ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.188.2006:62
sp. zn. 2 Afs 188/2006 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
KOPPA, v. o. s., správce konkurzní podstaty úpadce Textilana, a. s., se sídlem Jablonecká 29,
Liberec, zastoupeného Mgr. Martinem Pintou, advokátem se sídlem ul. 28. října 1392, Turnov,
proti žalovanému: Finanční úřad v Liberci, se sídlem Tř. 1. máje 97, Liberec, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec ze dne
17. 8. 2006, č. j. 59 Ca 7/2006 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Martina Pinty
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 5712 Kč.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný Finanční úřad v Liberci (dále též
„stěžovatel“) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jímž byla
pro nezákonnost zrušena jeho rozhodnutí ze dne 29. 11. 2005, č. j. 206844/05/192913/5300,
a ze dne 10. 11. 2005, č. j. 196688/05/192913/5300, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Prvně označeným rozhodnutím stěžovatel zamítl reklamaci žalobce proti citovanému rozhodnutí
ze dne 10. 11. 2005 o převedení přeplatku vykázaného na dani z přidané hodnoty za zdaňovací
období měsíce září 2005 ve výši 3731 Kč na úhradu předkonkurzního nedoplatku na dani
z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti. Svůj postup odůvodnil žalovaný ustanovením §105
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož
se prohlášením konkurzu daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkurzu se plátci vrátí
vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkurzu. (pozn. soudu: uvedené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností
od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona
o dani z přidané hodnoty novelizovány rovněž insolvenční zákon, daňový řád a některé další
zákony).
Krajský soud zrušení citovaných rozhodnutí odůvodnil tím, že podle ustanovení §14
odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, není možné započtení
na majetek patřící do podstaty, a to jak pohledávek soukromoprávních, tak veřejnoprávních.
Uvedené ustanovení tedy vytváří překážku v postupu správce daně podle §59 odst. 3 písm. e),
§40 odst. 11 a §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "daňový řád"). K tomu krajský soud poukázal mj. na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 648/04 a I. ÚS 544/02, z nichž vycházel. Ustanovení §105 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pak podle krajského soudu na uvedený závěr nemá
žádný vliv, tj. nelze z něj dovodit zvýšenou ochranu práv státu coby vlastníka.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody plynoucí z ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Domnívá se,
že Ústavní soud posuzoval případy za situace odlišné zákonné úpravy, neboť v jeho případě bylo
postupováno podle §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož
se po prohlášení konkursu plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové
nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu. Toto ustanovení je jednoznačné
a stěžovatel byl povinen se jím řídit.
Navrhuje proto napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti právní názor stěžovatele odmítá, neboť ve svých
důsledcích vede k porušení ústavně zaručeného vlastnického práva. Odkazuje na ustálenou
judikaturu Ústavního soudu, podle níž je skryté započtení protiústavní.
Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil, neboť Ústavnímu soudu byl
předložen návrh na vyslovení protiústavnosti mj. §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb.,
který byl v dané věci aplikován. Usnesením ze dne 7. 1. 2009 rozhodl zdejší soud o pokračování
v tomto řízení, protože dne 9. 12. 2008 vydal Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), v němž protiústavnost citovaného ustanovení shledal.
Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V kasačních stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení“). Takovou otázkou je, zda stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci
nevrátil daňový přeplatek a naopak jej započetl podle §64 odst. 2 daňového řádu a §105 odst. 1
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Při posuzování otázky, zda stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, pokud započetl
žalobcův daňový nedoplatek podle ustanovení §64 odst. 2 daňového řádu a §105 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, vycházel Nejvyšší správní soud z výše citovaného
nálezu Ústavního soudu, kterým byla vyslovena protiústavnost §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., tedy právě toho ustanovení, podle něhož stěžovatel při započtení postupoval.
Ve zmíněném nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 48/06) Ústavní soud poukázal na čl. 11 Listiny základních
práv a svobod, který zakotvuje právo každého vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech
vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, a zdůraznil, že z uvedeného ustanovení nelze
žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. Podle Ústavního soudu
však aplikací §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb. nutně k takovému neodůvodněnému
zvýhodnění státu dochází a „předmětné ustanovení tak de facto státu, reprezentovanému v daňových věcech
správcem daně, přiznávalo privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace
napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce zákonem č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila,
neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle ustanovení §20 ZKV u něj nedochází k žádné
výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u ostatních konkursních věřitelů“. Ústavní soud přitom odkázal
na svoji argumentaci obsaženou v předchozích nálezech týkajících se nepřípustnosti započtení
pohledávky při souběhu daňového a konkursního řízení (např. nález sp. zn. III. ÚS 648/04,
in Sbírka rozhodnutí, svazek 38, nález č. 145, str. 135). Ústavní soud dále zdůraznil přednost
ústavně konformní interpretace právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení
před jeho zrušením. V daném případě však napadené ustanovení §105 odst. 1 věta třetí zákona
č. 235/2004 Sb. představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní
interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této
úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem. Ústavní soud proto vyslovil, že „ustanovení
§105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 296/2007 Sb., a to text »Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení
konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu.«, bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Dále upozornil
na to, že „s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny
promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat“.
Zmíněný nález tak dává odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti,
neboť zapovídá použití ustanovení §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., jakožto
ustanovení protiústavního, a k nepřípustnosti započtení jak soukromoprávních,
tak veřejnoprávních pohledávek při souběhu daňového a konkursního řízení odkazuje výslovně
na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z něhož krajský soud
v napadeném rozsudku výslovně vycházel. Je tedy v souladu se zákonem závěr krajského soudu
o tom, že ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
zakotvovalo nepřípustnost započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, a to ve vztahu
k soukromoprávním i veřejnoprávním pohledávkám, a vytvářelo tak překážku v postupu správce
daně podle §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu, podle kterých
lze použít daňový přeplatek na úhradu daňového nedoplatku u jiné daně [pozn. soudu:
s účinností ode dne 1. 1. 2008 byl zákon č. 328/1991 Sb. zrušen, a to zákonem č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].
Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelova rozhodnutí
zrušil. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl zjištěn.
Vzhledem ke všemu uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobce - firma KOPPA, v. o. s. ve věci úspěch měla a má proto právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před kasačním soudem. Nejvyšší správní soud
proto žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5712 Kč, kterou představují náklady
zastoupení advokátem [dva úkony právní služby po 2100 Kč za jeden úkon podle ustanovení
§7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (převzetí
a příprava zastoupení, vyjádření ke kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a/
a d/ citované vyhlášky], dva režijní paušály po 300 Kč za jeden paušál podle ustanovení
§13 odst. 3 uvedené vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 912 Kč [§37 odst. 1
a §47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu