ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.37.2009:62
sp. zn. 3 Ads 37/2009 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. J. G.,
zastoupeného JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem Tř. Svobody 31, Olomouc, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2008, č. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 6. 2008, č. X, podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění a čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. 6. 1971,
o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a
jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení“), přiznala žalobci
od 21. 8. 2007 starobní důchod ve výši 3464 Kč měsíčně, podle nařízení vlády č. 256/2007 Sb. od
1. 1. 2008 zvýšený na 3595 Kč měsíčně.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že pro výši důchodu byla žalobci
započtena doba pojištění získaná v českém systému důchodového pojištění v délce 5262 dní
a ve slovenském systému důchodovém pojištění v délce 11 445 dní, celkem 16 707 dní. Nárok
na starobní důchod žalobci vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným
ve slovenském systému důchodového pojištění a ve smyslu čl. 46 odst. 2 nařízení se základní
a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných
podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že jeho doba důchodového pojištění
do 31. 12. 1992 je nesprávně označena jako doba pojištění ve slovenském důchodovém pojištění,
přitom tato doba činí 11 445 dnů. Žalobce byl od 15. 7. 1965 zaměstnán u tehdejších
Československých státních drah na území České republiky a k 31. 12. 1992 (v době rozdělení
bývalé ČSFR) byl zaměstnancem Československých státních drah (dále též „ČSD“), státní
organizace se sídlem v Praze s místem výkonu práce u Kontroly přepravních tržeb v Olomouci.
I když tato nižší organizační složka byla součástí odštěpného závodu Správa přepravních
tržeb se sídlem v Bratislavě, byl žalobce po celou dobu zaměstnání účastníkem důchodového
pojištění na území České republiky. Odštěpný závod Správa přepravních tržeb se sídlem
v Bratislavě měl jen tzv. odvozenou právní subjektivitu, tzn. že práva a závazky se nabývaly vždy
pro Československé státní dráhy. Zaměstnavatelem žalobce tedy byly i do 31. 12. 1992
Československé státní dráhy, které jediné mohly působit jako zaměstnavatel v pracovněprávních
vztazích. Jejich organizační složka neměla nikdy právní subjektivitu, pokud uzavírala pracovní
poměr se zaměstnanci, činila tak vždy jménem Československých státních drah, nikoliv jménem
odštěpného závodu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21,
uvedené rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce pracoval vždy na území České republiky, ke dni
31. 12. 1992 pracoval u ČSD se sídlem v Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, odštěpný
závod Správa přepravních tržeb Bratislava se sídlem v Bratislavě, Klementova 8. K tomuto
dni bylo místo výkonu práce žalobce u Kontroly přepravních tržeb v Olomouci, jako u nižší
organizační složky výše uvedeného odštěpného závodu. Podle výpisu z obchodního rejstříku
vedeného Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 32 byla ke dni 31. 12. 1992 zapsána
obchodní firma Československé státní dráhy se sídlem v Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody,
odštěpný závod Správa přepravních služeb Bratislava. Tento odštěpný závod byl vymazán
z obchodního rejstříku ke dni 25. 3. 1993.
Žalovaná postupovala podle článku 20 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou
o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, publikované pod číslem 228/1993 Sb. (dále
též „Smlouva“). Žalovaná vycházela podle krajského soudu z toho, že sídlo zaměstnavatele
žalobce ke dni 31. 12. 1992 bylo ve Slovenské republice, konkrétně jeho zaměstnavatelem byly
ČSD, Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. Nebylo sporu o tom, že místem výkonu
práce žalobce byla vždy Správa přepravních tržeb v Olomouci, organizačně spadající
pod odštěpný závod Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. Podle krajského soudu
z dokazování vyplynulo, že Správa přepravních tržeb v Bratislavě byla toliko organizační
jednotkou ČSD, která mohla v určeném rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem ČSD
a jako taková byla zapsána do tehdejšího podnikového rejstříku [§6 odst. 1 písm. b) odst. 2
a odst. 3 zákona č. 68/1989 Sb.]. Výše uvedená organizační jednotka ČSD – Správa přepravních
služeb se sídlem v Bratislavě nemohla být zaměstnavatelem žalobce, protože nemohla svým
jménem uzavírat pracovní smlouvy či provádět jiné pracovněprávní úkony. Na uvedeném závěru
nic nemění čl. 15 odst. 1 Sdělení ministerstva zahraničních věcí, publikované pod č. 117/2002 Sb.
m.s. – správní ujednání o provádění smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním
zabezpečení (dále též „správní ujednání“), protože odštěpný závod sám o sobě nemůže být
zaměstnavatelem (§7 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku ve znění účinném k 1. 1. 1993). Správa
přepravních tržeb v Bratislavě nebyla nikdy zaměstnavatelem žalobce, i když do ní byl
organizačně žalobce v průběhu času zařazen, aniž by přitom došlo ke změně místa výkonu
jeho práce v Olomouci. Základním úkolem účelových organizačních jednotek ČSD (odštěpných
závodů) bylo zajišťování společných činností pro vnitřní potřebu ČSD. Vzájemné vztahy mezi
organizačními jednotkami nebyly vztahy právními, nýbrž šlo o vztahy vnitropodnikové
spolupráce, vznikající při hospodářské činnosti a plnění jiných úkolů organizačních jednotek.
K 1. 1. 1993 bylo tedy sídlo zaměstnavatele žalobce v Praze, a proto je nutno považovat všechny
doby důchodového pojištění žalobce, jejž získal do 31. 12. 1992 jako doby důchodového pojištění
České republiky.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že i krajský soud vzal za prokázané, že ke dni
rozdělení ČSFR vykonával žalobce jako zaměstnanec práci u Správy přepravních tržeb Olomouc,
která organizačně spadala pod odštěpný závod ČSD – Správa přepravních služeb se sídlem
v Bratislavě. Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze,
oddíl ALX, vložka 302, byly Československé státní dráhy, Správa přepravních tržeb zapsány
v tomto rejstříku ke dni 31. 12. 1992 se sídlem Bratislava, Klemensova 8. Uvedená organizační
složka byla tedy ke dni dělení státu zapsána v obchodním rejstříku, a proto je třeba podle názoru
stěžovatelky pokládat její adresu tam zapsanou za sídlo zaměstnavatele účastníka podle čl. 15
odst. 1 správního ujednání. Jestliže je adresa Klemensova 8, Bratislava sídlem zaměstnavatele
účastníka ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy, považují se doby důchodového zabezpečení,
které účastník získal před zánikem federace, za doby zabezpečení Slovenské republiky.
Stěžovatelka dále uvedla, že podle §7 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném
k 31. 12. 1992, vystupuje odštěpný závod pod jménem podniku. Toto ustanovení se podle odst. 2
citovaného zákona použije i na organizační složku, která se zapisuje do obchodního rejstříku.
Pokud tedy zásadně všechny organizační složky zapisované do obchodního rejstříku jednají
jménem podniku, stěží je možné přijmout výklad soudu, že kvůli této skutečnosti nelze jejich
sídlo považovat za sídlo zaměstnavatele podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 správního
ujednání. V takovém případě by ustanovení čl. 15 odst. 1 správního ujednání, že se sídlem
zaměstnavatele rozumí rovněž sídlo organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, nemělo
vůbec smysl. V tehdejším Československu by totiž neexistovala žádná organizační složka zapsaná
v obchodním rejstříku, na kterou by se čl. 15 odst. 1 správního ujednání vztahoval.
Ke dni rozdělení ČSFR tedy Správa přepravních tržeb Olomouc podléhala Správě
přepravních tržeb Bratislava, která tak byla nejblíže nadřízenou organizační složkou ČSD
zapsanou v obchodním rejstříku. Na tom nic nemění fakt, že tato organizační složka vystupovala
v pracovněprávních vztazích jménem Československých státních drah. Uvedené skutečnosti
vyplývají i z korespondence Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstva
práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky, které podle Smlouvy o sociálním zabezpečení
jsou povolány odstraňovat rozdílnosti v jejím výkladu.
Navíc by neodpovídalo účelu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení, kdyby
se za sídlo zaměstnavatele všech zaměstnanců ČSD považovala adresa ústředí této státní
organizace, bez ohledu na sídla jejích jednotlivých organizačních složek. Smyslem čl. 20 Smlouvy
o sociálním zabezpečení totiž bylo vytvoření kritéria pro hodnocení dob důchodového
zabezpečení získaných za existence společného státu tak, aby se rozdělily náklady na výplatu
důchodů mezi nástupnické státy. Smluvní strany si byly přitom vědomy, že existuje řada podniků
s celostátní působností, které měly sídlo pouze v jedné z republik, a to často v Praze s ohledem
na její statut hlavního města. Proto se ve snaze docílit co nejspravedlivější rozložení nákladů
na vyplácené důchody v ustanovení čl. 15 odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi
Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 117/2002 Sb.m.s.
dohodly, že se za sídlo zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení
bude považovat také sídlo organizační složky podniku zapsané v obchodním rejstříku.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. V tomto vyjádření
uvedl, že z §6 odst. 3 zákona č. 68/1989 Sb. lze dovodit, že organizační jednotky ČSD nemohly
jednat v právních vztazích vlastním jménem na vlastní odpovědnost, neboť jednaly vždy jménem
ČSD. Na tomto závěru nemohl nic změnit ani zápis organizačních jednotek ČSD
do podnikového rejstříku. Navíc organizační jednotka ČSD, Správa přepravních tržeb Bratislava
nebyla u rejstříkového soudu příslušného dle jejího údajného sídla zapsána. Žalobce dále
poukázal na dopis Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky ze dne
3. 9. 2008, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že čl. 26 Smlouvy vstupem České a Slovenské
Republiky do EU ztratil platnost a nemůže být nadále používán. V dané věci je tedy nutné
všechny doby pojištění, které získal před 31. 12. 1992, považovat za české doby pojištění,
takže postup stěžovatelky při rozhodování o starobním důchodu neodpovídal platné právní
úpravě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly
stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V nyní projednávané věci je předmětem sporu, zda doby pojištění žalobce získané přede
dnem rozdělení československé federace se považují za české doby pojištění, jak dovodil krajský
soud, nebo za slovenské doby pojištění, k čemuž naopak dospěla stěžovatelka.
Nejvyšší správní soud vyšel z rozsudku zdejšího soudu dopadajícího na obdobnou věc
č.j. 6 Ads 14/2009 - 41 ze dne 28. 5. 2009, přičemž nehledal důvody odchýlit se od závěrů
zaujatých v uvedeném rozhodnutí.
Doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR se podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy
o sociálním zabezpečení považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území
měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Sídlem
zaměstnavatele se přitom podle čl. 15 odst. 1 Správního ujednání rozumí adresa, která je jako
sídlo zapsána v obchodním rejstříku, přičemž je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná
organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa
tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Ustanovení čl. 20 odst. 1 Smlouvy
o sociálním zabezpečení je přitom uvedeno v příloze č. III nařízení a na základě čl. 7 odst. 2
nařízení tak platí i po přistoupení České republiky k Evropské unii. Proto je zapotřebí
z ustanovení čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení i z na něho navazujícího ustanovení
čl. 15 odst. 1 Správního ujednání i nadále vycházet.
Žalobce ke dni rozdělení československé federace pracoval u ČSD. Vznik, postavení,
právní poměry, činnost, vnitřní členění a hospodaření ČSD byly k tomuto dni upraveny v zákoně
č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o ČSD“). Tato státní organizace měla sídlo v Praze a zapisovala se do podnikového
rejstříku, jak vyplývá z ustanovení §3 odst. 1 a 3 zákona o ČSD. Členila se na ústřední ředitelství
ČSD, organizační jednotky, Drážní správní úřad a Státní drážní technickou inspekci. Organizační
jednotky byly 1. oblastní, pro zajišťování dopravního a přepravního procesu, údržby a provozu
technické základny železnice ve vymezeném územním obvodu, 2. specializované, pro zajišťování
vybraných odborných činností a přepravních systémů územně nevymezených, 3. účelové,
pro zajišťování společných činností pro vnitřní potřebu ČSD. Oblastní organizační jednotky
se členily na výkonné jednotky a ostatní organizační jednotky se podle potřeby členily na závody
nebo jiné organizační složky. Organizační jednotky, u kterých to určil statut ČSD, přitom mohly
v určeném rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem ČSD a zapisovaly se do podnikového
rejstříku [§6 odst. 1, 2, 3 a §7 odst. 2 písm. a), c) zákona o ČSD].
Statut státní organizace Československé státní dráhy (dále jen „Statut“), jenž v souladu
s ustanovením §7 odst. 1 zákona o ČSD schválilo Federální ministerstvo dopravy a spojů dne
12. 12. 1989, ve svém čl. 2 odst. 6 stanovil, že sídlo ČSD je na adrese Na Příkopě 33, Praha 1.
Změnou Statutu schváleného dne 16. 11. 1990 však bylo sídlo ČSD přemístěno na adresu
Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, Praha 1. Dále Statut zřídil jednotlivé organizační jednotky ČSD
a určil jejich sídla a základní úkoly. Rovněž tak stanovil, že ústřední ředitelství ČSD a všechny
vnitřní složky ve smyslu ustanovení §6 zákona o ČSD se zapisují do podnikového rejstříku,
přičemž návrh na zápis vnitřní složky podává ústřední ředitelství ČSD (§4, §23 až §29, §30
odst. 5 Statutu).
Statutem byla zřízena i účelová organizační jednotka ČSD, Kontrola přepravních tržeb
se sídlem v Bratislavě, která centrálně zajišťovala kontrolu zúčtování přepravních příjmů
a po odborné stránce řídila práci pokladen v železničních stanicích. Tato vnitřní složka byla
zapsána v podnikovém rejstříku od 19. 2. 1990 na adrese Februárového víťazstva 96, Bratislava,
a od 12. 12. 1990 na adrese Klemensova 8, Bratislava. Změnou Statutu schváleného dne
21. 2. 1991 však byla uvedená účelová organizační jednotka ze seznamu vnitřních složek ČSD
vypuštěna a místo ní byla zřízena nová účelová organizační jednotka ČSD, Správa přepravních
tržeb se sídlem v Bratislavě, která vyúčtovávala pohledávky a závazky ČSD k cizím železničním
správám a organizacím za používání železničních vozů, vedla ústřední evidenci nákladních
železničních vozů a prováděla zúčtování nákladů a příjmů z těchto základních prostředků,
prováděla kalkulaci přepravného za úseky cizích železničních tratí a zabezpečovala inkaso
od přepravců v ČSFR, prováděla odúčtování mezinárodních železničních přeprav a inkasovala
pohledávky od cizích železničních správ, centrálně zajišťovala kontrolu zúčtování přepravních
příjmů a po odborné stránce řídila práci pokladen železničních stanic. V návaznosti
na tuto změnu Statutu byla účelová organizační jednotka Kontrola přepravních tržeb Bratislava
vymazána z podnikového rejstříku ke dni 26. 4. 1991 a místo ní byla ke stejnému dni
do podnikového rejstříku zapsána účelová organizační jednotka Správa přepravních tržeb
Bratislava. Tento zápis v podnikovém rejstříku se přitom od 1. 1. 1992 považoval za zápis
v obchodním rejstříku, jak vyplývá z ustanovení §768 odst. 1 obchodního zákoníku.
Z obchodního rejstříku pak byla uvedená účelová organizační jednotka vymazána z důvodu
zániku ČSFR a následného vzniku dvou samostatných železničních státních podniků až dne
25. 3. 1993.
Ke dni rozdělení ČSFR žalobce u Správy přepravních tržeb Bratislava pracoval.
Tuto adresu je pak podle čl. 15 odst. 1 Správního ujednání zapotřebí pokládat za sídlo
zaměstnavatele na území Slovenské republiky. Dobu pojištění žalobce získanou přede dnem
rozdělení ČSFR je tedy ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení zapotřebí
považovat za slovenskou dobu pojištění.
Krajský soud v napadeném rozsudku učinil závěr, podle něhož k rozhodnému dni bylo
sídlo zaměstnavatele žalobce na adrese Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, Praha 1.
Nejvyšší správní soud na tomto místě uvádí, že u zaměstnanců ČSD nelze za sídlo jejich
zaměstnavatele považovat adresu ústředí ČSD. Účelem čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním
zabezpečení totiž bylo stanovení kritérií pro hodnocení dob důchodového zabezpečení získaných
za existence československé federace a pro spravedlivé rozdělení nákladů na výplatu důchodů
mezi nástupnické státy, jak správně uvádí stěžovatelka. Tohoto cíle by se však nepodařilo
dosáhnout u řady organizací s celostátní působností, které většinou sídlily v hlavním městě
Československa a zaměstnávaly velké množství osob. Proto se nástupnické státy ČSFR dohodly,
že ve vztahu k právnickým osobám, které zřídily odštěpné závody nebo jiné organizační složky
a ty zapsaly do obchodního rejstříku, je z hlediska určení nositele důchodového zabezpečení
za doby získané přede dnem rozdělení ČSFR rozhodné sídlo takového odštěpného závodu
nebo jiné organizační složky. Ostatně pokud by se za doby zabezpečení získané před zánikem
ČSFR považovaly doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území takto vnitřně
strukturovaná právnická osoba měla své ústředí, pak by ustanovení čl. 15 odst. 1 Správního
ujednání postrádalo jakýkoliv smysl, neboť by nedopadalo na žádný případ.
Rovněž není rozhodné, že organizační jednotky zapsané do podnikového rejstříku neměly
právní subjektivitu a podle §6 odst. 3 zákona o ČSD toliko mohly v určeném rozsahu vystupovat
v právních vztazích jménem ČSD. Organizační složka právnické osoby byla totiž Smlouvou
o sociálním zabezpečení a Správním ujednáním vymezena pro účely stanovení nositele
důchodového zabezpečení za doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR územně
a nikoliv funkčně, takže z hlediska určení zaměstnavatele u ČSD není významná jejich právní
subjektivita, nýbrž sídlo jejich příslušné organizační složky, které se zapisovalo do podnikového
(obchodního) rejstříku. Nelze se tedy ztotožnit s názorem žalobce, podle něhož organizační
jednotky ČSD nebyly zaměstnavatelem, neboť tím byly vždy ČSD, jejichž sídlo bylo na území
České republiky a doby pojištění získané zaměstnanci ČSD přede dnem rozdělení ČSFR jsou
tak českými dobami pojištění.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud v souladu
s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše uvedeným právním názorem.
V novém rozhodnutí pak podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu