ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.79.2008:82
sp. zn. 2 As 79/2008 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z pře dsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mgr. M. Š.,
proti žalovanému: Policie České republiky, Policejní prezidium ČR , se sídlem Strojnická 27,
Praha 7, proti fiktivnímu rozhodnutí policejního prezidenta o zamítnutí odvolání a potvrzení
fiktivního rozhodnutí vydaného v prvním stupni a proti reálnému rozhodnutí policejního
prezidenta ze dne 18. 1. 2006, č. j. PPR-15/K-PK-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č. j. 7 Ca 75/2006 - 40,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č. j. 7 Ca 75/2006 - 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla odmítn uta jeho žaloba proti fiktivnímu
rozhodnutí policejního prezidenta a zamítnuta žaloba proti shora označenému reálnému
rozhodnutí policejního prezidenta. Městský soud žalobu v části směřující proti fiktivnímu
rozhodnutí odmítl z toho důvodu, že ve věci vůbec nedošlo ke vzniku fiktivního rozhodnutí
v prvním stupni ani ve stupni druhém, neboť správní orgán prvního stupně poskytl žalobci
informace včas, ve lhůtě 15 dnů. Proto odvolání stěžovatele proti fiktivnímu rozhodnutí bylo
posouzeno jako odvolání směřující proti neexistujícímu rozhodnutí, a tedy nemohla nastat
ani fikce ve druhém stupni. Zamítavý výrok městského soudu pak vycházel z toho, že reálné
rozhodnutí policejního prezidenta je procesním vypořádáním se s nepřípustným odvoláním,
nikoliv odvolacím přezkumem (fiktivního) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje námitky subsumovatelné pod důvody kasační
stížnosti uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d), e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvádí, že dne 14. 12. 2005 podal žádost podle §13 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“). Požadoval, aby mu Policejní prezidium ČR poskytlo informace o obsahu celého
spisu oddělení kontroly a stížností Policejního prezidia zn. PPR -336/OKS-ST-2005, který se týkal
vyřizování stěžovatelovy stížnosti poukazující na protiprávní jednání a nečinnost pracovníků
kontrolních útvarů některých složek Policie ČR. Žádal, aby byl seznámen s celým obsahem
tohoto spisu a aby mu bylo umožněno pořídit si kopii, resp. aby mu kopie byla vydána.
Žádost byla doručena dne 14. 12. 2005. Zákonná lhůta pro poskytnutí informace uplynula dne
29. 12. 2005, aniž by informac e byla poskytnuta, a tedy nastala fikce dle §15 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo poskytnutí
informací odepřeno. Teprve dne 30. 12. 2005 obdržel stěžovatel dopis datovaný dnem
22. 12. 2005, který jej zval na seznámení s žádanými informacemi na den 28. 12. 2005.
Dne 30. 12. 2005 stěžovatel podle svých slov podal odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí.
O tomto podání nebylo rozhodnuto ve lhůtě do 15 dnů, a tedy nastala fikce negativního
rozhodnutí i v druhém stupni. Teprve po uplynutí uvedené lhůty (která končila 15. 1. 2006) bylo
dne 26. 1. 2006 stěžovateli doručeno reálné rozhodnutí, jímž bylo odvolání proti fiktivnímu
prvostupňovému rozhodnutí zamítnuto jako nepřípustné, neboť ke vzniku fiktivního rozhodnutí
nedošlo.
Po formální stránce tomuto rozhodnutí vytýká, že není zřejmé, jak se nazývá správní
orgán, který rozhodnutí vydal (zda jde o rozhodnutí policejního prezidenta či Policie ČR).
Dále neobsahuje náležitosti rozhodnutí, neboť ačkoliv obsahuje podpisovou doložku s údaji
„plk. Mgr. V. H., policejní prezident“, je u této doložky jen fotokopie nečitelného podpisu
s údajem „v. z.“. V této souvislosti se stěžovatel dovolává rozhodnutí Vrchního soudu (sp. zn. 5
A 65/98) a Nejvyššího správního soudu (sp . zn. 2 Azs 64/2003).
Po věcné stránce rozhodnutí vytýká, že nebyl dán důvod pro shledání nepřípustnosti
žaloby. Navíc jde o rozhodnutí nicotné, neboť bylo vydáno navzdory překážce věci rozhodnuté
(existovalo totiž již fiktivní rozhodnutí).
Existenci fiktivního rozhodnutí stěžovatel odvíjí od toho, že za prvé přípis, který mu byl
poslán (navíc ne doporučeně do vlastních rukou) a kterým byl zván k seznámen se se spisem,
nebyl rozhodnutím ani poskytnutím informace, dále pak nebyl vydán ve lhůtě k tomu určené.
Rozhodnutí podle zákona o svobodném přístupu k informacím je totiž vydáno tehdy,
je-li v zákonem stanovené lhůtě žadateli doručeno (stěžovatel cituje v tomto směru názory
obsažené v judikatuře Nejvyššího správního soudu a dovolává se i systematického
a teleologického smyslu zákona; navíc stěžovatel jednal v dobré víře v konstantní judikaturu).
Je sice pravdou, že tato právní otázka byla v době řízení před městským soudem i při podání
kasační stížnosti projednávána rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, ale tím spíše
měl městský soud zaujmout buď názor konstantní s dosavadních judikaturou, eventuálně měl věc
přerušit do rozhodnutí rozšířeného senátu.
Městskému soudu tak stěžovatel vytýká zejména to, že přípis, jímž byl zván k předání
spisu, vyhodnotil jako poskytnutí informace, které bylo učiněno ve lhůtě stanovené zákonem.
Uvedený přípis navíc stěžovatel nalezl ve schránce až dne 30. 12. 2005, aniž by z dopisní obálky
bylo patrné, kdy a zda bylo podání předáno k poštovní přepravě. Tuto skutečnost městský soud,
ač byla namítána v žalobě, nevzal do úvahy. Městský soud dále u vedl, že k poskytnutí
informací formou nahlédnutí do spisu je třeba součinnosti žadatele. Stěžovatel k tomu namítá,
že nepožadoval o nahlédnutí do spisu, nýbrž o poskytnutí kopie spisu. Rovněž se městský soud
nezabýval stěžovatelovým tvrzením, že poskytování informací je upraveno v interním aktu
policejního prezidenta. Tímto vnitřním předpisem byl policejní prezident povinen se řídit.
V tomto ohledu je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný.
Stěžovatel dodává, že s poskytováním informací – správních spisů – nemá dobré
zkušenosti. V mnoha případech, kdy u policejních složek získával informace nahlížením do spisů,
byl verbálně (jedenkráte i fyzicky) napadán a informace byly začern ěny.
Pro výše uvedené důvody navrhuje stěžovatel napadený rozsudek městského soudu zrušit
a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se plně ztotožňuje se závěry
městského soudu. Žádost o informaci byla vyřízena v zákonné lhůtě a povinný subjekt včas
informoval žadatele, že informace mu budou po domluvě předány. Fiktivní rozhodnutí
tak nenastalo. Proto žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel sám má právnické vzdělání na vysoké škole. Důvodnost kasační
stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, 3 s. ř. s.
Zdejší soud se především zabýval tím, jaký charakter mělo stěžovatelovo podání ze dne
14. 12. 2005, které celou věc před policejními orgány iniciovalo. Stěžovatel jej označil jako „žádost
o poskytnutí informací“. V podání uvedl, že podle §13 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím žádá o „poskytnutí informace o obsahu celého spisu oddělení kontroly a stížností Policie ČR,
Policejního prezídia č. j. PPR-336/OKS-ST-2005, týkajícího se vyřizování (jeho) stížnosti poukazující
na protiprávní jednání a nečinnost pracovníků kontrolních orgánů Policie ČR , Správy hlavního města Prahy
a Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II…“. Stěžovatel žádal, aby „byl seznámen s obsahem celého
stížnostního spisu týkajícího se vyřizování této (jeho) stížnosti…“ .
Je tedy třeba zodpovědět otázku, zda lze prostřednictvím zákona o svobodném přístupu
k informacím nahlížet do spisu. Téměř identickou žádost Nejvyšší správní soud posuzoval
ve svém rozhodnutí ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007 (in www.nssoud.cz.). V něm vyšel
ze znění §2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, dle něhož se tento zákon
mj. nevztahuje na poskytování informací podle zvláštního právního předpisu. Poznámka
pod čarou míří na zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Stávající
znění zákona o svobodném přístupu k informacím pak uvádí navíc též zákon č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon). Správní řá d [ke dni podání žádosti
stěžovatele zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)] sice není v tomto výčtu
zahrnut, nicméně je třeba upozornit na to, že uvedený výčet je výčtem demonstrativním
(viz slovo „například“). Krom toho Ústavní soud opakovaně judikuje, že poznámky pod čarou
nejsou součástí právního předpisu, ale jen interpretační pomůckou – viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, Svazek č. 6, nález č. 109.
Zdejší soud přitom v uvedené věci dospěl k závěru, že nahlížení do spisu, účastníkem
řízení, je natolik komplexně upraveným specifickým postup em poskytování informací,
že je subsumovatelné pod §2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím (ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., tedy ve stejném znění jako v nynějším
případě), z něhož plyne, že zákon o svobodném přístupu k informacím se nevztahuje
na poskytování informací podle zvláštního právního předpisu.
Uvedené právní závěry se vztahovaly ovšem k právnímu stavu po 1. 1. 2006, kdy vstoupil
v účinnost zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. V nyní projednávané věci byla žádost podána před
tímto datem, navíc šlo o spis stížnostní, podrobený do té doby zvláštnímu režimu vládní vyhlášky
č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Správní řád z roku
1967 v ustanovení §2 písm. b) výslovně stanovil, že ustanovení tohoto zákona se nevztahují
na projednávání a vyřizování stížností a podnětů občanů a organizací , kde platí zvláštní právní předpisy.
Vzhledem k tomu, že citovaná vyhláška institut nahlížení do spisu neznala, zdejší soud
v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, č. j. 4 As 54/2007, www. ns soud.cz, dospěl k závěru,
že od nabytí účinnosti zákona o svobodném přístupu k informacím až do nabytí účinnosti
správního řádu z roku 2004 bylo nahlížení do stížnostních spisů podřaditelné pod ustanovení
§14 odst. 3 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím (před novelou provedenou
zákonem č. 61/2006 Sb.), kde se mj. uvádělo, že povinný subjekt posoudí obsah žádosti a … poskytne
požadovanou informaci ve lhůtě nejpozději do 15 dnů od přijetí podání nebo od upřesnění žádosti, a to …
nahlédnutím do spisu, včetně možnosti pořídit kopii.
V nyní posuzované věci tak výše citované podání bylo skutečně žádostí o poskytnutí
informace ve smyslu §13 zákona o svobodném přístupu k informacím. Další spornou otázkou
je, zda to, co stěžovatel obdržel, bylo poskytnutím informace a zda se tak stalo ve stanovené
lhůtě. Žádost obdrželo Policejní prezidium dne 14. 12. 2005. Podle §14 odst. 3 písm. c) zákona
o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt poskytne požadovanou informaci ve lhůtě
nejpozději do 15 dnů od přijetí podání, a to písemně, nahlédnutím do spisu, včetně možnosti
pořídit kopii, nebo na paměťových médiích. V daném případě byl stěžovateli odeslán přípis, který
byl datován dnem 22. 12. 2005, v němž mj. stálo, že požadovaná informace „bude poskytnuta dne
28. 12. 2005 ve 14.00 v budově Policejního prezidia ČR.“ Již jen z dikce uvedeného přípisu je patrné,
že není poskytnutím informace (viz formulace „bude poskytnuta“). Zákon o svobodném přístupu
k informací ovšem není vystavěn na principu, že ve lhůtě podle §14 odst. 3 písm. c) se informace
slibují, nýbrž na tom, že se reálně poskytnou. Žádost dávala pov innému subjektu na výběr,
jakým konkrétním způsobem informaci poskytne. Neobsahovala totiž explicitní požadavek na to,
jakou konkrétní formou má být spis poskytnut. Především nebylo problémem, aby stěžovateli
byla zaslána kopie stížnostního spisu. Stěžovatel totiž v žádosti chtěl, aby byl seznámen
s obsahem celého spisu, aby mu bylo umožněno pořídit si kopii, eventuálně aby mu kopie byla
vydána. Pokud by Policejní prezidium zaslalo ve stanovené lhůtě kopii spisu, nepochybně by tím
naplnilo svou povinnost informaci poskytnout a tento postup by byl plně konformní i se žádostí,
jak ji podal stěžovatel. Pakliže povinný subjekt zamýšlel inform aci poskytnout ve svém sídle
(i tento způsob by odpovídal podané žádosti), mohl učinit i tak. Podmínkou ale i v tomto případě
bylo, aby ve stanovené lhůtě informace byla reálně poskytnuta. Přislíbení informace není jejím
poskytnutím. Pokud povinný subjekt nevěděl, jakým způ sobem informaci poskytnout
(zda nahlédnutím do spisu a ofocením na místě, či zasláním kopie spisu), nabízel se postup podle
§14 odst. 3 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, dle něhož povinný subjekt
vyzve žadatele ve lhůtě do sedmi dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil, neupřesní-li žadatel
žádost do 30 dnů, rozhodne o odmítnutí žádosti. Procedury uvedené v tomto ustanovení bylo
možno využít k upřesnění žádosti (ta totiž nebyla zcela srozumitelná, pokud jde o způsob
poskytnutí spisu). Povinný subjekt takovou výzvu v sedmidenní lhůtě nevydal (jeho přípis
za takovou výzvu pokládat nelze, neboť stěžovatel nebyl k upřesnění své žádosti nikterak
vyzván), informaci v patnáctidenní lhůtě neposkytnul ani ve stejné lhůtě nevydal rozhodnutí
o odmítnutí žádosti. Uvedená lhůta počíná běžet dne 14. 12. 2005, kdy ji povinný subjekt obdržel.
Konec lhůty tak připadá na čtvrtek 29. 12. 2005. Do té doby ovšem nemusí žadatel informaci
či negativní rozhodnutí obdržet, jak v kasační stížnosti tvrdí stěžovatel, nýbrž postačí,
je-li informace či rozhodnutí předáno k doručení.
Stěžovatel ve své argumentaci vycházel z judikatury zdejšího soudu (např. rozhodnutí
ze dne 14. 12. 2004, č. j. 5 A 16/2002 - 43 in www.nssoud.cz), která za den vydání rozhodnutí
(resp. poskytnutí informace) považovala den doručení. Jak ovšem uvedl zdejší soud ve svém
rozhodnutí ze dne 8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 - 77, www.nssoud.cz, judikatura jako taková
(a tedy ani judikatura správních soudů) není neměnná či nezměnitelná, přestože je relativní
stabilita judikatury nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů
právního státu. Judikaturu lze změnit tehdy, pokud potřeba takovéto změny převáží nad zájmy
osob jednajících v dobré víře v trvající existenci judikatury. Tak se tomu s talo i v případě
stanovení okamžiku, kdy je vydáno rozhodnutí podle zákona o svobodném přístupu
k informacím. Změna judikatury proběhla postupem, který předpovídá §17 s. ř. s. Rozšířený
senát dospěl ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2009, č. j. 4 As 55/2007 - 84, (in www.nssoud.cz),
k závěru, že povinný subjekt poskytl včas požadované informace podle ustanovení §14 odst. 3
písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím ve znění účinném do 22. 3. 2006
nebo vydal rozhodnutí, kterým žádosti nevyhověl podle ustanovení §15 odst. 1 zákona, pokud
příslušné písemnosti určené žadateli předal ve stanovené patnáctidenní lhůtě alespoň k doručení.
Byly-li následně požadované informace či rozhodnutí žadateli doručeny až po uplynutí této lhůty,
nenastala v důsledku toho právní fikce negativního rozhodnutí podle ustanovení §15 odst. 4
zákona.
Rozšířený senát vyšel z toho, že „vydání rozhodnutí“ podle starého správního řádu
definovalo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 Ans 2/2008 - 52,
publ. pod č. 1626/2008 Sb. NSS. Podle tohoto rozsudku „o vydání rozhodnutí ve správním řízení
za právního stavu do konce roku 2005 se jednalo teprve tehdy, pokud stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí
byl předán k doručení, popřípadě byl učiněn jiný úkon směřující k jeho doručení za situace, kdy ústní vyhlášení
rozhodnutí nemělo účinky oznámení nebo rozhodnutí nebylo v souladu se zákonem vyhlášeno veřejnou vyhláškou.“
Uvedený výklad je konsekventní se současnou právní úpravou obsaženou v ustanovení
§71 odst. 2 písm. a) správního řádu z roku 2004, které výslovně uvádí, že dnem vydání rozhodnutí
se rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19.
Rozšířený senát měl ovšem na rozdíl od posledně citovaného rozsudku za to, že výše
uvedené teze dopadaly i na vydání rozhodnutí podle §15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k
informacím. Jestliže se na průběh řízení i vydání rozhodnutí podle tohoto ustanovení zákona
vztahoval podle §20 odst. 4 tohoto zákona správní řád, pak při respe ktování principu právní
jistoty a předvídatelnosti práva musely být stejné instituty obsažené v obou předpisech vykládány
stejně, ledaže by zákon o svobodném přístupu k informacím výslovně stanovil jinak. Tak tomu
ovšem nebylo. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí, jímž podle §15 odst. 1 zákona o svobodném
přístupu k informacím povinný subjekt nevyhověl žádosti o poskytnutí informací, bylo vydáno
včas tehdy, bylo-li s určením žadateli nejpozději v poslední den zákonné lhůty alespoň předáno
k doručení.
Rozšířený senát v citovaném usnesení dále uvedl: „Jestliže žadatel následně fakticky převzal
písemnosti až po uplynutí zákonné lhůty nebo došlo k jejich doručení jinou formou (např. na základě fikce
doručení), neměla již tato skutečnost za následek nastolení právn í fikce rozhodnutí o odepření informací. Bylo-li
totiž účelem ustanovení §15 odst. 4 zákona ochránit žadatele o informace před nečinností a přimět povinný
subjekt, aby ve stanovené lhůtě o žádosti rozhodl, pak úkonem provedeným v zákonné lhůtě k doručení
požadovaných informací nebo k doručení rozhodnutí o nevyhovění žádosti byl te nto základní
požadavek splněn a ochrany žadatele v podobě vzniku fiktivního negativního rozhodnutí již nebylo třeba.
V tomto směru lze přisvědčit i argumentaci (…), že po povinném subjektu nebylo lze spravedlivě požadovat, aby
kromě odeslání informací tyto v zákonné lhůtě i doručil, neboť samotný akt doruč ení je již vázán
na skutečnosti objektivně časově neurčitelné, počínáním povinného neovlivnitelné a často i závislé na konání os oby,
které je doručováno. Vůdčí myšlenku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 As 15/2006 - 73, která akcentovala požadavek na rychlé a transparentní jednání povinného subjektu
při poskytování informací tak, aby žadatel měl v případě negativního výsledku možnost vždy v reálné lhůtě zvolit
adekvátní formu další ochrany svých práv, považuje rozšířený senát zajisté i v současné době za aktuální, nicméně
má za to, že podmínky vzniku fikce vydání negativního rozhodnutí nelze jen z tohoto důvodu nadále vykládat
extenzivně jako doposud, ale pouze způsobem výše uvedeným.“
V nyní posuzované věci ovšem informace nebyla poskytnuta vůbec a nebylo vydáno ani
rozhodnutí. Proto nemá způsob výpočtu uvedené lhůty vliv na s těžovatelem podané odvolání.
To povinný subjekt obdržel dne 30. 12. 2005. Podle §16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu
k informacím o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně
nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Jde-li o rozhodnutí obecního úřadu, které
se týká informací ve věcech samostatné působnosti obce, rozhoduje o odvolání obecní rada, pokud obecní
zastupitelstvo nestanoví, že rozhoduje jiný orgán obce. V ostatních případech rozhod uje o odvolání ten, kdo stojí
v čele povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a je oprávněn za něj jednat .
Podle §16 odst. 3 téhož zákona odvolací orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů od předložení odvolání
povinným subjektem. Jestliže v uvedené l hůtě o odvolání nerozhodl, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým
odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil; za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den následující
po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. V daném případě je odvolacím orgánem ten, kdo stojí v čele
povinného subjektu, tedy policejní prezident. Vzhledem k tomu, že odvolání nemuselo být
prvostupňovým orgánem předkládáno orgánu druhostupňovému (podané odvolání nemá
v tomto případě devolutivní účinek), mělo být ve věci rozhodnuto do 15 dnů od podání odvolání
(k tomu viz i obdobné závěry plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2004, č. j. 6 A 11/2002 - 26, www.nssoud.cz). Lhůta k vydání rozhodnutí o odvolání
tak uplynula dne 16. 1. 2006. Reálné rozhodnutí ža lovaného ze dne 18. 1. 2006 tak bylo vydáno
opožděně. V důsledku této skutečnosti podle §16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu
k informacím se má za to, že bylo vydáno rozhodnutí, jímž bylo odvolání zamítnuto a napadené
rozhodnutí potvrzeno. Vzhledem k tomu je tak třeba posoudit, jaký charakter
má reálné správní rozhodnutí v dané věci. Z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 3. 2006, č. j. 1 As 27/2004 - 73, ze dne 27. 11. 2003, č. j. 6 A 125/2000 - 45, www.nssoud.cz,
plyne, že není-li o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu podle zákona o svobodném
přístupu k informacím rozhodnuto ve lhůtě uvedené v §16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu
k informacím, má se za to, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo odvolání zamítnuto
a napadené rozhodnutí potvrzeno. Po právní moci fiktivního rozhodnutí brání vydání reálného
rozhodnutí překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae) Reálné rozhodnutí ze dne 18. 1. 2006 je tedy
nezákonné. Z tohoto důvodu již nebylo nutné, aby se zdejší soud zabýval namítanými formálními
vadami, které tomuto rozhodnutí vytýká stěžovatel.
Městský soud tedy pochybil, pokud uvedený přípis považoval za poskytnutí informace.
V dané věci, jak bylo podáno výše, nastala fikce rozhodnutí o odmítnutí žádosti i fikce zamítnutí
odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí. Následně vydanému reálnému rozhodnutí bránila
překážka věci rozhodnuté. Městský soud by však pochybil i za předpokladu, že jmenovaný přípis
by býval byl poskytnutím informace. Tu považoval za poskytnutou již dne 22. 12. 200 5
(datum uvedené v záhlaví přípisu), ačkoliv podle shora citované judikatury by rozhodujícím dnem
byl až den, kdy by informace byla předána k doručení. Tento okamžik ovšem není ze spisu
patrný. Stěžovatel přitom na tuto skutečnost dokonce v žalobě upozorňoval.
Z důvodů shora uvedených tedy Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozsudku
vysloveným (§110 odst. 1, 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnos ti městský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu