ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.16.2008:46
sp. zn. 2 Afs 16/2008 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
Městské služby Ústí nad Labem, příspěvková organizace, se sídlem Ústí nad Labem,
Panská 1700/23, zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem Ústí
nad Labem, Masarykova 43, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem,
se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2007, č. j. 15 Ca 144/2006 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 4. 2006, č. j. 7314/06-1300, bylo podle ustanovení
§50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), ve vazbě na ustanovení §72 odst. 1, 5 a §61 písm. d) zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o DPH“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem
(dále jen „správce daně“) ze dne 28. 7. 2005, č. j. 148125/05/214913/6002, kterým byla žalobci
vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2005 ve výši 166 434 Kč,
a to po provedeném vytýkacím řízení podle ustanovení §43 daňového řádu.
Rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správce daně, napadl
žalobce u krajského soudu žalobou, kterou se domáhal jejich zrušení. Shora uvedeným
rozsudkem bylo žalobě vyhověno a jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí správce daně
bylo zrušeno, a to podle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které
mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku shledal, že došlo k porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, neboť správce daně neumožnil žalobci vyjádřit se v přiměřené
lhůtě k protokolu o ústním jednání ze dne 21. 7. 2005. Námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí naopak neshledal krajský soud za důvodnou. Ve vztahu k hmotně-
právním námitkám žalobce krajský soud konstatoval, že se v zásadě ztotožňuje s názorem
žalovaného. Výklad žalobce, který z dikce ustanovení §23 odst. 1 písm. b) zákona
č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů
(„…zřizovat příspěvkové organizace jako právnické osoby, které zpravidla ve své činnosti nevytvářejí zisk“)
dovozuje, že je obec oprávněna rozhodnout, zda bude příspěvková organizace založena
za účelem dosahování zisku, nebo zda bude založena jako organizace, která ve své činnosti zisku
nedosahuje, není správný. Krajský soud je přesvědčen, že žalobce vykonává jak ekonomické
činnosti ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o DPH, tak i činnosti, které za ekonomické
považovat nelze, např. dopravní značení – světelná signalizace, instalace a údržba veřejného
osvětlení, provozování pohřebiště apod. Přisvědčil proto aplikaci ustanovení §61 písm. d) zákona
o DPH, týkajícího se určení plnění osvobozeného od daně bez nároku na odpočet daně,
na posuzovaný případ, a to na základě provedeného výkladu. Ohledně námitky proti neuznání
dobropisů vystavených žalobcem krajský soud uvedl, že pro vystavení dobropisů nebyly dány
podmínky podle ustanovení §42 odst. 1 písm. a), b) zákona o DPH. Ve vztahu k námitce
žalobce, že v daném případě tak došlo ke dvojímu odvedení daně z přidané hodnoty z jednoho
a téhož plnění, krajský soud konstatoval, že v případě daně z přidané hodnoty nemůže dojít
k poškození daňového subjektu „dvojím zdaněním“ téhož plnění, pokud má daňový subjekt
nárok na odpočet, neboť si takto odvedenou částku může jako odpočet uplatnit.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností opírající se o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že ačkoliv krajský
soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení, vypořádal se současně se všemi ostatními
námitkami stěžovatele, které shledal nedůvodnými. Krajský soud tedy věc po právní stránce
hodnotil a ztotožnil se ve svých závěrech týkajících se hmotného práva se žalovaným. Tento
postup nicméně stěžovatel považuje za nesrozumitelný, neobvyklý a rozporuplný, neboť pokud
by správní řízení nebylo zatíženo vytčenou vadou, není vyloučeno, že by věc byla právně
posouzena zcela jinak. Stěžovateli za těchto okolností není zřejmé, proč tedy krajský soud vyslovil
nedůvodnost všech jeho hmotně právních námitek. Odůvodnění rozsudku, týkající se výkonu
ekonomických činností stěžovatelem, navíc považuje stěžovatel za nesprávné a nesrozumitelné.
Nesouhlasí ani s názorem krajského soudu ve věci výkladu ustanovení §16 písm. d) zákona
o DPH. Obdobně ve vztahu k odmítnutí akceptace dobropisů žalovaným i krajským soudem
stěžovatel uvádí, že k uplatnění nároku na odpočet nedošlo, a proto byl stěžovatel poškozen
z důvodu dvojího zdanění.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s obsahem
a závěry rozsudku krajského soudu a navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci, byla kasační stížnost podána účastníkem,
který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný, zabýval se nejprve Nejvyšší správní
soud tím, zda jde vůbec o kasační stížnost přípustnou. Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. totiž
stanoví, že kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí
soudu je nepřípustná.
Zde je především nutno konstatovat, že zákon explicitně nevylučuje, aby byla kasační
stížnost podána i účastníkem, jehož návrhu bylo krajským soudem v meritu vyhověno. Podle
ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je nicméně nepřípustné, aby kasační stížnost směřovala jen proti
výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu.
Ze samotné povahy kasační stížnosti, která je mimořádným opravným prostředkem
(vystavěným na principu subsidiarity) totiž plyne, že je přípustná pouze tehdy, pokud stěžovatel
již nemá žádnou jinou reálnou procesní dispozici k ochraně svých práv. Tato podmínka však
nemůže být naplněna tehdy, pokud krajský soud podané žalobě vyhověl, správní rozhodnutí
v obou stupních zrušil a stěžovatel v důsledku tohoto rozhodnutí bude moci svá práva řádně
uplatňovat v průběhu správního (příp. následně i soudního) řízení. Je nutno připomenout,
že právo účinně využít tohoto mimořádného opravného prostředku přísluší tomu, komu byla
vadným rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá kvalifikovaná újma. Podstatné
je přitom porovnání výsledku řízení před krajským soudem s obsahem žaloby, nikoli subjektivní
přesvědčení účastníků řízení o tom, že by jim např. jiná úvaha soudu mohla zajistit výhodnější
pozici v dalším průběhu znovu obnoveného správního řízení.
Vyloučil-li zákonodárce z kasačního přezkumu případy některých rozhodnutí, s nimiž
lze nepochybně zásah do sféry subjektivních práv jejich adresátů spojovat (např. již výše
zmiňované rozhodnutí, kterým bylo účastníkovi uloženo nahradit náklady řízení), musí být,
z logiky věci, z tohoto přezkumu tím spíše vyloučeny případy, kdy by i případný úspěch v řízení
o kasační stížnosti nemohl vést ke změně v právním postavení stěžovatele. Zcela jasně se v tomto
směru vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 483/03
(dostupné na http://nalus.usoud.cz) kdy, v souvislosti s kasační stížností podanou jen proti
důvodům rozhodnutí krajského soudu, konstatoval, že „v situaci, kdy obecný soud zcela vyhověl
žalobnímu petitu stěžovatelky, nemohl tento svým rozhodnutím zasáhnout do jejich základních práv a svobod,
neboť jí přiznal jen to, čeho se sama před obecným soudem domáhala“.
V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 – 70 (dostupný z www.nssoud.cz), z něhož se podává,
že „za nepřípustnou kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. je nutno považovat všechny případy,
kdy by i případný úspěch stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem nemohl vést v konečném důsledku
ke změně v jeho právním postavení. Nepřípustnou je tedy především kasační stížnost, která nenapadá správnost
výroku rozhodnutí krajského soudu, bez ohledu na to, zda brojí jen proti jeho důvodům nebo namítá-li existenci
jiných kasačních důvodů, podřaditelných pod případy uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s.“
V dané věci krajský soud podané žalobě zcela vyhověl a napadené správní rozhodnutí
i správní rozhodnutí prvého stupně zrušil (byť jen pro jeden z důvodů uvedených v žalobě) a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Jak vyplývá z obsahu kasační stížnosti, stěžovatel nenamítá
nesprávnost výroku rozhodnutí krajského soudu; je zjevné, že se obsahově jedná jen o nesouhlas
s právním hodnocením věci krajským soudem. Jelikož tyto rozporované „důvody rozhodnutí“
nenacházejí v kasační stížnosti vyústění ve smyslu tvrzené nezákonnosti výroku napadeného
rozsudku, jde o kasační stížnost nepřípustnou ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl podle ustanovení §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., neboť se jedná o návrh nepřípustný.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu