ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.45.2009:104
sp. zn. 2 Azs 45/2009 - 104
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: P. I., zastoupen Mgr. Janem Lipavským,
advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2009, č. j. 29 Az 34/2008 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Janu Lipavskénu
se u r č u je odměna za zastupování ve výši 2856 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 7. 2008, č. j. OAM-630/LE-05-K02-2006 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) rozhodl žalovaný o tom, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou;
ten ji rozsudkem ze dne 9. 3. 2009, č. j. 29 Az 34/2008 - 53, zamítl. Krajský soud ze správního
spisu zjistil, že žalobce žádal o udělení mezinárodní ochrany z důvodu svého pronásledování
policií, neboť neměl platné doklady. Ty si nemohl opatřit a měl proto problémy s registrací
pobytu. Policie žádala úplatky za to, aby mohl v místě v klidu pobývat i bez dokladů. Ve chvíli,
kdy nebyl schopen platit úplatky, nastaly problémy a byl i fyzicky napaden. Dle žalobce se jednalo
o pronásledování ze strany státu. Jako druhý důvod pronásledování označil žalobce jednání
Čečenců, kteří ho unesli, nutili ho k práci a chtěli ho prodat pastevcům. Tím se mstili za jeho
účast v útvaru pro boj s organizovaným zločinem, v jehož rámci se podílel na unášení příslušníků
čečenských gangsterských rodin. V případě návratu do vlasti se žalobce obává uvěznění, neboť
podepsal prohlášení, že zemi neopustí a přesto vycestoval. Krajský soud k tomu konstatoval,
že žalovaný nepochybil, když žalobci na základě těchto tvrzení neudělil azyl podle ustanovení
§12 písm. a) a b) zákona o azylu. Co se týče tvrzeného pronásledování ze strany státu
prostřednictvím policejních orgánů, ztotožnil se se závěry žalovaného popsanými na str. 6 až 10
napadeného rozhodnutí a shodně shledal, že se nejedná o azylově relevantní důvod. Žalobcem
uváděná nemožnost opatřit si řádný osobní doklad není podle krajského soudu reálná a pokud
jsou jím uváděné problémy pravdivé, byly způsobeny výhradně žalobcovou nedbalostí. V každé
zemi je právními předpisy upraveno, jakými doklady se občané prokazují, přičemž dlouhodobá
absence takového dokladu by způsobila problémy i občanu v České republice. Tvrzení
o nemožnosti obstarání si dokladů považuje krajský soud za ryze účelové. Co se týče únosu
ze strany blíže neurčených Čečenců, krajský soud uvedl, že jestliže žalobce pracoval ve státních
službách a přitom problémy, které mu v souvislosti s tím vznikly, nijak neřešil, je taková verze
výpovědi málo pravděpodobná. Podrobně se zabýval i žalobcem tvrzenými skutečnostmi,
tj. situací po teroristickém útoku v Moskvě a jeho oznámeními na jednání policisty S., přičemž
dospěl i v této věci k závěrům souladným se žalovaným. Dále krajský soud argumentoval blíže
konkretizovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu, a to v souvislosti s tím, že žalobce
přicestoval legálně do České republiky, poté odcestoval do Nizozemí a po deportaci prohlásil, že
Česká republika nebyla jeho cílovou zemí. Podmínky ustanovení §13 zákona o azylu žalobce
nesplňoval a k rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu měl správní orgán dostatečné
podklady. Obavy z uvěznění po návratu do vlasti považuje krajský soud za hypotetické.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud nezabýval žalobními důvody,
které uvedl ve své žalobě. Zde namítal porušení ustanovení §2 odst. 4 a §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené žalobní body pak
konkretizoval ve své replice v reakci na vyjádření žalovaného k žalobě (viz dále). Stěžovatel
shrnuje, že v žalobě tvrdil, že žalovaný špatně vyhodnotil důvody jeho žádosti o mezinárodní
ochranu, když uvedl, že těmito jsou toliko potíže způsobené faktem, že neměl v pořádku platný doklad
totožnosti. Z materiálů, které jsou součástí správní spisu však jednoznačně vyplývalo, že důvodem
stěžovatelova opuštění vlasti byl dlouhodobý korupční tlak ze strany policejních orgánů, který
přerostl i ve fyzické napadení. Korupce policejních složek je v Ruské federaci v podstatě
beztrestná, neboť stát není schopen ji efektivně čelit. Stěžovatel dále namítal, že žalovaný
se vůbec nevypořádal s tvrzením, že je na území Kabardinsko – Balkarské republiky
pronásledován soukromými čečenskými osobami z důvodu své ruské národnosti a někdejší
příslušnosti k útvaru pro boj s organizovaným zločinem. Žalovaný pouze poukázal na to, že toto
jednání nebylo oznámeno ruským státním orgánům. V této oblasti je údajně takové jednání
již obecné povahy, v důsledku antagonismu ruského a čečenského obyvatelstva, přičemž stát není
schopen ochranu před takovým jednáním zajistit. Dále stěžovatel namítal, že žalovaný
nepostupoval v řízení objektivně, neboť se dopustil ničím nepodložených spekulací
o zločineckých praktikách vyšetřovatele S. Ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak
stěžovatel namítá, že se krajský soud se všemi těmito uváděnými žalobními námitkami ve svém
rozhodnutí vůbec nevypořádal, a to především z hlediska míry jejich relevance pro azylové řízení.
Pokud jde o meritum stěžovatelových námitek, krajský soud pouze odkázal na odůvodnění
napadeného rozhodnutí s tím, že se žalovaný s namítanými skutečnostmi seriózně vypořádal.
Tento svůj závěr pak krajský soud nezdůvodnil. Postup krajského soudu tak byl chybný, neboť se
nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Rozsudek rovněž musí splňovat náležitosti podle
ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §64 s. ř. s. Za
situace, kdy soud rezignuje na svébytně formulované uvážení a omezí se na pouhý odkaz na
napadené rozhodnutí, ztrácí jakýkoli přezkum své zákonné opodstatnění. V daném případě totiž
není patrné, zda námitky stěžovatele byly pro posouzení dané věci podstatné či nikoliv, jaká váha
jim byla přisouzena a zda se vůbec krajský soud věcnou stránkou žaloby zabýval. V případě, že by
tomu tak nebylo, šlo by o odepření procesní ochrany práv stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil jeho postavení jako
příslušníka vymezené sociální skupiny a povahu jeho pronásledování z důvodu příslušnosti k ní.
Stěžovatel si v důsledku svého útěku z Kabardinsko – Balkarské republiky nebyl schopen opatřit
platný průkaz totožnosti, bez kterého si nemohl vybavit ani registraci k pobytu. Bez této
registrace se pak výrazně zhoršila jeho pozice v ruské společnosti, neboť neregistrovaní občané
mohou být z místa neregistrovaného pobytu deportováni (informace o nucených deportacích
je součástí správního spisu). Nemají tak podmínky ke stabilizaci své situace, což je nutí
k neustálému přesídlování. Jako osoba bez platných dokladů se tak stěžovatel ocitl na okraji
společnosti a je přesvědčen, že naplňuje podmínky ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu,
neboť je příslušníkem společensky marginalizované skupiny obyvatel nedržících platné doklady totožnosti
a na území Ruské federace byl vystaven pronásledování v podobě trvalého psychického nátlaku
hrozící deportací a s tím spojeného zpřetrhání osobních a profesních vazeb; z této hrozby měl
odůvodněný strach. Tato pozice navíc ze stěžovatele učinila snadnou oběť korupčního nátlaku
místní policie. Popsaný sociální status stěžovatele není, respektive nemusí nutně být trvalého
rázu; nic to však nemění na skutečnosti, že v době opuštění vlasti byl pro příslušnost k této
sociální skupině pronásledován, přičemž svoji situaci nebyl a ani nyní není schopen sám změnit.
Byl tedy pronásledován ve smyslu ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu, neboť pod pojem
svoboda je nutno podřadit rovněž svobodu pobytu a pohybu tak, jak je chápána v České republice.
Stěžovatel má dále zato, že kasační stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy.
Především tvrdí, že je třeba upřesnit pojem sociální skupina v tom smyslu, že „není překážkou
pro kvalifikaci účastníka řízení jako příslušníka určité sociální skupiny, je-li tato jeho sociální pozice pozicí
získanou (nikoliv vrozenou), a to i přes to, že lze očekávat, že účastník řízení této své sociální pozice může
pozbýti, pokud není v jeho moci svoji příslušnost k sociální skupině vlastní aktivitou změnit, resp. pro nepřiměřené
riziko s tím spojené toto po něm nelze rozumně požadovat.“ Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel
rovněž spatřuje v zájmu na stanovení mezí přezkumu účastníky uplatněných žalobních bodů
a vznesených námitek, jakožto jednoho ze základních předpokladů ústavního práva na soudní
ochranu.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci popřel oprávněnost kasační stížnosti a navrhl její
zamítnutí.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy
přijatelná ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany se zdejší soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí,
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb.
NSS, kde (mimo jiné) konstatoval, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů“.
Posuzováno ze shora uvedeného pohledu Nejvyšší správní soud naznal, že důvody
přijatelnosti kasační stížnosti v dané věci naplněny nejsou.
Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť má za to,
že se krajský soud nevypořádal se všemi jím uplatněnými žalobními námitkami. V kasační
stížnosti vymezuje tři okruhy námitek, které uplatnil v řízení před krajským soudem a které
krajský soud dle jeho názoru nevypořádal. Krajským soudem uplatněný odkaz na odůvodnění
napadeného rozhodnutí, se kterým se krajský soud zcela ztotožnil, považuje stěžovatel
za rezignaci soudu na vlastní a svébytné uvážení o věci.
Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (srov. např. rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, dostupný z www.nssoud.cz, rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, dostupný z www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, dostupný z www.nssoud.cz) se podává, že rozhodnutí krajského
soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné, např. jestliže není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazy či utváření závěru
o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě; rovněž proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené;
či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Avšak důvodnost kasační stížnosti
se může zakládat na nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí krajského soudu,
jen mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Předně je třeba uvést, že stěžovatel v žalobě poměrně stručně vyjádřené žalobní body
podstatným a vyčerpávajícím způsobem rozvedl v replice k vyjádření žalovaného. Z tohoto
důvodu je tedy nutné posoudit, nakolik byly v replice uvedené skutečnosti přípustné k věcnému
projednání, a to s ohledem na jejich možné opožděné uplatnění. Z ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.
totiž vyplývá, že žaloba může být rozšířena o nové žalobní body pouze ve lhůtě pro podání
žaloby. Po uplynutí lhůty k podání žaloby mohou být již uplatněné žalobní body toliko
upřesňovány či podrobněji rozváděny. Je zřejmé, že replika stěžovatele k vyjádření žalovaného
byla podána až po uplynutí lhůty k podání žaloby, tudíž je třeba hodnotit, zda stěžovatel pouze
podrobněji rozváděl žalobní body, či zda uplatnil i některé žalobní body nové. V této souvislosti
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43,
publikovaný pod č. 685/2005 Sb. NSS.
Ze stěžovatelem uplatněného okruhu námitek, které měl krajský soud opomenout
vypořádat, lze vymezit ty, které byly v nejobecnější rovině vyjádřeny již v žalobě (a tudíž lze mít
za to, že v replice byly pouze podrobněji odůvodněny), a ty, které se poprvé objevily až v replice.
Na obě skupiny těchto námitek je třeba nahlížet rozdílně. Do prvé skupiny námitek patří žalobní
bod, dle kterého se žalovaný dostatečně nevypořádal s tvrzeným stěžovatelovým
pronásledováním ze strany policejních orgánů, které na něj měly vyvíjet dlouhodobý korupční
nátlak, dále tvrzení, že se dostatečně nevypořádal s jeho pronásledováním ze strany soukromých
čečenských osob z důvodu jeho někdejší příslušnosti k útvaru pro boj s organizovaných zločinem
a konečně, že se žalovaný dopustil neobjektivního hodnocení věci, když zcela nepodloženě
spekuloval o zločineckých praktikách vyšetřovatele S. Do druhé skupiny námitek, tj. těch, které
nebyly vůbec uplatněny v žalobě, nýbrž až v replice, lze zařadit žalobní bod namítající,
že se žalovaný dostatečně nevypořádal se stěžovatelovým pronásledováním ze strany soukromých
čečenských osob z důvodu jeho ruské národnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítal,
že krajský soud nesprávně posoudil jeho příslušnost k určité sociální skupině. Z obsahu žaloby
je opět zjevné, že tento žalobní bod byl poprvé vyjádřen až v replice; proto jej Nejvyšší správní
soud zařadil rovněž do druhého okruhu námitek, jak je popsán shora.
Podstatné tedy je, zda se krajský soud vypořádal se žalobními body, které byly v žalobě
vyjádřeny a v replice již byly pouze podrobněji rozvedeny, tedy námitkami, které měly být
meritorně vypořádány (první skupina námitek). Z odůvodnění napadeného rozsudku je obecně
seznatelné, proč krajský soud v rámci těchto námitek nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, jakými
úvahami se řídil a že tyto námitky vypořádal. S ohledem na způsob zvolený krajským soudem
je vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb., z něhož vyplývá, že „je-li rozhodnutí
žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci
účastníka řízení za důvodnou (…) a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský
soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Jinými slovy není úkolem krajského soudu,
aby opakoval to, co již správní orgán správně posoudil a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil,
jestliže s právními závěry správního orgánu krajský soud souhlasí. Odkazem na odůvodnění
žalovaného se souhlasnou poznámkou tak krajský soud fakticky toto odůvodnění přebírá,
a to i s tím rizikem, že se za toto odůvodnění stává sám zodpovědným, neboť jej přejímá
do svého vlastního rozhodnutí. Takto postupoval krajský soud i v nyní posuzované věci,
kdy odkázal na relevantní část odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil s ním svůj souhlas.
Krajský soud nadto vždy výslovně uvedl a zdůraznil základní a nosné myšlenky, proč
se stěžovatelovou argumentací neztotožňuje. V tomto ohledu tedy postupoval v intencích
ustálené judikatury.
Co se týče druhé skupiny žalobních bodů (rozuměj samostatně formulovaných právních
a skutkových důvodů tvrzené nezákonnosti správního rozhodnutí), tj. těch které nebyly vyjádřeny
v žalobě, a tudíž jejich uvedením až v replice došlo k jejich opožděnému uplatnění, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že z napadeného rozsudku vyplývá, že je krajský soud nevypořádal,
respektive není z něj zřejmé, proč se jimi nezabýval. V tomto postupu lze spatřovat pochybení
krajského soudu, a to s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, dostupný z http://nalus.usoud.cz, z něhož se podává, že „soudy jsou povinny
svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly
(např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují
právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V reakci na tento nález
se shodně v obdobné věci vyjádřil i rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 2 As 35/2008 – 56, dostupném z www.nssoud.cz). Při aplikaci závěrů citovaného nálezu
Ústavního soudu na posuzovaný případ lze tedy připustit, že krajský soud měl stěžovateli
v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlit, proč se některými jeho žalobními námitkami
nezabýval.
Uvedené obecné závěry však nelze bez dalšího aplikovat na zcela specifický druh
kasačního řízení, jakým je kasační stížnost podaná ve věcech mezinárodní ochrany (§104a s. ř. s.).
Jak již bylo výše zmíněno, oproti většině rozhodnutí krajských soudů vydaných ve věcech
správního soudnictví (§4 s. ř. s.) je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
toliko za situace, kdy svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele; případná procesní
pochybení v řízení před krajskými soudy tak mohou být zohledněna (ve smyslu přijetí kasační
stížnosti a jejího meritorního projednání) pouze tehdy, vykazují-li shora popsaný charakter. Mimo
jiné i k otázce dopadů procesních deficitů žalobního řízení se zdejší soud vyslovil například
v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 – 57, dostupném z www.nssoud.cz. Zde uvedl,
že „případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní
právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“ Z těchto důvodů tedy výše konstatované pochybení krajského
soudu nelze hodnotit jako natolik intenzivní, aby mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.
Není totiž splněn základní předpoklad takového postupu, a sice alespoň teoretická možnost,
že nebýt předmětného pochybení, mohlo by rozhodnutí krajského soudu být pro stěžovatele
příznivější. Jak již bylo uvedeno, žalobní argumentace, ke které se krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku nevyjádřil, byla uplatněna až po uplynutí zákonem stanovené lhůty
k uplatnění a formulaci žalobních důvodů (§72 odst. 1 a 4 s. ř. s.). Z dlouhodobé a ustálené
judikatury zdejšího soudu vyplývá, že soudy nemají v těchto případech jinou možnost, než takto
opožděně uplatněné žalobní body vždy odmítnout (srov. například rozsudek ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 1 Ads 4/2004 - 57, dostupný z www.nssoud.cz). Jde tedy o jiný případ, než ke kterému
se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 – 67
(publikovaném pod č. 1219/2007 Sb. NSS), z něhož se podává, že „pokud by (…) institut
nepřijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. byl vykládán tak, že není důvodu považovat za přijatelnou kasační
stížnost opřenou o – per se důvodné - námitky proti procesnímu pochybení krajského soudu, jestliže podle obsahu
spisu lze s vysokou mírou pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu pochybení nedošlo,
rozhodnutí ve stěžovatelově věci by nebylo pro něho příznivější, popřelo by to preventivní, usměrňující a sjednocující
funkci institutu kasační stížnosti ve vztahu ke krajským soudům a zprostředkovaně i správním orgánům.“
Citovaný právní názor byl totiž zcela evidentně vysloven v souvislosti s procesním pochybením
krajského soudu (nesprávně doručená výzva k odstranění vad žaloby), které mohlo reálně
(byť ne pravděpodobně) představovat zásah do práva na spravedlivý proces účastníka řízení;
existovala zde tedy jistá možnost, že nebýt tohoto procesního nedostatku, mohl stěžovatel
v řízení uspět. Současně považuje zdejší soud za nutné poznamenat, že při úvahách o důsledcích
opožděného uplatnění některých žalobních bodů v této věci reflektoval princip non refoulement,
který se v praxi projevuje i tím, že ve věcech doplňkové ochrany (§14 a §14b zákona o azylu)
může žadatel o mezinárodní ochranu uplatnit skutkovou i právní argumentaci ve kterékoli fázi
soudního řízení. Opožděně uplatněná argumentace stěžovatele se však týkala pouze té části
rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla přiznána mezinárodní ochrana dle §12 až §14 zákona
o azylu; v těchto případech však lze na dodržení disposiční a koncentrační zásady v řízení
před krajským soudem oprávněně trvat (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, in www.nssoud.cz).
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud naznal, že kasační stížnost neprošla
„testem přijatelnosti“ a nezbylo mu proto, než ji usnesením z tohoto důvodu odmítnout
(§104a o. s. ř.).
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační
stížnosti; náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady
spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) v částce 2100 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže
vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele prokázal,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, činí 456 Kč. Ustanovenému advokátovi se tedy
přiznává odměna v celkové výši 2856 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu