ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.129.2008:78
sp. zn. 2 Afs 129/2008 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
ARDEUS a. s., se sídlem Na Výsluní 201/13, Praha 10, zastoupeného JUDr. Jaromírem
Sýkorou, advokátem se sídlem Slezská 950, Orlová - Poruba, proti žalovanému: Česká národní
banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2008, č. j. 7 Ca 130/2007 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Bankovní rady České národní banky (dále jen „Bankovní rada“) ze dne 6. 3. 2007,
č. j. 2007/721/110. Tímto rozhodnutím Bankovní rada zamítla rozklad proti rozhodnutí České
národní banky (dále jen „žalovaný“) ze dne 7. 11. 2006, č. j. 2006/2672/620, jímž byla stěžovateli
uložena pokuta ve výši 200 000 Kč podle ustanovení §22 odst. 3 písm. b) a podle §23 odst. 1
písm. e) zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon, za porušení §3 odst. 6 devizového zákona,
spočívající v nabízení, zprostředkování či jiného obstarání bezhotovostních obchodů
s devizovými hodnotami bez devizové licence. Dále byla stěžovateli tímto rozhodnutím uložena
náhrada nákladů správního řízení ve výši 2500 Kč.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení
právní otázky městským soudem a vady řízení před správním orgánem spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, neměla oporu ve spisech. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek městského soudu zrušen a věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
Stěžovatel především nesouhlasí s názorem městského soudu, že pro splnění skutkové
podstaty správního deliktu, za nějž byl potrestán, je nepodstatné, zda byl stěžovatel podnikatelem
a zda zprostředkování devizových obchodů prováděl za úplatu či nikoliv. Stěžovatel proti tomu
staví tvrzení, že z §3 odst. 1 devizového zákona vyplývá, že není-li provádění obchodů
s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžních služeb podnikáním, není nutné, aby osoba
tuto činnost provádějící měla udělenu licenci, stejně jako se nevyžaduje licence k provádění
obchodů se zahraničními cennými papíry. Městský soud také argumentoval tím, že je nutné trvat
na důsledné kontrole nakládání s finančními prostředky osob, které většinou nemají větší
zkušenosti s příslušným trhem, přičemž ovšem přehlédl, že nebylo ve správním řízení prokázáno,
že by stěžovatel nakládal s jakýmikoliv finančními prostředky jiných osob. Podle stěžovatele
tak nelze hovořit o porušení devizového zákona a poskytování zprostředkování či jiného
obstarání nákupu či prodeje devizových hodnot tam, kde za tyto služby není úplata,
neboť v takovém případě nejsou tyto služby poskytovány podnikatelským způsobem ve smyslu
§2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Stěžovatel toliko umístil na své webové
stránky odkaz na webové stránky třetí osoby, aniž by sám nabízel jakýkoli obchod, takže nebylo
možno hovořit o nabízení obchodování s devizovými prostředky z jeho strany. Z devizového
zákona ostatně vyplývá, že předmětem nabízení obchodování s devizovými hodnotami je nabídka
uzavření závazkového právního vztahu, jehož subjekty jsou osoba, jež nabízí uzavření smlouvy
o nákupu či prodeji devizových prostředků, a osoba, jíž je nabídka určena. Nic takového však
žalovaný ve vztahu ke stěžovateli neprokázal. Stejně tak nelze souhlasit s tvrzením,
že bez navštívení webových stránek stěžovatele by nebylo následku, tedy uzavření obchodu
s devizovými prostředky, když stránku společnosti GCI Financial Ltd. mohl navštívit jakýkoli
uživatel internetu; naopak neplatí, že by každý návštěvník webových stránek stěžovatele musel
navštívit stránky společnosti GCI Financial Ltd. Tvrzení městského soudu o příčinné souvislosti
tak postrádá jakoukoli logiku. Stěžovatel pouze uvedl na svých stránkách odkaz na Demo nebo
Live účty společnosti GCI Financial Ltd., a to ve snaze nabídnout možnost ověření znalostí
nabytých na teoretických školeních stěžovatele, tedy ve snaze bezúplatně podpořit svou
vzdělávací činnost. Nelze tak tvrdit, že umístění tohoto odkazu, včetně umístění českých
překladů, je jednáním směřujícím k obstarání nákupu nebo prodeje devizových prostředků, když
zveřejňováním jakýchkoliv informací, či jejich propagací a doporučováním, nedochází přímo
k poskytování těchto služeb či jejich nabízení. V opačném případě by jakékoliv médium typu
novin muselo být vnímáno jako podnikatel poskytující služby subjektu, o němž informuje.
Nebylo tak prokázáno, že stěžovatel porušil jakýmkoli způsobem devizový zákon.
III.
Žalovaný ve svém vyjádření neshledává v kasační stížnosti žádné nové skutečnosti
a připomíná, že stěžovatel nebyl pokutován za správní delikt podle ustanovení §3 odst. 1
devizového zákona, ale dle ustanovení §3 odst. 6 tohoto zákona, takže vykládat ustanovení
§3 odst. 1 devizového zákona a vypořádávat se skutečností, zda stěžovatel nabízel uvedenou
činnost jako podnikání, není třeba. Podle §3 odst. 6 totiž osoba nesmí ani nabízet obchodování
s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžních služeb bez odpovídající licence,
přičemž tento ustálený výklad byl uveden již v informaci Ministerstva financí vydané
pro veřejnost ze dne 19. 8. 2003. Žalovaný také poukazuje na vymezení toho, co se rozumí
obchodem s devizovými hodnotami podle §1 písm. i) devizového zákona a co se v návaznosti
na to rozumí nabízením obchodování s devizovými hodnotami ve smyslu §3 odst. 6 devizového
zákona. Jím je nabízení zprostředkování nebo jiného obstarání nákupu či prodeje devizových
hodnot, takže stěžovatelem namítanou příčinnou souvislost ve skutečnosti není třeba prokazovat,
neboť ke spáchání správního deliktu dojde již nabídkou zprostředkování nebo jiného obstarání
nákupu, a nikoli až okamžikem uzavření obchodu s devizovými hodnotami. Zprostředkováním
je pak třeba rozumět jakoukoli činnost směřující k provedení obchodu či jiné služby s devizovými
hodnotami, která ani nemusí mít povahu právního úkonu ve smyslu §34 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost
zamítnuta jako nedůvodná.
IV.
Součástí správního spisu je vytištěný obsah webových stránek stěžovatele www.ardeus.cz
a propojených stránek e-burza a e-podnikání, jak byly navštíveny 4. 8. 2006 a v několika dalších
dnech. Na tomto základě zahájil žalovaný oznámením ze dne 5. 9. 2006 se stěžovatelem správní
řízení pro podezření z porušení devizových předpisů spočívajícího v nabízení zprostředkování
bezhotovostních obchodů s cizí měnou se společností GCI Financial Ltd., a to bez devizové
licence. V tomto oznámení vyzval žalovaný k vyjádření k celkem čtrnácti otázkám týkajícím
se stěžovatelova fungování a nabízení elektronického obchodování s devizovými prostředky.
Při ústním jednání konaném dne 26. 10. 2006 vypověděla členka představenstva
stěžovatele L. F., že neví o tom, že by na internetových stránkách www.ardeus.cz a na ně
provázaných portálech docházelo ke zprostředkování bezhotovostních obchodů bez devizové
licence, navíc provozovatelem předmětné domény byl stěžovatel jen do června 2006.
Na základě těchto zjištění a nashromážděného spisového materiálu vydal žalovaný dne
7. 11. 2006 rozhodnutí, jímž uložil stěžovateli pokutu 200 000 Kč a povinnost uhradit náklady
správního řízení ve výši 2500 Kč za porušení §3 odst. 6 devizového zákona spočívající v nabízení
zprostředkování či jiného obstarání bezhotovostních obchodů s devizovými hodnotami
bez devizové licence. Zde konstatoval, že stěžovatel není držitelem bankovní, jednotné
ani devizové licence, ani povolení vykonávat činnost podle zvláštního zákona ve smyslu
§3 odst. 6 devizového zákona. Na internetových stránkách www.ardeus.cz a na něj provázaných
portálech e-burza a e-podnikání byly prezentovány informace o možnosti založení demo
a reálného účtu u společnosti GCI Financial Ltd., což bylo doplněno o pro-linky na stránky této
společnosti a české překlady smluv této společnosti, jejichž ratifikace dále probíhala v anglickém
jazyce při zřízení reálného účtu u GCI Financial Ltd. Zároveň zde bylo uvedeno, že je stěžovatel
výhradním partnerem této společnosti pro ČR a že prostřednictvím této burzy poskytuje
bonusové programy pro účastníky svých vzdělávacích programů. Ve svých vyjádřeních ovšem
spolupráci s touto společností popřel, stejně jako to, že by provozoval webové stránky,
kde by takové informace byly uváděny. Stěžovatel rozporoval rovněž skutečnost, že provozuje
stránky www.ardeus.cz. Žalovaný z webových stránek správce domény CZ zjistil, že držitelem
doménového jména ardeus.cz je pan J. M., který byl do jara 2006 externím lektorem stěžovatele,
dne 3. 8. 2006 byl pak zaregistrován jako držitel tohoto doménového jména, a to s datem
registrace od 14. 5. 2004 do 14. 5. 2007. Jako držitel doménových jmen e-burza.cz a e-
podnikání.cz byl stěžovatel zaregistrován dne 4. 8. 2006. Při ověřování těchto skutečností v říjnu
2006 žalovaný zjistil, že držitelem všech tří doménových jmen se 9. 8., respektive 11. 8. 2006 stala
společnost JANECAT MARKETING INC. se sídlem na Seychellských ostrovech, jejíhož
vlastníka se žalovanému nepodařilo zjistit. Mezi listinami předloženými stěžovatelem našel
žalovaný i faktury o platbách stěžovatele panu P. K., který byl správcem stěžovatelovy počítačové
sítě a stěžovatel mu podle těchto faktur proplácel ještě v červenci 2006 údržbu stránek a
prodlužování registrace těchto domén. Z toho žalovaný vyvodil, že stěžovatel byl
provozovatelem těchto tří domén, přestože jako držitel doménového jména ardeus.cz byl
zaregistrován J. M. a přestože všechny tři domény byly v srpnu 2006 převedeny na společnost
JANECAT MARKETING INC. Stěžovatel v období od 28. 7. 2006 do 8. 8. 2006 na svých
internetových stránkách nabízel zprostředkování bezhotovostních obchodů s cizí měnou se
společností GCI Financial Ltd., a to bez devizové licence. Porušil tak §3 odst. 6 devizového
zákona, přičemž není podstatné, zda tuto činnost provozoval za úplatu. Devizový zákon totiž
v tomto ustanovení nestanoví pro nabízení obchodů s devizovými hodnotami podmínku, že by
se tak muselo dít podnikatelským způsobem. Přesto žalovaný dospěl k závěru, že tato činnost
byla pro stěžovatele ziskovou, neboť mu zisk plynul z poplatků za semináře a z tzv. manuálů
SCAFT. Uložil mu tak podle §22 odst. 3 písm. b) a §23 odst. 1 písm. e) devizového zákona
pokutu, přičemž při stanovení její výše přihlédl k tomu, že byly devizové předpisy porušeny
v menším rozsahu, ovšem závažným způsobem, když jeho jednání bylo vysoce rizikové pro jeho
klienty z důvodu nezajištění jejich dostatečné informovanosti a nedostatečné kvalifikace
stěžovatele. Stěžovatel byl navíc devizovým delikventem a předmětné jednání mu bylo zakázáno
již dřívějším správním rozhodnutím, které nabylo právní moci 27. 7. 2006, takže si musel být
vědom protiprávnosti svého jednání. Žalovaný vzal v potaz i to, že stěžovatel poskytoval ve
správním řízení součinnost.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad. V něm namítal, že nebyl předložen
žádný důkaz prokazující, že by obchodoval s devizovými hodnotami za úplatu. Při vymezení
podnikání je podle něj třeba vycházet z §2 obchodního zákoníku, při vymezení zprostředkování
z §642 až 645 obchodního zákoníku, přičemž oba používají jako definiční znak dosahování
zisku, respektive úplatnost, obdobně jako občanský zákoník. Stěžovatel ovšem v této oblasti
nepodnikal, ani nenabízel uzavření závazkového vztahu, které jedině by bylo označitelné
za nabízení obchodování s devizovými hodnotami. Stěžovatel se věnuje pouze vzdělávání
v problematice finančních instrumentů a v rámci toho uvádí i odkaz na stránky společnosti GCI
Financial Ltd., které si ovšem může kdokoli otevřít i bez asistence této stránky. Za nesprávný
a nepodložený označil stěžovatel i názor žalovaného, že jeho zisk byl zahrnut v ceně tzv. manuálu
SCAFT. Zpochybnil i míru svého vlivu na obsah webových stránek, když podle něj je podstatné,
kdo stránky spravuje, a nikoli kdo je nebo byl držitelem doménových jmen.
Bankovní rada rozklad zamítla rozhodnutím ze dne 22. 2. 2007. Zde se neztotožnila
s tvrzením stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když vyjmenovala důkazy
shromážděné žalovaným a připomněla, že naopak stěžovatel nevyužil svého práva navrhovat jiné
důkazy. Za nepravdivá označila stěžovatelova tvrzení, že nepreferuje žádný obchodní systém
a je nezávislou obchodní firmou. Naopak veřejně doporučoval pouze obchodní systém
společnosti GCI Financial Ltd. a označoval se za jejího výhradního partnera pro ČR a střední
Evropu. Irelevantní pak bylo jeho tvrzení, že nebylo prokázáno, že by sám obchodoval
s devizovými hodnotami, neboť nic takového mu ani nebylo kladeno za vinu. Připomněla také
stěžovateli, že §3 odst. 6 devizového zákona nestanoví, že by nabízení obchodování
s devizovými službami muselo být provozováno podnikatelsky, podmínka podnikání je upravena
až v §9 odst. 1 téhož zákona. Ke vztahu stěžovatele k webovým stránkám Bankovní rada odlišila
správce webových stránek, jejich poskytovatele a vlastníka, přičemž rozhodující je osoba vlastníka
tedy majitele domény jako osoby odpovědné za obsah stránek. Z výpisu z registru
akreditovaného správce CZ.NIC, z. s. p. o., plynulo, kdy byl vlastníkem předmětných domén
stěžovatel. Zohledněno bylo i to, že ještě za červenec 2006 byla uhrazena faktura za správu těchto
stránek P. K.. Bankovní rada tudíž uzavřela, že stěžovateli nebylo prokazováno, že by sám
prováděl obchody s devizovými hodnotami nebo poskytoval peněžní služby, naopak mu bylo
prokazováno a prokázáno, že nabízel obchody s devizovými hodnotami, a tím porušil §3 odst. 6
devizového zákona. Nabízení obchodu s devizovými službami přitom nelze zužovat jen na
nabízení uzavření závazkového vztahu, ale je třeba ho vykládat v souladu s §1 písm. i)
devizového zákona. Takovým nabízením podle Bankovní rady bylo i to, že stěžovatel umístil
na své webové stránky odkaz na webové stránky společnosti GCI Financial Ltd., popisoval služby
jí nabízené, návštěvníky svých webových stránek a seminářů informoval, jak prostřednictvím
stránek této společnosti obchodovat a na základě spolupráce se společností GCI Financial Ltd.
nabízel svým klientům finanční bonusy.
Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
v níž v zásadě zopakoval argumenty použité již v rozkladu.
Městský soud tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 1. 8. 2008. V něm vyšel z §3 odst. 6
a §1 písm. i) devizového zákona. Námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu označil
městský soud za nekonkrétní a obecnou a tudíž nezpůsobilou konkrétního přezkumu a pouze
stěžovatele odkázal na výčet provedených důkazů vyvracející stěžovatelovo tvrzení,
že se rozhodnutí neopírá o jediný důkaz. Městský soud se ztotožnil s žalovaným v tom,
že prokázaný zisk či uskutečňování činnosti formou podnikání není podmínkou porušení
§3 odst. 6 devizového zákona. Devizová licence je vydávána sice pouze osobám, které jsou
podnikateli, obchodování bez licence je však zakázáno všem, tedy i nepodnikatelům. Stejně
tak není namístě aplikovat na porušení tohoto ustanovení definici zprostředkování obsaženou
v obchodním zákoníku, naopak správně postupoval žalovaný, když pojem zprostředkování
pro účely devizového zákona komplexně vysvětlil. Městský soud se pak ztotožnil i s tím, že takto
vyložený pojem zprostředkování stěžovatelova činnost naplnila, když bez příčiny, kterou bylo
navštívení webových stránek stěžovatele, by nedošlo k následku, kterým bylo uzavření
devizového obchodu proto, že se osoba dozvěděla o této možnosti právě z webových stránek
stěžovatele. K takové činnosti by ovšem stěžovatel opravdu potřeboval příslušné veřejnoprávní
povolení, které neměl. Na protiprávnosti jeho jednání nemůže nic změnit ani to, zda je vykonával
za úplatu, či nikoli. Nezpochybňuje ji ani stěžovatelovo popírání vlivu na obsah předmětných
webových stránek, které stěžovatel nevyvrací žádným konkrétním důkazem.
V.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžejní kasační námitka je opřena, stejně jako předtím v žalobě a v rozkladu, o tvrzení,
že se stěžovatel nemohl dopustit deliktu, za nějž byl postižen, neboť nevykonával
zprostředkování obchodu s devizovými hodnotami coby podnikatelskou činnost. I Nejvyšší
správní soud se ovšem může pouze připojit k tvrzení žalovaného, jeho Bankovní rady
i městského soudu, že stěžovatelův názor není v souladu s devizovým zákonem.
Tento názor totiž nerespektuje vnitřní logiku ustanovení §3 odst. 6 devizového zákona,
za jehož porušení mu pokuta byla uložena. Toto ustanovení zní: „Nabízet obchodování s devizovými
hodnotami nebo poskytování peněžních služeb nesmí osoba bez odpovídajícího rozsahu stanoveného v bankovní
nebo jednotné licenci nebo devizové licence nebo povolení vykonávat činnost podle zvláštního zákona.
Zprostředkování peněžních úhrad do zahraničí nebo přejímání úhrad ze zahraničí může jako podnikání provádět
pouze osoba, které byla udělena devizová licence k poskytování peněžních služeb.“ Z toho plyne, že k tomu,
aby bylo nabízení obchodování s devizovými hodnotami legální, musí mít osoba, která je chce
uskutečnit, jedno z těchto tří povolení: bankovní nebo jednotnou licenci, udělovanou podle části
druhé zákona č. 21/1992 Sb., o bankách; devizovou licenci, která se uděluje podle §3 odst. 1
devizového zákona „pro provádění obchodů s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžních služeb, je-li
tato činnost podnikáním … devizovému místu, které nevykonává činnost na základě bankovní nebo jednotné
licence“; nebo povolení vykonávat činnost podle zvláštního zákona, kterým je například povolení
k činnosti obchodníka s cennými papíry podle §6 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání
na kapitálovém trhu. Jak je zjevné z výčtu těchto povolení, jsou vydávána subjektům k jejich
podnikatelské činnosti, ať už se jedná o činnost bank, činnost devizového místa provozovanou
jako podnikání, či například činnost obchodníka s cennými papíry. Z toho ovšem nelze
dovozovat, že pokud osoba není podnikatelem, pak ji ustanovení §3 odst. 6 devizového zákona
normativně míjí a neukládá jí žádné povinnosti. Naopak, z tohoto ustanovení pouze plyne, jaká
konkrétní povolení musejí podnikatelé mít, aby tuto činnost mohli provozovat; z toho ovšem
nutně vyplývá, že jej poruší jak podnikatelé, tak i ne-podnikatelé, provozují-li ji bez příslušného
povolení.
Argumentaci stěžovatele zdejší soud neshledal logickou. Pokud by totiž byl přijat
stěžovatelův výklad, znamenalo by to, že by obchodování s devizovými hodnotami mohl
vykonávat buď podnikatel s některým z výše vyjmenovaných povolení, nebo jakýkoli
nepodnikatel, jinak řečeno, provozovali by ji jednak za účelem zisku ve smyslu §2 odst. 1
obchodního zákoníku podnikatelé s patřičnými povoleními a jednak skupiny „nezištných
nepodnikatelů“ bez jakékoliv ambice touto cestou dosáhnout zisku. Ti by však v konečném
důsledku nebyli nijak kontrolovatelní, ať už z hlediska své odbornosti a organizační způsobilosti
k této sofistikované činnosti, či z hlediska toho, zda nepoškozují své klienty jiným způsobem.
Mezi ně by se rád zařadil i stěžovatel. Přijetí takového výkladu by ovšem popřelo samotný smysl
devizového zákona, kterým je podrobit obchodování s devizovými hodnotami veřejnému
dohledu a vymezit subjekty, kterým bude povoleno, a to z důvodu možných škod,
které by mohlo způsobit neodborné a nekontrolovatelné obchodování s devizovými hodnotami.
Ani Nejvyšší správní soud proto tento výklad nezastává a uzavírá posouzení této kasační námitky
konstatováním, že pokud stěžovatel opravdu nabízel obchody s devizovými hodnotami a neměl
k tomu patřičné oprávnění, pak ustanovení §3 odst. 6 devizového zákona opravdu porušil.
Stěžovatel ovšem zpochybňuje v kasační stížnosti i toto tvrzení, když namítá, že l
obchodování s devizovými hodnotami vůbec nenabízel. K posouzení této otázky je třeba vyjít
z toho, že pokud předmětné ustanovení používá spojení „nabízet obchodování s devizovými
hodnotami“, je nutno je vyložit pohledem ustanovení §1 písm. i) téhož zákona. To jím rozumí
„poskytování služeb třetím osobám, jejichž předmětem je nákup nebo prodej devizových hodnot provedený
na vlastní nebo cizí účet, zprostředkování nebo jiné obstarání takového nákupu nebo prodeje, včetně přijímání
a předávání pokynů k jeho provedení nebo zajištění; za obchod s devizovými hodnotami se považuje i jejich směna;
splácení finančního úvěru v jiné měně, než v jaké byl poskytnut nebo přijat, není směnou devizových hodnot, pokud
smlouva má písemnou formu.“
Z těchto možností stěžovatel naplnil podle žalovaného a městského soudu možnost
zprostředkování nákupu či prodeje devizových hodnot. Stěžovatel sice během správního
i soudního řízení namítal, že jeho činnost nebyla zprostředkováním ve smyslu ustanovení
upravujících smlouvu o zprostředkování v obchodním zákoníku, žalovaný ovšem dostatečně
prokázal, že v devizovém zákoně má pojem „zprostředkování“ zvláštní význam, a městský soud
se s tímto vymezením ztotožnil. Stejně činí i soud zdejší. I podle něj byla stěžovatelova činnost
zprostředkováním ve smyslu devizového zákona. Jak již bylo zmíněno, jeho smyslem je regulovat,
kdo bude oprávněn nabízet v ČR nákup a prodej devizových hodnot a kontrolovat odbornost,
organizační způsobilost a další kvality těchto subjektů. Možnost této regulace již dnes jistě není
absolutní, neboť díky celosvětovému uvolnění nakládání s devizovými prostředky,
díky globalizaci světových trhů s těmito hodnotami a díky jejich řiditelnosti na dálku, typicky
prostřednictvím internetu, již žádný stát nemůže reálně aspirovat na to, aby měl dohled nad všemi
subjekty, jejichž prostřednictvím příslušníci tohoto státu nakládají se svými devizovými
prostředky. To jej však na druhé straně nezbavuje možnosti vykonávat dohled alespoň nad těmi
subjekty – rezidenty. Typicky se jedná o právnické osoby regulované vnitrostátním právem,
a které tyto služby buď samy poskytují, nebo které jejich poskytování zprostředkují, například
tím, že umožňují českým státním příslušníkům nacházet cesty k zahraničním subjektům, které
devizové hodnoty nakupují nebo prodávají.
Právě takové nabízení cest k zahraničnímu subjektu, konkrétně ke společnosti
GCI Financial Ltd., bylo i stěžovatelovou činností, a není rozhodné, zda bylo jeho činností hlavní
nebo vedlejší, nabízenou pouze jako bonus k jeho výukovým službám, či zda bylo vykonáváno
za prokazatelnou úplatu, či nikoli. Podstatné je, že právě on zprostředkovával kontakt mezi svými
českými klienty či návštěvníky svých webových stránek a zahraniční společností
GCI Financial Ltd. Její činnost již neprobíhala v režimu českého práva a nemohla být z povahy
věci kontrolována českými orgány veřejné moci, činnost stěžovatele však ano. Stěžovatel se sice
snaží zlehčovat míru tohoto navedení, když uvádí, že pouze uvedl na svých stránkách odkaz
na stránky společnosti GCI Financial Ltd., žalovaný však ve správním spise důkladně
zdokumentoval, že podoba tohoto odkazu a další výhody, které s ním stěžovatel ve vztahu
ke svým klientům spojoval, naplnily povahu „zprostředkování“ ve smyslu devizového zákona.
Je jistě pravdou, že navštívení stěžovatelových webových stránek nebylo nutnou podmínkou
k tomu, aby se kdokoliv z ČR dostal na stránky společnosti GCI Financial Ltd., na stranu druhou
však nelze přehlédnout, že pokud si chtěli jeho klienti vyzkoušet obchodování na devizovém
trhu, byla jim - dosti návodně, jak plyne ze správního spisu - nabídnuta právě tato cesta a i za toto
nabídnutí, k němuž neměl oprávnění, a za to nese stěžovatel odpovědnost.
Stěžovateli se přitom nepodařilo nijak prokázat, že by opravdu nenesl odpovědnost
za obsah předmětných webových stránek. Naopak, to, že převedl své držitelství předmětné
domény na společnost registrovanou na Seychellských ostrovech, pouze naznačuje jeho snahu
právně se od těchto stránek distancovat a znemožnit či alespoň zkomplikovat dohledání toho,
zda se distancoval i od kontroly nad jejich obsahem. Pohledem všech důkazů shromážděných
ve správním spise však i zdejší soud přisvědčuje žalovanému, že tuto kontrolu ve sledovaném
období, za něž byl pokutován, stěžovatel měl.
Nejvyšší správní soud rozhodně nepřehlíží realitu současného globalizovaného světa
ani plnou svobodu českých státních příslušníků obchodovat s devizovými prostředky v cizině.
Pokud se však zákonodárce tvořící devizový zákon rozhodl i za těchto podmínek vykonávat
dohled alespoň nad těmi subjekty, které nabízejí či zprostředkovávají tyto obchody a spadají pod
jeho jurisdikci, nelze shledat žádnou protizákonnost v tom, když formou vyžadování povolení
tento dohled vykonává jak nad těmi subjekty, které tyto obchody přímo realizují, tak nad těmi,
které zprostředkovávávají kontakt s těmi subjekty, které pod jurisdikcí českého státu nejsou.
Tuto roli plnil v nyní posuzovaném případě stěžovatel, jak se žalovanému podařilo dostatečně
prokázat. Pokuta za porušení §3 odst. 6 devizového zákona mu tudíž byla i podle názoru
zdejšího soudu uložena právem.
Nelze tudíž shledat, že by městský soud nesprávně posoudil ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. právní otázku vymezení jednání, které je zprostředkováním obchodu
s devizovými hodnotami, ani že by v řízení před správním orgánem byly zjištěny vady ve smyslu
písmene b) téhož ustanovení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu