ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.26.2009:55
sp. zn. 3 Azs 26/2009 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Miluše Doškové
a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: A. N., zastoupeného Mgr. Andrejem Perepečenovem,
advokátem se sídlem Jana Zajíce 36, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2008, č. j. OAM-
295/LE-C06-C09-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 28. 1. 2009, č. j. 28 Az 31/2008 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasně podanou kasační stížností
proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta
jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 6. 2008,
č. j. OAM-295/LE-C06-C09-2006. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyla žalobci
k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud v odůvodnění rozsudku shrnul skutková zjištění ve věci a zabýval se všemi
námitkami žalobce. Vzal za prokázané, že příběh předestřený žalobcem je toliko vykonstruovaný,
žalobce se snažil použít ve svůj prospěch obecně známá a dostupná fakta o potížích opozičních
aktivistů v Bělorusku, která ovšem způsobem, jemuž není možné s ohledem na shromážděné
informace uvěřit, vztáhnul na svoji osobu. V průběhu druhého řízení, kdy žalobce na počátku
zmiňoval aktivity svého syna v organizaci Molodosť, postupně upouštěl od popisu činnosti syna
a neustále zveličoval a přidával na vážnosti angažovanosti své osoby. Primárním důvodem
jeho druhé žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany tak byla po neúspěchu v prvním řízení
zcela zjevně snaha legalizovat pobyt v České republice po odchodu ze země původu,
jehož faktický důvod ovšem žalobce nepřednesl, lze se tudíž o něm toliko dohadovat, nicméně
s azylově relevantními skutečnostmi nesouvisel. Žalovaný proto posoudil výše zachycený
skutkový stav z hlediska zákonem taxativně vymezených podmínek pro udělení mezinárodní
ochrany formou azylu či doplňkové ochrany negativně, přičemž krajský soud na těchto závěrech
neshledal žádné pochybení. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná,
a proto ji podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“)
zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti napadá rozhodnutí krajského soudu a obecně poukazuje
na znění ust. §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Krajský soud posoudil jeho kauzu v rozporu
s platným právním řádem, zejména se zákonem o azylu; vážně pochybily všechny orgány v řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Zároveň stěžovatel v kasační stížnosti požádal o ustanovení
zástupce a o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, neboť v případě nuceného
opuštění České republiky mu v Bělorusku hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů. Závěrem
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil
a věc vrátil k dalšímu řízení.
Důvody uplatněné v kasační stížnosti stěžovatel tedy nepodřadil k jednotlivým zákonným
ustanovením ve smyslu ust. §103 odst. 1 a) až e) s. ř. s., ani je neučinil dostatečně seznatelnými,
aby odpovídaly zákonným kasačním důvodům. Stěžovatel neuvedl, jaké konkrétní vady v řízení
či v úsudku se měl Krajský soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje.
Podle ust. §106 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání
musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů
jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Odstavec 3
téhož ustanovení stanoví pro případ, kdy nemá kasační stížnost všechny náležitosti
již při jejím podání, že musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení
usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání.
V souladu s citovaným ustanovením byl usnesením krajského soudu ze dne 9. 3. 2009
stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnil
svůj návrh prostřednictvím zástupce, jenž mu byl tímto usnesením zároveň ustanoven,
a to především definováním důvodů kasační stížnosti ve smyslu ust. §103 s. ř. s. Zároveň byl
poučen o následcích nesplnění výzvy. Ačkoliv bylo citované usnesení řádně doručeno stěžovateli
i jeho zástupci, na výzvu k doplnění kasační stížnosti nebylo v soudem stanovené lhůtě
nijak reagováno a stěžovatel tak neučinil ani později.
Podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém
podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel
ve výzvě poučen.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podaná kasační stížnost nesplňuje podmínky
pro to, aby na jejím základě bylo možné zkoumat její přijatelnost a případně rozhodnutí krajského
soudu věcně přezkoumat. Stěžovatel ve svém podání neuvedl, v jakém rozsahu a z jakých důvodů
napadá rozsudek krajského soudu, nelze tedy zjistit, jakého konkrétního pochybení se měl krajský
soud v řízení o žalobě stěžovatele dopustit. Uvedený nedostatek nebyl žalobcem odstraněn
ani po výzvě soudu. Tato skutečnost představuje nedostatek, pro který není možné v řízení
o kasační stížnosti dále pokračovat. Podanou kasační stížností se tedy Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat, neboť v ní nebyl dán rozsah přezkumu rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší správní soud přitom není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné důvody
nezákonnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. odmítl.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle §32 odst. 5 zákona o azylu ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany odkladný účinek přímo ze zákona.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s., neboť v případě odmítnutí návrhu kasační stížnosti
nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovateli
byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce advokát; v takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu
soudu však do dne jeho rozhodnutí nebylo prokázáno, že v daném případě řízení o kasační
stížnosti proběhla první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu §11
odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, proto o odměně
advokáta za zastupování v řízení o této kasační stížnosti nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu