ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.20.2009:79
sp. zn. 3 Azs 20/2009 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyň: a) L. M., b) nezl. K. M., zastoupeny Mgr. Lilianou Vochalovou,
advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2008,
č. j. OAM-1-907/VL-08-ZA07-2007, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. 2 Az 18/2008 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stíž nosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jejich žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 7. 5. 2008, č. j. OAM-1-907/VL-08-ZA07-2007. Rozhodnutím
žalovaného správního orgánu nebyla žalobkyním k jejich žádosti udělena mezinárodní ochrana
podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). [Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen
pojmem „mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu
nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud dospěl ke shodnému závěru jako žalovaný,
že bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že žalobkyně nesplňují podmínky pro udělení
azylu dle §12 písm. a) ani b) zákona o azylu. Žalobkyní a) tvrzené obavy z návratu na území
Uzbekistánu z důvodu jejího příklonu k baptistické církvi podle soudu nezakládají odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu náboženství v zemi původu ve smyslu ustanovení §12 písm. b)
zákona o azylu. Ve správním řízení nebylo zjištěno, že samotná příslušnost žalobkyně a) k určité
náboženské komunitě (baptistům) je přímým či zprostředkovaným důvodem ohrožení
jejího života nebo svobody, či důvodem opatření působící psychický nátlak. Také případné
jednání před výborem mahalli nelze považovat za jednání působící ohrožení jejího života
nebo působící psychický nátlak, neboť jednak tyto případné jednání neznamenaly pro žalobkyni
a) žádný objektivní dopad, pokud se týká vyznání její víry, jednak byly ukonče ny v dubnu roku
2007 bez jakéhokoliv objektivního dopadu na její život, neboť i když nadále navštěvovala
baptistický sbor nebylo jí v tomto ze strany státních orgánů nikterak překáženo. O údajných
anonymních telefonátech, kterými jí mělo být vyhrožováno, n ic nevěděla, a z tohoto důvodu
nemohla ani tvrdit, že se jednalo o výhrůžné anonymní telefonáty. Navíc od května 2007
již neměly být na výbor mahalli předvolávány a od června 2007, kdy se přestěhovaly do jiného
obvodu v Taškentu již neměly mít žádných problémů. Také problémy její dcery, které měla
ze spolužáky ve škole, nelze považovat za odůvodněný strach z pronásledování, neboť jednak
její dcera se nikdy k baptistické víře nepřiklonila, nikdy nenavštívila žádný baptistický sbor a útoky
ze strany spolužáků ustaly, jakmile si začala stěžovat učitelům. Navíc po přestěhování do jiné části
Taškentu, kdy dcera začala navštěvovat jinou školu neměla se spolužáky žádné problémy.
Na základě těchto skutečností soud usoudil, že státní orgány Uzbekistánu nemají na žalo bkyni
žádný zájem, a že hlavním důvodem pro vycestování do České republiky b yla touha zajistit dceři
i žalobkyni spokojený život a dceři studium na území ČR, když na území ČR dlouhodobě ži je
sestra její tchýně, která dlouhodobě pobývá na území ČR. Soud zdů raznil, že nelze odkazovat
pouze na obvyklé nezákonnosti vůči příslušníkům baptistické církve, ke kterým by v Uzbekistánu
docházelo, ale pouze na takový způsob „pronásledování“, který dopadal na žalobkyni. Dále soud
dospěl k závěru, že nejsou dány ani podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle §14a zákona
o azylu. Žalobkyně též nesplňuje podmínky pro udělení doplň kové ochrany dle §14b zákona
o azylu. Rovněž soud konstatoval nesplnění podmínek pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona
o azylu. Soud nesdílí námitky žalobkyně, že by se správní orgán její žádostí dostatečně nezabýval,
že by nepřihlédl ke všem skutečnostem, které během správního řízení uvedla. Správní orgán
si podle soudu zajistil potřebné informace o zemi původu, kterými se též v napadeném
rozhodnutí zabýval.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadly žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“)
v zákonné lhůtě kasační stížností, ve které uplatnily důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelky mají za to, že napadený rozsudek je nezákonný pro nesprávné
právní posouzení, zda uváděné důvody jsou podřaditelné pod některý z důvodů pro udělení
azylu, dále napadený rozsudek trpí vadou ř ízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu, a dále je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
rozhodnutí, stejně tak rozhodnutí žalovaného trpí nedostatkem důvodů. Stěžovatelky nesouhlasí
se závěrem soudu, že se nepodařilo prokázat, že by byly v zemi svého původu, tj. v Uzbekistánu,
pronásledovány z důvodu svého náboženského vyznání. Stěžovatelky jsou přesvědčeny,
že vylíčily podstatu svého pronásledování resp. strachu z něho, když prokázaly, že jsou členkami
Baptistické církve a nejsou islámského náboženství, přičemž tato víra není v zemi původu
stěžovatelek respektována. Ohrožení spočívá v jejich situaci, když jsou vystaveny všeobecnému
psychickému nátlaku a šikaně ze strany státních orgánů, jejich ž personální obsazení je výlučně
islámské. Stěžovatelky poukazují na fakt, že fungování policejních a justičních orgánů
v Uzbekistánu není demokratické a nerespektuje rovnost jedinců bez ohledu na jejich náboženské
vyznání. Podle názoru stěžovatelek, soud jednostranně převzal nesprávná zjištění žalovaného,
že situace stěžovatelek neodpovídá pronásledování. Žalovaný se v původním řízení nedostatečně
zabýval faktickou podstatou situace v Uzbekistánu, aby ji mohl zhodnotit jako pronásledování.
Z uvedených důvodů stěžovatelky navrhly zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu
v Praze Nejvyšším správním soudem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň
stěžovatelky požádaly o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelky spatřují
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Problematikou zjišťování skutkového stavu relevantního pro posouzení žádosti o azyl
a významem zpráv o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele se Nejvyšší správní
soud již dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č. j. 4 Azs 264/2005 - 68,
nebo v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, příp. v rozsudku ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Postavením
vyznavačů baptistické víry v zemi preferující islámské náboženství (jmenovitě v Kazachstánu)
se Nejvyšší správní soud dříve meritorně zabýval zejména v rozsudku ze dne 19. 12. 2006,
č. j. 4 Azs 41/2006 – 67, či v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, č. j. 6 Azs 74/2006 – 95, oba
dostupné na www.nssoud.cz. Ve svém rozhodnutí ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98,
dostupném na www.nssoud.cz, se pak Nejvyšší správní soud podrobně zabýval otázkou,
kdy konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí či orgánů státní moci již dosahují
jednotlivě či ve svém souhrnu takové intenzity, aby je bylo možno považovat za „opatřen í
působící psychický nátlak“ ve smyslu ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu. Dále v rozsudku
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor,
že „Zákonný požadavek registrace náboženské skupiny v zemi půvo du, k níž patří žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany, nepředstavuje sama o sobě porušování lidských prá v, resp. není pronásledováním
z náboženských důvodů [§12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu].“ K pochybnostem
o schopnosti státních orgánů ochránit žadatele o azyl v zemi jeho původu se Nejvyšší správní
soud vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, dostupném
na www.nssoud.cz. Kdy je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud judikoval např. v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS.;
dále lze k této problematice odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2006,
č. j. 3 Azs 23/2006 – 40, www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stí žnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelek. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle §32 odst. 5 zákona o azylu , ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005,
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci
azylu odkladný účinek ex lege.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatelkám byla pro řízení o kasační stížnosti
ustanovena soudem zástupkyně advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu však do dne
jeho rozhodnutí nebylo prokázáno, že v daném případě proběhla první porada s klientkami
včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, proto o odměně advokátky za zastupování
v řízení o této kasační stížnosti nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu