ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.182.2006:49
sp. zn. 2 Afs 182/2006 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. Ondřej
Komeda, bytem T. G. Masaryka 819, Nový Bor, správce konkurzní podstaty úpadce
Stavební podnik Ralsko a. s., se sídlem Dubická 970, Česká Lípa, proti žalovanému: Finanční
úřad v České Lípě, se sídlem Pátova 2892, Česká Lípa, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 8. 2006,
č. j. 59 Ca 79/2006 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jímž byla pro nezákonnost
zrušena jeho rozhodnutí ze dne 5. 6. 2006, č. j. 44483/06/172910/5824, a ze dne 16. 5. 2006,
č. j. 40159/06/172910/5824.
Stěžovatel citovaným rozhodnutím ze dne 5. 6. 2006 zamítl reklamaci žalobce proti
rozhodnutí o přeplatku ze dne 16. 5. 2006, kterým stěžovatel rozhodl z úřední povinnosti
o převedení žalobcova přeplatku na dani z přidané hodnoty na nedoplatek na dani z příjmů
právnických osob. Svůj postup odůvodnil ustanovením §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. (pozn. soudu:
uvedené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti s přijetím
zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona o dani z přidané hodnoty novelizovány rovněž
insolvenční zákon, daňový řád a některé další zákony).
Krajský soud zrušení rozhodnutí odůvodnil tím, že podle ustanovení §14 odst. 1 písm. i)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, není možné započtení na majetek patřící
do podstaty, a to jak pohledávek soukromoprávních, tak veřejnoprávních. Uvedené ustanovení
tedy vytváří překážku v postupu správce daně podle §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "daňový řád"). K tomu krajský soud poukázal mj. na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 648/04 a I. ÚS 544/02, z nichž vycházel. Ustanovení §105 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pak podle krajského soudu na uvedený závěr nemá
žádný vliv, tj. nelze z něj dovodit zvýšenou ochranu práv státu coby vlastníka.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody plynoucí z ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Domnívá se,
že Ústavní soud posuzoval případy odlišné, neboť v jeho případě bylo postupováno podle §105
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož se po prohlášení konkursu plátci
vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu. Toto ustanovení je jednoznačné a stěžovatel byl povinen se jím řídit.
Navrhuje proto napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil, neboť Ústavnímu soudu byl
předložen návrh na vyslovení protiústavnosti mj. §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb.,
který byl v dané věci aplikován. Usnesením ze dne 7. 1. 2009 rozhodl zdejší soud o pokračování
v tomto řízení, protože dne 9. 12. 2008 vydal Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), v němž protiústavnost citovaného ustanovení shledal.
Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V kasačních stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“). Takovou
otázkou je, zda stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci nevrátil daňový
přeplatek a naopak jej započetl podle §64 odst. 2 daňového řádu a §105 odst. 1 zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Při posuzování otázky, zda stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, pokud započetl
žalobcův daňový nedoplatek podle ustanovení §64 odst. 2 daňového řádu a §105 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, vycházel Nejvyšší správní soud z výše citovaného
nálezu Ústavního soudu, kterým byla vyslovena protiústavnost §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., tedy právě toho ustanovení, podle něhož stěžovatel při započtení postupoval.
Ve zmíněném nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 48/06) Ústavní soud poukázal na čl. 11 Listiny základních
práv a svobod, který zakotvuje právo každého vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech
vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, a zdůraznil, že z uvedeného ustanovení nelze
žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. Podle Ústavního soudu
však aplikací §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb. nutně k takovému neodůvodněnému
zvýhodnění státu dochází a „předmětné ustanovení tak de facto státu, reprezentovanému v daňových věcech
správcem daně, přiznávalo privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace
napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce zákonem č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila,
neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle ustanovení §20 ZKV u něj nedochází k žádné
výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u ostatních konkursních věřitelů“. Ústavní soud přitom odkázal
na svoji argumentaci obsaženou v předchozích nálezech týkajících se nepřípustnosti započtení
pohledávky při souběhu daňového a konkursního řízení (např. nález sp. zn. III. ÚS 648/04,
in Sbírka rozhodnutí, svazek 38, nález č. 145, str. 135). Ústavní soud dále zdůraznil přednost
ústavně konformní interpretace právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení před jeho
zrušením. V daném případě však napadené ustanovení §105 odst. 1 věta třetí zákona
č. 235/2004 Sb. představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní
interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této
úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem. Ústavní soud proto vyslovil, že „ustanovení
§105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 296/2007 Sb., a to text »Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení
konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu.«, bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Dále upozornil
na to, že „s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny
promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat“.
Zmíněný nález tak dává odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti,
neboť zapovídá použití ustanovení §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb.,
jakožto ustanovení protiústavního, a k nepřípustnosti započtení jak soukromoprávních,
tak veřejnoprávních pohledávek při souběhu daňového a konkursního řízení odkazuje výslovně
na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z něhož krajský soud
v napadeném rozsudku výslovně vycházel. Je tedy v souladu se zákonem závěr krajského soudu
o tom, že ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
zakotvovalo nepřípustnost započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, a to ve vztahu
k soukromoprávním i veřejnoprávním pohledávkám, a vytvářelo tak překážku v postupu správce
daně podle §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu, podle kterých
lze použít daňový přeplatek na úhradu daňového nedoplatku u jiné daně [pozn. soudu:
s účinností ode dne 1. 1. 2008 byl zákon č. 328/1991 Sb. zrušen, a to zákonem č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].
Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelova rozhodnutí
zrušil. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl zjištěn.
Vzhledem ke všemu uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Naopak žalobce byl ve věci úspěšný, avšak žádné náklady mu nevznikly,
resp. je neuplatnil. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu