlo být
obnoveno jinde. K těmto otázkám se však krajský soud vůbec nevyjádřil a proto je v rozsahu této
námitky jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[8] Stěžovatel konečně namítl, že řízení před soudem bylo zatíženo tzv. jinou vadou
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V rámci soudního jednání dne 27. 6. 2008 stěžovatel uvedl
svou domněnku, že při pohovoru před správním orgánem nedošlo ze strany tlumočníka
k překladu toho, co skutečně řekl. Dále uvedl okolnosti svého fyzického napadení,
jehož výsledkem byly jeho zlomené ruce a žádná pomoc ze strany policie a soudu. K tomuto
nebylo ze strany soudu dáno stěžovateli poučení, že může tato svá tvrzení dále doplnit
či navrhnout důkazy k jejich prokázání. V daném případě by totiž mohla být navržena
jako svědek právě manželka stěžovatele, která by mohla uvedená tvrzení potvrdit.
II.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (ve smyslu §104a s. ř. s.). K podrobnějšímu
vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze
pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na stránkách www.nssoud.cz).
[10] Stěžovatel nejprve namítl, že žalovaný a krajský soud pochybili, jestliže dospěli k závěru,
že neuváděl žádné azylově relevantní důvody ve smyslu §12 zákona o azylu. Nedostatečně se
zabývali rovněž otázkou selhání vnitrostátní ochrany v případě stěžovatele (blíže viz bod [5]
výše). Obdobně nesprávně dovodili, že neuváděl žádné konkrétní důvody tzv. vážné újmy
ve smyslu §14a téhož zákona, která by mu hrozila po návratu do země původu (bod [6]).
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud stěžovatel odkazuje na argumentaci zdejšího
soudu obsaženou v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, s tím, že v jeho
případě nebyly naplněny požadavky vyslovené v tomto rozhodnutí (spočívající např. v tom,
že žalovaný by měl zjišťovat, nakolik je ochrana poskytovaná státními orgány v zemi původu
v praxi účinná a zda k ní žadatel o mezinárodní ochranu mohl mít přístup), pak je třeba
podotknout, že nyní posuzovaná věc je zásadně odlišná. Citovaným rozsudkem rozhodoval
Nejvyšší správní soud ve věci, v níž nebyla žadateli udělena mezinárodní ochrana
po „plnohodnotném“ meritorním přezkumu žádosti ze strany žalovaného, zatímco nyní došlo
k zamítnutí žádosti podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, tedy na základě institutu
představujícího jistou formu zkráceného řízení. Účel uvedeného ustanovení přitom spočívá právě
v tom, že v případě „zjevně nedůvodných“ žádostí je již nadbytečné, aby se správní orgán
podrobně zabýval např. tím, zda byly u daného žadatele naplněny všechny prvky institutu
pronásledování (tedy zda mu byla způsobena „závažná újma“ a zda došlo k „selhání vnitrostátní
ochrany“). Ke stejnému závěru viz např. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, nebo ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71.
[11] V posuzovaném případě je tedy třeba nejprve určit, zda žalovaný a krajský soud
nepochybili ve svých závěrech, podle nichž stěžovatel neuváděl žádné skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná
újma podle §14a zákona o azylu. Co se týče §12 citovaného zákona, zde je podle názoru
Nejvyššího správního soudu evidentní, že žádné azylově relevantní důvody stěžovatel neuvedl.
Potíže vyvolané jeho kolegy v zápasnickém oddíle kvůli sportovní rivalitě zjevně nemají žádnou
souvislost ani s uplatňováním politických práv a svobod, ani s jeho rasou, pohlavím,
náboženstvím, národností, příslušností k nějaké sociální skupině či se zastáváním určitých
politických názorů. Obdobně viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65.
[12] V případě vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu je třeba rozlišit dvě námitky
stěžovatele. Jednak námitku, podle níž má odůvodněné obavy o život a zdraví (viz bod [6]),
jednak námitku, podle níž by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky, konkrétně s čl. 8 Úmluvy (viz bod [7]). Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval
otázkou jejich přípustnosti. Jak zjistil ze soudního spisu, stěžovatel v žalobě ke krajskému soudu
rozvedl své tvrzení, podle nějž by mu vycestováním do země původu hrozila vážná újma
podle §14a odst. 2 zákona o azylu, toliko poukazem na druhou z uvedených námitek (tedy
na rozpor s čl. 8 Úmluvy). K první z těchto námitek tedy Nejvyšší správní soud v souladu s §104
odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží, neboť se jedná o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
[13] Ve vztahu k námitce, podle níž by vycestování stěžovatele bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy,
lze odkázat na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu, například na rozsudky ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. V nich se
zdejší soud vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec
na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze
dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného
zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Výjimkou by pak
mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá
nutnost jeho vycestování. V případě stěžovatele je však zřejmé, že nutnost vycestování natolik
zásadní zásah do jeho rodinného života nepředstavuje. Stěžovatel sice přicestoval do České
republiky spolu se svou manželkou, avšak poté, co se pohádali, každý z nich stejně žil a pracoval
na jiném místě ČR. Z napadeného rozsudku je patrné, že krajský soud uvedenou skutečnost
zvážil a dospěl k závěru, že možnost odloučení stěžovatele od manželky nepředstavuje vážnou
újmu ve smyslu zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu tak je sice v daném bodě odůvodněn
velice spoře, avšak nelze jej považovat za nepřezkoumatelný a jeho závěry při kasačním
přezkumu obstojí.
[14] Stěžovatel dále namítl, že řízení před soudem bylo zatíženo tzv. jinou vadou ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz bod [8]). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal
žádné pochybení krajského soudu ve smyslu uvedeného ustanovení. Jak plyne z protokolu
o jednání ze dne 27. 6. 2008, krajský soud dal stěžovateli prostor k doplnění jím uváděných
tvrzení a k případnému navržení důkazů k jejich doložení. Nebylo jeho povinností stěžovatele
jakkoli směřovat k tomu, aby skutečně konkrétní důkazy k prokázání jednotlivých tvrzení navrhl,
neboť řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční. Řízení před krajským
soudem tedy nebylo zatíženo žádnou vadou v naznačeném smyslu. K otázce rozsahu poučovací
povinnosti soudu o procesních právech v soudním řízení správním ve smyslu §36 odst. 1 s. ř. s.
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 Ads 13/2004 - 20.
[15] Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel žádný relevantní důvod přijatelnosti své kasační
stížnosti neuvedl, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
III.
[16] Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nepřijatelnou; proto ji podle §104a s. ř. s. usnesením odmítl.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta. Výše odměny ustanovené advokátky byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního
zastoupení a v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 7. 5. 2009, a náhrady hotových
výdajů, tedy ve výši 2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d),
§13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 4800 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 912 Kč, odpovídající dani, kterou je
advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovené advokátce se tedy
přiznává náhrada nákladů v celkové výši 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu