ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.63.2009:38
sp. zn. 2 As 63/2009 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: N. D. T.,
zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Praha
3, Olšanská 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2009, č. j. CPR-17645-1/ČJ-2008-
9CPR-C249, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7.
2009, č. j. 6 Ca 136/2009 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci zrušení platnosti víza k pobytu
nad 90 dnů podle §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud řízení o žalobě zastavil podle §47 písm. c)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a §9 odst. 1 zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, s odůvodněním, že stěžovateli vznikla podáním žaloby
poplatková povinnost [§4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb.], která nebyla splněna
ani dodatečně ve lhůtě soudem stanovené.
Stěžovatel kasační stížnost opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nezákonnost
napadeného rozhodnutí spatřuje v první řadě ve skutečnosti, že usnesení městského soudu
ze dne 22. 6. 2009, č. j. 6 Ca 136/2009 – 19, jímž byl vyzván k dodatečnému splnění poplatkové
povinnosti, bylo doručeno pouze jeho právnímu zástupci. Zaplacení soudního poplatku je však
osobní povinností žalobce a výzva soudu mu tak měla být doručena do vlastních rukou. K tomu
stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 118/02.
Dále uvádí, že z veřejnoprávní povahy poplatkové povinnosti plyne její nepřevoditelnost, přičemž
tuto skutečnost nelze měnit soukromoprávním smluvním ujednáním mezi žalobcem a jeho
právním zástupcem. Podle názoru stěžovatele: „zákon na žádném místě takovouto substituovatelnost
veřejnoprávní povinnosti nenormuje, a ani dokonce nepředpokládá“.
Stěžovatel rovněž namítá nepřiměřenost soudem stanovené třídenní lhůty. V daném
případě taková lhůta není dostatečná ani pro kontaktování klienta advokátem ohledně nutnosti
soudní poplatek uhradit. V souvislosti s nepřiměřeností uvedené lhůty stěžovatel odkazuje
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005 – 110, podle
kterého je v případě zaplacení poplatku v řízení o kasační stížnosti za dostatečnou považována
lhůta v délce jednoho až dvou týdnů. Dále též odkazuje na závěr vyslovený Ústavním soudem
v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, že třídenní lhůtu pro dodatečné splnění
poplatkové povinnosti zásadně nelze považovat za dostatečnou. Stěžovatel též odmítá, že by
nepřiměřenost lhůty mohla být relativizována možností dodatečného zaplacení poplatku v době
od uplynutí dané lhůty do doručení rozhodnutí o zastavení řízení. Tento závěr vyvozuje z již
citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005 – 110,
v němž soud jako vhodnou uvádí lhůtu v délce dvou až tří týdnů a současně připouští splnění
poplatkové povinnosti i po uplynutí této lhůty. Na možnost uhradit poplatek v uvedeném
mezidobí navíc účastník řízení nemůže spoléhat, neboť toto mezidobí není kryto principem
právní jistoty a praxe jednotlivých soudů může být odlišná.
Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2009, č. j. 6 Ca 136/2009 – 22, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). V projednávané věci jsou zákonné náležitosti
i procesní podmínky splněny a kasační stížnost je tedy přípustná.
Ze spisu Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že stěžovatel podal u tohoto soudu
žalobu proti výše označenému rozhodnutí žalovaného dne 15. 5. 2009. Jelikož soudní poplatek
nebyl zaplacen současně s podáním žaloby, soud stěžovatele usnesením ze dne 22. 6. 2009 vyzval
k jeho zaplacení ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy. Současně stěžovatele poučil o tom,
že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení zastaveno. Uvedené usnesení bylo
dne 24. 6. 2009 doručeno právnímu zástupci stěžovatele. Protože však soudní poplatek nebyl
ve stanovené lhůtě a ani později zaplacen, Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2009
řízení zastavil. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci doručením právnímu zástupci
stěžovatele dne 23. 7. 2009. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost.
První námitku stěžovatel opírá zejména o shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne
11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 118/02, http://nalus.usoud.cz, ve kterém Ústavní soud uvedl,
že „pokud žalobce ani věc sama nejsou od soudního poplatku osvobozeni, je zřejmé, že zaplacení
soudního poplatku je úkonem, který má povinnost vykonat žalobce osobně. Jak vyplývá z §49 odst. 1 věty druhé
o. s. ř., má-li účastník řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen jeho zástupci, ale i účastníku, což lze
vyložit pouze tak, že výše uvedená povinnost se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu bylo
tedy nutno doručit nejen právnímu zástupci stěžovatele, ale i účastníku samému.“
Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že jakkoliv byl tento závěr
následován v dalších nálezech Ústavního soudu a posléze též převzat Nejvyšším správním
soudem samotným (srovnej rozsudek ze dne 27. 1. 2005 č. j. 1 As 25/2004 - 54,
in www.nssoud.cz), v současné době je již překonán. Nejvyšší správní soud se otázkou doručení
výzvy k zaplacení soudního poplatku podrobně zabýval v rozsudku rozšířeného senátu ze dne
22. 7. 2005, č. j. 3 As 55/2004 - 52, www.nssoud.cz, v němž poukázal zejména na to, že Ústavní
soud zaujal uvedený právní názor na základě posouzení předmětné právní otázky v kontextu
právní úpravy účinné do 31. 12. 2002. Podle Nejvyššího správního soudu: „nosným důvodem těchto
rozhodnutí však nebyl názor Ústavního soudu, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným
úkonem, že by tento úkon mohl vykonat ve smyslu §49 odst. 1 o. s. ř. jen účastník osobně, ale že proti
rozhodnutí o zastavení řízení které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší
úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek a že rozdílnost právní úpravy civilního a správního
soudnictví tak měla dopad do základních práv účastníků řízení.“ Nejvyšší správní soud tak v jím
posuzované věci považoval za nezbytné zohlednit změny v právní úpravě, k nimž došlo
s účinností k 1. 1. 2003. Podle novelizovaného §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb. soud, který
vydal usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, toto usnesení zruší, je-li
poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci,
a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Z uvedeného
ustanovení plyne, že i ve správním soudnictví je možné zaplatit soudní poplatek dodatečně,
a proto již není dán důvod, jenž Ústavní soud vedl k zaujetí stěžovatelem citovaného stanoviska.
Pokud jde o samotnou povahu poplatkové povinnosti, Nejvyšší správní soud k tomu
v témže rozhodnutí uvedl, že: „placení soudního poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník
osobně, nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné
jednání a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost tohoto jednání“. Z toho
důvodu je tedy dostatečné, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena pouze právnímu
zástupci účastníka. K tomuto závěru se ostatně posléze přiklonil i Ústavní soud, když ve věci
ústavní stížnosti směřující proti uvedenému rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, in http://nalus.usoud.cz, konstatoval,
že postup soudu, který výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal pouze stěžovatelovu
advokátovi a nikoliv i jemu samotnému, odpovídal pravidlům doručování, jak byla nastavena
v §42 s. ř. s. ve spojení s §49 odst. 1 zákona č. 9 9/1963 Sb., občanského soudního řádu,
a dále uvedl, že: „pokud tedy soudy ctily procesní pravidla obsažená v příslušných řádech, zásah do ústavou
chráněných práv stěžovatele z jejich rozhodnutí dovodit nelze.“
Ve prospěch uvedeného závěru lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 10. 2008, č. j. 7 Afs 91/2008 – 48, in www.nssoud.cz, ve kterém bylo řečeno, že: výzvu
k zaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) je krajský soud
povinen adresovat přímo žalobci, pokud z doložené plné moci vyplývá, že advokát je zmocněn toliko k podání
správní žaloby, a nikoliv již k zastupování v řízení o ní. V nyní projednávané věci však bylo ze spisu
krajského soudu zjištěno, že advokát na základě plné moci vystupoval v řízení před Městským
soudem v Praze coby právní zástupce stěžovatele a byl oprávněn ke všem úkonům v rámci
tohoto řízení, přičemž z citovaného rozhodnutí lze a contrario dovodit, že v takovém případě
postačí, je-li výzva k dodatečnému zaplacení soudního poplatku doručena právnímu zástupci.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele
o nepřevoditelnosti veřejnoprávní poplatkové povinnosti, a to v tom smyslu, že není možné
soukromoprávním smluvním ujednáním převést na třetí osobu uvedenou povinnost jako
takovou. Z výše uvedeného je však zřejmé, že v projednávané věci není posuzována otázka
převoditelnosti uvedené povinnosti, nýbrž otázka zastupitelnosti při jejím plnění. V otázce
zastupitelnosti pak Nejvyšší správní soud setrvává na právním názoru vysloveném ve shora
citovaném rozsudku rozšířeného senátu.
Nejvyšší správní soud tedy shledává stížní námitku ohledně nesprávného způsobu
doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku nedůvodnou.
Pokud jde o námitku týkající se délky soudem stanovené lhůty k zaplacení soudního
poplatku, stěžovatel na základě shora uvedených rozhodnutí – usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005 – 110, in www.nssoud.cz, a nálezu Ústavního soudu
ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, http://nalus.usoud.cz, dochází k obecnému závěru
o nepřiměřenosti lhůty v délce tří dnů pro dodatečné splnění poplatkové povinnosti.
Nejvyšší správní soud se ani s tímto závěrem stěžovatele neztotožňuje. Je na místě
připomenout, že pro případ, kdy soudní poplatek nebyl uhrazen současně s podáním návrhu
na zahájení řízení, není délka lhůty pro jeho dodatečné zaplacení stanovena přímo zákonem.
V takové situaci je naopak na úvaze soudu, jakou lhůtu účastníku řízení určí (§9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb.) Smyslem zvoleného legislativního řešení je nepochybně umožnit soudu
stanovení lhůty se zřetelem k okolnostem konkrétního případu. Z toho důvodu není
ani na základě judikatury možné předem obecně určit, jaká lhůta bude přiměřená. Přiměřenost
lhůty naopak musí být soudem v každém individuálním případě posuzována kontextuálně,
zejména s ohledem na reálnou možnost povinného účastníka řízení soudní poplatek zaplatit.
Tento závěr ostatně vyplývá i z rozhodnutí, která stěžovatel cituje na podporu svého právního
názoru. Tak ve výše uvedeném usnesení ze dne 8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005 – 110, Nejvyšší
správní soud uvedl, že: „z povahy věci vyplývá, že lhůta k zaplacení soudního poplatku musí být přiměřená
jeho výši a poměrům účastníka.“ Mnohem podrobněji se pak k uvedené otázce vyjádřil Ústavní soud
v citovaném nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, kdy v případu skutkově téměř
totožném s nynější věcí konstatoval, že: „v posuzované věci byla stěžovateli poskytnuta pouze třídenní
lhůta k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti, kterou zásadně za dostatečnou považovat nelze. Ze spisového
materiálu Městského soudu v Praze ale vyplývá, že zatímco předmětnou výzvu stěžovatel, resp. jím zmocněný
advokát, převzal dne 22. 9. 2004 a lhůta formálně uplynula 25. 9. 2004, usnesení o zastavení řízení vydal
Městský soud v Praze dne 14. 10. 2004 a zástupci stěžovatele bylo doručeno až dne 19. 10. 2004. Třídenní
lhůta se tak v posuzovaném případě fakticky prodloužila bezmála o měsíc“. Na základě toho Ústavní soud
uzavřel: „Proto také Ústavní soud v tomto konkrétním případě nemohl relativní krátkost lhůty do výroku
nálezu promítnout.“ V projednávané věci zdejší soud dospěl k totožnému závěru, neboť obdobně
jako v případu posuzovaném Ústavním soudem měl stěžovatel nad rámec soudem stanovené
třídenní lhůty bezmála měsíc na splnění své povinnosti, přičemž ze spisu Městského soudu
v Praze není patrné, že by stěžovatel zmínil jakékoliv objektivní okolnosti, které by mu bránily
v zaplacení soudního poplatku, jehož výše ostatně není nikterak dramatická.
Nejvyšší správní soud dále podotýká, že ani stanovení delší lhůty, např. jednoho
až dvou týdnů ve smyslu stěžovatelem odkazovaného usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005 – 110, by nepochybně nijak nepřispělo k řádnému zaplacení
soudního poplatku, pokud stěžovatel nebyl schopen tento poplatek zaplatit ani během faktické
lhůty v délce téměř jednoho měsíce.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani tehdy, pokud poukazuje na nejistotu účastníka řízení
ohledně délky doby mezi uplynutím lhůty k zaplacení soudního poplatku a dnem doručení
usnesení o zastavení řízení. Poplatková povinnost vzniká žalobci současně s podáním žaloby.
Tato povinnost vyplývá přímo ze zákona (§4 odst. 1 ve spojení s §7 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb.) a žalobci tak musela být známa. Pokud zákon připouští i dodatečné zaplacení
soudního poplatku po výzvě soudu, nic to nemění na skutečnosti, že byl žalobce povinen uhradit
předmětný poplatek již při podání návrhu a tuto svou zákonnou povinnost nesplnil.
Usnesením - výzvou k zaplacení soud žalobci žádnou povinnost nestanoví, pouze je mu touto
cestou „připomínána“ jeho již existující a dosud nesplněná povinnost vyplývající ze zákona.
Právní jistota žalobce tak spočívá především ve vědomí této zákonné povinnosti a je dále posílena
jednak tím, že v případě opomenutí bude žalobce soudem vyzván k dodatečnému uhrazení
soudního poplatku, ale také možností zaplatit poplatek i po uplynutí stanovené lhůty, nejpozději
v den doručení usnesení o zastavení řízení. V takové situaci lze předpokládat, že má-li žalobce
skutečně zájem na pokračování soudního řízení ve své věci, vyvine potřebné úsilí k tomu, aby své
povinnosti, byť třeba opožděně, dostál. V posuzované věci se tak zjevně nestalo.
Pokud stěžovatel namítá, že v projednávané věci nebyla soudem stanovená lhůta
dostatečná ani k tomu, aby se advokát spojil s klientem v souvislosti s nutností uhradit předmětný
poplatek, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že s ohledem na povahu a obsah smluvního
vztahu mezi zástupcem a zastoupeným, není takový postup nezbytný. Právnímu zástupci žalobce
nepochybně nic nebrání v tom, aby sám zaplatil soudní poplatek a posléze se s klientem vyrovnal.
Logickou součástí převzetí právního zastoupení před soudem nepochybně je i poučení klienta
o soudních poplatcích a zajištění platby poplatku jako základního předpokladu projednání jeho
věci soudem.Takový postup dle názoru zdejšího soudu naopak plně odpovídá smyslu a účelu
institutu právního zastoupení.
Na základě všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační
stížnost nedůvodnou a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2009
JUDr. Miluše Došková,
předsedkyně senátu