ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.72.2008:56
sp. zn. 3 Azs 72/2008 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: N. M., zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem
Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2007, č. j. OAM-1-272/VL-07-11-2007, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2008, č. j. 61
Az 36/2007 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 6. 4. 2007, č. j. OAM-1-272/VL-07-11-2007. Rozhodnutím žalovaného
správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“).
[Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem
„mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu nahrazen
tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že žalobkyně
podala žádost o udělení mezinárodní ochrany až v době, kdy obdržela správní vyhoštění poté,
kdy nelegálně překročila státní hranici do Rakouska a 22. 3. 2007 byla předána do České republiky
zpět; správní vyhoštění obdržela na dobu 5 let. Z výpovědí žalobkyně je zcela zřejmé, že se mohla
na území ČR svobodně pohybovat a tedy vejít i do kontaktu se zástupci státních orgánů ČR.
Žalobkyně tak však učinila až poté (ani to sama nepopírá), kdy jí bylo uloženo správní vyhoštění.
Žalobkyně v průběhu správního řízení neuváděla, neprokazovala, ani se nezmínila o žádném
z azylově relevantních důvodů vymezených v ustanovení §12 zákona o azylu. V průběhu
správního i soudního řízení nebyl zjištěn žádný důvod pro vztažení doplňkové ochrany
na žalobkyni dle §14a zákona o azylu. K námitce žalobkyně týkající se porušení některých
zákonných ustanovení v řízení o její žádosti krajský soud konstatoval, že žalobkyně blíže
neuvedla, v čem konkrétně žalovaný citovaný procesní předpis měl porušit a navíc krajský soud
z obsahu správního spisu žalovaného žádné takové porušení nezjistil. Podle krajského soudu
si žalovaný pro své rozhodnutí opatřil dostatek potřebných zjištění a relevantních skutečností.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížností, ve které uplatnila důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka má za to, že žalovaný při zjišťování stavu věci porušil ustanovení
§3 zákona č. 200/2004 Sb., o správním řízení a dále porušil ustanovení §12 a §14 zákona
o azylu. Pro tyto vytýkané vady měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Stěžovatelka má v případě návratu do vlasti obavy z pronásledování,
šikany a fyzického násilí ze strany rodiny jejího manžela, který ji pravidelně fyzicky i psychicky
za pomoci své rodiny týral a nutil ji dokonce i páchat v jeho prospěch trestnou činnost.
Stěžovatelka je přesvědčena, že jí v případě jejího návratu do Mongolska hrozí reálné nebezpečí
vážné újmy na zdraví, či dokonce na životě. Stěžovatelka dále namítla, že si správní orgán
neopatřil dostatečné množství podkladů pro objektivní rozhodnutí ve smyslu §3 správního řádu,
stěžovatelka naproti tomu vyvinula maximálně úsilí k tomu, aby svá tvrzení doložila.
V této souvislosti stěžovatelka upozornila na články 195. – 196. věnující se problematice
„prokazování faktů“ metodické Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého komise pro uprchlíky OSN, v roce 1992. Stěžovatelka
je toho názoru, že krajský soud dále při svém rozhodování dostatečným způsobem nezkoumal
rozhodnutí žalovaného, pokud tento neudělil stěžovatelce azyl z humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu. Postup žalovaného podle stěžovatelky nelze přezkoumat
a z toho dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Má za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle §14 zákona
o azylu či pro udělení doplňkové ochrany dle §14a téhož zákona. Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním
soudem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Předně Nejvyšší správní soud upozorňuje na tu okolnost, že pokud je žádost
o mezinárodní ochranu klasifikována jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 2 zákona o azylu,
je tím vyloučeno udělení azylu podle §12, §13 i §14 zákona o azylu a do důvodů obsažených
v těchto ustanoveních nemohou v řadě případů účinně směřovat ani jednotlivé body následně
podané žaloby či kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, publikovaný pod č. 349/2004 Sb. NSS). Z uvedených důvodů
je pak námitka stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění neudělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu zcela nedůvodná, neboť o případném udělení humanitárního azylu
stěžovatelce nebylo a ani nemohlo být žalovaným v dané věci rozhodováno. Nutno zdůraznit,
že stěžovatelka neudělení humanitárního azylu ani v žalobním podání výslovně nenamítala.
Otázkou zjišťování skutkového stavu správním orgánem v případě zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 zákona
o azylu se Nejvyšší správní soud již dostatečně věcně zabýval v řadě svých rozhodnutích, uvést
lze rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikovaný
pod. č. 181/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48, dostupný
na www.nssoud.cz. S posouzením žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, byla-li podána
až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, se pak Nejvyšší správní soud
vypořádal konkrétně v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, dále v rozsudku
ze dne 31. 10. 2006, č. j. 4 Azs 55/2006 - 77, nebo v rozsudku ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 4 Azs 300/2004 – 36, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Co se týče časového okamžiku
podání žádosti o udělení azylu, Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj závazný právní názor,
vyslovený v rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, dostupném
na www.nssoud.cz, „Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky,
ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval
nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti“.
Námitka stěžovatelky, spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosi rozhodnutí krajského
soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nedostatek důvodů, je pak uvedena natolik
nekonkrétně, že se jí nemohl Nejvyšší správní soud zabývat. Kdy je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud judikoval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS.; dále lze k této problematice odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2006, č. j. 3 Azs 23/2006 – 40, www.nssoud.cz.
K otázce rozhodování o udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
v případě, kdy žadatel podal žádost o mezinárodní ochranu s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve, se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozhodnutí
ze dne 15. 8. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 - 48, dostupný na www.nssoud.cz, kde mimo jiné uvedl:
„…pokud žadatel přesvědčivě prokáže, že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově relevantních důvodů
nebo skutečné nebezpečí vážné újmy, je žalovaný povinen se zabývat i jeho tvrzeními podle §12 a §14a zákona
o azylu, a případně azyl či doplňkovou ochranu udělit. …v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu
až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová. Žadatel
však může prokázat nejen, že žádost nemohl podat dříve, ale (nezávisle na tom, že ji mohl podat dříve)
rovněž, že ji nepodal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.“ Z postupu stěžovatelky je tak zcela
patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podala „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, ačkoliv mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a neprokázala opak.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu