ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.25.2009:63
sp. zn. 2 As 25/2009 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) K. Č., b) F.
H., a c) J. U., všichni zastoupeni JUDr. Přemyslem Krausem, advokátem se sídlem Revoluční 1,
Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2008,
č. j. 30 Ca 188/2006 - 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2008, č. j. 30 Ca 188/2006 – 31,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou brojí proti
shora označenému rozsudku krajského soudu, jímž bylo pro vady řízení zrušeno rozhodnutí
stěžovatele ze dne 26. 7. 2006, č. j. KUJI 55846/2006. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl
odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí stavebního odboru Městského úřadu Žďár nad Sázavou
(dále jen „stavební úřad“) ze dne 19. 4. 2006, č. j. SÚ/267/05/Ka-StPo, jímž byla povolena
stavba „Přístavba administrativní a montážně výrobní budovy a stavební úpravy stávající
budovy atx – technická kancelář pro komplexní automatizaci, s. r. o., Nová 486/32, Žďár
nad Sázavou…“ (dále jen „stavba“).
[2] Krajský soud napadený rozsudek vydal v této věci již podruhé, a sice po rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 As 18/2007, který původní rozsudek
krajského soudu zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud se měl v novém rozhodnutí dostačujícím a přesvědčivým
způsobem vypořádat se všemi uplatněnými žalobními námitkami a také s navrženými důkazy.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tzn. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že porušil
ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v rozhodném
znění (dále jen „správní řád“), v důsledku čehož mělo (s výjimkou žalobce K. Č.) dojít
ke zkrácení práv žalobců. Z obsahu kasační stížnosti rovněž vyplývá, že stěžovatel namítá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která spočívá
v nedostatku důvodů rozhodnutí (viz bod 6 a 7).
[4] Podle ustanovení §33 odst. 2 správního řádu je správní orgán povinen dát účastníkům
řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu
zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Tato povinnost byla podle stěžovatele splněna,
a proto nemohlo dojít k reálnému zásahu do procesních práv žalobců. Na předmětnou stavbu
bylo vydáno dne 30. 9. 2005, pod č. j. SÚ/267/05/Ka-StPo, stavební povolení, jež bylo
k odvolání účastníků řízení pro zjištěné vady rozhodnutím stěžovatele ze dne 23. 1. 2006 zrušeno
a věc byla stavebnímu úřadu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V rámci nového
projednání stavební úřad po odstranění zjištěných nedostatků vydal formou veřejné vyhlášky dne
21. 3. 2006 opatření, formulované jako „vyrozumění o pokračování řízení“, jímž zároveň poskytl
všem účastníkům možnost vyjádřit se k doplněným podkladům, a sice ve lhůtě do 5. 4. 2006.
Tato vyhláška byla vyvěšena na úřední desce stavebního úřadu dne 21. 3. 2006 a sejmuta dne
6. 4. 2006. Na úřední desce visela nepřetržitě 17 dnů, zákonná 15 denní lhůta (§26 odst. 2
správního řádu) tedy byla dodržena. Stěžovatel má za to, že veřejná vyhláška byla doručena dnem
4. 4. 2006, neboť právní úprava (správní řád) v tomto směru nestanovila žádná bližší pravidla,
a proto je třeba za první den lhůty považovat den vyvěšení veřejné vyhlášky, nikoli až den
po tomto dnu následující.
[5] Stěžovatel považuje lhůtu k vyjádření uvedenou ve „vyrozumění o pokračování řízení“
(do 5. 4. 2006) za lhůtu pořádkovou, jejíž uplynutí nijak nebránilo tomu, aby žalobce v případě
skutečného zájmu využil svého oprávnění kdykoliv, tzn. jak v průběhu vyvěšení písemnosti
na úřední desce tak i následně. Tuto lhůtu nepovažuje stěžovatel za definitivní, případná
vyjádření, jež by byla podána až po uplynutí této lhůty, by nemohla být odmítnuta. Za podstatnou
pro posouzení věci považuje stěžovatel skutečnost, že žalobci J. U. se zákonem předpokládaným
způsobem dostalo řádné informace o tom, že v řízení byly doplněny určité podklady, a že může
využít svého oprávnění podle ustanovení §33 odst. 2 správního řádu. K tomu mu byl po faktické
stránce dán dostatečný časový prostor k reakci. Žalobce však v tomto směru nevyvíjel žádné
aktivity, a to ani v průběhu odvolacího řízení. Nevyužití procesních práv ze strany žalobce
nemůže jít k tíži správního orgánu.
[6] Stěžovatel upozorňuje, že krajský soud přistoupil k výkladu ustanovení §33 odst. 2
správního řádu zcela rigorózně, bez ohledu na všechny skutkové okolnosti projednávané věci,
když bez dalšího přejal argumentaci žalobce, aniž by vyvrátil právní názor, který stěžovatel
vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Pouhé konstatování krajského soudu, že termín pro vyjádření
(5. 4. 2006) se kryje se dnem doručení písemnosti, a proto účastníci neměli k dispozici lhůtu
pro uplatnění svých práv, nestačí podle stěžovatele pro závěr o nezákonnosti rozhodnutí
a porušení procesních práv žalobce.
[7] Krajský soud se odmítl podrobně zabývat důležitostí podkladů doplněných v rámci
„pokračovací“ fáze stavebního řízení, jejich významem v řízení, možnými vlivy a dopady
na výkon vlastnických práv žalobců apod., přičemž uvedl, že ustanovení §33 odst. 2 správního
řádu nerozlišuje mezi podklady zásadními a jinými, a proto mají mít účastníci v zásadě možnost
se vyjádřit ke všem podkladům. Stěžovatel má nicméně za to, že pro objektivní hodnocení věci
není možné k této otázce přistupovat takto formálně, je třeba se jí podrobně zabývat
a vyhodnotit ji. Nikoli každé neseznámení s podklady má totiž za následek hrubé porušení tohoto
zákonného ustanovení. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že v případě doplňovaných
podkladů se jednalo podklady, jimiž nebyla měněna předchozí důkazní situace, nevyvolaly žádnou
změnu projektové dokumentace, dřívějších stanovisek apod., a proto nemohly nikterak zasáhnout
do sféry materiálních práv žalobce.
[8] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalobců
[9] Žalobci jsou toho názoru, že postupem stěžovatele bylo porušeno jejich základní procesní
právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 správního řádu,
neboť jim nebyla dána možnost vyjádřit se v přiměřené lhůtě. Nesouhlasí s právním názorem
stěžovatele, podle něhož lhůta pro doručení začala běžet již dnem vyvěšení na úřední desce
z důvodu, že správní řád v rozhodném znění nestanovil, že běh 15-denní lhůty pro doručení
počíná běžet až následující den po vyvěšení. Ustanovení §27 odst. 2 správního řádu totiž zcela
jasně vymezuje pravidla pro obecné počítání lhůt ve správním řízení a není důvod, proč
by se toto ustanovení nemělo aplikovat i na doručování veřejnou vyhláškou. Nicméně i kdyby
bylo možné za den doručení považovat 4. 4. 2006, ani v tomto případě by objektivně nebyla
zachována možnost se vyjádřit, neboť účastníci řízení byli veřejnou vyhláškou výslovně
upozorněni, že do doplněných podkladů mohou nahlédnout a svá vyjádření uplatnit nejpozději
dne 5. 5. 2006. Žalobci v této souvislosti poukazují na ustanovení §27 odst. 1 správního řádu,
které ukládá správnímu orgánu, aby účastníkovi řízení vždy poskytl přiměřenou lhůtu k provedení
úkonu v řízení.
[10] Za zcela neopodstatněnou považují žalobci argumentaci stěžovatele, že lhůta stanovená
veřejnou vyhláškou pro vyjádření účastníků řízení (do 5. 4. 2006) je výlučně lhůtou formální,
pořádkovou, a její uplynutí nikterak nebránilo tomu, aby žalobce v případě skutečného zájmu využil svého
oprávnění kdykoliv, a to nejen v průběhu vyvěšení písemnosti na úřední desce. Žalobci si kladou otázku,
proč takové poučení neobsahovalo již samotné „vyrozumění o pokračování v řízení“; takový
postup totiž odporuje zásadám předvídatelnosti, přesvědčivosti a otevřenosti.
[11] Za nedůvodné považují žalobci tvrzení stěžovatele o pochybení soudu, pokud
nezhodnotil povahu doplněných podkladů ve stavebním řízení. Soud totiž nemohl presumovat,
jaké námitky by žalobci vznesli a jaký vliv by takové námitky měly na samotné stavební řízení,
když žalobci ani neměli možnost své námitky uplatnit. Doplněné podklady (např. vyjádření
jednotlivých správců inženýrských sítí k přeložkám, podklady týkající se požárně bezpečnostního
řešení, rozhodnutí dotčeného orgánu státní správy na úseku dopravy, vysvětlující stanovisko
správy CHKO Žďárské vrchy) přitom považují za podstatné.
[12] Žalobci se zcela ztotožňují s napadeným rozsudkem krajského soudu a navrhují, aby byla
kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejprve bylo třeba posoudit, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti; k tomu je Nejvyšší správní soud povinen i bez návrhu (§109 odst. 3
s. ř. s.). K otázce nepřezkoumatelnosti se zdejší soud již vyjádřil např. v rozsudku ze dne
4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS: „Za nesrozumitelné lze obecně
považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl
nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není
patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek,
že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění
soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek
je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.“
[15] Vlastní argumentační část odůvodnění napadeného rozsudku je velmi stručná, nikoli však
nesrozumitelná. Skutečnost, že se krajský soud blíže nezabýval jednotlivými podklady, jež byly
v rámci „pokračovací“ fáze stavebního řízení doplněny, jejich významem v řízení a jejich
možným dopadem do práv účastníků řízení, však již musí Nejvyšší správní soud hodnotit jako
natolik významný nedostatek skutkových zjištění, jenž způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů. Tento postup krajský odůvodnil tím, že ustanovení §33
odst. 2 správního řádu nerozlišuje mezi podklady zásadními a jinými, a proto mají mít účastníci
v zásadě možnost se vyjádřit ke všem podkladům. S tímto dílčím závěrem krajského soudu
se Nejvyšší správní soud sice ztotožňuje, nicméně jak bude rozvedeno dále, soudy ve správním
soudnictví by měly při svém rozhodování zohledňovat nejen zákonnost, resp. nezákonnost
jednání účastníků řízení, nýbrž také intenzitu případného porušení zákonnosti a jeho vliv na práva
či povinnosti dotčených subjektů.
[16] Právní otázkou, jejíž nesprávné posouzení stěžovatel namítá, je skutečnost, zda v řízení
před správním orgánem došlo k porušení ustanovení §33 odst. 2 správního řádu, podle něhož
je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit
k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění, a dále, zda případné porušení
tohoto ustanovení mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[17] V posuzovaném případě není mezi účastníky sporu o tom, že veřejná vyhláška, kterou byli
účastníci řízení vyrozuměni, že na základě zrušujícího rozhodnutí stěžovatele je stavební úřad
povinen ve věci stavebního povolení k předmětné stavbě vést další řízení, byla vyvěšena dne
21. 3. 2006 na úřední desce stavebního úřadu, z níž byla potom sňata dne 6. 4. 2006. S názorem
stěžovatele, že počátek běhu zákonné 15 denní lhůty je třeba počítat ode dne vyvěšení veřejné
vyhlášky na úřední desku, se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Je pravdou, že na rozdíl od nyní
platné právní úpravy (podle ustanovení §25 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
se patnáctým dnem po vyvěšení písemnost považuje za doručenou, byla-li v této lhůtě splněna i povinnost
zveřejnění písemnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup, tzn., že prvním dnem lhůty je den
následující po dni vyvěšení), správní řád výslovně neurčoval počátek běhu této lhůty. Ustanovení
§26 odst. 2 správního řádu toliko stanovilo, že doručení veřejnou vyhláškou se provede tak,
že se písemnost vyvěsí po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklým. Poslední den této lhůty je přitom dnem
doručení.
[18] Krajský soud při určení začátku a konce 15 denní lhůty, po kterou musí být veřejná
vyhláška na úřední desce vyvěšena, aplikoval ustanovení §27 odst. 2 správního řádu, podle něhož
se do lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Tento postup je správný,
neboť aplikované ustanovení je obecnou právní úpravou počítání času při běhu lhůt v rámci
správního řízení, a to jak lhůt zákonných, tak i lhůt stanovených správním úřadem k provedení
konkrétního úkonu či splnění určité povinnosti. Do lhůty se nezapočítává den, kdy došlo
ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty. Touto skutečností může být např. převzetí rozhodnutí
či doručení písemnosti, ale rovněž vyvěšení veřejné vyhlášky na úřední desku. Prvním dnem lhůty
je potom den bezprostředně následující, a to bez ohledu na to, zda se jedná o pracovní den
nebo státní svátek. Pokud tedy byla veřejná vyhláška v konkrétním případě na úřední desku
vyvěšena dne 21. 3. 2006, k jejímu doručení došlo dne 5. 4. 2006.
[19] Byla-li veřejnou vyhláškou účastníkům řízení stanovena lhůta pro vyjádření k doplněným
podkladům v pokračujícím řízení o stavebním povolení, která uplynula dnem 5. 4. 2006, jenž
se zároveň shodoval se dnem doručení veřejné vyhlášky, nelze než společně s krajským soudem
konstatovat porušení ustanovení §33 odst. odst. 2 správního řádu, podle něhož je správní orgán
povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu
i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. K předmětnému ustanovení správního řádu
se vyjádřil např. Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/2004 (dostupné
na http://nalus.usoud.cz): „Poskytnutí možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům
rozhodnutí je třeba přitom chápat jako možnost, která je dána účastníkovi správního řízení v jeho závěrečné fázi
před vydáním rozhodnutí, poté, co jsou shromážděny podklady pro rozhodnutí. Smyslem citovaného ustanovení
je totiž umožnit účastníkovi řízení, aby mohl uplatnit své výhrady, příp. učinit procesní návrhy tak,
aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.“ (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 7 A 112/2002, publ. pod č. 303/2004 Sb. NSS, dostupné
na www.nssoud.cz).
[20] Možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí musí být reálná, což se týká především
stanovení přiměřené lhůty pro vyjádření s ohledem na množství a náročnost podkladů. Jak uvedl
zdejší soud již v rozsudku ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 7 A 198/2000, „(j)e-li správním orgánem
stanovena nepřiměřeně krátká lhůta k nahlédnutí do spisu (§23 a §27 spr. ř.), a v důsledku toho není reálné
se v jejím rámci k obsahu spisu náležitě vyjádřit, zejména pro obsažnost a odbornou náročnost věci, jde o porušení
procesního práva žalobce seznámit se s důkazy a vyjádřit se k nim (§33 odst. 2 spr. ř.)“. V posuzovaném
případě se konec lhůty pro vyjádření shodoval se dnem, kdy došlo k doručení veřejné vyhlášky.
Pokud by se tedy účastník řízení seznámil s vyhláškou až v poslední den lhůty, neměl
by k vyjádření prakticky lhůtu žádnou. Přestože je možné, aby se účastníci řízení s vyhláškou
a následně podklady řízení seznámili již v okamžiku vyvěšení vyhlášky na úřední desku, vždy
je třeba počítat s možností, že k tomu může dojít až na konci zákonem stanovené 15 denní lhůty.
Tato možnost proto musí být reflektována i ze strany správního orgánu, který je povinen stanovit
pro vyjádření lhůtu přiměřenou [§27 odst. 1 správního řádu]. Počátek běhu této lhůty přitom
nesmí spadat do období před doručením veřejné vyhlášky, tj. před uplynutím zákonné 15 denní
lhůty.
[21] Jako ryze účelovou je třeba hodnotit argumentaci stěžovatele, že takto stanovená lhůta
byla lhůtou pořádkovou, která vlastně neměla na možnost podat vyjádření ze strany účastníků
řízení žádný vliv, a to zvláště při použité formulaci: „Účastníci řízení mohou do doplněných
podkladů rozhodnutí nahlédnout a svá vyjádření uplatnit nejpozději dne 5. 4. 2006 podáním
u Městského úřadu Žďár nad Sázavou“. I pokud by k této lhůtě správní orgán takto přistupoval,
jedná se o postup odporující zásadám právní jistoty, resp. předvídatelnosti, neboť legitimní
očekávání, které v účastnících řízení nutně muselo stanovení této lhůty vyvolat, totiž že se jedná
o lhůtu, po které již k případným vyjádřením nebude přihlédnuto, by nebylo naplněno.
[22] Nejvyšší správní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že nevyužití procesních práv
ze strany žalobce nemůže jít k tíži správního orgánu. V tomto případě však objektivně ze strany
správního orgánu nebylo účastníkům řízení v přiměřené lhůtě umožněno, aby právo vyjádřit
se k podkladům řízení mohli realizovat. Nejvyšší správní soud tedy shodně s krajským soudem
dochází k závěru o porušení ustanovení §33 odst. 2 správního řádu. Krajský soud potom
na základě tohoto závěru rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatele, s čímž se však již
Nejvyšší správní soud neztotožňuje, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti závěrů krajského soudu
o tom, že porušení uvedeného zákonného ustanovení skutečně mohlo znamenat zásah
do hmotných práv účastníků řízení.
[23] V posuzovaném případě není pochyb o tom, že k porušení zákona ze strany správního
orgánu (stavebního úřadu) došlo. Námitku stěžovatele, že krajský soud se měl jednotlivými
doplněnými podklady zabývat, však považuje Nejvyšší správní soud za důvodnou. Podle
ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení
bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem
za předpokladu, že mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V tomto případě
se krajský soud žádným způsobem nezabýval důvodností tohoto předpokladu a pouze na základě
konstatování nezákonnosti bez bližšího odůvodnění rozhodnutí stěžovatele zrušil.
[24] Pokud krajský soud konstatoval porušení zákona bez toho, aby se důkladně zabýval
jednotlivými podklady, u nichž bylo účastníků řízení zkráceno právo se vyjádřit, aniž by posoudil
jejich význam a možný dopad do práv účastníků řízení, nerozhodoval na základě řádně zjištěného
stavu věci. Při rozhodování v soudním řízení totiž hraje významnou úlohu rovněž zásada
proporcionality, neboť v zásadě by se mělo jednat o natolik intenzivní porušení zákona,
jež by mohlo být způsobilé do práv žalobců zasáhnout. Jednou z indicií intenzity porušení práv
účastníků řízení (žalobců) mohla být např. i skutečnost, že k doplněným podkladům jako
takovým nebyly ze strany účastníků řízení vzneseny v odvolání ani v žalobním návrhu žádné
konkrétní námitky nebo vyjádření.
[25] Je nicméně třeba důrazně připomenout, že právo účastníků řízení vyjádřit se ke všem
podkladům, který má správní orgán pro rozhodnutí k dispozici, není žádným způsobem závislé
na předpokladu správního orgánu, zda tyto podklady mohou či nemohou znamenat zásah
do práv jednotlivých účastníků řízení. Jak uvedl již krajský soud, ustanovení §33 odst. 2
správního řádu mezi podklady pro vydání rozhodnutí nijak nerozlišuje. Prostor pro vyjádření
účastníkům řízení je proto bezpodmínečně nutné poskytnout ke všem podkladům. Při přezkumu
rozhodnutí správních orgánů však s ohledem na zásadu ekonomie řízení a zejména v zájmu
zamezení zbytečným průtahům v řízení, musí být zvažováno nejen porušení zákonných
ustanovení, nýbrž také intenzita takového porušení. Nedílnou součástí přezkumného rozhodnutí
je přitom dostatečné odůvodnění, z něhož musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
[26] Nejvyšší správní soud musí dát za pravdu stěžovateli, že krajský soud prakticky
bez dalšího přejal argumentaci žalobce, aniž by vyvrátil právní názor, který stěžovatel vyjádřil
v napadeném rozhodnutí. Zvláště pozoruhodně toto zjištění působí za situace, kdy v prvním
rozhodnutí v této věci, jež bylo pro nepřezkoumatelnost zdejším soudem zrušeno (viz rozsudek
ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 As 18/2007), krajský soud přisvědčil žalovanému (stěžovateli),
a sice za použití argumentace, jež byla prostou reprodukcí názorů žalovaného. Již v uvedeném
zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud upozornil krajský soud na to, že „odůvodnění soudního
rozhodnutí představuje kreativní intelektuální činnost, kladoucí vysoké nároky na argumentační schopnosti
příslušných soudců“. Nutno konstatovat, že ani v pořadí druhém rozhodnutí v této věci krajský soud
požadavku na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí nedostál.
[27] Napadený rozsudek krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřezkoumatelným, a proto jej zrušil. Krajský soud je v dalším
řízení povinen napravit vady spočívající v nedostatku skutkových zjištění; měl by tedy v rámci
nařízeného jednání provést dokazování a na základě toho zhodnotit, zda skutečnost, že účastníků
řízení bylo upřeno právo vyjádřit se k jednotlivým podkladům, znamenala natolik podstatné
porušení zákona, že mohlo dojít k nezákonnému rozhodnutí o věci samé. Kromě toho odstraní
krajský soud i další zjevnou vadu spočívající v tom, že v záhlaví rozsudku je označen a na jeho
zkráceném znění je podepsán jako předseda senátu Jan Šanca, v jeho závěru však Petr Kobylka.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu