ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.118.2006:39
sp. zn. 2 Afs 118/2006 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
JUDr. Břetislav Koman, správce konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Úsvit
v Chyňavě v likvidaci, se sídlem Bubenská 25, Praha 7, proti žalovanému: Finanční úřad
v Berouně, se sídlem Tyršova 1634, Beroun, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. 44 Ca 33/2006 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále „krajský soud“), kterým byla zrušena rozhodnutí
Finančního úřadu v Berouně („žalovaný“) ze dne 17. 2. 2006, č. j. 17621/06/026911/3481,
a ze dne 13. 2. 2006, č. j. 15354/06/026911/3481. Prvně jmenovaným rozhodnutím byla
zamítnuta reklamace žalobce proti rozhodnutí ze dne 13. 2. 2006 o převedení přeplatku
vykázaného na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2005 ve výši 1468 Kč
na úhradu předkonkurzního nedoplatku na dani z převodu nemovitostí. Svůj postup odůvodnil
žalovaný ustanovením §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů, kdy prohlášením konkurzu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení
konkurzu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé
před prohlášením i po prohlášení konkurzu.
II.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu. Odkazuje
zejména na znění ustanovení §105 zákona č. 235/2004 Sb., který explicitně stanoví postup
správce daně, a to i pro případy prohlášení konkursu. Uvádí, že daň z přidané hodnoty
je konstruována jako rozdíl daně na vstupu (nároku na odpočet) a na výstupu (vlastní daňová
povinnost), jež je daňovou povinností plátce v konkrétním zdaňovacím období. Nelze tedy
chápat DPH jen jako nárok na odpočet bez ohledu na vlastní daňovou povinnost. V případě
konkursu se přeplatek proto vrátí plátci jen tehdy, jestliže nemá daňové nedoplatky vzniklé
před i po prohlášení konkursu. Stěžovatel rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne
7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, v němž se uvádí, že pokud by mělo být přijato výhodnější
postavení finančního úřadu jako správce daně při uspokojování jeho pohledávek, reprezentujících
určitý veřejný zájem, takové zvýhodnění by musel zákonodárce formulovat explicitně. To bylo
učiněno zákonodárcem právě výslovně v ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 235/2004.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
III.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že napadený rozsudek krajského soudu
považuje za věcně i formálně správný a za souladný s právními předpisy. Žalovaný prý chce
pouze setrvávat na svojí nezákonné praxi, spočívající v upřednostňování svých nároků vůči
nárokům ostatních věřitelů.
Proto navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
§109 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř .s. ) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Předestřeným právním sporem v projednávané věci je otázka zákonnosti postupu správce
daně při převedení přeplatku na dani vzniklého po prohlášení konkursu na úhradu daňových
nedoplatků úpadce vzniklých před prohlášením konkursu, tedy otázka přípustnosti započtení
na majetek patřící do podstaty.
V projednávané věci bylo aplikováno ustanovení §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty.
Proto také Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti dne 7. 8. 2007 přerušil,
neboť Ústavnímu soudu byl předložen návrh na vyslovení protiústavnosti mj. §105 odst. 1 věty
třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 296/2007 Sb., na který se stěžovatel v kasační stížnosti zejména odvolával
(pozn. soudu: napadené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno
v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona o dani z přidané hodnoty
novelizovány rovněž insolvenční zákon, daňový řád a některé další zákony).
Usnesením ze dne 7. 1. 2009 rozhodl zdejší soud o pokračování v tomto řízení,
neboť dne 9. 12. 2008 vydal Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), v němž protiústavnost citovaného ustanovení shledal.
Nejvyšší správní soud rovněž připomíná, že se v minulosti opakovaně vyjadřoval k právní
otázce vracení daňového přeplatku daňovému subjektu po prohlášení konkursu, přičemž touto
otázkou se již zabýval i postupem dle ustanovení §12 odst. 2, §19 odst. 2 s. ř. s., když plénum
tohoto soudu k předmětné otázce v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujalo dne
29. 4. 2004 stanovisko sp. zn. Sst 2/2003, závazné pro jeho další činnost i pro činnost ostatních
soudů v rámci výkonu správního soudnictví (viz č. 215/2004 Sb. NSS). Podstata tohoto
stanoviska spočívá v následující právní větě: „Daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu
jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů
žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před
nebo po prohlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu
s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy.“
Podstata citovaného právního názoru byla nicméně zásadním způsobem zpochybněna
rozhodovací činností Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 648/04, III. ÚS 658/04,
II. ÚS 35/05, III. ÚS 38/05, III. ÚS 41/05, III. ÚS 208/05, IV. ÚS 408/05 a nepřímo také nález
sp. zn. I. ÚS 544/02, vše vyhledatelné na www.nalus.usoud.cz).
Ratio decidenci citovaných nálezů lze shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona
o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen
soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy
přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2
daňového řádu. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují,
ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“
Ze srovnání citované judikatury Ústavního soudu a uvedené právní věty,
blíže argumentačně rozvedené ve stanovisku Nejvyššího správního soudu, je jasně patrno,
že vedle sebe neobstojí, neboť jsou založeny na zcela odlišných základech.
Přitom platí, jak již Nejvyšší správní soud uvedl např. ve svém
rozsudku ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 2 Afs 180/2004 (na který pro stručnost v plném rozsahu
odkazuje – viz www.nssoud.cz), že v podmínkách právního státu je nemyslitelné, aby obecný
soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu – s odvoláním
na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.
Proto musí správní soudy ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní názor obsažený
v citované judikatuře Ústavního soudu. V tomto smyslu je tento právní názor závazný.
Argumentace stěžovatele nicméně vychází i z ustanovení §105 odst. 1 zákona č.
235/2004 Sb., které v době vydání citovaných rozhodnutí Ústavního soudu ještě nebylo účinné,
nicméně v nyní projednávané věci nabývá na významu (viz výše provedená rekapitulace kasační
stížnosti). Tato skutečnost samozřejmě do případu vnáší nové aspekty, s nimiž je třeba se
vypořádat.
K tomu je zejména nutno uvést, že Ústavní soud výrokem nálezu ze dne 9. 12. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 48/2006 (in: www.nalus.usoud.cz), rozhodl, že „ustanovení §105 odst. 1 věty třetí
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., a to text „Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí
vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení
konkursu.“, bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Ratio decidendi tohoto
nálezu spočívá v konstatování, že „vlastnické právo jako právo základní je chráněno čl. 11 Listiny. Podle
věty prvé a druhé prvního odstavce uvedeného článku Listiny má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo
všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedené ústavní normy nelze žádnou interpretací dovodit
zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, reprezentovaného v daňových věcech správcem daně,
která by v případě prohlášení konkursu vedla k jeho zvýhodnění a de facto mu přiznávala privilegované postavení
oproti ostatním konkursním věřitelům.“
Podle ustáleného názoru zdejšího soudu (viz např. rozsudek ze dne 13. 3. 2008,
sp. zn. 5 Afs 7/2005, in: www.nssoud.cz) přitom platí, že podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR
je při rozhodování soudce vázán zákonem (a minori ad maius ústavním zákonem) a nemůže
proto vědomě připustit takovou situaci, kdy bude aplikovat zákon, u něhož je přesvědčen o jeho
protiústavnosti, jelikož by této svojí povinnosti nedostál. To také znamená, že jakkoliv platí
obecná zásada, podle níž zrušovací nálezy Ústavního soudu mají v řízení o kontrole norem
účinky ex nunc a nikoliv ex tunc, a také, že Ústavní soud není oprávněn zrušit již neplatný právní
předpis (§66, §67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), představuje vyslovení
interpretativního výroku Ústavním soudem o protiústavnosti právního předpisu překážku jeho
aplikace v těch případech, kdy by ještě tato aplikace připadala v úvahu. Jinak řečeno, citovaný
nález Ústavního soudu sice nemůže vyvolat možnost opětovného otevření těch případů,
které již byly pravomocně ukončeny; zároveň však platí, že právní názor v něm obsažený nelze
opomenout tehdy, pakliže se jedná o řízení dosud neskončená, a to i včetně těch řízení,
které dobíhají u správních soudů. V těchto případech má (pouhý) interpretativní výrok Ústavního
soudu pro aplikační praxi v podstatě stejný význam a smysl jako výrok, kterým se ruší právní
předpis.
Je tak zjevné, že ustanovení §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty v daném případě nemůže být aplikováno, a to ani jako referenční kritérium
v nyní rozhodované věci. Rovněž této části argumentace stěžovatele proto nelze přisvědčit.
Nejvyšší správní soud, respektujíc dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závaznost rozhodnutí
Ústavního soudu, proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty,
zamítl, jelikož shledal, že krajský soud odůvodnil napadený rozsudek zcela v intencích shora
citované judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Naopak žalobce byl ve věci úspěšný, avšak žádné náklady mu nevznikly,
resp. je neuplatnil. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu