ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.4.2009:44
sp. zn. 3 Ads 4/2009 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. J. P.,
zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, Malá Skála,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2008, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008, č. j. 42 Cad 102/2008 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 12. 2. 2008, č. j. X. Česká správa sociálního zabezpečení tímto rozhodnutím zamítla žádost
stěžovatele o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek podle ust. §29 a §74 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
155/1995 Sb.“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaná konstatovala, že žalobci nárok na starobní
důchod nevznikl, protože nedosáhl důchodového věku, který v jeho případě činí 61 let a 6
měsíců. O starobní důchod s nárokem v 60 letech žalobce požádal z důvodu odpracování více jak
20 let v I.C kategorii, avšak zaměstnání v I.C kategorii nezakládá nárok na sníženou věkovou
hranici ve smyslu ust. §74 zákona č. 155/1995 Sb., neboť dle dříve platného zákona č. 100/1988 Sb. pracujícím zařazeným v I.C kategorii vznikl nárok na starobní důchod až v 60 letech, což
nebyla snížená věková hranice.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce namítal, že ust. §74 zákona č. 155/1995 Sb. stanoví, že „vysloužené“ nároky na získání důchodů ze zrušených pracovních kategorií,
které se promítají také do sníženého důchodového věku, jenž by jinak vyplýval z §32 odst. 2
tohoto zákona, zůstávají zachovány do 31. 12. 2018. Žalobce připomněl, že pracovní kategorie
I.C byla považována za „subkategorii“ I. důchodové kategorie, takže princip zachování nároků
z preferovaných důchodových kategorií podle §74 zákona č. 155/1995 Sb. se má vztahovat
i na nároky na starobní důchod I.C pracovní kategorie od 60 let. V tomto smyslu bylo citované
ustanovení žalovanou v rozhodovací praxi vykládáno, což vyplývá z informací poskytnutých
žalobci o způsobu řešení důchodových nároků jeho kolegů – spoluzaměstnanců žalobce z oboru
hornictví. Navíc rozhodnutím žalované ze dne 29. 5. 2002 byl žalobci v odůvodnění potvrzen
nárok na starobní důchod od 25. 10. 2004, tj. od 60ti let jeho věku. Žalobce dále uvedl,
že v minulosti vedl se žalovanou spor o nároku na starobní důchod ze zaměstnání I.A kategorie
od 55 let. Spor však prohrál, protože nedoložil potřebnou dobu zaměstnání v I.A pracovní
kategorii. Nicméně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Ads 83/2005 - 94
konstatoval, že „podle předložených dokladů v kategorii I.C s nárokem na starobní důchod získal
žalobce 21 roků a 3 dny a nárok na starobní důchod mu vznikl v 60 letech věku tj. 25. 10. 2004“.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce neprokázal výkon zaměstnání
v takové pracovní kategorii, která odůvodňuje snížení věkové hranice pro odchod do důchodu.
Proto se uplatní §32 zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož důchodový věk u mužů činí 60 let.
Protože žalobce tohoto věku nedosáhl do 31. 12. 1995, je nutno aplikovat ust. §32 odst. 2 tohoto
zákona a základní důchodový věk zvýšit za každý rok od roku 1996 do dne dosažení této věkové
hranice 60 let o 2 kalendářní měsíce. Základní důchodový věk žalobce je tedy 61 let a 6 měsíců.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí vyšel z ust. §29 zákona č. 155/1995 Sb. a dále
uvedl, že podle §32 odst. 1 písm. a) tohoto zákona důchodový věk u mužů činí 60 let. Krajský
soud ocitoval §32 odst. 2 téhož zákona, který upravuje stanovení důchodového věku a dále
poukázal na §74 uvedeného zákona, podle něhož nároky na snížení věkové hranice pro vznik
nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování
stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají
zachovány do 31. prosince 2018. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod
se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk.
Podle krajského soudu žalobce odvozoval svůj nárok na starobní důchod od dosažení
60ti let věku z jediné věty, která je uvedena v odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne
29. 5. 2002. Tato informace však byla mylná a pokud byla obsažena i v rozsudku Krajského
soudu v Praze sp. zn. 43 Cad 51/2003 a v rozsudku Nejvyššího správního soudu 3 Ads 83/2005,
pak vždy šlo o citování odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2002 a nikoliv o právní
závěr shora jmenovaných soudů. Odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2002 není
právně závazné pro obsah napadeného rozhodnutí, z tohoto chybného vyjádření žalované nelze
dovodit, že na jeho základě vznikl žalobci nárok na starobní důchod v 60ti letech. Krajský soud
považoval za politováníhodné, že žalovaná takovou matoucí informaci žalobci sdělila, neboť
případ žalobce se též dotýká právních jistot budoucího důchodce, který se spoléhal na informaci
od vrcholného orgánu sociálního zabezpečení. V projednávané věci však z tohoto pochybení
nebylo možno pro žalobce ničeho vytěžit. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žalovaná
postupovala správně, když zamítla žádost žalobce o starobní důchod s odůvodněním, že splní
věkovou podmínku nároku na starobní důchod až dne 25. 4. 2006, kdy dovrší 61 let a 6 měsíců
věku.
Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu ust. §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že je skutkově nepochybné, že podle podmínek
vzniku nároku na starobní důchod v době platnosti zákona č. 100/1988 Sb. splnil nárok
na starobní důchod ze zaměstnání z I.C pracovní kategorie, pro kterou byla stanovená věková
hranice pro nárok na starobní důchod od 60 let věku. Ustanovení §74 zákona č. 155/1995 Sb.
je přechodným ustanovením, které pojednává o zachování nároků na výhodnější odchod
do starobního důchodu při splnění podmínek (nejméně 25 let doby zaměstnání, z toho nejméně
20 let v zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví, pro které tzv. I.C pracovní kategorie platila)
příslušné zákonné normy, která je pro odchod do důchodu výhodnější. Jestliže si tedy stěžovatel
v době platnosti zákona č. 100/1988 Sb. „vysloužil“ délkou zaměstnání v hornictví nárok
na odchod do starobního důchodu v 60 letech, musí mu být tato možnost zachována
(při dovršení věku 60 let) i v době platnosti zákona č. 155/1995 Sb., podle kterého je důchodový
věk u mužů obecně vždy vyšší než 60 let.
Stěžovatel dále poukazoval na ústavní princip nabytých práv a princip právních jistot.
Jestliže žalovaná vydala dne 29. 5. 2002 rozhodnutí, v němž potvrdila stěžovateli nárok
na starobní důchod ze zaměstnání I.C pracovní kategorie od 60 let, navodila u stěžovatele pocit
právní jistoty o možnosti budoucího odchodu do důchodu v uvedenou dobu. Zástupkyně
žalované v průběhu řízení přiznala, že výklad §74 zákona č. 155/1995 Sb. se změnil
v neprospěch stěžovatele. Již z tohoto vyjádření je patrné, že žalovaná považovala výklad
ust. §74 zákona č. 155/1995 Sb. zastávaný stěžovatelem za jeden z možných a v jeho duchu
sama dlouho rozhodovala.
Podle stěžovatele se v případě dvojí možné interpretace §74 zákona č. 155/1995 Sb.
použije interpretační varianta vycházející z principu ochrany nabytých práv před restriktivní
interpretační variantou zastávanou žalovanou. Tento postup potvrdilo i „vlastní“ rozhodnutí
žalované ze dne 29. 5. 2002 a vychází z něj i dřívější rozhodovací praxe v případě několika
bývalých kolegů stěžovatele z odvětví hornictví, kteří splnili stejně jako on podmínky doby
zaměstnání v I. C kategorii pro odchod do starobního důchodu od 60 let.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hlediska
uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Vzhledem k tomu, že skutkový základ rozsudku
krajského soudu nebyl mezi účastníky sporný a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně
zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Podle §74 zákona č. 155/1995 Sb. nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku
na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené
doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány
do 31. prosince 2018. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom
považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk.
Sníženou věkovou hranici stanovil zákon č. 100/1988 Sb. v ust. §21, který upravoval
podmínky nároku na starobní důchod. Občan měl nárok na starobní důchod, jestliže byl
zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku 55 let [§22 odst. 1 písm. a), b), c)] při splnění
vyjmenovaných dob zaměstnání a dalších podmínek uvedených v §14 odst. 2 uvedeného zákona.
Další snížená věková hranice se vztahovala k dosažení věku 58 let [§22 odst. 1 písm. d)]
při splnění doby vyjmenovaných zaměstnání uvedených v §14 odst. 2 uvedeného zákona.
Obecná doba nároku na starobní důchod byla podmíněna dosažením věku 60 let - §21
odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1988 Sb. při splnění podmínky zaměstnání nejméně 25 roků.
V projednávané věci je nesporné, jak ostatně uvádí i stěžovatel v kasační stížnosti,
že dle podmínek vzniku nároku na starobní důchod podle zákona č. 100/1988 Sb. splnil
stěžovatel nárok na starobní důchod též ze zaměstnání v I.C pracovní kategorii v 60ti letech.
Nejvyšší správní soud zjistil, že u stěžovatele se jednalo o doby při jejichž hodnocení
se vycházelo z nařízení vlády č. 136/1975 Sb., o zařazování zaměstnání do I a II pracovní
kategorie pro účely důchodového zabezpečení, ve znění nařízení vlády č. 12/1980 Sb., přičemž
podle tohoto právního předpisu tato zaměstnání stěžovatele byla označována jako I.C pracovní
kategorie (referent péče o základní fondy – MPE 13 46 01 I.C a vedoucí útvaru péče o základní
fondy – MPE 13 45 01 I.C) a uvedené druhy vybraných zaměstnání technickohospodářských
pracovníků v důlních podnicích hlubinných dolů byla zařazena do I. pracovní kategorie, jestliže
tito pracovníci byli přiřazeni po nejméně 10letém výkonu zaměstnání zařazeného do I. pracovní
kategorie, avšak potřebný věk pro nárok na starobní důchod těchto pracovníků činil nejméně
60 let (§4 odst. 2 cit. nař. vlády).
Do nabytí účinnosti nové právní úpravy (nařízení vlády č. 117/1988 Sb.),
tj. do 1. 10. 1988, tak bylo zařazení uvedených zaměstnání stěžovatele upraveno již zmíněným
nařízením vlády č. 136/1975, přičemž patřilo do I.C pracovní kategorie, kde však potřebný věk
pro nárok na starobní důchod činil nejméně 60 let.
Jakkoliv tedy byl stěžovatel v tuto dobu zaměstnán v I. pracovní kategorii, doba nároku
na starobní důchod byla podmíněna dosažením věku 60 let a byla totožná s obecnou dobou
nároku na starobní důchod podle §22 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1988 Sb.; nárok na snížení
věkové hranice mu proto nevznikl. V kontextu zákona č. 100/1988 Sb. tedy nelze u stěžovatele
uvažovat o splnění nároku na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní
důchod, neboť neprokázal výkon zaměstnání dosaženého v takové pracovní kategorii, která
by odůvodňovala snížení věkové hranice pro odchod do důchodu.
Ustanovení §74 zákona č. 155/1995 Sb. však ponechává zachované pouze nároky
na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných
před 1. lednem 1996. Jinými slovy, zákon č. 155/1995 Sb. nepředpokládá zachování nároku
na snížení věkové hranice pro starobní důchod dosažením pouhého obecného, tj. nesníženého
důchodového věku podle předpisů platných před 1. lednem 1996 (60 let), byť stěžovatel vykázal
zaměstnání v I. C pracovní kategorii.
Citované ustanovení §74 zákona č. 155/1995 Sb. tak pouze výslovně potvrzuje trvání
časové účinnosti pro zachování snížené věkové hranice v případech uvedených v §21 zákona
č. 100/1988 Sb. Nejvyšší správní soud nadto dále poznamenává, že se jedná taktéž i o případy
snížení důchodového věku podle §174 zákona č. 100/1988 Sb. (56 let – 59 let) a podle nařízení
vlády ČSFR č. 557/1990 Sb. Tím se preference spočívající ve snížených věkových hranicích
podle dřívějších předpisů proti ostatním občanům v důsledku postupného zvyšování
důchodového věku (§32 zákona č. 155/1995 Sb.) fakticky prohlubují.
Nejvyšší správní soud tak dospívá k závěru, že v obecných případech, kdy nevznikl nárok
na snížení věkové hranice, na nějž odkazuje §74 zákona č. 155/1995 Sb., je důchodový věk
stanoven podle §32 citovaného zákona, jak se stalo i v projednávané věci stěžovatele
a jak správně vyložila žalovaná i krajský soud.
Namítá–li tak stěžovatel porušení jeho práva na spravedlivý proces, zdejší soud
konstatuje, že správní orgán ani krajský soud v posuzované věci nedošly ke stěžovatelem
předestřené situaci, za které právo umožňuje dvojí výklad a orgány veřejné moci pak jsou povinny
aplikovat výklad in dubio mitius.
K dalším námitkám stěžovatele zdejší soud v rovině obecné uvádí, že jeho argumentace
obsahově směřuje k závěru o překvapivosti rozhodnutí žalované; překvapivost rozhodnutí
pro jeho adresáta je přitom chápána jako projev nepředvídatelnosti rozhodování. Ústavní soud
se otázkou předvídatelnosti rozhodování opakovaně zabýval v souvislosti s řízením soudním.
Lze zmínit např. nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03 (Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek č. 32, nález č. 27, strana 255). Ústavní soud zde označil za projev
libovůle a porušení práva na spravedlivý proces situaci, kdy je rozhodnutí „pro účastníka řízení
s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především
uplatněné právní námitky překvapivé“. Jakkoli Ústavní soud tyto závěry vyslovil v souvislosti
s rozhodováním soudů, lze je, dle názoru Nejvyššího správního soudu, nepochybně vztáhnout
i na řízení správní. V projednávané věci se však o případ porušení tohoto principu nejedná,
neboť žalovaná závazně vůči stěžovateli nedeklarovala, že má nárok na starobní důchod
dosažením 60 let věku. Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí se stěžovatelem, že žalovaná vydala
dne 29. 5. 2002 rozhodnutí, v němž potvrdila stěžovateli nárok na starobní důchod ze zaměstnání
I.C pracovní kategorie od 60 let věku. Jak správně konstatoval krajský soud, odůvodnění
rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2002 není právně závazné pro obsah napadeného rozhodnutí,
byť nelze pominout, že žalovaná uvedením matoucích údajů v odůvodnění pochybila.
Taktéž obecná námitka stěžovatele dotýkající se předvídatelnosti rozhodování žalované
a tedy i právní jistoty a poukazující na bývalé kolegy stěžovatele z odvětví hornictví, kteří splnili
stejně jako on podmínky doby zaměstnání v I.C kategorii a odešli do starobního důchodu
již v 60 letech, je nepatřičná, neboť je v ní argumentováno blíže neurčeným jiným správním
řízením, které probíhalo s jinými subjekty.
K namítané rozdílnosti rozhodování žalované podle §74 zákona č. 155/1995 Sb. (obecný
poukaz na rozhodnutí žalované stran kolegů stěžovatele se vznikem nároku z I.C kategorie
pro odchod do starobního důchodu v 60ti letech), je třeba v obecné rovině konstatovat,
že rozdílnost rozhodovací činnosti sama o sobě představuje negativní jev oslabující
předvídatelnost rozhodovací činnosti a tím i efektivitu působení práva. Právní stát, k jehož
znakům a základním hodnotám patří princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), se vyznačuje
nejen principem nabytých práv a předvídatelností práva, ale i legitimní předvídatelností postupu
orgánu veřejné moci. Jde tedy o vyjádření maximy, na základě níž se každý v demokratickém
právním státě může spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude zklamán
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV ÚS 690/01). Nejvyšší správní soud
k tomu dále poznamenává, že případná změna dlouhodobé správní praxe, za nezměněného stavu
právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení
určité právem chráněné hodnoty. V žádném případě se však tak nesmí dít svévolně. Tak tomu
však v daném případě nebylo.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vyložit princip oprávněného
očekávání, a to zejména ve vztahu k samotnému charakteru nyní přezkoumávaného rozhodnutí.
Rozhodnutí o nároku na starobní důchod je svou povahou deklaratorní, vznik nároku toliko
osvědčuje, autoritativně stvrzuje, nebo – li adresáta normy zpravuje o tom, zda byly splněny
podmínky vzniku nároku na starobní důchod, které jsou stanoveny příslušnou právní normou.
Tímto rozhodnutím se nezakládají, nemění nebo neruší práva a povinnosti žadatele o důchod.
Pokud by tedy na základě správní praxe bylo vydáno rozhodnutí, které by však nereflektovalo
zákonné podmínky vzniku nároku na starobní důchod, bylo by jistě možno hovořit o určitém
očekávání stěžovatele, avšak nikoliv - a to je v souzené věci podstatné - očekávání legitimním.
Rozhodnutí nemohou deklarovat nárok, jestliže podmínky stanovené právní normou nebyly
splněny. Poukazuje – li proto stěžovatel na existenci takovýchto rozhodnutí, nelze učinit závěr
o potřebě ochrany jeho legitimního očekávání a z uvedených tvrzení o dřívějším rozdílném
rozhodování žalované pro něj nelze ničeho vytěžit. Jinak řečeno, postupoval – li správní orgán
v minulosti při posuzování obdobných případů nezákonně, nelze legitimně očekávat,
že tyto nezákonné postupy budou pokračovat a že na jejich základu bude uznán i nárok
stěžovatele. Krajský soud tedy nepochybil, pokud nepřistoupil ke zjišťování a hodnocení
stěžovatelem neurčitě předestřených rozhodnutí žalované, neboť u něj oprávněné očekávání
či důvěru v totožné rozhodnutí v jeho věci nemohly vyvolat.
Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že stěžovatel nárok na starobní důchod
dosažením 60ti let věku nenabyl. Nesprávný údaj v odůvodnění zamítavého rozhodnutí žalované
ze dne 29. 5. 2002 ve věci jeho nároku na starobní důchod v 55 letech pak sám o sobě jeho nárok
na starobní důchod v 60ti letech založit nemohl.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost proto v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu