ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.71.2009:64
sp. zn. 2 Azs 71/2009 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: T. T. L. T., zastoupené Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, č. j. 3 Az 15/2007 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 3. 2007,
č. j. OAM-1-132/VL-07-05-2007. Žalovaný tímto rozhodnutím stěžovatelce neudělil
mezinárodní ochranu podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje na současnou nesvobodnou politickou,
ekonomickou a bezpečnostní situaci ve Vietnamu a na svoji osobní situaci, kdy byla v moci svého
manžela, závislého na drogách. Po svém návratu se obává rovněž pronásledování ze strany
věřitelů manžela, na základě čehož hrozí, že nebude schopna se postarat o sebe a ani o své děti.
Domnívá se, že jí měl být udělen alespoň humanitární azyl podle ustanovení §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka dále namítá, že si žalovaný neopatřil dostatečné podklady pro zjištění stavu
věci a nepřihlédl ke zprávám Ministerstva zahraničních věcí USA a Ministerstva zahraničí ČR
o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu, z nichž plyne, že i nadále dochází ke svévolnému
zatýkání občanů za pokojné vyjadřování politických a náboženských názorů a k porušování
lidských práv.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, tj. zda jde o stížnost přijatelnou. K podrobnějšímu vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost
odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
V odpověď na stížnostní námitku, že městský soud řádně nezkoumal případné naplnění
podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení §14 zákona o azylu, Nejvyšší
správní soud připomíná např. svůj rozsudek ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003
(publ. na www.nssoud.cz), kde se mj. zabýval nenárokovostí humanitárního azylu a širokým
správním uvážením: „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele.
Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.
V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří
kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování
a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není
soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Z judikatury Nejvyššího
správního soudu je zjevné, že soudy nejsou zpravidla povolány k tomu, aby věcný rozpor mezi
žadatelem, který tvrdí, že jsou u něj dány důvody „hodné zvláštního zřetele“ ve smyslu §14 zákona
o azylu, a ministerstvem vnitra, které mu přesto humanitární azyl neudělilo, řešily. Nejvyšší
správní soud odkazuje také na svůj rozsudek ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003
(www.nssoud.cz), v němž konstatoval, že „na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní
orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném
rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Ve svém rozsudku
ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, pak Nejvyšší správní soud doplnil: „Smysl institutu
humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních
předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace, v nichž je určitý
postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění
či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní
a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě
ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například
udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám
přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena
pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Pokud stěžovatelka uvádí strach ze soukromých věřitelů a v důsledku toho se obává
i nesvobody v rozhodování svých zásadních životních otázek, a také argumentuje obecnou
nedemokratickou situací ve Vietnamu (bez toho, že by alespoň tvrdila, že jí hrozí jakékoliv
pronásledování pro její politické názory či z jiných relevantních důvodů), nezbývá než odkázat
na ustálenou judikaturu zdejšího soudu, podle níž (viz např. rozsudek ze dne 30. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 20/2003, www.nssoud.cz) „v žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické důvody
(nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) a skutečnost, že politický režim v jeho domovském
státě neumožnil žadateli jeho politický rozvoj, nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro
zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel
nebyl nikdy členem politické organizace a ani jinak se politicky neangažoval.“ Na stěžovatelčin případ také
dopadá právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 31/2003: „Obtíže
žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze bez přistoupení
dalších zvláštního zřetele hodných okolností vnímat jinak než jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení
azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Konečně k námitce neopatření si dostatečných podkladů pro rozhodnutí žalovaným
z hlediska nutnosti zjištění skutečného stavu věci je třeba uvést, že stěžovatelka v průběhu
správního ani soudního řízení netvrdila, že by byla pronásledována pro některý z azylově
relevantních důvodů, resp. ani neuvedla, že by jí takové pronásledování hrozilo, a její
argumentace se pohybovala na zcela obecné úrovni, bez bližší konkretizace. K této situaci
se v minulosti zdejší soud již dostatečně vyjádřil, když např. uvedl (rozsudek
sp. zn. 4 Azs 129/2005, www.nssoud.cz) že „obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování
či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace,
kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem
vymezené důvody udělení azylu.“ V jiném rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 3 Azs 18/2004, tamtéž)
Nejvyšší správní soud uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného
charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho
rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází
z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat,
že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky; shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu