ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.13.2009:51
sp. zn. 3 Ads 13/2009 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. B., zastoupeného
JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 2, Opava, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 4. 7. 2007, č. j. x, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2008, č. j. 43 Cad 170/2007 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 4. 7. 2007, č. j. x. Česká správa sociálního zabezpečení tímto rozhodnutím
zamítla žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek ust. §29 a §
74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 155/1995 Sb.“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaná konstatovala, že žalobci nárok na
starobní důchod nevznikl, protože nezískal potřebných 15 roků v I.AA kategorii ani 20 let v I.A a
v I.AA pracovní kategorii, podle dokladů v této kategorii získal celkem 14 roků a 149 dní.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že splnil všechny podmínky
pro přiznání starobního důchodu z I.AA důchodové kategorie. Pracoval v dole a k naplnění
prašné expozice u něj došlo už k 8. 9. 1992, a to na 118%, proto mu nebylo povoleno dále fárat.
Odmítl uzavřít dohodu o rozvázaní pracovního poměru, přesto s ním byl pracovní poměr
ukončen. V minulosti byl ubezpečován, že má zachovalý nárok na důchod v 50 letech v důsledku
neschopnosti práce v hlubinném dole z důvodu nemoci z povolání. O důchod požádal
až po dosažení 55 let a předpokládal, že mu bude přiznán včetně zvýšení.
Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce uplatnil žádost o přiznání starobního
důchodu dne 14. 5. 2007, přičemž žádal o jeho přiznání od 8. 8. 2007, kdy dovršil 55 let. Žalobce
odpracoval v I. A kategorii 925 dnů, tj. 2 roky a 195 dní a v I.AA kategorii 5 259 dnů, tj. 14 roků
a 149 dnů. Z materiálů, které krajskému soudu na jeho vyžádání zaslala OKD a.s. Hornické
muzeum, soud zjistil, že žalobce byl zaměstnán na bývalém Dole Vítězný únor, závod Koblov
v době od 2. 5. 1978 do 8. 10. 1992. Z dohody o rozvázaní pracovního poměru uzavřené mezi
žalobcem a OKD Důl Odra Ostrava krajský soud dále zjistil, že byla datována dnem 9. 10. 1992,
přičemž se v ní uvádí, že pracovní poměr se rozvazuje a pracovní poměr končí dnem 8. 10. 1992.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí ocitoval §74, §74a, §76 zákona č. 155/1995 Sb.
a dále §21 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.
Podle krajského soudu se žalobci nepodařilo prokázat, že by mu mohl být přiznán
starobní důchod podle zákona č. 155/1995 Sb. s přihlédnutím k §74 uvedeného zákona. Nesplnil
totiž podmínku odpracování nejméně 15 roků v zaměstnání v I.AA pracovní kategorii uvedené
v §14 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 100/1988 Sb. Nesplnil ani podmínku odpracování 20 let
v I.A a I.AA kategorii podle §14 odst. 2 písm. b) až h) zákona č. 100/1988 Sb. Pokud jde
o námitku žalobce, že k ukončení pracovního poměru došlo neplatně ke dni 8. 10. 1992,
tuto okolnost žalobce neprokázal a rovněž ani nebyl veden pracovně právní spor o neplatnost
uvedené dohody o rozvázaní pracovního poměru. Jako nedůvodnou shledal krajský soud
i námitku žalobce, že v období od 3. 11. 1975 do 30. 4. 1978 a od 2. 5. 1978 do 31. 12. 1985
pracoval jako „bílý zedník“, přičemž toto jeho zaměstnání mělo být zařazeno do I.AA kategorie,
poněvadž podle předložených evidenčních listů nešlo o zařazení tohoto zaměstnání
do I.AA kategorie.
Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu ust. §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě
z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítl, že bylo nesprávně rozhodováno
podle zákona č. 155/1995 Sb., ačkoli mělo být rozhodnuto ve smyslu vyhlášky č. 19/1991 Sb.
Krajský soud nepřihlédl ke skutečnosti, že byla u stěžovatele naplněna prašná expozice
již v listopadu 1990 a již v této době měl být převeden na jinou vhodnou práci. V podzemí
však pracoval až do 9. 9. 1992, kdy došlo k dalšímu zvýšení prašné expozice na 118%.
Krajský soud dále nevzal v úvahu §4 vyhlášky č. 19/1991 Sb. a neposoudil jeho nároky
v souvislosti s §2 citované vyhlášky. Podle stěžovatele mu nárok na důchod vznikl v roce 2002,
kdy dosáhl věku 50 let a splňoval veškeré podmínky pro starobní důchod, v tomto období stále
platila vyhláška č. 19/1991 Sb. a krajský soud tedy nesprávně aplikoval zákon č. 155/1995 Sb.
Krajský soud rovněž nezhodnotil skutečnost, že dohoda o rozvázaní pracovního poměru
byla absolutně neplatná zaviněním zaměstnavatele stěžovatele. Dohoda byla sepisována dne
9. 10. 1992 a pracovní poměr skončil dne 8. 10. 1992.
Podle §1 odst. 1 písm. b) a §2 odst. 4 vyhlášky č. 19/1991 Sb. byl stěžovatel veden
na úřadě práce, tím tedy splnil podmínku práce do 31. 12. 1992, a to vzhledem i k tomu,
že mu nebyla zajištěna jiná vhodná práce.
Pokud stěžovatel uváděl, že pracoval jako bílý zedník, měl na mysli kategorii 1.A
a i tato kategorie je rovněž započítávána pro stanovenou dobu pro starobní důchod ve věku
50 let.
Podle stěžovatele je tak nepochybné, že v kategorii 1.AA spolu s kategorií 1 A odpracoval
17 let. Poněvadž měl stěžovatel chorobu z povolání, postačilo k dosažení starobního důchodu
ve věku 50 let odpracovat 15 let v prvé kategorii 1.A + 1.AA.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem krajského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hlediska
uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Vzhledem k tomu, že skutkový základ rozsudku
krajského soudu nebyl mezi účastníky sporný a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně
zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že ji podává i z důvodů obsažených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., respektive z důvodu vady řízení před soudem, která měla
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Takto obecně a zcela nekonkrétně
formulovanou námitkou se Nejvyšší správní soud nemohl blíže zabývat.
Z obsahu námitek Nejvyšší správní soud dovodil, že další stížní důvod uplatnil stěžovatel
podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť namítal vady řízení před správním orgánem,
pro něž měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel totiž poukazoval na vznik jeho nároku na důchod již v roce 2002, kdy dosáhl
věku 50 let, žalovaná si tedy podle stěžovatele zřejmě neujasnila předmět řízení, když o uvedeném
nároku taktéž nerozhodla.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že předmět řízení, tj. nárok na starobní důchod, byl
vymezen žádostí stěžovatele o starobní důchod, kde byl stěžovatelem jako požadovaný druh
důchodu uveden starobní důchod v 55 letech z kategorie I.A a I.AA. Měl-li stěžovatel na mysli,
byť to výslovně neuvedl, že žalovaná měla nárok stěžovatele posuzovat podle ust. §76 zákona
č. 155/1995 Sb., které odkazuje na nařízení vlády č. 557/1990 Sb., pak je vhodné nad rámec
předmětu řízení určeného v žádosti o důchod pouze podotknout, že toto nařízení v §2 stanovilo
podmínku zaměstnání 15 let ve vybraných zaměstnáních v hornictví (tzv. 1AA pracovní
kategorie) a skončení tohoto výkonu vybraného zaměstnání v hornictví do 31. března 1991.
Tato námitka tedy není důvodná.
Další námitky stěžovatele již směřovaly do nesprávného právního posouzení věci
krajským soudem (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud k okruhu těchto námitek předesílá, že ustanovení §29 zákon
č. 155/1995 Sb. uvádí, že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění
nejméně a) 25 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod
(dále jen "důchodový věk"), nebo b) 15 let a dosáhl aspoň 65 let věku, pokud nesplnil podmínky
podle písmene a) má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně
25 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod.
Ustanovení §74 citovaného zákona stanoví, že nároky na snížení věkové hranice
pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996
po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí
zůstávají zachovány do 31. prosince 2018. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní
důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk.
Podle §21 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb. občan má nárok na starobní důchod, jestliže byl
zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku aspoň
a) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2
písm. a) nebo nejméně 10 roků v takovém zaměstnání v uranových dolech,
b) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2
písm. b), jestliže byl z tohoto zaměstnání převeden nebo uvolněn z důvodů uvedených v §12
odst. 3 písm. d) a e),
c) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2
písm. b) až h).
Podle §14 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb., do I. pracovní kategorie jsou zařazena
zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně práce
rizikové, při kterých dochází k častým a trvalým poruchám zdraví pracujících působením
škodlivých fyzikálních a chemických vlivů, a to a) zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm
pod zemí v hlubinných dolech, b) ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná pod zemí
v hlubinných dolech, c) zaměstnání pod zemí při provádění podzemních staveb hornickým
způsobem, d) zaměstnání členů leteckých posádek a pracovníků soustavně činných v letadle
za letu, e) zaměstnání členů posádek námořních lodí, f) zaměstnání, v nichž se vykonávají zvlášť
těžké a zdraví škodlivé práce v hutích nebo v těžkých chemických provozech, g) zaměstnání
kesonářů a potápěčů, h) zaměstnání vykonávaná v prostředí ohroženém ve významné míře
ionizujícím zářením při úpravě a konečném zpracování radioaktivních surovin, v jaderných
elektrárnách a při obsluze cyklotronu a výzkumného reaktoru; (a dále další zaměstnání uvedená
pod písmeny i–l tohoto ustanovení). Podle §18 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb. v jeho znění
do 31. 5. 1993, jako doba zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie se započítává doba výkonu práce
podle popisu pracovní činnosti zaměstnání uvedeného v příslušném resortním seznamu
zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení.
Pro posouzení věci stěžovatele je pak ještě nutno zdůraznit, že zaměstnání I. pracovní
kategorie v hornictví, která se vykonávala pod zemí v hlubinných dolech, se od 1. 7. 1982
nařízením vlády č. 73/1982 Sb. rozdělila do dvou skupin, na které se váže v důchodovém
zabezpečení rozdílný rozsah zvýhodnění. Jde o – zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví
se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech [§14 odst. 2 písm. a) zákona
č. 100/1988 Sb., tzv. I. AA pracovní kategorie] a – ostatní zaměstnání I. pracovní kategorie
v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech [§14 odst. 2 písm. b) zákona o sociálním
zabezpečení - tzv. I. A pracovní kategorie]. Na tomto místě Nejvyšší správní soud podotýká,
že stěžovatel i krajský soud nesprávně považuje za I.AA pracovní kategorii zaměstnání uvedená
v §14 odst. 2 písm. a) i b) zákona č. 100/1988 Sb.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že stěžovatel musel pro přiznání starobního důchodu
vedle splnění první podmínky, dosažení věku 55 let, splnit i podmínku druhou, tedy odpracovat
nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb.
nebo nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b), jestliže byl z tohoto
zaměstnání převeden nebo uvolněn z důvodů uvedených v §12 odst. 3 písm. d) a e)
nebo nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b) až h).
Splnění této podmínky však stěžovatel neprokázal, jak správně konstatovala žalovaná
i krajský soud a jak bude vyloženo níže. K souboru námitek stěžovatele, jimiž se snažil dovodit
delší trvání zaměstnání v I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinných dolech [§14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., tzv. I. AA pracovní kategorie],
proto uvádí Nejvyšší správní soud následující.
Pracovní poměr stěžovatele u Ostravsko-karvinského revíru, dolu Odra, skončil ke dni
8. 10. 1992 dohodou ve smyslu §43 odst. 1 zákoníku práce. Vzhledem k obsahu dohody,
uzavřené na podkladě formuláře, do něhož byly doplněny osobní údaje stěžovatele, datum
uzavření dohody a důvody rozvázání pracovního poměru, a který jako takový byl zřejmě
organizací používán pro uvedené případy opakovaně, není pochyb, že tímto dvoustranným
projevem vůle mezi (podle tehdejší zákonné terminologie) organizací a pracovníkem byl
mezi těmito dvěma subjekty práva jejich pracovněprávní vztah ukončen. Na tom nemůže změnit
nic ani skutečnost, že důvodem rozvázání pracovního poměru bylo naplnění nejvyšší přípustné
expozice podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. Stěžovatel začal tuto dohodu zpochybňovat
až při uplatňování nároku na starobní důchod, dohoda nebyla předmětem pracovněprávního
sporu. Lze tedy souhlasit se závěry krajského soudu, který nepřisvědčil stěžovateli, že k ukončení
pracovního poměru došlo neplatně.
Krajský soud podle stěžovatele nepřihlédl ke skutečnosti, že u něj byla naplněna prašná
expozice již v listopadu 1990 a již v této době měl být převeden na jinou vhodnou práci.
V podzemí však pracoval až do 9. 9. 1992, kdy došlo k dalšímu zvýšení prašné expozice na 118%.
Tato námitka stěžovatele by však rovněž nevedla k jinému závěru, než který učinila
žalovaná a krajský soud. V jejím důsledku by stěžovatel odpracoval v I. pracovní kategorii
v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech [§14 odst. 2 písm. a) zákona
č. 100/1988 Sb., tzv. I. AA pracovní kategorie] ještě méně započitatelné doby. Podle vyhlášky
č. 102/1987 Sb., která byla účinná do 30. 1. 1991, totiž v případě dosažení nejvyšší přípustné
expozice převede organizace pracovníka zaměstnaného v I. pracovní kategorii v hornictví
se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech (I.AA prac. kategorie) na jinou vhodnou
práci v podzemí hlubinného dolu nebo ho převede na jinou vhodnou práci na povrchu dolu
nebo ho uvolní do jiné organizace (§2 odst. 1).
Nejvyšší přípustnou expozici stanoví závazný posudek příslušného orgánu hygienické
služby. Účelem úpravy nejvyšší přípustné expozice je stanovit u zaměstnanců,
kteří jsou při výkonu práce v podzemí dolu vystaveni nepříznivým vlivům pracovního prostředí,
určité množství směn, po jejichž odpracování zaměstnanec nesmí nadále tuto práci vykonávat
a musí být přeřazen na prokazatelně méně riziková pracoviště, jestliže vlivy nepříznivě působící
na jeho zdraví nelze jinak odstranit a další setrvání zaměstnance na původním pracovišti
by bylo zdrojem zvýšeného nebezpečí onemocnění (zejména vzniku nemocí z povolání).
Dosažení nejvyšší přípustné expozice není onemocněním, respektive nemocí z povolání,
jak stěžovatel mylně uvádí v kasační stížnosti. Úprava nejvyšší přípustné expozice uvedeným
způsobem sleduje právě prevenci onemocnění profesionálního původu. Je nutné zdůraznit,
že podmínku překročení nejvyšší přípustné expozice přitom pracovníci splňovali pouze proto,
že nejvyšší přípustná expozice byla snížena, přičemž tito pracovníci měli tou dobou nově
sníženou expozici již překročenu.
Obdobně byla tato situace upravena vyhláškou č. 19/1991 Sb., kdy pracovníka,
který dosáhl nejvyšší přípustné expozice, organizace převedla na jinou vhodnou práci v podzemí
hlubinného dolu nebo na povrchu dolu - §2 citované vyhlášky. Nedošlo-li k převedení
pracovníka na jinou vhodnou práci, rozvázala s ním organizace pracovní poměr, jak se stěžovateli
stalo i v posuzované věci. Citovaná vyhláška tedy předpokládá situaci, kterou stěžovatel popsal
v kasační stížnosti – rozvázání pracovního poměru, a pokud byl stěžovatel následně evidován
v evidenci uchazečů o zaměstnání, nelze z žádného ustanovení právních předpisů dovozovat fikci
přednesenou stěžovatelem o kontinuálním trvání jeho pracovního poměru až do 31. 12. 1992
(ten skončil ke dni 8. 10. 1992). Navíc zdejší soud nepřehlédl, že stěžovatel byl veden v evidenci
uchazečů o zaměstnání v době od 12. 10. 1992 do 22. 11. 1992 a od 23. 11. 1992 měl být
zaměstnán v podniku FA IRHOS – stavební firma Praha.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že hmotné zabezpečení pracovníků v hornictví
stanovené vyhláškou č. 19/1991 Sb. mělo za účel kompenzovat ztrátu na výdělku u pracovníků,
kteří se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci
v důsledku výkonu této práce nebo kteří dosáhli nejvyšší přípustné expozice, a tímto způsobem
ovlivnit pracovníky, jimž to umožňoval jejich zdravotní stav, aby přešli na jinou vhodnou práci,
popřípadě aby absolvovali rekvalifikaci. Hlavním nárokem hmotného zabezpečení bylo zaplacení
odstupného a mzdového vyrovnání, ostatně tyto částky byly vyplaceny i stěžovateli. Ustanovení
§4 citované vyhlášky upravovalo nároky pracovníků (nikoli žadatelů o důchod) či jiná plnění
v jejich prospěch podle zvláštních předpisů (např. vyhláška č. 159/1970 Sb., o poskytování
odměn při významných pracovních a životních výročích) nebo kolektivních smluv. Stěžovatel
se tak zcela mýlí, odvozuje-li z této právní úpravy vznik jeho nároku na starobní důchod,
tato úprava na posuzovanou věc nedopadá. Jak již bylo předestřeno výše a jak správně vyložila
žalovaná i krajský soud, vznik nároku na starobní důchod v posuzované věci upravuje zákon
č. 155/1995 Sb. v ustanovení §29 a §74 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud závěrem má za nepodložené i tvrzení stěžovatele, že v žalobě
nepožadoval podřadit jeho zaměstnání „bílého zedníka“ do I.AA pracovní kategorie. Přednes
zástupkyně žalobce uvedený v protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 11. 8. 2008
svědčí o opaku a zdejší soud poznamenává, že pro posuzovanou dobu byly v seznamu druhů
prací do I. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení zařazeny i práce v hutním
zednictví při horkých pracích při opravách hutnických pecí (tzv. bílí zedníci). Lze tedy souhlasit
se žalovanou i s krajským soudem, že tyto práce neodůvodňovaly jejich zařazení
do I.AA kategorie - zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinných dolech, tudíž je ani nelze slučovat s uvedenou kategorií I.AA pro účely vzniku
nároku na starobní důchod podle §21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., jak požadoval
stěžovatel v kasační stížnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a kasační stížnost
proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu