ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.151.2008:107
sp. zn. 3 Ads 151/2008 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: D. H.,
zastoupená JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 4. 7. 2007, č. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 9. 2008, č.j. 22 Cad 120/2007 – 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 7. 2007, č. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla
žádost žalobkyně o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §39 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“). V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle
posudku Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) v Třebíči ze dne 30. 5. 2007
není žalobkyně plně invalidní, ale jen částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze
o 35 %. Podle ustanovení §39 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec plně invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnost nejméně o 66 %.
Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu:
Posudkový lékař OSSZ v Brno – venkov posudkem ze dne 30. 5. 2007 zhodnotil
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobkyně tak, že odpovídá postižení uvedenému
v kapitole X, oddílu C, položce 1, písm. b), přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kterou
se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění platném v době vydání napadeného
rozhodnutí (dále jen „vyhláška č. 284/1995 Sb.“), 35-ti %. Jako základní onemocnění byl
považován stav po resekci tenkého střeva. Učiněný posudkový závěr zněl, že žalobkyně není plně
invalidní dle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ale je nadále částečně invalidní dle §44
odst. 1 téhož zákona.
Pro přezkumné soudní řízení zdravotní stav žalobkyně a její dochovanou pracovní
schopnost k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí posoudila dne 20. 3. 2008 Posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise MPSV“) v Brně.
Posudková komise MPSV v Brně za účasti odborné lékařky – internistky, za účasti posuzované,
vycházela z kompletní doložené dokumentace, která byal taxativně vyjmenována v posudku
s tím, že žalobkyně předložila dále neurologický nález ze dne 12. 3. 2008 MUDr. B. a interní nález
ze dne 11. 12. 2007. Dle posudkového hodnocení se u žalobkyně jedná o stav po opakovaných
břišních operacích před lety, kdy byla provedena i resekce části tenkého střeva. K datu vydání
napadeného rozhodnutí byl zdravotní stav žalobkyně podle dokumentace dlouhodobě stacionární
s udávanými výraznými subjektivními potížemi – hlavně střevními, které ale nemají podklad ve
výsledcích provedených vyšetření. Na urologii je sledována pro tvorbu kaménků v pravé ledvině.
Opakovaně byly provedeny zákroky k drcení kaménků. Konstatované bolesti zad byly bez
prokázané podstatnější poruchy funkce. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu žalobkyně posudková komise určila stav po resekci střeva, pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti byl stanoven podle kapitoly X, oddílu C, položky 1, písm. b),
přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., 35-ti %. Horní hranice byla zvolena vzhledem ke všem
zdravotním postižením a s ohledem na předchozí vykonávané výdělečné činnosti. K dalšímu
zvýšení hodnocení posudková komise neshledala objektivní podklady.
V návaznosti na skutečnosti, které přednesla žalobkyně při jednání dne 26. 6.2008, krajský
soud ve snaze co nejobjektivněji zjistit skutkový stav věci požádal o vypracování posudku další
posudkovou komisi MPSV, a to Posudkovou komisi MPSV v Hradci Králové. Tato posudková
komise jednala dne 2. 9. 2008 i za účasti žalobkyně, která dodala další lékařské nálezy, jež jsou
podchyceny v obsahu citovaného posudku. Posudková komise MPSV v Hradci Králové
zohlednila pracovní anamnézu, osobní anamnézu žalobkyně, při posudkovém zhodnocení
vycházela z jednotlivých lékařských nálezů podchycených v obsahu a konstatovala,
že za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně považuje lehké
zažívací potíže po resekci části tenkého střeva a plastiku močového měchýře po revizi břišní
dutiny se zánětem pobřišnice po operativním porodu císařským řezem s odstraněním dělohy.
Procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně byla stanovena podle
kapitoly X, oddílu C, položky 1, písm. b), přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., 35-ti %.
Krajský soud dospěl k závěru, že z obsahu posudků obou posudkových komisí MPSV
plyne, že zasedaly v řádném složení, za přítomnosti internisty, jehož specializace odpovídala
rozhodujícímu zdravotnímu postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu žalobkyně.
Obě posudkové komise vycházely z obsahu posudkové dokumentace a z odborných lékařských
podkladů odborného lékaře, které byly taxativně uvedeny v obsahu posudků, zároveň
i z lékařských nálezů dodatečně doložených žalobkyní a předložených Posudkové komisi MPSV
v Hradci Králové, rovněž uvedených v obsahu tohoto posudku. Obě posudkové komise dospěly
ke shodnému závěru, že rozhodujícím zdravotním postižením je stav po resekci části tenkého
střeva, Posudková komise MPSV v Hradci Králové předmětné postižení navíc blíže upřesnila,
jak shora uvedeno. Krajský soud zdůraznil, že obě posudkové komise shodně podřadily
rozhodující zdravotní postižení pod položku 1, písm. b), oddíl C, kapitoly X, přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb. a pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně stanovily
z rozpětí 20-35 % na horní hranici 35-ti %, která byla zvolena vzhledem k dalším zdravotním
postižením. Podle názoru krajského soudu nelze takovému postupu nic vytknout. Žalobkyně
se v průběhu řízení dovolávala soudně znaleckého posouzení zdravotního stavu, provedení
tohoto důkazu však soud pokládal za nadbytečné, neboť měl za to, že ze shodně posouzeného
rozhodujícího zdravotního postižení oběma posudkovými komisemi, s ohledem na shodnost
charakteru závažnosti i dosahu tohoto postižení, nejsou dány právní důvody k provedení tohoto
důkazu.
Dále krajský soud uvážil, že bylo v posuzované věci postupováno v souladu
s ustanovením §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Nebylo rovněž prokázáno ani to,
že by žalobkyně mohla soustavnou výdělečnou činnost vykonávat za zcela mimořádných
podmínek. Žádné ze závažných zdravotních postižení uvedených v příloze č. 3 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. nebylo u žalobkyně zjištěno. V posuzované věci dospěly k naprosto shodným
závěrům všechny posudkové orgány, i lékařka OSSZ v Třebíči. Na základě uvedených
skutečností krajský soud uzavřel, že žalobkyně ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí
nebyla plně invalidní, nýbrž nadále částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění a napadené rozhodnutí žalované je správné a zákonné.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížností, ve které se dovolává stížních důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nezákonný pro nesprávné právní posouzení
a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, dále napadený rozsudek podle stěžovatelky trpí
vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí právního orgánu. Podle přesvědčení
stěžovatelky posudek Posudkové komise MPSV v Hradci Králové vykazuje řadu vad, netvoří
dostatečný podklad pro rozhodnutí a nepodává správný právní závěr o míře poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky. Stěžovatelka má zato, že zmíněný posudek
nepředstavuje posouzení dostatečně komplexní na základě úplné zdravotní dokumentace
a s přihlédnutím ke všem obtížím, včetně následků psychických. Stěžovatelka namítá,
že je nemocná ve všech zdravotních oblastech a všechna její onemocnění jsou stejně závažná.
Podle stěžovatelky je posudek formálně chybný také pro to, že z něho není zřejmé, jakou
odbornost měla předsedkyně komise MUDr. H. T., přičemž jedinou odbornou lékařkou byla
MUDr. Ch. M., internistka, ačkoliv podle lékařských nálezů má žalobkyně následky převážně
v oblasti urologické, gynekologické a neurologické. Za zcela zásadní stěžovatelka považuje interní
vyšetření ze dne 12. 3. 20008 provedené MUDr. A. B., které konstatovalo neurologické problémy
stěžovatelky projevující se v klidových poruchách vědomí s pádem, toho času frekvenčním.
Takovýto stav nedovoluje stěžovatelce vykonávat ani dělnické práce dílenského charakteru jako
to v závěru navrhuje posudek. Stěžovatelka tvrdí, že se její zdravotní stav subjektivně dlouhodobě
zhoršuje. V této souvislosti uvedla, že některé její zdravotní problémy jako opakovaná zvracení a
časté průjmovité stolice, opakovaná tvorba ledvinových kamenů a následné zákroky drcením,
únava při chůzi, hučení v uších a nadměrná dýchavičnost, prodělaný zánět hlubokých žil pravého
bérce a chronické bolesti zad se neodrazily do závěrečného hodnocení posudku. S ohledem na
všechny tyto skutečnosti je stěžovatelka toho názoru, že je schopna pro svá zdravotní postižení
vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek ve smyslu
ustanovení §39 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka také namítla, že
navrhovala ustanovení nové odborné komise ve složení odpovídajícímu jejímu zdravotnímu
stavu, to se však nestalo a soud znalce nepřibral. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby
napadený rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
O jednotlivých stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Předně Nejvyšší správní soud podotýká, že většina stěžovatelkou uplatněných výtek
směřuje vůči postupu krajského soudu v rámci provedeného soudního řízení. Tyto výtky
lze tak podřadit pod kasační důvod vymezený v ustanovení §103 odst. d) s. ř. s., jmenovitě
se jedná o tzv. jiné vady řízení před soudem, které mohly mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. K tvrzenému stížnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní námitky, ani z obsahu podané kasační stížnosti
nevyplývá, v čem stěžovatelka tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí
shledává.
Stěžovatelka spatřuje pochybení krajského soudu zejména v tom, že vzal za podklad
svého rozhodnutí posudková zhodnocení jejího zdravotního stavu Posudkovou komisí MPSV
v Brně ze dne 20. 3. 2008 a Posudkovou komisí MPSV v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2008,
která považuje za nesprávná a nedostatečná. Principiálně tedy stěžovatelka namítá nedostatečně
zjištěný skutkový stav, z něhož krajský soud vycházel při právním posouzení dané věci. Vadu
řízení před soudem stěžovatelka spatřuje také v neprovedení jí navrhovaného důkazu posudkem
znalce z odpovídajícího oboru, který by vedl ke zjištění jejího skutečného zdravotního stavu.
Těmto námitkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
V projednávaném případě se jedná o nárok stěžovatelky na důchod podmíněný
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a jak již v odůvodnění svého rozsudku uvedl
krajský soud, rozhodnutí o takovém nároku proto závisí především na odborném lékařském
posouzení zdravotního stavu, a to jednak lékařem příslušné OSSZ, v přezkumném řízení
soudním pak posudkovou komisí MPSV, případně znalcem. Posudková komise MPSV
je oprávněna nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní
schopnosti občana, ale též k posouzení schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí
posudkových závěrů o plné invaliditě, částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání a zániku. Posudek
této posudkové komise, pokud splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti, je zpravidla
v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem.
Posudek posudkové komise MPSV soud hodnotí jako každý jiný důkaz při dodržení
zásady dokazování vyjádřené v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §64 s. ř. s.,
podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy
v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci. Při hodnocení důkazu posudkem posudkové komise MPSV
soud neposuzuje věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti.
Je však povinen přezkoumat, zda má posudek stanovené náležitosti a vyplývá-li z něj,
zda posuzující orgán přihlédl při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti
k výsledkům vlastního šetření, jestli komise vycházela z lékařských zpráv a posudků
vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu posuzovaného (§1 vyhl. č. 182/1991 Sb.,
kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení). Z posudku je nutno také ověřit, že komise
zasedala v řádném složení, které odpovídá ustanovení §3 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Dále se soud
zabývá tím, zda jsou v posudkovém hodnocení obsaženy závěry o zdravotním stavu
posuzovaného, a v případě, že posuzující orgány zjistily u posuzovaného dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu,
a konečně zda stanovení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti posuzovaného
odpovídá této zjištěné příčině. Soud tedy z hlediska úplnosti posudku zkoumá, zda posuzující
orgán učinil všechna potřebná zjištění k tomu, aby se mohl vypořádat se všemi rozhodnými
skutečnostmi podle zákona č. 155/1995 Sb. a vyhl. č. 284/1995. Následně soud posuzuje,
zda posudek splňuje požadavek přesvědčivosti, tzn. obsahuje náležité a logické zdůvodnění
posudkových závěrů.
Krajský soud dostál své zákonné povinnosti a ve věci vypracované posudky Posudkové
komise MPSV v Brně a Posudkové komise MPSV v Hradci Králové z výše uvedených hledisek
dostatečně zhodnotil. Krajský soud shledal oba vyhotovené posudky úplné a přesvědčivé
a s jejich závěry ze ztotožnil. Rovněž Nejvyšší správní soud dospěl po prostudování spisové
dokumentace k závěru o jejich úplnosti, pokud jde o skutková zjištění, a přesvědčivosti
co do posudkových závěrů.
Nejvyšší správní soud tedy považuje skutkový stav zjištěný v předchozích řízeních
za řádně prokázaný. Podkladem pro rozhodnutí žalované byl posudek lékařky OSSZ v Třebíči
ze dne 30. 5. 2007 (pokračování jednání ze dne 4. 5. 2007), podle něhož činila míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky 35 %. Žalovaná postupovala při vydávání
napadeného rozhodnutí způsobem upraveným v zákoně č. 582/1991 Sb. Krajský soud posléze
postupoval zcela standardně a v souladu se zákonem uložil ve věci vypracovat posudek
posudkové komisi MPSV. Krajský soud posoudil zdravotní stav stěžovatelky ke dni vydání
napadeného rozhodnutí žalované posudkem Posudkové komise MPSV v Brně ze dne 20. 3. 2008
a následně navíc posudkem Posudkové komise MPSV v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2008.
Obě posudkové komise určily procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatelky shodně hodnotou 35 %.
V souzené věci je pro hodnocení přesvědčivosti posudkových závěrů zásadní, že všechny
posudkové orgány ve vypracovaných posudcích stanovily jako rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky totožné zdravotní postižení, a to stav po resekci
části tenkého střeva. Uvedené onemocnění trávícího traktu stěžovatelky bylo posouzeno všemi
posudkovými orgány jako nemoc tenkého střeva se silnějšími trvalými symptomy (např. průjmy,
spasmy několikrát denně, snížení celkové výkonnosti organismu), podle přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. kapitoly X, oddílu C, položky 1, písm. b). Položka odpovídající uvedenému
druhu zdravotního postižení obsahuje procentní rozmezí možné míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti v hodnotách 20-35 %. Třeba vzít na zřetel, že v rámci všech
posudkových zhodnocení byla zvolena nejvyšší možná procentní hodnota poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky, tj. 35 %.
Pokud stěžovatelka namítá, že posudkové komise MPSV dostatečně nezhodnotily
při určení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti všechna její zdravotní
postižení, nelze s ní souhlasit. Způsob stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti je podrobně upraven v ustanovení §6 odst. 2 až 6 vyhlášky č. 284/1995 Sb.
Procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle druhů zdravotního
postižení jsou uvedeny v příloze č. 2, která je součástí této vyhlášky. Pro stanovení procentní míry
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je nutné určit zdravotní postižení, které
je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Je-li těchto zdravotních postižení více,
jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nesčítají; v tomto případě
se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto
zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení (§6 odst. 3
vyhlášky). Právě uplatněním ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. posudkové komise
přihlédly k ostatním zdravotním postižením stěžovatelky, když zvolily horní hranici procentního
rozpětí míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pro její rozhodující zdravotní
postižení. Obě posudkové komise se vyjádřily i k případnému užití ustanovení §6 odst. 4
vyhlášky č. 284/1995 Sb., které umožňuje zvýšit horní hranici daného procentního rozpětí míry
poklesu této schopnosti až o maximálně 10 procentních bodů, a to tak, že pro jeho aplikaci
nezjistily posudkově významné skutečnosti. Takové posouzení je plně v kompetenci uvedených
posudkových orgánů a Nejvyšší správní soud o něm nemá jakékoliv pochybnosti. Třeba dodat,
že i kdyby se v případě stěžovatelky za použití uvedeného ustanovení zvýšila procentní míra
poklesu její schopnosti soustavné výdělečné činnosti o maximálně přípustný počet procentních
bodů, tj. o 10 %, na konečnou hodnotu 45 %, stále by nestačila na splnění zákonných podmínek
plné invalidity dle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
Rovněž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka
netrpí žádným ze zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost za zcela
mimořádných podmínek uvedených v příloze č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., a to ve smyslu
aplikace ustanovení §39 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že krajský soud pochybil,
pokud nevyhověl jejím návrhům na doplnění dokazování. Podle §52 odst. 1 s. ř. s. jen soud
rozhodne, který z navržených důkazů provede a může provést i důkazy další, existují-li
i po vypracování posudku posudkové komise MPSV pochybnosti o příčinách dlouhodobě
nepříznivého stavu posuzovaného, resp. o adekvátnosti posouzení míry poklesu jeho schopnosti
soustavné výdělečné činnosti. Procesní předpis tedy soudu neukládá povinnost provést
každý navržený důkaz. Krajský soud v posuzované věci pochybnosti o přesvědčivosti a úplnosti
vyhotovených posudků posudkových komisí MPSV neměl a proto nebyl dán důvod k tomu,
aby shledal naplnění podmínek pro nařízení případného dalšího odborného vyšetření stěžovatelky
či pro vypracování znaleckého posudku o jejím zdravotním stavu. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud poukazuje na právní názor prezentovaný v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
92/95, podle něhož „..zásadně nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním
návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv
(§120 odst. 1, 2 o. s. ř.), to však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 150/93)“. Nejvyšší správní soud taktéž neshledal
žádné zásadní rozpory mezi oběma vyhotovenými posudky posudkových komisí MPSV.
Námitky stěžovatelky vztahující se ke složení posudkových komisí MPSV je také nutno
považovat za nepřípadné. Podle §3 odst. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb. je předsedou posudkové
komise posudkový lékař, tedy lékař specializovaný v oboru posudkové lékařství. Dalšími členy
posudkových komisí jsou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů. O složení posudkové
komise rozhoduje v souladu s ustanovením §3 odst. 3 vyhlášky č. 182/1991 Sb. vždy její
předseda. Citovaná vyhláška přitom nestanoví povinnost jmenovat odborníka určitého klinického
oboru pro konkrétní posuzovaný případ. V projednávané věci byl odborným členem obou
posudkových komisí lékař(ka) odborný internista, neboť posudkové komise hodnotily zvláště
onemocnění trávící soustavy stěžovatelky. Toto zastoupení lze považovat za zcela odpovídající
posuzovanému případu.
Co se týče stěžovatelkou zmiňovaných lékařských vyšetření vyjmenovaných lékařů,
všechny jsou řádně zahrnuty do obsahu posudků posudkových komisí MPSV a jsou z nich
vyvozeny relevantní posudkové závěry. Z jejich anamnéz a doporučení nevyplývají stěžovatelkou
tvrzené skutečnosti, resp. některé dílčí závěry těchto lékařských zpráv je třeba vnímat v širších
souvislostech, které stěžovatelce nejspíše unikly.
Jak již bylo uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, soud vychází při přezkoumání
rozhodnutí správního orgánu ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). K témuž datu pak posuzuje zdravotní stav stěžovatelky
také posudková komise MPSV. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že se její zdravotní stav
dlouhodobě zhoršuje, nic jí nebrání obrátit se na Českou správu sociálního zabezpečení s novou
žádostí, tento další vývoj jejího stavu však nemůže být zohledněn v řízení o soudním přezkumu
rozhodnutí žalované ze dne 4. 7. 2007.
Pouze na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že účelem šetření zdravotního
stavu posudkovou komisí MPSV je objektivní posouzení schopnosti soustavné výdělečné
činnosti pojištěnce, které jedině může být pro rozhodnutí soudu určující. Subjektivní
pocity, které stěžovatelka opakovaně uváděla ve všech předchozích řízeních, nelze v řízení
před správními soudy zohlednit.
Nejvyšší správní soud tak přisvědčil závěru krajského soudu, že na základě posudků
Posudkové komise MPSV v Brně a Posudkové komise v Hradci Králové bylo spolehlivě
prokázáno, že stěžovatelka k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované nesplňovala
podmínky plné invalidity dle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně netrpí vadou dle §103 odst. 1 písm. a), b) ani d) s. ř. s .
a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, žalovaná nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu