ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.157.2006:77
sp. zn. 2 Afs 157/2006 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
Vodohospodářské stavby, s. r. o., se sídlem v Plzni, Libušínská 84, (dříve JUDr. Karel Uhlíř,
správce konkursní podstaty úpadce Vodohospodářské stavby, s. r. o.), proti žalovanému:
Finanční úřad v Plzni, se sídlem v Plzni, nám. Českých bratří 8, proti rozhodnutí žalovaného,
ze dne 14. 12. 2005, č. j. 292415/05/138511/1684, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2006, č. j. 57 Ca 97/2005 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
1279,25 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Buršíka, do 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zrušena jeho rozhodnutí ze dne
14. 12. 2005, č. j. 292415/05/138511/1684 a ze dne 14. 11. 2005, č. j. 281652/05/138511/1684,
a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Prvně uvedeným rozhodnutím žalovaný podle §53 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále též „daňový řád“) zamítl žalobcovu reklamaci
proti rozhodnutí o přeplatku ze dne 14. 11. 2005, č. j. 281652/05/138511/1684 (druhé uvedené
rozhodnutí) vydaném podle §64 odst. 2 daňového řádu. Tento přeplatek na dani z přidané
hodnoty byl převeden v částce 48 301 Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmů právnických
osob.
Krajský soud stěžovatelova rozhodnutí zrušil s tím, že podle §14 odst. 1 písm. i) zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, není možné započtení na majetek patřící do podstaty.
Nepřípustnost započtení se přitom vztahuje i na veřejnoprávní pohledávky, mezi které patří
i daňové nedoplatky. Uvedené ustanovení tak vytváří překážku v postupu správce daně podle
§64 odst. 2 daňového řádu. K tomu krajský soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu
(mj. na nálezy ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I ÚS 544/02, ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04,
a ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. III. ÚS 24/05). Ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb.
(dále též „zákon č. 235/2004 Sb.“), pak podle krajského soudu na uvedený závěr nemá žádný vliv
(pozn. soudu: uvedené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno
v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona o dani z přidané hodnoty
novelizovány rovněž insolvenční zákon, daňový řád a některé další zákony).
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnost a jejím doplnění uplatňuje důvody podle §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Domnívá se,
že Ústavní soud posuzoval případy odlišné, neboť v jeho případě bylo postupováno podle §105
zákona č. 235/2004 Sb. podle něhož se po prohlášení konkursu plátci vrátí vyměřený nadměrný
odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.
Toto ustanovení je jednoznačné a stěžovatel byl povinen se jím řídit. Podle stěžovatele navíc
neměl žalobce vůči němu žádnou pohledávku, jelikož stěžovatel nebyl povinen nadměrný
odpočet daně žalobci vrátit. K žádnému započtení tak dojít nemohlo, neboť pohledávku měl
pouze stěžovatel vůči žalobci. Domnívá se také, že z pozice vrchnostenského orgánu má právo
na výhodnější postavení, než běžný konkursní věřitel. Navrhuje proto rozsudek krajského soudu
zrušit.
Žalobce ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí
a přiznání náhrady nákladů řízení. Plně se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu, který
je v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Zdůrazňuje také, že v rámci konkursního řízení musí
mít všichni účastníci rovné postavení.
Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil, neboť Ústavnímu soudu byl
předložen návrh na vyslovení protiústavnosti mj. §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., který
byl v dané věci aplikován. Usnesením ze dne 6. 1. 2009 rozhodl zdejší soud o pokračování
v tomto řízení, protože dne 9. 12. 2008 vydal Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), v němž protiústavnost citovaného ustanovení shledal.
V mezidobí došlo ke zrušení konkursu na majetek úpadce Vodohospodářské
stavby s. r. o. po splnění rozvrhového usnesení (usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne
11. 2. 2008, č. j. 29 K 30/2004 - 301, které nabylo právní moci dne 12. 3. 2008) a v řízení je proto
jako s žalobcem nadále jednáno s bývalým úpadcem Vodohospodářské stavby s. r. o., který
je procesním nástupcem správce konkursní podstaty JUDr. Karla Uhlíře, se sídlem Plzeň,
Husova 722/13, který žalobu v dané věci podal.
Do pozice žalobce v řízení o kasační stížnosti nastupuje ze zákona úpadce, aniž by o tom
bylo potřeba ve smyslu §107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, §64 s. ř. s.,
samostatně rozhodovat. Po zrušení konkursu totiž nemůže pokračovat v řízení sám správce
konkursní podstaty, například jako fyzická osoba, jak bylo jednoznačně vyloučeno v nálezu
Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 199/04 (Sb. nál. a usn. ÚS, svazek 35, č. 195,
str. 561), kde bylo ve vztahu k jiným povinnostem, jež nemohou po skončení konkursu přecházet
na bývalého správce konkursní podstaty, konstatováno: „Správce konkursní podstaty nelze automaticky
ztotožňovat s fyzickou osobou tuto funkci vykonávající a dovozovat, že se po zproštění této funkce stává v případě
exekučního řízení právním nástupcem správce konkursní podstaty. Pro záměnu či právní nástupnictví povinné
osoby v právním postavení veřejnoprávního orgánu s fyzickou osobou, která má v době vedení exekuce jiné právní
postavení, není v zákoně opora.“
Procesní nástupnictví v řízení o správní žalobě po zrušení konkursu tak automaticky
svědčí úpadci. Tento postup je ostatně pro případ zrušení konkursu prosazován i odbornou
literaturou, když autoritativní komentář k občanskému soudnímu řádu říká: „Dojde-li ke zrušení
konkursu ještě před skončením řízení, obnovuje se postavení úpadce jako účastníka řízení; ani o tom
se samostatně nerozhoduje.“ (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád – Komentář,
C. H. Beck, Praha 2006, str. 487). Popsaný právní názor – byť ve vztahu k úpadci, jakožto fyzické
osobě, ostatně Nejvyšší správní soud zaujal již ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2008,
sp. zn. 2 Afs 119/2007.
Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že úpadce - společnost s ručením omezeným
byl právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu po splnění rozvrhové usnesení zrušen [§68
odst. 3 písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník], neboť až do dne výmazu úpadce
z obchodního rejstříku má tento způsobilost mít práva a povinnosti a být tedy účastníkem řízení
(§19 o. s. ř., §62 odst. 1 obchodního zákoníku). Až výmazem z obchodního rejstříku dochází
k zániku úpadce (§68 odst. 1 obchodního zákoníku) a tedy ke ztrátě způsobilosti být účastníkem
řízení (k tomu viz výše citovaný komentář k občanskému soudnímu řádu str. 69).
Nejvyšší správní soud dále posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“). Takovou
otázkou je, zda stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci nevrátil daňový
přeplatek a naopak postupoval podle §64 odst. 2 daňového řádu a §105 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb.
Při posuzování této otázky vycházel Nejvyšší správní soud z výše citovaného nálezu
Ústavního soudu, kterým byla vyslovena protiústavnost §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., tedy právě toho ustanovení, které stěžovatel aplikoval. Ve výše zmíněném
nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 48/06) Ústavní soud poukázal na čl. 11 Listiny základních práv a svobod,
který zakotvuje právo každého vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má
stejný zákonný obsah a ochranu, a zdůraznil, že z uvedeného ustanovení nelze žádnou
interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. Podle Ústavního soudu však
použitím §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb. nutně k takovému neodůvodněnému
zvýhodnění státu dochází a „předmětné ustanovení tak de facto státu, reprezentovanému v daňových věcech
správcem daně, přiznávalo privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace
napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce zákonem č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila,
neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle ustanovení §20 ZKV u něj nedochází k žádné
výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u ostatních konkursních věřitelů“. Ústavní soud přitom odkázal
na svoji argumentaci obsaženou v předchozích nálezech týkajících se nepřípustnosti započtení
pohledávky při souběhu daňového a konkursního řízení (např. nález sp. zn. III. ÚS 648/04,
in Sbírka rozhodnutí, svazek 38, nález č. 145, str. 135). Ústavní soud dále zdůraznil přednost
ústavně konformní interpretace právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení před jeho
zrušením. V daném případě však napadené ustanovení §105 odst. 1 věta třetí zákona
č. 235/2004 Sb. představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní
interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této
úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem. Ústavní soud proto vyslovil, že „ustanovení §105
odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 296/2007 Sb., a to text »Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení
konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu.«, bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Dále upozornil
na to, že „s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny
promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat“.
Zmíněný nález tak dává odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti,
neboť zapovídá použití §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., jakožto ustanovení
protiústavního, a k nepřípustnosti započtení jak soukromoprávních, tak veřejnoprávních
pohledávek při souběhu daňového a konkursního řízení odkazuje výslovně na nález Ústavního
soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z něhož krajský soud v napadeném rozsudku
také vycházel. Stěžovatelova domněnka, že se v daném případě o započtení nejednalo je přitom
lichá, neboť daná situace je právně shodná se situací posuzovanou Ústavním soudem. Krajský
soud tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud dospěl k závěru, že §14 odst. 1 písm. i)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zakotvoval nepřípustnost započtení na majetek
patřící do konkursní podstaty, a to ve vztahu k soukromoprávním i veřejnoprávním
pohledávkám, a vytvářel tak překážku v postupu správce daně podle §59 odst. 3 písm. e), §40
odst. 11 a §6 4 odst. 2 daňového řádu, podle kterých lze použít daňový přeplatek na úhradu
daňového nedoplatku u jiné daně [pozn. soudu: s účinností ode dne 1. 1. 2008 byl zákon
č. 328/1991 Sb. zrušen, a to zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon)]. Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelova
rozhodnutí zrušil. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl
zjištěn.
Vzhledem ke všemu uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 3 s. ř. s. Stěžovatel
(žalovaný) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ze zákona. Naopak žalobce měl plný úspěch, a proto mu soud podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s.
přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil vůči žalovanému.
Výše nákladů řízení je tvořena náhradou nákladů zastoupení původního žalobce, který byl
zastoupen advokátem Mgr. Petrem Buršíkem se sídlem Plzeň, Husova 13, za jeden úkon právní
služby, a to za vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 31. 7. 2006, ve výši 1 x 1000 Kč [§7, §9
odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění
účinném do 31. 8. 2006] a náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky),
tedy 1075 Kč. Vyjádření totiž bylo podáno ještě před novelou advokátního tarifu provedenou
vyhláškou č. 276/2006 Sb. Vzhledem k tomu, že je advokát plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně
vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
činí 204,25 Kč. Stěžovatel je tedy povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta Mgr. Petra Buršíka
se sídlem Plzeň, Husova 13, náhradu nákladů řízení v celkové výši 1279,25 Kč. Ke splnění
povinnosti mu byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu