ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.24.2009:82
sp. zn. 3 Azs 24/2009 - 82
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: N. M., zastoupena Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou
se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2008,
č. j. OAM-1-906/VL-07-ZA07-2007, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, č. j. 2 Az 19/2008 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 7. 5. 2008, č. j. OAM-1-906/VL-07-ZA07-2007. Rozhodnutím žalovaného
správního orgánu nebyla žalobkyni k její žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). [Pozn. soudu:
S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem „mezinárodní
ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu nahrazen tzv. „doplňkovou
ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud dospěl ke shodnému závěru jako žalovaný,
že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. a) i b) zákona o azylu.
V průběhu správního řízení nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že by žalobkyně
byla v Uzbekistánu pronásledována za uplatňování politických práv a svobod; z jejích výpovědí
vyplývá, že nebyla na území Uzbekistánu vůbec politicky aktivní. Žalobkyní tvrzené obavy
z návratu na území Uzbekistánu z důvodu jejího příklonu k baptistické církvi a potíží, které měla
její vnučka se svými vrstevníky, podle soudu nezakládají odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu náboženství v zemi původu ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
Žalobkyně svůj příklon k baptistické víře v září roku 2006 neukončila konečnou konverzí
k této církvi, neboť se nikdy nepodrobila křtu, který by její konverzi k tomuto náboženství
dovršil, žalobkyně se zúčastňovala pouze setkání ve sboru jedenkrát týdně. Praktikování víry
žalobkyní jí nebylo ze strany státních orgánů nikterak bráněno, přestože se bohoslužeb v bytech
či domech souvěrců pravidelně zúčastňovala a navštěvovala též sbor v obvodu Čelenzar,
aniž by jako členka nezaregistrovaného sboru byla pro praktikování své náboženské víry
v Uzbekistánu nějakým způsobem perzekuována. Ani jednání před předsedou výboru Mahalli,
které skončilo pouze přesvědčováním, aby se vrátila zpět k islámu, nemělo prakticky
pro žalobkyni žádných důsledků. Také sousedé vůči žalobkyni žádným negativním způsobem
z důvodu její víry nevystupovali, přestože příklon k nové víře před nimi nikterak neskrývala,
pouze s ní přestali hovořit a odklonili se od ní. Pokud se týká anonymních telefonátů, které měly
začít v souvislosti s jejím prvním jednáním před předsedou výboru Mahalli, po celou dobu nebyl
zmíněn obsah těchto volání a nikdy hrozby z těchto telefonátů nebyly naplněny, navíc je rozpor
mezi výpovědí žalobkyně a její snachy L. M. ohledně doby, do které tyto anonymní telefonáty
trvaly. Z rozporů ve výpovědi žalobkyně a její snachy nelze považovat za zcela hodnověrnou ani
výpověď žalobkyně ohledně potíží její vnučky v Uzbekistánu, neboť i když její vnučka mohla mít
v Uzbekistánu potíže se svými vrstevníky, prostřednictvím učitelů školy byly tyto potíže řešeny.
Nemohlo se tedy jednat o tak intenzivní zásah, který by mohl vyvolat špatný psychický stav
žalobkyně, na který odkazovala. Dále soud dospěl k závěru, že nejsou dány ani podmínky pro
udělení mezinárodní ochrany dle §14a zákona o azylu. Jediná obava žalobkyně při návratu do
Uzbekistánu byla pouze ta, že nemá kam se vrátit, neboť v Uzbekistánu již nic nemá z důvodu,
že před odcestováním prodala jak byt, tak zařízení bytu. Žalobkyně též nesplňuje podmínky pro
udělení doplňkové ochrany dle §14b zákona o azylu. Rovněž soud konstatoval nesplnění
podmínek pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Soud nesdílí námitky žalobkyně, že
by se správní orgán její žádostí dostatečně nezabýval, že by nepřihlédl ke všem skutečnostem,
které během správního řízení uvedla. Správní orgán si podle soudu zajistil potřebné informace o
zemi původu, kterými se též v napadeném rozhodnutí zabýval.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížností, ve které uplatnila důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek je nezákonný pro nesprávné
právní posouzení, zda uváděné důvody jsou podřaditelné pod některý z důvodů pro udělení
azylu, dále napadený rozsudek trpí vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu, a dále je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
rozhodnutí, stejně tak rozhodnutí žalovaného trpí nedostatkem důvodů. Stěžovatelka nesouhlasí
se závěrem soudu, že se nepodařilo prokázat, že by byla v zemi svého původu, tj. v Uzbekistánu,
pronásledována z důvodu svého náboženského vyznání. Stěžovatelka je přesvědčena, že vylíčila
podstatu svého pronásledování resp. strachu z něho, když prokázala, že jsou členem Baptistické
církve a není islámského náboženství, přičemž tato víra není v zemi původu stěžovatelky
respektována. Ohrožení spočívá v její situaci a situaci její rodiny, když je vystavena všeobecnému
psychickému nátlaku a šikaně ze strany státních orgánů, jejichž personální obsazení je výlučně
islámské. Stěžovatelka poukazuje na fakt, že fungování policejních a justičních orgánů
v Uzbekistánu není demokratické a nerespektuje rovnost jedinců bez ohledu na jejich náboženské
vyznání. Podle názoru stěžovatelky, soud jednostranně převzal nesprávná zjištění žalovaného,
že situace stěžovatelky neodpovídá pronásledování. Žalovaný se v původním řízení nedostatečně
zabýval faktickou situací baptistů v Uzbekistánu, aby ji mohl zhodnotit jako pronásledování.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu
v Praze Nejvyšším správním soudem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň
stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Problematikou zjišťování skutkového stavu relevantního pro posouzení žádosti o azyl
a významem zpráv o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele se Nejvyšší správní
soud již dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č. j. 4 Azs 264/2005 - 68,
nebo v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, příp. v rozsudku ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Postavením
vyznavačů baptistické víry v zemi preferující islámské náboženství (jmenovitě v Kazachstánu)
se Nejvyšší správní soud dříve meritorně zabýval zejména v rozsudku ze dne 19. 12. 2006,
č. j. 4 Azs 41/2006 – 67, či v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, č. j. 6 Azs 74/2006 – 95,
oba dostupné na www.nssoud.cz. Ve svém rozhodnutí ze dne 24. 4. 2008,
č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, dostupném na www.nssoud.cz, se pak Nejvyšší správní soud podrobně
zabýval otázkou, kdy konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí či orgánů státní moci
již dosahují jednotlivě či ve svém souhrnu takové intenzity, aby je bylo možno považovat
za „opatření působící psychický nátlak“ ve smyslu ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu.
Dále v rozsudku ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, Nejvyšší správní soud vyslovil
závazný právní názor, že „Zákonný požadavek registrace náboženské skupiny v zemi původu, k níž patří
žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany, nepředstavuje sama o sobě porušování lidských práv,
resp. není pronásledováním z náboženských důvodů [§12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu].“
K pochybnostem o schopnosti státních orgánů ochránit žadatele o azyl v zemi jeho původu
se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37,
dostupném na www.nssoud.cz. Kdy je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud judikoval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS.; dále lze k této problematice odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2006, č. j. 3 Azs 23/2006 – 40, www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle §32 odst. 5 zákona o azylu , ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005,
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci
azylu odkladný účinek ex lege.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti
ustanovena soudem zástupkyně advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu však do dne
jeho rozhodnutí nebylo prokázáno, že v daném případě proběhla první porada s klientkou včetně
převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, proto o odměně advokátky za zastupování
v řízení o této kasační stížnosti nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu