ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.12.2009:61
sp. zn. 3 Azs 12/2009 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: O. P., zastoupená Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem
Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2007, č.j. OAM-1-678/VL-10-
05-2007, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. 9. 2008, č.j. 64 Az 89/2007 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna soudem ustanoveného advokáta Mgr. Jana Lipavského se u r č u j e
částkou 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 4. 9. 2007, č.j. OAM-1-678/VL-10-05-2007. Rozhodnutím žalovaného
správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“).
[Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem
„mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu nahrazen
tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že žalobkyně
podala žádost o udělení mezinárodní ochrany až v době, kdy jí hrozilo správní vyhoštění,
tj. kdy rozhodnutím Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Ústí
nad Labem, ze dne 6. 8. 2007 bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění na dva roky a současně
uložena povinnost vycestovat z území ČR do 4. 9. 2007. Platnost jejího víza byla ukončena dne
27. 7. 2006, přičemž žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany podala dne 27. 8. 2007.
Tuto skutečnost zjistila Policie ČR při kontrole dne 5. 8. 2007. Dále krajský soud zjistil,
že žalobkyně nechce žít na Ukrajině, protože byla se svým manželem nucena neznámými
příslušníky náboženské sekty, aby přistoupila k jejich víře, o níž ale nic konkrétního neuvedla.
Krajský soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně splňovala některou z podmínek
pro udělení mezinárodní ochrany, když její snahou bylo legalizovat si pobyt v České republice
a vyhnout se správnímu vyhoštění. Za této situace správní orgán nepochybil, když postupoval
tak, že žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 2 zákona o azylu. Podle krajského soudu si žalovaný pro své rozhodnutí opatřil
potřebné podklady a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Co se týká procesních námitek
žalobkyně krajský soud neshledal v postupu správního orgánu žádné pochybení.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížností, ve které uplatnila důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka se domnívá, že žalovaný a následně krajský soud pochybili
při posuzování žádosti stěžovatelky při výkladu aplikované právní normy v ustanovení §16
odst. 2 zákona o azylu. Uvedla, že na základě osamocené skutečnosti, že žádost o poskytnutí
mezinárodní ochrany byla podána až poté, co žadatelce reálně vznikla hrozba vyhoštění, nelze
přímo usuzovat na nedůvodnost podané žádosti. V daném případě je hlavním motivem podání
žádosti existence stěžovatelkou výslovně uvedených azylově relevantních důvodů, a to zcela
konkrétní a odůvodněná obava z pronásledování z náboženských důvodů, které má podobu
psychického i fyzického nátlaku na stěžovatelku, kterému nejsou příslušné orgány země jejího
původu schopny efektivně zabránit. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Azs 235/20004, podle nějž postačí, pokud žadatel
o udělení azylu své pronásledování prokáže vlastní věrohodnou výpovědí. Žalovaný i krajský
soud podle stěžovatelky pochybili, pokud žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu posuzovali
pouze s ohledem na dobu jejího podání. Dále stěžovatelka namítla, že si žalovaný správní orgán
neopatřil dostatečné množství podkladů pro objektivní rozhodnutí, nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním
soudem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatelka požádala o přiznání
odkladného účinku vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Předně Nejvyšší správní soud upozorňuje na tu okolnost, že pokud je žádost
o mezinárodní ochranu klasifikována jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 2 zákona o azylu,
je tím vyloučeno posuzování podmínek udělení mezinárodní ochrany mimo jiné podle §12
zákona o azylu a do důvodů obsažených v tomto ustanoveních nemohou v řadě případů účinně
směřovat ani jednotlivé body následně podané žaloby či kasační stížnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správní soudu ze dne 27. 5. 2004, č.j. 7 Azs 124/2004 – 45, publikovaný
pod č. 349/2004 Sb. NSS). Z uvedených důvodů je pak námitka stěžovatelky ohledně
nedostatečného zohlednění jejího pronásledování z náboženských důvodů ze strany blíže
neurčené sekty v zemi původu ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu zcela
nedůvodná, neboť o případném udělení azylu stěžovatelce pro odůvodněný strach
z pronásledování z azylově relevantních důvodů (tedy i z důvodu náboženství) dle §12
cit. zákona nebylo a ani nemohlo být žalovaným v dané věci rozhodováno.
Otázkou zjišťování skutkového stavu správním orgánem v případě zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 a 2
zákona o azylu se Nejvyšší správní soud již dostatečně věcně zabýval v řadě svých rozhodnutích,
uvést lze rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikovaný
pod. č. 181/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48, dostupný
na www.nssoud.cz. S posouzením žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, byla-li podána
až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, se pak Nejvyšší správní soud
vypořádal jmenovitě v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, dále v rozsudku
ze dne 31. 10. 2006, č. j. 4 Azs 55/2006 - 77, nebo v rozsudku ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 4 Azs 300/2004 – 36, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Co se týče časového okamžiku
podání žádosti o udělení azylu, Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj závazný právní názor,
vyslovený v rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, dostupném
na www.nssoud.cz, „Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky,
ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval
nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti“.
Se zřetelem ke shora uvedeném dospěl Nejvyšší správní soud v souladu s právním
názorem krajského soudu k totožnému závěru, že z postupu stěžovatelky je zcela patrné,
že žádost o mezinárodní ochranu podala „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
ačkoliv mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a neprokázala opak.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle §32 odst. 5 zákona o azylu , ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005,
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci
azylu odkladný účinek ex lege.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla
kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem
zástupce advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokátovi částkou
4200 Kč dle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění od 1. 9. 2006,
za dva úkony právní služby – první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 1. 2009. Soud advokátovi dále přiznal částku 600 Kč
jako paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
soudem ustanoveného advokáta činí 4800 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou
je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37
písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává
celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti navýšená o daň ve výši 5712 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu