ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.82.2008:145
sp. zn. 2 As 82/2008 - 145
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobců a) Městys
Nové Veselí, Nové Veselí, Na Městečku 114, b) Obec Malá Losenice, Velká Losenice, Malá
Losenice 30, c) Město Nové Město na Moravě, Nové Město na Moravě, Vratislavovo náměstí
103, d) Obec Sklené, Žďár nad Sázavou 1, Sklené 17, e) Obec Březí nad Oslavou, Nové
Veselí, Březí nad Oslavou 47, f) Městys Ostrov nad Oslavou, Ostrov nad Oslavou 246,
g) Obec Nížkov, Nížkov 107, h) Městys Bohdalov, Bohdalov 250, i) Obec Radostín, Žďár
nad Sázavou 1, Radostín 14, j) Obec Pokojov, Nové Veselí, Pokojov 9, k) Město Žďár
nad Sázavou, Žďár nad Sázavou, Žižkova 227/1, l) Obec Jámy, Jámy 4, m) Obec Matějov,
Nížkov, Matějov 45, n) Obec Obyčtov, Žďár nad Sázavou 1, Obyčtov 80, o) Obec Hodíškov,
Žďár nad Sázavou 1, Hodíškov 52, p) Obec Radňovice, Nové Město na Moravě, Radňovice 61,
q) Obec Rudolec, Nové Veselí, Rudolec 79, r) Obec Škrdlovice, Žďár nad Sázavou 1,
Škrdlovice 48, s) Obec Velká Losenice, Velká Losenice 230, t) Městys Vojnův Městec, Žďár
nad Sázavou 1, Vojnův Městec 27, u) Obec Vepřová, Velká Losenice, Vepřová 36, v) Obec
Světnov, Žďár nad Sázavou 2, Světnov 62, w) Obec Vatín, Žďár nad Sázavou 1, Vatín 82,
x) Obec Újezd, Nížkov, Újezd 32, y) Obec Sirákov, Nížkov, Sirákov 45, z) Obec Budeč,
Nové Veselí, Budeč 44, za) Obec Lhotka, Žďár nad Sázavou 1, Lhotka 60, zb) Obec Počítky,
Žďár nad Sázavou 1, Počítky 67, zc) Obec Sazomín, Žďár nad Sázavou 1, Sazomín 46,
zd) Obec Nové Dvory, Nížkov, Nové Dvory 70, ze) Obec Slavětín, Ždírec nad Doubravou,
Slavětín 7, zf) Obec Oudoleň, Oudoleň 131, zg) Město Přibyslav, Přibyslav, Bechyňovo
náměstí 1, zh) Město Ždírec nad Doubravou, Ždírec nad Doubravou, Školní 500, zi) Obec
Modlíkov, Přibyslav, Modlíkov 60, zj) Městys Krucemburk, Krucemburk, Náměstí Jana
Zrzavého 13, zk) Obec Olešenka, Přibyslav, Olešenka 42, zl) Obec Sobíňov, Sobíňov 200,
zm) Obec Žižkovo Pole, Přibyslav, Žižkovo Pole 9, zn) Městys Havlíčkova Borová,
Havlíčkova Borová, Náměstí 278, zo) Obec Stříbrné Hory, Přibyslav, Stříbrné Hory 65,
zp) Městys Česká Bělá, Česká Bělá 122, zq) Obec Krátká Ves, Přibyslav, Krátká Ves 31,
zr) Obec Jitkov, Chotěboř, Jitkov 60, zastoupených JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr.,
advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, zs) Město Chotěboř, Chotěboř, Trčků z Lípy 69,
proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2008,
č. j. 7 Ca 239/2006 - 56,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2008, č. j. 7 Ca 239/2006 - 56,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve vztahu k žalobci zs) se kasační stížnost odmítá .
III. Žalobce zs) nemá právo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 6. 2006, č. j. 560/1104/06 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
žalovaný, podle ustanovení §58 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí
Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne
9. 3. 2006, č. j. 3916/05, kterým bylo vysloveno, že se žalobcům, jakožto podílovým
spoluvlastníkům pozemků parc. č. 1855/2 a 3181/1 v katastrálním území Havlíčkova Borová
a pozemků parc. č. 290/4, 464/1 a 409/1 část v katastrálním území Staré Ransko, na nichž
se nachází Národní přírodní rezervace Ransko, neposkytuje náhrada za ztížení lesního
hospodaření podle ustanovení §58 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) za období kalendářního roku
2004 ve výši 20 414 606 Kč. Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou u Městského soudu
v Praze, který ji usnesením ze dne 25. 8. 2008, č. j. 7 Ca 239/2006 - 56, odmítl.
Městský soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že v typově totožné věci rozhodl
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2008, č. j. 8 As 7/2007 - 64, tak, že určil,
že správní rozhodnutí o náhradě újmy podle ustanovení §58 odst. 2 zákona o ochraně přírody
a krajiny je nicotné pro nedostatek pravomoci správního orgánu rozhodovat o takové náhradě;
jedná se o soukromoprávní nárok, o němž v případě sporu rozhoduje obecný soud podle
ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Výkladem ustanovení
§46 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) pak Nejvyšší správní soud dovodil,
že sice o nároku na náhradu újmy podle ustanovení §58 zákona o ochraně přírody a krajiny
má být rozhodováno podle části třetí o. s. ř., postupu podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.
nicméně brání skutečnost, že se žalobce nedomáhá plnění, ale napadá rozhodnutí správního
orgánu.
S tímto závěrem Nejvyššího správního soudu se městský soud, pokud jde o povahu
nároku na náhradu újmy podle ustanovení §58 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny
a nicotnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek pravomoci správního orgánu k jeho vydání,
ztotožnil. Zaujal však názor, že není-li dána pravomoc správního soudu podle ustanovení
§4 s. ř. s. z důvodu soukromoprávní povahy uplatňovaného nároku, není logicky dána
ani pro případ vyslovení nicotnosti rozhodnutí, neboť nedostatek pravomoci soudu
je neopomenutelná (nepřekročitelná) překážka řízení, jež brání soudu ve věci jakkoliv věcně
rozhodnout. Napadené rozhodnutí v dané věci je vskutku nicotné, a je proto třeba
na něj pohlížet, jakoby nebylo vydáno. Postupu podle ustanovení §46 odst. 2, prvé část první
věty s. ř. s. (odmítnutí žaloby, domáhá-li se žalobce rozhodnutí ve sporu, ve kterém má rozhodnout soud
v občanském soudním řízení) tak nebrání překážka vydaného správního rozhodnutí. Oproti názoru
Nejvyššího správního soudu má městský soud za to, že není rozhodné znění žalobního petitu,
neboť ve správním soudnictví bude vždy petit i obsah žaloby odpovídat požadavkům s. ř. s.,
a nikoliv o. s. ř. Pokud se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, je patrné,
že s rozhodnutím nesouhlasí a že žádá plnění, které mu nebylo rozhodnutím přiznáno. Městský
soud tak dospěl k závěru, že se jedná o žalobu, kterou se žalobce domáhá rozhodnutí ve sporu,
ve kterém má rozhodnout soud v občanském soudním řízení; proto žalobu odmítl podle
ustanovení §46 odst. 2, prvé části věty první s. ř. s. Jedině takovým postupem zůstane, dle jeho
názoru, žalobcům zachována lhůta ke dni podání správní žaloby; žalobci již sami odstraní vady
podání, tak aby vyhovovalo požadavkům o. s. ř. a určí, zda se hodlají domáhat plnění dle části
třetí nebo části páté o. s. ř. Pouhé vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí by mohlo být
pro žalobce fakticky bezúspěšné. Závěrem poučil městský soud žalobce ve smyslu ustanovení
§46 odst. 2 věty druhé s. ř. s.
Proti tomuto usnesení městského soudu brojí žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační
stížností opírající se o důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelé především taktéž poukazují na obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 6. 2008, č. j. 8 As 7/2007 - 64, s nímž se naprosto ztotožňují, a citují pasáže týkající
se nemožnosti postupu podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. v typově obdobném případě
a nutnosti deklarace nicotnosti rozhodnutí podle ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s. Rovněž poukazují
na závěr zde vyslovený, podle kterého mělo být v typově obdobném případě rozhodováno
o soukromoprávním nároku v řízení podle části třetí o. s. ř. Stěžovatelé zdůrazňují, že některé
závěry městského soudu, obsažené v napadeném usnesení, jsou přímou negací právního názoru
vysloveného Nejvyšším správním soudem ve jmenovaném rozsudku, a proto považují napadené
usnesení o odmítnutí návrhu za nezákonné pro nesprávnou aplikaci ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelé dále namítli, že svou žalobou usilovali o to, aby jejich právní poměry byly
postaveny najisto. Zejména měli zájem o určení, zda vůči nim napadené akty vyvolávají právní
účinky, popřípadě jaké účinky to jsou a jaký je jejich rozsah. Cílem žaloby tak bylo, aby správní
soud posoudil pravomoc správních orgánů k rozhodování o nároku na náhradu újmy podle
ustanovení §58 zákona o ochraně přírody a krajiny ve správním řízení. V závislosti na tomto
posouzení měl správní soud buď vyslovit nicotnost rozhodnutí pro nedostatek pravomoci,
nebo shledat, že správní orgány rozhodovaly v mezích své pravomoci o veřejnoprávním nároku
(v tomto případě se pak měl správní soud zabývat i meritem věci a žalobu buď zamítnout nebo
napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení); třetí možností bylo odmítnout žalobu
podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. (s odkazem na řízení podle části páté o. s. ř.), pokud správní
orgány rozhodovaly v mezích své pravomoci o soukromoprávním nároku. Závěr městského
soudu, že se stěžovatelé domáhali rozhodnutí v soukromoprávním sporu ve smyslu ustanovení
§46 odst. 2, první část věty první s. ř. s., není správný. Z ničeho nevyplývá, že by usilovali
o vydání rozhodnutí soudu, kterým by jim bylo přiznáno právo na peněžité plnění ze strany
žalovaného.
Dále stěžovatelé nesouhlasí se závěrem městského soudu, který jim dal na výběr,
zda budou dále žalovat podle části třetí nebo páté o. s. ř. Proti napadenému rozhodnutí není
podle jejich přesvědčení možné brojit podle části páté o. s. ř. Je-li totiž žalobou podle části
páté o. s. ř. napadeno nicotné rozhodnutí, není zde zákonný důvod pro zamítnutí žaloby podle
ustanovení §250i o. s. ř. ani pro její odmítnutí podle ustanovení §250g a §250h o. s. ř. O vydání
rozsudku podle ustanovení §250j o. s. ř. lze také hovořit jen velice obtížně, neboť pro nahrazení
napadeného rozhodnutí existuje nutný předpoklad, a to existující rozhodnutí, které má být
nahrazováno. Akt nicotný, který de iure neexistuje, nahradit možné není.
Stěžovatelé dále uvádějí, že napadeným usnesením městského soudu byla zasažena i jejich
ústavně zaručená práva, konkrétně ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Stěžovatelé se řádně a včas obrátili na správní soud, který sice konstatoval,
že napadené rozhodnutí je nicotné, avšak nehodlal tuto nicotnost závazně deklarovat a žalobu
odmítl; tímto postupem byl nastolen stav, kdy neexistuje žádný orgán veřejné moci,
který by nicotnost těchto rozhodnutí a tím i jejich nezákonnost mohl závazným způsobem
deklarovat. Dle názoru stěžovatelů totiž nelze postupovat podle ustanovení §182 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád a požadovat vyslovení nicotnosti správním orgánem,
neboť obě napadená rozhodnutí byla vydána podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), v němž výslovná úprava nicotnosti rozhodnutí absentuje. Civilní soudy v řízení
podle části třetí ani páté o. s. ř. pak nemohou nicotnost vyslovit z důvodu absence pravomoci.
Každý orgán, pro nějž bude napadené rozhodnutí právně významné, si vždy bude moci udělat
vlastní úsudek o tom, zda jsou nicotná či nikoliv; právní názor městského soudu vyslovený
pouze v odůvodnění usnesení totiž nebude pro nikoho právně závazný. Nadto bude významně
ztížena pozice stěžovatelů pro případ uplatnění náhrady škody způsobené nezákonným
rozhodnutím správního orgánu podle ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť nebude žádným
orgánem závazně vysloveno, že napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně jsou rozhodnutími skutečně nezákonnými. Napadeným usnesením se tak městský soud
dopustil denegatio iustitiae a nastolil stav, kdy žádný ze soudů nemá pravomoc závazně vyslovit
nicotnost správního rozhodnutí vydaného k tomu neoprávněným správním orgánem
v záležitostech soukromého práva.
Stěžovatelé závěrem poukazují na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které
je jedním z atributů právního státu zásada právní jistoty, která je naplněna především
požadavkem předvídatelnosti rozhodování. Tento požadavek byl ve vztahu ke stěžovatelům
porušen, neboť městský soud nepochybně znal celý obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 6. 2008, č. j. 8 As 7/2007 – 64, přesto však dospěl k závěrům opačným. Stěžovatelé
si jsou vědomi, že městský soud není v projednávané věci právním názorem Nejvyššího
správního soudu vázán a že rozdílnost v rozhodovací praxi je zcela přirozená, jejím projevem
by ale měla být odborná diskuze a nikoliv nejednotnost a kontradiktornost v rozhodování soudů
různých stupňů.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 6. 2008,
č. j. 8 As 7/2007 - 64, je závazný pouze ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 12. 2006, č. j. 8 Ca 350/2005 - 32, kterým bylo rozhodnuto o věci samé. V posuzovaném
případě rozhodl městský soud usnesením, tj. nikoliv v meritu. Dále poukázal na v této věci
relevantní probíhající řízení o kompetenčním sporu před zvláštním senátem
zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
a to pod sp. zn. Konf 10/2008.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Pojmem nicotnosti se Nejvyšší správní soud při své rozhodovací činnosti již v minulosti
rozsáhle zabýval. Především je nutno poukázat na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, publikovaný
pod č. 793/2006 Sb. NSS, z něhož se podává, že „nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními
vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek
pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele
veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo
absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje,
či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.“
Mezi stěžovatelem a městským soudem není sporu o to, že rozhodnutí žalovaného,
ve spojení s rozhodnutím prvostupňovým, jsou nicotná. Jádrem sporu je tak aplikace a výklad
ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. provedené městským soudem, tedy způsob, jak mělo být naloženo
s žalobou směřující proti nulitnímu aktu vydanému ve věci soukromého práva. Městský soud
se namítanou nicotností zabýval a shledal, že rozhodnutí nicotná jsou, nicméně nedovodil svou
pravomoc tento závěr meritorně vyslovit, právě s ohledem na soukromoprávní povahu sporného
nároku.
Velmi obdobným případem se Nejvyšší správní soud již zabýval, a to v rozsudku ze dne
11. 6. 2008, č. j. 8 As 7/2007 - 64, dostupném z www.nssoud.cz. Městský soud ostatně z tohoto
rozsudku v odůvodnění svého rozhodnutí částečně vycházel, nicméně v závěru své právní úvahy
dospěl ke zcela opačným závěrům.
Nejvyšší správní soud provedl ve jmenovaném rozsudku komplexní rozbor ustanovení
§58 zákona o ochraně přírody a krajiny, přičemž shledal, že z citovaného ustanovení ani jiného
ustanovení zákona nevyplývá výslovná pravomoc správních orgánů vést správní řízení
o poskytnutí finanční náhrady. Uvedl, že „jakkoliv je zákon o ochraně přírody a krajiny obecně předpisem
veřejného práva, nevyznačuje se úprava nároku podle §58 znaky typickými pro veřejnoprávní regulaci
a přes odlišnou terminologii se svým charakterem blíží spíše náhradě škody ve smyslu soukromoprávní úpravy.
Správním orgánům pak z citovaného ustanovení nevyplývá žádná pravomoc rozhodovat vrchnostensky o právech
a povinnostech, ale pouze povinnost vyplatit náhradu na základě písemného uplatnění nároku, jestliže jsou tento
nárok a výše újmy prokázány doklady a podklady potřebnými pro posouzení nároku. (…) Z §58 lze tedy
dovodit, že není-li nárok resp. jeho výše sporná, správní orgán vyplatí finanční náhradu. Z citovaného ustanovení
naopak nelze dovodit pravomoc správních orgánů k vedení správního řízení a k přezkoumání důvodnosti nároku
nebo jeho výše v případě, že jsou tyto skutečnosti sporné.“
Závěry citovaného rozsudku zdejšího soudu byly potvrzeny i usnesením zvláštního senátu
zřízeného podle zákona č. 131/2000 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne
17. 2. 2009, č. j. Konf 10/2008 - 15, dostupným z www.nssoud.cz. Z tohoto usnesení se podává,
že „k rozhodování o nároku vlastníka (nájemce) pozemku na finanční náhradu vůči orgánu státní správy
za újmu vzniklou v důsledku omezení hospodaření na pozemku (§58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů) je příslušný soud v občanském soudním řízení.“
Zvláštní senát dále konstatoval, že „zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je veřejnoprávní
normou, protože dává oprávnění státu zasahovat jednostrannými úkony do práv a povinností fyzických
a právnických osob. Na druhé straně nárok vlastníka nebo nájemce na náhradu újmy, který mu vznikne
v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté tohoto zákona, včetně prováděcích právních předpisů,
nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě, je svou povahou nárokem občanskoprávním. Rozhodování orgánu
veřejné moci se totiž vztahuje především k regulaci hospodaření podle tohoto zákona, kdežto újmy, které případně
z omezení hospodaření vzniknou vlastníkům či nájemcům mají charakter majetkový a účastníci tohoto právního
vztahu jsou vůči sobě v rovnoprávném postavení.“
Závěry plynoucí z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu i usnesení zvláštního
senátu jsou beze zbytku aplikovatelné na souzený případ. Žalovaný ani správní orgán prvého
stupně nedisponovali pravomocí k rozhodování o nároku stěžovatelů ve správním řízení;
nedostatek pravomoci správního orgánu přitom představuje závažnou vadu, která má za následek
nicotnost v řízení vydaného správního aktu. Až potud se městský soud ve svých úvahách
od názoru Nejvyššího správního soudu neodklonil.
Jak bylo již konstatováno, městský soud sice shledal nicotnost obou rozhodnutí, odmítl
ji nicméně vyslovit pro svůj vlastní nedostatek pravomoci. Tento právní názor je však evidentně
v rozporu s právním názorem plynoucím ze shora popsané judikatury, zejména s citovaným
rozsudkem ze dne 11. 6. 2008, č. j. 8 As 7/2007 – 64, z něhož se jasně podává, že „brojí-li žalobce
žalobou proti nicotnému rozhodnutí vydanému správním orgánem ve věci, o níž měl rozhodovat soud v řízení podle
části třetí občanského soudního řádu, není na místě postup podle §46 odst. 2 s. ř. s. a správní soud podle
§76 odst. 2 s. ř. s. tuto nicotnost vysloví.“ Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvod k provedení
judikatorního odklonu, a to tím spíše, že je v podstatné části této otázky vázán právním názorem
vysloveným zvláštním senátem.
Ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. ukládá soudu povinnost odmítnout návrh tehdy, domáhá-li
se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském
soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl
v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V citovaném rozsudku Nejvyšší
správní soud dovodil, že „první část §46 odst. 2 s. ř. s. vychází z hypotézy, že se žalobce domáhá rozhodnutí
ve sporu či právní věci, o které dosud nebylo rozhodováno, a o které má rozhodovat soud v řízení podle části třetí
občanského soudního řádu, druhá část citovaného ustanovení vychází z hypotézy, že žalobce brojí žalobou proti
rozhodnutí správního orgánu vydanému v soukromoprávní věci, o které má rozhodnout soud v řízení podle části
páté občanského soudního řádu. Součástí hypotézy druhé části §46 odst. 2 s. ř. s. je, že správní orgán rozhodl
v mezích své zákonné pravomoci.“ Aplikace druhé části věty první ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.
je v dané věci pojmově vyloučena, neboť správní orgán evidentně nerozhodoval v mezích
své pravomoci. Aplikace první části věty (právní věci, o které dosud nebylo rozhodováno, a o které
má rozhodovat soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu) není taktéž možná,
neboť se stěžovatelé skutečně nedomáhají rozhodnutí ve sporu (jak citované ustanovení
předpokládá), ale napadají rozhodnutí správních orgánů, či spíše (v dané věci) akty,
který správním aktem ve skutečnosti nejsou a pouze se představuje jako správní rozhodnutí.
Městský soud tedy pochybil, neboť nesprávně vyložil ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.
a v důsledku toho vydal nezákonné usnesení o odmítnutí návrhu. Jeho povinností naopak bylo
ve smyslu ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s. vyslovit nicotnost jak rozhodnutí žalovaného,
tak i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí,
vydaného správním orgánem mimo jeho pravomoc, ve věci soukromoprávní povahy žádné
zákonné ustanovení nebrání. Právě naopak, správní soud je jediným povolaným orgánem,
který je v dané situaci, tj. při nemožnosti aplikace prostředků správního práva, oprávněn
a zároveň povinen nicotnost vyslovit. Pokud by měl být respektován právní názor městského
soudu, že jeho pravomoc vyslovit nicotnost rozhodnutí není dána právě proto, že se jedná
o rozhodnutí v soukromoprávní věci, byl by skutečně nastolen právní stav, kdy by nebylo
žádného orgánu, který by byl s to autoritativně nicotnost rozhodnutí osvědčit. Z hlediska
posouzení nicotnosti správního rozhodnutí pak nehraje roli, zda bylo vydáno ve věci
veřejnoprávní či soukromoprávní, ale pouze to, že došlo k hrubému porušení procesního
i hmotného práva v důsledku toho, že si správní orgán atrahoval právo rozhodnout o něčem,
co mu nepříslušelo. Městský soud, jakožto soud správní, byl po zjištění nicotnosti správního
rozhodnutí povinen ji vyslovit, a tím narovnat právní vztahy stěžovatelů a uvést je v právní
jistotu.
Nejvyšší správní soud taktéž nesouhlasí s názorem městského soudu, že si stěžovatelé
mohou zvolit, zda budou vést další řízení podle části třetí nebo páté o. s. ř. Řízení podle části páté
o. s. ř. ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem nepřipadá v úvahu již jen z toho
důvodu, že v případě nicotnosti rozhodnutí, sice soudem nevyslovené, není možné tento stav
napravovat procesními prostředky tohoto řízení, tedy nahrazením části nebo celého rozhodnutí
soudním rozsudkem. Soud podle části páté o. s. ř. navíc není oprávněn nicotnost vyslovovat,
na což zcela správně poukázali i stěžovatelé.
Z hlediska povahy sporu je tedy zjevné, že jediným zákonným řešením, je odklizení
napadených „rozhodnutí“ žalovaného a správního orgánu prvého stupně, které sice de iure
neexistují, avšak de facto matou stěžovatele a ztěžují jejich právní postavení. Vyslovením nicotnosti
takových rozhodnutí bude stav právní nejistoty odstraněn a stěžovatelé budou mít rovněž
podklad pro případné uplatňování náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím
správního orgánu nebo nesprávným úředním postupem. Soukromoprávního nároku na náhradu
újmy ve smyslu ustanovení §58 zákona o ochraně přírody a krajiny se pak stěžovatelé mohou
domáhat (jak již bylo uvedeno) v rámci občanskoprávního řízení podle části třetí o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud naznal, že pochybení městského soudu
založilo nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Je tedy naplněn kasační důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo,
než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta
první před středníkem s. ř. s.).
Co se týče druhého výroku rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud odmítl kasační
stížnost žalobce zs), ten vychází z nesplnění podmínky řízení podle ustanovení §105 odst. 2
s. ř. s. Jmenované ustanovení stanoví, že stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační stížnost byla jménem všech
žalobců podána advokátem JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., a to výslovně i za žalobce zs).
Zástupce žalobců nicméně přípisem ze dne 23. 1. 2009 sdělil zdejšímu soudu, že již žalobce zs)
v řízení o kasační stížnosti nadále nezastupuje. Nedostatek povinného zastoupení podle
ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. je odstranitelnou podmínkou řízení, proto zdejší soud vyzval
žalobce zs) přípisem ze dne 17. 3. 2009, č. j. 2 As 82/2008 - 139, k předložení plné moci advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, nebo pověření osoby vyhovující dalším podmínkám podle
ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., a to ve lhůtě jednoho týdne ode dne doručení přípisu. Přípis byl
žalobci zs) prokazatelně doručen dne 24. 3. 2009. Ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta
stanovená výzvou počala běžet dnem následujícím po dni doručení, tj. 25. 3. 2009. Podle
odstavce druhého téhož ustanovení lhůta určená podle týdnů končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli,
nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§40 odst. 3 s. ř. s.).
Lhůta tedy uplynula v úterý 31. 3. 2009. Žalobce zs) do tohoto data a ani později požadované
právní zastoupení pro řízení o kasační stížnosti nedoložil. Nejvyššímu správnímu soudu proto
nezbylo než kasační stížnost ve vztahu k tomuto žalobci odmítnout podle ustanovení §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., neboť u něj nebyly splněny podmínky
řízení podle ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. a ani přes výzvu soudu nebyly odstraněny; s žalobcem
zs) proto nebylo lze v řízení o kasační stížnosti pokračovat.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.). Pokud jde o žalobce zs), pro něhož tímto
rozsudkem řízení končí, v jeho případě postupoval Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu