ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.1.2009:54
sp. zn. 2 Afs 1/2009 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: L. S.,
zast. JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem se sídlem tř. Svobody 39, Olomouc, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 5. 2008, č. j. 1322/08-1500-806450, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Ca 122/2008 - 29,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Ca 122/2008 - 29,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání
proti výzvě Finančního úřadu v Hranicích ze dne 3. 12. 2007, č. j. 77210/07/394960/3410.
Výzva byla vydána k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 304 245 Kč stěžovatelkou,
a to z titulu ručení za daňového dlužníka. Krajský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru,
že pokud je výzva podle §57a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění platném a účinném
od 1. 6. 2006 (dále též „daňový řád“), vydána v době existence vymahatelné povinnosti daňového
dlužníka daňový nedoplatek zaplatit, vzniká povinnost ručitele daňový nedoplatek za daňového
dlužníka zaplatit, a to bez ohledu na to, po jaké době od konce zdaňovacího období, v němž
vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost,
aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat (47 odst. 1 daňového
řádu), ve vztahu k němu byla tato výzva správcem daně učiněna. Přestože řízení podle §57a
daňového řádu do určité míry ve vztahu k daňovému ručiteli supluje vyměřovací řízení (právě
tím, že ho seznamuje s výší daňové povinnosti a přiznává mu obranu obdobnou té, která náležela
daňovému dlužníkovi), nelze jej za současné právní úpravy za vyměřovací řízení s ohledem
na akcesorickou povahu ručení považovat; proto se zde směrem k daňovému ručiteli nemůže
uplatnit ani samostatný běh prekluzivních lhůt dle §47 daňového řádu. Tyto prekluzivní lhůty
proto nemohou samostatně běžet ve vztahu k daňovému dlužníku a samostatně ve vztahu
k daňovému ručiteli.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Brojí tedy proti nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatelka ve výpočtu prekluzivní lhůty
v případě daňového ručitelství. Jestliže je ručitelský závazek v daňověprávním vztahu dle §8
odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, povahy akcesorické, nastupuje ručitel ze zákona do práv a povinností poplatníka
v celém rozsahu jeho práv a závazků. To znamená, že prekluzivní lhůta ke stanovení daňové
povinnosti dle §47 odst. 1 daňového řádu běží stejně pro zaplacení i pro vymožení daně ze
stejného převodu nemovitosti jak poplatníkovi, tak ručiteli.
Stěžovatelka v této souvislosti netvrdí, že výzva ručiteli má povahu vyměření daně nebo
výzvy určené poplatníkovi. V každém případě však jde o daňové rozhodnutí, přinejmenším
deklarující výši platební povinnosti ručitele, tj. existenci a rozsah daňového nedoplatku, o nichž
ručitel dosud nevěděl. Konečně je pro splnění povinnosti finančního orgánu učinit ručiteli výzvu
dle §57a daňového řádu nepochybně podmínkou dalšího vymáhání nedoplatku po tomto
subjektu.
Je-li tedy podmínkou jakéhokoli vymáhání daňového nedoplatku předchozí pravomocná
výzva povinnému poplatníkovi, musí být nepochybně také výzva ručiteli učiněna pravomocně
v zákonné prekluzivní lhůtě dle §47 odst. 1 daňového řádu. Stanovením této lhůty totiž
zákonodárce vymezuje současně správcům daní časový prostor, v němž lze splnění daňové
povinnosti vyžadovat.
Protože daňový řád nestanoví zvláštní lhůtu pro to, aby bylo uplatněno splnění
ručitelského závazku, znamená jiný výklad výrazný zásah do zásady rovnosti daňového
poplatníka a jeho ručitele, jako účastníků veřejnoprávního vztahu vůči státu.
Pokud by totiž ručitel nemohl uplatnit veškerá práva poplatníka (včetně práva namítat
prekluzi daňové povinnosti), nešlo by z jeho strany o pouhé zajištění daňové pohledávky,
ale o samostatnou daňovou povinnost. Jestli totiž bylo vymáhání nedoplatku vůči poplatníku
neúspěšné, nebránilo správci daně nic v tom, aby se neprodleně obrátil na ručitele výzvou dle
§57a daňového řádu ještě ve lhůtě dle §47 odst. 1 daňového řádu.
Jestliže tedy do právní moci rozhodnutí žalovaného (6. 5. 2008) došlo k uplynutí
prekluzivní lhůty k uplatnění daňové pohledávky dle §47 odst. 1 daňového řádu, může se toho
stěžovatelka jako ručitelka vůči sobě dovolávat.
Závěrem stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(zejm. sp. zn. 1 Afs 51/2004, 1 Afs 86/2004 a 9 Afs 86/2007) a Ústavního soudu
(sp. zn. Pl. ÚS 72/06).
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí. Odkazuje-li stěžovatelka
na §47 odst. 1 daňového řádu, namítá žalovaný, že toto ustanovení krajský soud ani žalovaný
nikdy nepoužili. Je nesmyslné a nemožné, aby správce daně vyzval ručitele k úhradě daně v době,
kdy ještě neuběhla lhůta pro podání daňového přiznání. V průběhu vyměřovacího řízení nemůže
být daňový subjekt vyzván k zaplacení daně. Účelem vyměřovacího řízení je daň vyměřit. Uhradit
lze toliko řádně vyměřenou a splatnou daň.
Pokud jde o judikaturu, kterou stěžovatelka cituje, namítá žalovaný, že se na danou věc
převážně nevztahuje. Stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu se pak vyjadřoval
k ustanovení již neplatnému. Dne 16. 10. 2008, tedy ve stejný den, kdy rozhodl krajský soud
v nyní projednávané věci, vydal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesení
č. j. 9 Afs 58/2007 - 96, které se zabývá otázkou daňového ručitelství. Rozšířený senát dovodil,
že rozhodnutí adresované ručiteli mu musí být doručeno v propadné lhůtě tří let od konce roku,
v němž daňový dluh vznikl. V souzené věci je jisté, že správce daně předmětnou výzvu doručil
stěžovatelce do tří let od konce roku, kdy dluh vznikl. Ačkoliv krajský soud do jisté míry vyslovil
odlišný názor, na výrok rozhodnutí to nemá vliv.
Žalovaný ze shora zrekapitulovaných důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako
nedůvodné.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelka je zastoupena advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti
pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ze správního a soudního spisu soud dále zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodů kasační stížnosti (shodně zjistil skutkový stav i krajský soud a účastníci
proti tomu nic nenamítají): Kupní smlouvou ze dne 23. 3. 2004 převedla I. K. jako prodávající
své výlučné vlastnické právo k nemovitostem ve smlouvě blíže určeným na stěžovatelku jako
kupující za sjednanou cenu 5 100 000 Kč, přičemž ke vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí došlo s právními účinky ke dni 26. 3. 2004. Přes výzvu správce daně ze dne 13. 10.
2004 podala prodávající I. K. daňové přiznání až dne 25. 1. 2007. O něm však správci daně
vznikly pochybnosti, a proto dlužnici výzvou dle §43 odst. 1 daňového řádu ze dne 19. 4. 2007
vyzval k doložení příslušného znaleckého posudku. Posudek však nebyl doložen ani ve vytýkacím
řízení, správce daně proto použil ke stanovení základu daně pomůcku (znalecký posudek
vypracovaný jeho zaměstnancem ze dne 14. 8. 2007) a platebním výměrem ze dne 15. 8. 2007, č.
j. 59244/07/394960/3410, vyměřil prodávající Ivaně Koskové daň ve výši 304 248 Kč; tento
platební výměr jí téhož dne rovněž doručil. Daňová dlužnice proti tomuto platebnímu výměru
nepodala odvolání a tento výměr nabyl právní moci dne 15. 9. 2007. Dlužnice daň neuhradila,
přestože byla vyzvána k její úhradě v náhradní lhůtě (výzva správce daně ze dne 27. 9. 2007). Po
provedeném šetření ve vztahu k poměrům dlužnice vydal správce daně výzvu ze dne 3. 12. 2007,
č. j. 77210/07/394960/3410, k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 304 245 Kč ručitelkou,
kterou byla stěžovatelka. Výzva byla stěžovatelce doručena dne 11. 12. 2007. Proti výzvě bylo
podáno odvolání, v němž stěžovatelka namítla především, že správce daně nepodnikl veškeré
možné kroky k vymožení příslušné částky po dlužnici. Její odvolání bylo zamítnuto žalobou
napadeným rozhodnutím žalovaného.
Ve věci se jedná o daňový nedoplatek na dani z převodu nemovitostí. Ústavnost této daně
posuzoval Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (zatím dostupné
z nalus.usoud.cz.). Ústavní soud dospěl k závěru, že daň z převodu nemovitostí není daní rdousící
ani diskriminační. Pokud jde o skutečnost, zda Ústavnímu soudu přísluší hodnotit daň z převodu
nemovitostí z pohledu funkcí daní, dospěl Ústavní soud k závěru, že tomu tak není,
neboť to náleží do kompetence demokraticky zvoleného zákonodárce. Tento nález Nejvyšší
správní soud v dané věci respektuje.
Daňovým ručením se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 29. 1. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 72/06, publ. pod č. 291/2008 Sb. V něm Ústavní soud vyslovil, že ustanovení
§57 odst. 5 věty třetí daňového řádu, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., bylo v rozporu s čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka tímto nálezem rovněž argumentuje v kasační stížnosti. Je ovšem třeba říci,
že v daném případě byl daňový řád aplikován právě až ve znění po novele provedené zákonem
č. 230/2006 Sb. (odvolání proti výzvě ke splnění platební povinnosti vyplývající z daňového
ručení bylo podáno po účinnosti uvedené novely a již výzva sama byla vydána po účinnosti
novely). Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil, že zákonodárce v napadeném ustanovení
„anuloval právo ručitele domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu ve všech případech s výjimkou
tří výslovně uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. V případě daňových
ručitelů, kteří by se chtěli domáhat ochrany svého práva s tvrzením, že bylo porušeno jinak, než že by jim byla
uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů
z práva domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu. Ručitel zjevně nemůže dle ustanovení §57
odst. 5 věty třetí zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění namítat kupříkladu skutečnosti ovlivňující
podstatu a výši jeho daňové povinnosti, nemůže tedy odporovat – jak správně naznačuje Nejvyšší správní soud
v tomto návrhu – že daň neměla být stanovena (daňovému dlužníku) vůbec, měla být stanovena jiné osobě, byla
stanovena v nesprávné výši apod. Úmyslem (protiústavním) zákonodárce evidentně bylo takovým omezením
odvolacích námitek proti 'ručitelské výzvě' vyloučit, aby rozhodováním o odvolání podle §57 odst. 5 věty třetí
zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění bylo v relaci k daňovému ručiteli suplováno 'daňové nalézací
řízení', které již předtím proběhlo, a aby tak v podstatě neformálně probíhalo dvakrát.“
Zatímco ve znění §57 odst. 5 věta třetí daňového řádu před uvedenou novelou mohl
ručitel v odvolání namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno
ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno, byla po uvedené novele
tato omezení z tohoto ustanovení daňového řádu vypuštěna. Daňové ručení po novele již
upravuje ustanovení jiné – §57a daňového řádu. Toto ustanovení přitom rozšířilo okruh
odvolacích důvodů. Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí, že by chtěla v odvolání brojit
i pomocí jiného argumentačního instrumentu, než které je uvedeno v §57a daňového řádu.
Všechny námitky stěžovatelky, které v odvolání užila, byly hodnoceny jako přípustné. Ústředním
motivem kasační stížnosti pak je způsob výpočtu prekluzivní lhůty v případě daňového ručení.
V posuzované věci byl zdaněn převod nemovitosti podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani
dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Podle §8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona
je obecně poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto
případě ručitelem. Z tohoto ustanovení plyne, že stěžovatelka jakožto nabyvatelka nemovitosti
je ručitelkou uvedené daně.
Daňové ručení je upraveno v již zmíněném §57a daňového řádu. Podle odst. 1 tohoto
ustanovení platí, že nedoplatek je povinen uhradit také ručitel, pokud mu zákon povinnost ručení ukládá
a pokud jej správce daně k úhradě nedoplatku vyzve a současně stanoví lhůtu k jeho úhradě. Správce daně
je oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoliv byl daňový
dlužník o jeho úhradu bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé,
že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné. K výzvě správce daně připojí rozhodnutí o stanovení daně,
k úhradě jejíhož nedoplatku je ručitel vyzýván. Proti této výzvě se může ručitel odvolat a včas podané odvolání má
odkladný účinek.
Podstatou nyní projednávaného sporu je to, zda je daň i vůči ručiteli vyměřena již dnem
právní moci vyměření daně vůči původnímu dlužníkovi (jak uvedl krajský soud), anebo zda
je vyměřena až právní mocí rozhodnutí o odvolání proti výzvě, aby ručitel zaplatil daňový
nedoplatek (jak tvrdí stěžovatelka). Touto otázkou se Nejvyšší správní soud již zabýval ve svém
rozsudku ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 Afs 52/2008 - 60, www.nssoud.cz, a především v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 9 Afs 58/2007 - 96, publ. pod č. 1754/2009 Sb. NSS.
Rozšířený senát vyšel, podobně jako Ústavní soud v citovaném nálezu, z principu jednoty
a bezrozpornosti právního řádu. Proto institut ručení v soukromém a veřejném právu musí
vycházet ze stejných východisek. Mohou sice existovat odůvodněné odlišnosti v právních
úpravách, nicméně výklad uvedeného institutu musí respektovat jeho podstatu, která
je v soukromém i veřejném právu stejná. Proto rozšířený senát dospěl k závěru, že „platební výměr
vydaný podle §260l odst. 1 celního zákona vůči celnímu ručiteli má stejnou právní povahu a účinky jako
rozhodnutí vydané ve vyměřovacím řízení vůči celnímu dlužníkovi.“ Podobně judikuje i Ústavní soud,
který nejnověji ve svém nálezu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 2345/07, přístupný
na www nalus.usoud. cz, konstatoval, že „práva a povinnosti lze jak v daňovém, tak v celním řízení
ukládat pouze na základě rozhodnutí. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině tuto povahu nemá, stejně jako
ji s účinky pro ručitele nemá vyměření daňového či celního dluhu vůči dlužníkovi.“ Ústavní soud tedy odmítl
konstrukci, že povinnost ručitele k uhrazení dluhu by vznikala ze zákona ve spojení s právní
skutečností, že dlužník i přes výzvu neplní. Naopak zdůraznil, že „na výzvu podle §260l celního
zákona je nezbytné pohlížet jako na rozhodnutí, kterým byla vyměřena daň a kterým bylo zároveň aplikováno
hmotné právo.“ Z uvedených citací tak jasně vyplývá, že ani rozšířený senát ani Ústavní soud
nedospěly k závěru, že výzva je úkonem směřujícím k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému
stanovení podle §47 odst. 2 daňového řádu, jak uvádí ve svém vyjádření žalovaný, nýbrž jde
v materiálním slova smyslu o rozhodnutí, jímž se daň vůči ručiteli vyměřuje.
V již zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 52/2008 pak Nejvyšší správní soud závěry
rozšířeného senátu, které se vztahovaly k ručení v celním právu, užil při posouzení ručení podle
daňového řádu. Soud dospěl k závěru, že „ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka – čemuž svědčí
samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní,
přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dozvídá o tom, že dlužník, za jehož splnění povinnosti zaplatit daň
ručí, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak ručiteli ukládána povinnost k zaplacení
nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto
výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1
daňového řádu, které zakládá ručiteli povinnost hradit daň za primárního dlužníka (a v poměru k ručiteli při
vymáhání nedoplatku se stává exekučním titulem); již z tohoto důvodu je třeba tuto výzvu hodnotit jako
rozhodnutí materiální povahy.“ Zdejší soud dále dospěl k závěru, že „výzva, kterou správce daně ve smyslu
§57a daňového řádu vyzývá ručitele k úhradě daňového nedoplatku za primárního dlužníka, musí být ručiteli
doručena a nabýt právní moci (zvýraznil NSS) rovněž v propadné lhůtě tří let od konce roku, v němž
vznikla povinnost podat daňové přiznání (§22 zákona 357/1992 Sb., resp. §47 daňového řádu).“
Závěr, že výzva musí nabýt právní moci plyne z toho, že jde o rozhodnutí, jímž
je ukládána povinnost uhradit nedoplatek. Daň totiž musí být v uvedené prekluzivní lhůtě
vyměřena pravomocně. K tomuto závěru již zdejší soud dospěl v rozsudku ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, publ. pod č. 954/2006 Sb. NSS. Teprve v okamžiku nabytí právní moci
je totiž daňová povinnost stanovená těmito rozhodnutími úplná a neměnná. Z procesního
hlediska je teprve v tento moment ukončen postup daňového orgánu při jejím vyměření
či doměření. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále dovodil, že odvoláním napadená
daňová rozhodnutí v důsledku absence lhůty pro vyřízení odvolání mohou nabýt právní moci
se značným časovým odstupem od jejich vydání. „Nelze však akceptovat, aby daňová rozhodnutí nabyla
právní moci až po lhůtě stanovené v ustanovení §47 daňového řádu, jejímž marným uplynutím zaniká právo daň
vyměřit či doměřit. Jiný výklad by vedl k tomu, že výše uvedená prekluzivní lhůta by mohla být libovolně,
především nečinností správního odvolacího orgánu (a to i účelově) prodlužována na újmu daňového subjektu.
Takový postup by byl v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý
právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Pokud právo správce daně daň vyměřit či doměřit
po uplynutí prekluzivní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o vyměření či doměření daně
perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky individuální správního aktu (…). Nelze tedy připustit, aby rozhodnutí
o vyměření daně, byť bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě, nabylo právní moci, jako jednoho z obligatorních
znaků po uplynutí prekluzivní lhůty a proces vyměření či doměření daně by tak byl dovršen až v době, kdy právo
daň vyměřit či doměřit správci daně nesvědčí.“
Podle §47 odst. 1 daňového řádu platí, že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak,
nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období,
v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde
současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. V od st. 2 nadepsaného ustanovení
je zakotveno, že byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu
dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu
zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla
povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně
povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Speciální úpravu pak obsahuje §22 zákona č. 357/1992 Sb. Ve skutečnosti se ovšem jedná o shodnou úpravu, jako je zakotvena v daňovém řádu. Podle
odst. 1 tohoto ustanovení platí, že daň nelze vyměřit ani doměřit po uplynutí tří let od konce kalendářního
roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Podle odst. 2 dále platí, že byl-li před uplynutím této
lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce
roku, v němž byl poplatník o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let
od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Podle §21 odst. 2 písm. a)
tohoto zákona je poplatník povinen podat místně příslušnému správci daně přiznání k dani z převodu
nemovitostí nejpozději do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl zapsán vklad práva do katastru
nemovitostí. V předmětné věci byl vklad práva zapsán dne 5. 4. 2004. Poplatník měl povinnost
podat daňové přiznání do 30. 7. 2004. Prekluzivní lhůta podle §22 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. uplynula dne 31. 12. 2007. Výzva, jíž byla v souladu s výše uvedeným daň ručitelce vyměřena,
byla vydána dne 3. 12. 2007. Proti ní ovšem podala stěžovatelka odvolání. O něm rozhodl
žalovaný dne 2. 5. 2008. Rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 6. 5. 2008, tedy
po prekluzivní lhůtě. Krajský soud tedy nesprávně posoudil právní otázku prekluze daně,
a proto byl důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. naplněn.
Z důvodů shora uvedených tedy Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozsudku
vysloveným (§110 odst. 1, 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu