ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.21.2009:53
sp. zn. 2 Azs 21/2009 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce , JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. O., zastoupeného advokátem Michalem
Benčokem, se sídlem Na Poříčním právu 1914/6, Praha 2 , proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra ,se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2008, č. j. 61 Az 75/2007 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Michala Benčoka se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 7. 2007, č. j. OAM -1-585/VL-07-12-2007, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) zamítlo žádost žalobce (dále jen „stě žovatel“) o mezinárodní ochranu jako
zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
rozsudkem ze dne 15. 9. 2008.
Rozsudek stěžovatel napadá kasační stížností z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm.
a), b), c) a d) s. ř. s., čímž namítá nesprávné posouzení práv ní otázky krajským soudem,
vady řízení před správním orgánem, zmatečnost řízení před krajským soudem
a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí či jinou vadu řízení. V odůvodnění kasační stížnosti
nicméně pouze uvádí, že shledává vážná pochybení všech orgánů, které dosud v jeho věci
jednaly, a má reálnou obavu z nuceného opuštění ČR a následného odjezdu na Ukrajinu,
kde mu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů.
V doplnění kasační stížnosti (po ustanovení advokáta soudem) dále namítl, že rozhodnutí
krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť se vůbec nezabýval tím, zda byly či nebyly splněny
důvody podle §13 a §14 zákona o azylu. Stěžovatelův nárok přitom bylo možno podřadit právě
pod ustanovení §14 zákona o azylu, neboť má neustále odůvodněné obavy o svou psychiku
a život s ohledem na celkový stav na Ukrajině.
Připomněl také, že o mezinárodní ochranu žádal kvůli problémům s věřitelem, který
po něm chtěl, aby na Ukrajině páchal t restnou činnost, tedy z důvodů, které žalovaný odmítl
podřadit důvodům pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. Přitom situaci
na Ukrajině v oblasti zajištění ochrany práv občanů, zejména před mafiány a kriminálními živly
soustředěnými v tzv. brigádách a provozujícími na profesionální bázi vydírání tzv. raket,
nelze právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval.
Žalovanému vytkl, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav, neopatřil si dostatečné
důkazy, když stěžovateli nepředložil informace týkající se ekonomické a politické situace
v regionu, jak to obvykle dělá, a konečně také neobjasnil důvody svého rozhodutí, čili v několika
bodech nedostál povinnostem plynoucím správnímu orgánu ze zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu. Lze tak tvrdit, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, neměla oporu
ve spisech nebo s nimi byla v rozporu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského soud
zrušen.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšš í správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele, aby mohla být shledána přijatelnou.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Pokud stěžovatel vytýká krajském soudu, že se nezabýval tím, zda v jeho případě byly
dány důvody pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, je třeba připomenout
ustálenou judikaturu, podle níž povinnost posoudit možnost udělení humanitárního azylu váže
správní orgán pouze v případě negativního výroku podle §12 zákona o azylu, nikoli při zamítání
žádosti o azyl pro zjevnou nedůvodnost podle jeho §16, jak bylo konstatováno např. v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 4 Azs 35/2003 (publ. na www.nssoud.cz ):
„Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], znamená,
že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože
neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle §14 zákona o azylu (humanitární azyl) i podle
§13 zákona (sloučení rodiny), nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit, že se azyl podle §13 nebo
podle §14 neuděluje.“ Pokud by tak u stěžovatele byly dány důvody pro posouzení humanitárního
azylu, nebylo by vůbec namístě jeho žádost zamítat podle §16, jak bylo konstatováno v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 3 Azs 77/2004 (publ. na www.nssoud.cz):
„I žadatel se zjevně nedůvodnou žádostí o udělení azylu se může dovolat humanitárních důvodů, popř. správní
orgán je může shledat sám již v rámci zkráceného řízení. V takovém případě však není místo pro zamítnutí
žádosti pro zjevnou nedůvodnost podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
se současným udělením humanitárního azylu, ale naopak pouze pro kladný výrok ve smyslu §14 téhož zákona.“
K rekapitulaci stěžovatelova příběhu, který končí pouze obecným apelem, že situaci osob
pronásledovaných ze strany věřitelů a nucených k trestné činnosti nelze srovnat se stavem
ochrany lidských práv v ČR, může zdejší soud pouze upozornit na skutečnost, že obdobnými
situacemi se zabýval již v mnoha svých rozhodnutích, a to zvláště ve vztahu k žadatelům
o mezinárodní ochranu přicházejícím z Ukrajiny a majícím tam potíže se svými věřiteli,
a to například v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 5/2003; rozsudku ze dne 27. 8. 2003,
sp. zn. 4 Azs 7/2003, rozsudku ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 4 Azs 23/2003 (všechny publ.
na www.nssoud.cz), či rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. z n. 6 Azs 45/2003
(publ. pod č. 101/2004 Sb. NSS).
Stěžovatelova poslední námitka kritizující stav provedeného dokazování je poněkud
obecná, když stěžovatel konkrétně neuvádí, jaké další důkazy byly podle něj nezbytné k řádnému
posouzení jeho věci. Proto nelze než odkázat na rozsáhlou judikaturu vážící se ke standardům
dokazování v řízení o udělení mezinárodní ochrany, zejména tehdy, kdy je žádost o udělení
mezinárodní ochrany zjevně nedůvodná. K nim se vyjádřil zejména rozsudek zdejšího soudu
ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 2 Azs 14/2004 (publ. na www.nssoud.cz): „Posouzení situace v zemi
původu je pro rozhodnutí podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., nerozhodné.“ Na něj pak argumentačně navázal rozsudek zdejšího soudu
ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 7 Azs 124/2004 (publ. pod č. 394/2004 Sb. NSS): „Vedle pozitivního
vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, stanoví tento zákon
také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto důvody jsou taxativně stanoveny
v §15 a §16 tohoto zákona. Jsou-li splněny podmínky vymezené v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona,
tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako z jevně nedůvodné, není namístě zkoumat přípa dnou existenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 písm. b) citovaného zákona, protože udělení azylu je za takové situace vyloučeno.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytu je
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelno u a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven
advokát Michal Benčok; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a příprava zastoupení, včetně první porady s klientem v jeho věci,
a doplnění kasační stížnosti - a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů - v souladu s §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, celkem tedy 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu