ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.118.2009:72
sp. zn. 4 Ads 118/2009 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. J. H.,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zast.
Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, č. j. 3 Cad 25/2006 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Úřad městské části Praha 10 (dále též ÚMČ) rozhodnutím ze dne 19. 10. 2005,
č. j. F/8197/2005 zamítl žádost žalobce ze dne 30. 4. 2003 o dávku sociální péče za období
duben až červen 2003 a tuto dávku mu nepřiznal. V odůvodnění uvedl, že celková hranice
sociální potřebnosti žalobce ve výši 4420 Kč se skládá z částky 2320 Kč k zajištění výživy
a ostatních základních osobních potřeb a z částky 2100 Kč k zajištění nezbytných nákladů
na domácnost. Poukázal na příjmy žalobce v rozhodném období (2653 Kč v dubnu, 2544 Kč
v květnu, 2243 Kč v červnu 2003) a na obsah čestného prohlášení žalobce ze dne 30. 4. 2003,
v němž žalobce uvedl svůj majetek (hotovost 2700 Kč, 6300 Kč na sporožirovém účtu, majetek
sloužící k podnikání v tržní hodnotě 5000 Kč a nemovitý majetek - zemědělské pozemky
o výměře 140 949 m
2
). S odkazem na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti ve znění platném do 31. 12. 2003, dospěl k závěru, že žalobce mohl k zajištění
své výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů využít i svůj majetek -
především finanční prostředky. ÚMČ uzavřel, že žalobce nebyl občanem, který by mohl být
považován za sociálně potřebného.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém namítal jeho zmatečnost
pro rozpor s těmito předchozími rozhodnutími téhož správního orgánu: Rozhodnutí ze dne
10. 6. 2003, č. j. F/03/6273/JPNZ/KDS, kterým mu ÚMČ přiznal jednorázovou dávku sociální
péče za období květen - červen 2003 v celkové výši 4053 Kč, a ve kterém ÚMČ uvedl, že žalobce
nemá dostatek prostředků na zajištění základních životních potřeb a rozhodnutí téhož správního
orgánu ze dne 27. 8. 2003, č. j. F/03/9389, kterým (poté co jeho rozhodnutí bylo rozhodnutím
Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 7. 2003 zrušeno) původně přiznanou dávku
za uvedené období dokonce zvýšil na částku 4712 Kč, přičemž opětovně uvedl, že žalobce
nemá dostatek finančních prostředků na zajištění základních životních potřeb a navíc zmínil,
že žalobce neměl dostatek času zajistit si finanční prostředky prodejem majetku. V obou
uvedených rozhodnutích ÚMČ vycházel ze žádosti žalobce ze dne 30. 4. 2003 a z jeho čestného
prohlášení ze dne 5. 6. 2003. Žádné jiné důkazy, který by jej opravňovaly změnit jeho původní
rozhodnutí ÚMČ neprovedl. Tento rozpor ÚMČ nijak neodůvodnil.
Žalobce dále namítal, že odvoláním napadené rozhodnutí ÚMČ ze dne 19. 10. 2005
je v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. 6. 2004, č. j. 2 Ca 1/2004, který zrušil rozhodnutí nadřízeného správního orgánu - Magistrátu
města Prahy (dále též „žalovaný”) ze dne 24. 10. 2003, č. j. MHMP SOC 131517/03
(tímto rozhodnutím žalovaný zamítnul odvolání žalobce proti rozhodnutí ÚMČ ze dne
27. 8. 2003). Městský soud v Praze v uvedeném rozsudku vyslovil, že správní orgán
(ÚMČ) neprovedl v otázce sociální potřebnosti žádná nová zjištění a postup žalovaného
měl být s ohledem na ustanovení §59 odst. 3 správního řádu takový, že měl rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení a nikoliv ho měnit
při nezměněném skutkovém stavu, který zde byl již při prvém rozhodnutí MHMP ze dne
15. 7. 2003, jímž zrušil rozhodnutí ÚMČ.
Odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považuje žalobce
za zmatečné také proto, že ohodnocení výše sociální potřebnosti v posuzovaném období
je v rozporu s rozhodnutím téhož správního orgánu ze dne 27. 8. 2003, ve kterém ohodnotil
sociální potřebnost žadatele k zajištění nezbytných nákladů na domácnost v každém z měsíců
duben až červen 2003 částkou 2395 Kč, kdežto v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2005 tuto částku
snížil na 2100 Kč, aniž by zdůvodnil z jakého důvodu. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas
se způsobem, jakým ÚMČ posoudil jeho sociální potřebnost ve vztahu k nároku na příspěvek
na dietní stravování a potřebě zachovat si telefonní spojení. Podle žalobce správní orgán
nepostupoval správně, když započítal příspěvek na bydlení do celkových příjmů žadatele.
K námitce žalobce týkající se určení počátku doby, od kdy má být dávka přiznána,
se pak vůbec nevyjádřil. Namítal dále, že nebyly splněny podmínku pro aplikaci §3 odst. 2
zákona č. 482/1991 Sb., neboť hotovost v celkové výši 9000 Kč představovala půjčku
na zajištění základních životních potřeb a jedinou rezervu pro případ nenadálých výdajů.
Podnikatelský majetek nebyl a ani nemohl být zdrojem příjmů, které by žalobci mohly zaručit
dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů
na domácnost. Na závěr žalobce předestřel výpočet své celkové sociální potřebnosti za období
duben - červen 2003 a uvedl, že by mu za toto období mělo být doplaceno 5710 Kč.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 1. 2006, č. j. SOC 257670/2005 odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí ÚMČ ze dne 19. 10. 2005, č. j. F/8197/2005 potvrdil. V odůvodnění
svého rozhodnutí nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj věci a poukázal na §3 odst. 2 a §4
zákona č. 482/1991 Sb. Na základě skutečností uvedených v čestném prohlášení žalobce ze dne
30. 4. 2003 dospěl žalovaný k závěru, že žalobce nelze považovat za občana sociálně potřebného
podle §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., a proto mu není možné poskytovat dávky sociální péče
podle tohoto zákona. Konstatoval, že majetkové poměry žalobce mu mohou zaručit dostatečné
zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost
a toto zajištění vlastním přičiněním lze spravedlivě žádat. K námitkám uvedeným v odvolání
proti napadenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nelze podle žalovaného
přihlédnout. Tvrzení žalobce, že finanční prostředky v celkové výši 9000 Kč jsou prostředky
z nesplacené půjčky posoudil žalovaný jako účelové.
Žalobce v žalobě proti naposledy uvedenému rozhodnutí žalovaného namítal,
že je v rozporu s provedenými důkazy, vychází z diskriminačního a chybného právního
posouzení rozhodných právních skutečností, neobsahuje základní náležitosti správního
rozhodnutí, což jej činí nepřezkoumatelným; je v rozporu též s právním názorem Městského
soudu v Praze, který již jednou zamítavé rozhodnutí žalovaného v této věci zrušil. Vyslovil
přesvědčení, že mu soud neposkytl nárok na spravedlivý proces. V kasační stížnosti
poté stěžovatel podrobně popsal procesní postup správního orgánu I. stupně i žalovaného
při vyřizování jeho žádostí o dávku sociální péče, jednak na měsíce duben – červen 2003,
dále na měsíce červenec 2003, srpen 2003, září 2003 a poměrnou část měsíce října 2003.
Zdůraznil, že podáním ze dne 30. 4. 2003 požádal na sociálním odboru Úřadu městské části
Praha 10 o přiznání dávky sociální péče, neboť byl od 23. 1. 2003 zařazen v evidenci úřadu práce
jako uchazeč o zaměstnání a přiznaná podpora v nezaměstnanosti (2050 Kč měsíčně po dobu
prvních tří měsíců a 1640 Kč měsíčně po dobu dalších tří měsíců) nedosahovala ani částek
životního minima, natož k úhradě jeho minimálních základních životních a bytových potřeb
(5600 Kč měsíčně). O uplatnění nároku požádal až po vyčerpání finanční půjčky, kterou uzavřel
pro překonání tíživé finanční situace, do které se jako podnikatel dostal v důsledku porušení
obchodních závazků ze strany třetí osoby. Nárok na přiznání dávky doložil čestným prohlášením
o majetku tak, jak popsal již v žalobě. Uvedl v něm též, že je vlastníkem pozemků o celkové
rozloze 140 949 m
2
, které získal dědictvím v roce 1999 po svém otci a které se mu vzhledem
k jejich lokalitě (obec Kunratice, okres Děčín) a jejich charakteru (převážně zemědělská půda)
nepodařilo a nedaří prodat. Doložil čestným prohlášením z 5. 6. 2003, že příjem z pronájmu
uvedené zemědělské půdy (po odečtení daně z nemovitostí) činil od roku 2000 částku 1470 Kč
ročně, což představovalo příjem ve výši cca 118 Kč měsíčně. Navíc stěžovatel, aby zvýšil šance
na prodej uvedených polností tento pronájem, do kterého vstoupil s titulu dědictví, vypověděl
dnem 17. 7. 2002, tedy ještě před tím, než se stal sociálně potřebným, a to v jednoroční
výpovědní lhůtě. Rozhodnutím z 10. 6. 2003, č. j. F/03/6273/JPNZ/KOS, přiznal správní orgán
I. stupně (dále jen „správních orgánů“) stěžovateli jednorázovou dávku sociální péče za měsíce 5
– 6/2003 v celkové výši 4053 Kč, přičemž konstatoval, že stěžovatel nemá dostatek finančních
prostředků na zajištění základních životních potřeb. Přiznanou dávku stěžovatel obdržel dne
20. 6. 2003, tj. až po více jak 50-ti dnech od data podání žádosti a až po pěti měsících od data,
kdy se stal nezaměstnaným. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 28. 6. 2003 odvolání,
a to jak co do výše přiznané dávky, tak do určení počátku jejího přiznání. Rozhodnutím
z 15. 7. 2003 (č. j. MHMP SOC 103510/03) zrušil žalovaný rozhodnutí správního orgánu a věc
mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s odůvodněním, že správní orgán řádně neposoudil
sociální potřebnost žalobce. Dalším rozhodnutím správního orgánu z 27. 8. 2003
(č. j. F/03/9389), bylo částečně vyhověno odvolání stěžovatele, když původně přiznaná dávka
byla zvýšena na 4712 Kč. Opět bylo konstatováno, že stěžovatel nemá dostatek finančních
prostředků na zajištění základních životních potřeb a výslovně zde bylo uvedeno,
že k uvedenému datu neměl dostatek času zajistit si finanční prostředky prodejem majetku.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 10. 9. 2003 opět odvolání, o němž žalovaný
rozhodl rozhodnutí ze dne 24. 10. 2003 (č. j. MHMP SOS 131517/03), jímž změnil napadené
rozhodnutí správního orgánu o přiznání sociální dávky v částce 4712 Kč tak, že se žalobci
sociální dávka nepřiznává. V uvedeném rozhodnutí žalovaný konstatoval skutečnosti,
které mu již byly známy z doby, kdy k odvolání stěžovatele zrušil předchozí rozhodnutí správního
orgánu, aniž by přitom zdůvodnil, jaké skutečnosti jej vedly ke změně předchozího jeho názoru
na sociální potřebnost stěžovatele v uvedeném období. Žalobou z 1. 1. 2004 se proto žalobce
domáhal zrušení pravomocného rozhodnutí žalovaného, přičemž Městský soud v Praze
rozsudkem z 9. 6. 2004, sp. zn. 2 Ca 1/2004 mu vyhověl a zrušil pravomocné rozhodnutí
žalovaného o poskytnutí jednorázové peněžní dávky sociální péče za období od 30. 4. 2003
do 30. 6. 2003 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku přitom
konstatoval, že správní orgán neprovedl v otázce sociální potřebnosti žádná nová zjištění
a postup žalovaného měl být s ohledem na ustanovení §59 odst. 3 správního řádu takový,
že měl jeho rozhodnutí zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení a nikoliv jej měnit při nezměněném
skutkovém stavu, který zde byl již při prvém rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2003.
Poté ÚMČ rozhodnutím ze dne 19. 10. 2005, č. j. F/8197/2005 zamítl žádost žalobce ze dne
30. 4. 2003 o dávku sociální péče a tuto dávku mu nepřiznal. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí
odvolal, přičemž toto odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2006.
Žalobce v žalobě znovu uvedl a rozšířil námitky, které vznesl již v odvolání
proti rozhodnutí ÚMČ ze dne 19. 10. 2005. Namítal dále, že žalovaný nesprávně aplikoval
ustanovení §3 zákona č. 482/1991 Sb., které podle názoru žalobce vyžaduje nejen splnění
podmínky, že celkové majetkové poměry občana musí být takové, aby byla plně zajištěna
jeho výživa, ostatní základní osobní potřeby a nezbytné náklady na domácnost, ale současně
musí být splněna i podmínka, že takovéto zajištění uvedených potřeb vlastním přičiněním
lze na občanu spravedlivě požadovat. Vyjádřil přesvědčení, že za spravedlivé nelze považovat to,
aby se musel nejprve zcela vydat z veškerých finančních prostředků a teprve poté mohl žádat
o dávku sociální péče, neboť pak by nemohl po dobu několika měsíců, které uplynou od podání
žádosti do vydání rozhodnutí řešit nenadálé události (např. případná havárie, elektřiny, vody,
plynu), když jeho jediným příjmem byla podpora v nezaměstnanosti ve výši 2050 Kč (v období
od 23. 1. 2003 do 23. 4. 2003) a 1650 Kč (v období od 24. 4. 2003 do 23. 7. 2003). Za spravedlivé
nelze podle žalobce považovat ani to, aby prodal majetek sloužící k podnikání v tržní hodnotě
5000 Kč, neboť se jedná o majetek, který pro něj představuje základní výrobní prostředek
a některé jeho části - programy, jsou z dalšího prodeje vyloučeny licenční smlouvou. Žalobce
poukázal na povinnost správních orgánů vycházet z objektivně zjištěného skutkového stavu
a uvádět, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl správní orgán
veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů na základě kterých rozhodoval.
Povinností žalovaného proto podle žalobce bylo vypořádat se se všemi námitkami, které žalobce
vznesl ve svém odvolání. Žalovaný tak neučinil, čímž učinil své rozhodnutí zmatečné
a nepřezkoumatelné. Údajnou účelovost tvrzení žalobce ohledně jeho finanční hotovosti
žalovaný nepodepřel žádnými důkazy. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby Městský
soud v Praze zrušil jak rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2006, č. j. SOC 257670/2004,
tak i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 19. 10. 2005, č. j. F/8197/2005,
a to jak z důvodů procesních, tak pro nesprávnou aplikaci práva.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že v dané věci se jedná o případ, kdy se občan
za sociálně potřebného nepovažuje přesto, že jeho příjem nedosahuje částek životního minima.
Je tomu tak proto, že žalobce nenaplnil předpoklady sociální potřebnosti, neboť jeho případ
je třeba podřadit pod §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., podle kterého se občan nepovažuje
za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima,
jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit
dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů
na domácnost. Už pouhá skutečnost, že v době posuzování sociální potřebnosti měl žalobce
na svém účtu celkem 9000 Kč a jeho příjem v roce 2003 činil v dubnu 2653 Kč, v květnu
2544 Kč a červnu 2243 Kč, svědčí podle žalovaného o tom, že byl v té době z těchto prostředků
několik měsíců schopen hradit své základní životní potřeby, přičemž se jedná o případ,
kdy toto lze na občanu spravedlivě žádat. Správní orgán prvního stupně provedl ve věci potřebné
dokazování, čerpal přitom především z žalobcova čestného prohlášení, které tvořilo dostatečný
podklad pro vydání rozhodnutí. Veškeré námitky žalobce týkající se výše dávky sociální péče
a výčtu položek, které měly být správními orgány zvažovány při výpočtu dávky sociální péče,
považuje žalovaný za bezpředmětné a nemající v rámci soudního přezkumu jakýkoli význam.
Správní orgány dospěly k závěru, že žalobce není občanem sociálně potřebným a k výpočtu výše
dávky sociální péče tudíž vůbec nepřistoupily. Soud tedy tento výpočet, ke kterému vůbec
nedošlo, nemůže ani přezkoumávat. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl, aby Městský
soud v Praze žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud”) shledal žalobu důvodnou,
a proto rozsudkem ze dne 23. 4. 2009, č. j. 3 Cad 25/2006 - 42, napadené rozhodnutí žalovaného
zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Předně konstatoval, že pokud jde o průběh správního řízení o žádostech žalobce
o poskytnutí dávek sociální péče, je možno zcela odkázat na obsah žaloby a obsah odvolání
žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v němž průběh řízení vyčerpávajícím
způsobem popsal, označil a časově zařadil jednotlivá rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
Městský soud zdůraznil, že správní orgán prvního stupně vycházel především z obsahu
čestného prohlášení žalobce ze dne 30. 4. 2003 a žádost posuzoval podle zákona č. 482/1991 Sb.
Postupoval tedy na základě téhož zákona a hodnotil stejný skutkový stav,
jako tomu bylo v případě rozhodnutí ze dne 10. 6. 2003 a 14. 7. 2003, ve kterých však rozhodl
o přiznání jednorázové dávky sociální péče. Z toho městský soud usuzoval, že správní orgán
měl tehdy za prokázané, že žalobce je občanem sociálně potřebným ve smyslu §1 odst. 1 zákona
o sociální potřebnosti, tedy že jeho příjem nedosahoval částek životního minima stanovených
zákonem o životním minimu. Dále vzal za prokázané, že žalobce nebyl vzhledem k prokázané
nezpůsobilosti schopen nalézt si zaměstnání a zvýšit si příjem vlastní prací a jeho ostatní sociální
a majetkové poměry byly takové, že mu nemohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy.
Městský soud konstatoval, že v napadeném rozhodnutí žalovaného ani v rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně není uvedeno jakým způsobem a na základě jakých důkazů dospěly
správní orgány k závěru, že žalobce nebylo možné pokládat za sociálně potřebného,
neboť v rozhodnutí chybí nejen vyhodnocení, zda jeho příjem dosahuje životního minima,
ale není z něho patrné ani to, jak byly vyhodnoceny jeho celkové sociální a majetkové poměry.
Správní orgány se omezily na konstatování, že žalobce vlastní pozemky o výměře 149 949 m
2
,
finanční prostředky v celkové výši 9000 Kč a majetek sloužící k podnikání v účetní hodnotě
66 179 Kč, tržní hodnotě 5000 Kč. Z rozhodnutí není patrné, z jakého důvodu se správní orgány
odchýlily od dřívějšího rozhodnutí. Své tvrzení nijak neodůvodnily, proto městský soud shledal
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když z něho nelze seznat,
jakým způsobem se žalovaný v řízení vypořádal s řešenou právní otázkou. K dalším námitkám
žalobce týkajících se výpočtu výše dávky sociální péče se soud nevyjadřoval, neboť pokud správní
orgány dospěly k závěru, že žalobce není sociálně potřebným, k výpočtu dávky již nepřistoupily.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel”) včas kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.”), kterou posléze doplnil podáním ze dne 10. 7. 2009. Uvedl, že žádost žalobce
posuzoval s podle §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., podle něhož se občan nepovažuje
za sociální potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima,
jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit
dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů
na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat. Žalovaný
má za to, že v době posuzování sociální potřebnosti žalobce z prostředků, které měl k dispozici
(6300 Kč na účtu u peněžního ústavu, 2700 Kč v hotovosti, a příjem ve výši v 2653 Kč v dubnu,
2544 Kč v květnu a 2243 Kč v červnu roku 2003) schopen několik měsíců hradit své základní
životní potřeby, nadto se dle názoru žalovaného jedná o případ, kdy toto lze po žalobci
spravedlivě požadovat. Tvrzení žalobce, že finanční prostředky v celkové výši 9000 Kč
(2700 Kč v hotovosti a 6300 Kč na účtu u peněžního ústavu) jsou prostředky z nesplacené
půjčky a mají být rezervou pro nenadálé výdaje považuje žalovaný za účelové a trvá na tom,
že by měly být primárně použity na pokrytí základních životních potřeb žalobce. Dokazování,
které ve správním řízení provedl úřad městské části a ze kterého stěžovatel vycházel,
bylo podle stěžovatele dostatečným podkladem pro vydání příslušného rozhodnutí. Žalovaný
tak je přesvědčen, že v době rozhodování měl stejně jako ÚMČ veškeré potřebné důkazy, řádně
zjistil a následně posoudil skutkový stav a v souladu s právní úpravou učinil závěr, že žalobce
nelze v souladu s §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. považovat za občana sociální potřebného.
Své rozhodnutí pokládá stěžovatel za zcela přezkoumatelné. Stěžovatel požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek městského soudu
považuje za věcně správný, zákonný a spravedlivý. Požadavek na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti z důvodu vzniku údajné nenahraditelné újmy na straně žalovaného považuje
za výsměch žalobci a pohrdání jeho právy, neboť žalobci, nikoli žalovanému je působena
nenahraditelná újma tím, že žalovaný opakovaně vydává nepřezkoumatelná a nezákonná
rozhodnutí, nerespektuje předchozí rozhodnutí soudu a zcela vědomě tak porušuje práva
žalobce. Z těchto důvodů žalobce nesouhlasí s tím, aby kasační stížnosti žalovaného byl přiznán
odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat, jelikož při rozhodnutí
o samotné kasační stížnosti je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti. O té rozhoduje Nejvyšší správní soud bezodkladně po předložení spisu
Městským soudem v Praze (doručen Nejvyššímu správnímu soudu dne 31. 7. 2009)
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, který kasační stížnosti projednává
a po vyčkání skončení lhůty k jejich případnému vyjádření (event. vznesení námitky podjatosti).
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podává především z toho důvodu,
že nesouhlasí se závěrem městského soudu o tom, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem především konstatuje,
že pokud jde o průběh správního řízení o žádostech stěžovatele o poskytnutí dávky sociální péče,
je možno zcela odkázat na výše konstatovaný obsah žaloby, v níž průběh tohoto rozhodování
stěžovatel podrobně popsal, označil a časově zařadil jednotlivá rozhodnutí správního orgánu
I. stupně i žalovaného.
Po stránce skutkové lze z jednotlivých rozhodnutí správních orgánů seznat
pouze tolik, že oba orgány vycházely z obsahu čestného prohlášení stěžovatele ze dne 30. 4. 2003
– v žádném z rozhodnutí jiný důkaz zmiňován není.
Z obsahu uvedených správních rozhodnutí je pak patrno, že po stránce hmotněprávní
byla žádost stěžovatele posuzována podle §1 odst. 1, §3 odst. 2 a §4 zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti, v návaznosti na ustanovení §90 a násl. zákona č. 100/1988 Sb.
o sociálním zabezpečení, v platném znění.
Nejvyšší správní soud předesílá, že se sporem mezi žalobcem a správními orgány
obou stupňů nezabývá poprvé, neboť již ve věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 4 Ads 76/2004, jejímž předmětem bylo poskytnutí příspěvku sociální péče na měsíce
červenec, srpen, září a říjen 2003, řešil otázku žalobcova nároku. V odůvodnění poukázal
na relevantní právní úpravu, když uvedl, že právní úprava poskytování příspěvků a věcné pomoci
občanům, jejichž životní potřeby nejsou zabezpečeny z výdělečné činnosti, nebo jinými příjmy,
popř. dávkami a příslušný orgán jim nemůže zajistit vhodné zaměstnání, jakož i poskytování
příspěvků a věcné pomoci občanům, kteří se přechodně ocitli v mimořádně obtížných poměrech,
nebo v nichž žijí a nemohou je překonat vlastním přičiněním, je upravena v několika právních
předpisech. Především zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení
stanoví, že o těchto příspěvcích rozhoduje pověřený obecní úřad. Tím je nepochybně
v projednávané věci (na území hlavního města Prahy) úřad příslušné městské části. Po stránce
hmotněprávní je třeba při rozhodování o poskytování výše uvedených příspěvků vycházet
z ustanovení §90 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., podle něhož občanům, jejich životní potřeby
nejsou zabezpečeny příjmy z výdělečné činnosti, nebo jinými příjmy, popř. dávkami, a příslušný
orgán jim nemůže zajistit vhodné zaměstnání, poskytují příslušné orgány peněžité a věcné dávky.
Podle §94 téhož zákona (patřícího mezi obecná ustanovení o nárocích a výplatách dávek
a poskytování služeb sociálního zabezpečení) nárok na dávku sociální péče vzniká dnem splnění
podmínek stanovených tímto zákonem, popř. prováděcími předpisy. Nárok na výplatu dávky
vzniká splněním podmínek stanovených pro vznik nároku na dávku a na její výplatu a podáním
žádosti o přiznání nebo vyplacení dávky, pokud není stanoveno, že takové žádosti není třeba.
Podle §106 odst. 1 a 2 téhož zákona je oprávněný nebo jiný příjemce dávky nebo služby sociální
péče povinen písemně ohlásit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení do 8 dnů změny
ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku nebo službu sociální péče, její výši
a výplatu nebo poskytování. By-li oprávněný, nebo jiný příjemce vyzván orgánem sociálního
zabezpečení, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, nebo službu sociální péče,
její výši nebo výplatu, je povinen výzvě vyhovět, a to ve lhůtě do 8 dnů ode dne doručení výzvy,
neurčil-li orgán sociálního zabezpečení lhůtu delší; neučiní-li tak v určené lhůtě, může být výplata
dávky, popř. poskytování služby sociální péče, zastavena, jestliže oprávněný nebo jiný příjemce
byl ve výzvě na tento následek upozorněn.
Na tato obecná ustanovení, patřící do oblasti péče o občany, kteří potřebují zvláštní
pomoc a obecná ustanovení o nárocích a výplatách dávek, navazuje pak zákon o sociální
potřebnosti č. 482/1991 Sb. a zákona o životním minimu č. 463/1991 Sb., oba pak ve znění
platném v době, kdy řízení o žádostech stěžovatele na poskytnutí dávek sociální péče probíhalo,
kdy o nich bylo rozhodováno. Podle ustanovení §1 zákona č. 482/1991 Sb. se občan považuje
za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima stanoveným
zvláštním zákonem (zákonem č. 463/1991 o životním minimu) a nemůže si tento příjem zvýšit
vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním,
zejména vlastní prací. Podle odst. 5 téhož ustanovení se příjmem občana rozumí průměrný
měsíční příjem vyplacený v posledních 6-ti měsících před podáním žádosti o dávku sociální péče.
Příjem občana se však zjišťuje ke dni podání žádosti o dávku sociální péče, pokud došlo
před podáním žádosti k podstatnému snížení příjmu občana a výše jeho příjmu za posledních
6 měsíců nebyla taková, aby s přihlédnutí k tomuto příjmu občan mohl nadále uhrazovat
své životní potřeby. Podle §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. se občan nepovažuje za sociálně
potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální
poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních
základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním
přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat; na občanu však nelze požadovat prodej
nebo pronájem nemovitosti nebo bytu, které užívá k přiměřenému trvalému bydlení.
Podle §4 odst. 1 téhož zákona se občanu, který se považuje za sociálně potřebného
podle tohoto zákona, poskytují jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné
dávky k zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných
nákladů na domácnost, popř. zvýšených nákladů (podle §2 nebo §3 odst. 1 téhož zákona).
Přitom se přihlíží k tomu, zda občan pro zabezpečení svých životních potřeb uplatnil nárok
na dávky nemocenského pojištění (péče) nebo důchodového pojištění, nebo na dávky státní
sociální podpory, s výjímkou takových dávek poskytovaných jednorázově, popř. na výživné
či příspěvek na výživu podle zákona o rodině. Při rozhodování o výši jednorázové nebo měsíčně
se opakující peněžité nebo věcné dávky se přihlíží k částkám životního minima, ke skutečným
odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb
a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana (společně posuzovaných osob)
a k majetkovým poměrům, popř. též k tomu, zda občan uplatnil nároky uvedené v odst. 1 větě
druhé. Orgán posuzující žádost o dávku musí též eliminovat, zda se snad nejedná o některou
ze speciálních dávek upravených v prováděcí vyhlášce č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení a zákonem České národní rady o působnosti orgánů České republiky
v sociálním zabezpečení (č. 582/1991 Sb.).
V posuzované věci bylo předmětem přezkumného soudního řízení rozhodnutí
stěžovatele ze dne 16. 1. 2006, č. j. SOC 257670/2005, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně o zamítnutí žalobcovy žádosti o poskytnutí jednorázové dávky sociální
péče, za období 30. 4. 2003 - 30. 6. 2003, ve kterém s ohledem na majetkové poměry žalobce
dospěl k závěru, že žalobce nelze považovat za občana sociálně potřebného podle §3 odst. 2
zákona č. 482/1991 Sb., a proto mu není možné poskytovat dávky sociální péče
podle tohoto zákona.
Podle §47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (dále jen „správní řád“)
použitého pro toto řízení se zřetelem k ustanovení §126 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení (podle kterého, pokud tento zákon nebo zákony národních rad o působnosti orgánů republik
v sociálním zabezpečení nestanoví ve věcech sociální péče odchylky od obecných předpisů o správním řízení, platí
tyto předpisy), výrok správního rozhodnutí obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení
právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, popřípadě též rozhodnutí o povinnosti
nahradit náklady řízení. Podle §47 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí správní
orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Vlastní výrok rozhodnutí nepřesvědčí plně o správnosti rozhodnutí, nebude-li řádně
odůvodněn. Odůvodnění je shrnutím všech zjištěných skutečností odůvodňujících výrok
rozhodnutí. Musí proto plně odpovídat skutečným výsledkům provedeného řízení. Správní řád
výslovně určuje, že v odůvodnění se uvedou skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí,
způsob, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a ostatní podklady, a konečně i úvahy,
které vedly k aplikaci konkrétního právního předpisu na projednávanou věc. Při vypracování
odůvodnění ponechává správní řád správnímu orgánu na vůli, jaký postup pokládá v konkrétní
věci za nejvhodnější. Zpravidla, pokud jde o skutkovou stránku, se nejprve vylíčí podstata věci,
a potom následuje rozbor důkazů a ostatních podkladů rozhodnutí. V odůvodnění je nutno
reagovat na připomínky a návrhy účastníků řízení, na jejich vyjádření k podkladům rozhodnutí,
a vypořádat se i s případnými rozpory v jednotlivých důkazech. Poté by měly být uvedeny závěry
o tom, které skutečnosti jsou vzaty za nepochybně zjištěné, posoudí se právní význam
těchto skutečností a vysloví úsudek o předmětu řízení. S poukazem na právní normu, citovanou
ve výroku rozhodnutí, se zdůvodní její použití v konkrétním případě. Je sice možné zvolit
i jiné uspořádání odůvodnění se zřetelem na povahu té které projednávané věci,
ale v každém případě je třeba, aby byla dobře vystižena podstata věci a aby odůvodnění
nebylo zatěžováno údaji a úvahami bezvýznamnými, které by byly na úkor srozumitelnosti.
Těmto požadavkům žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2006
ani rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 19. 10. 2005, neodpovídá.
Z odůvodnění správního rozhodnutí žalovaného (stěžovatele) totiž není patrno,
že by se stěžovatel vypořádal s námitkami žalobce uvedenými v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Žalobce namítal rozpornost rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně s předchozími rozhodnutími téhož správní orgánu a poukazoval na skutečnost,
že tento orgán vycházel ze stejných podkladů, žádné jiné důkazy, které by jej opravňovaly změnit
jeho původní rozhodnutí předloženy nebyly, přesto rozhodl opačně než ve svých předchozích
rozhodnutích - dávku sociální péče žalobci nepřiznal a tento rozpor nijak nezdůvodnil.
Dále namítal, že se stěžovatel ve svém rozhodnutím nevypořádal s jeho námitkou, že rozhodnutí
ÚMČ je v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. 6. 2004, č. j. 2 Ca 1/2004 a nevyjádřil se ani k nesouhlasu žalobce se způsobem,
jakým ÚMČ posoudil jeho sociální potřebnost ve vztahu k nároku na příspěvek na dietní
stravování a potřebě zachovat si telefonní spojení. Žalobce posléze v žalobě stěžovateli vytýkal,
že se ve svém rozhodnutí nezabýval ani námitkami žalobce, že ÚMČ nepostupoval správně,
když započítal příspěvek na bydlení do celkových příjmů žadatele a že se ÚMČ nevyjádřil
k námitce žalobce týkající se určení počátku doby, od kdy má být dávka přiznána. Potřebnou
pozornost stěžovatel nevěnoval ani námitce žalobce, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §3
odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., neboť hotovost v celkové výši 9000 Kč představovala půjčku
na zajištění základních životních potřeb a jedinou rezervu pro případ nenadálých výdajů,
když k této námitce uvedl pouze to, že ji považuje za účelovou, aniž by se jí podrobněji zabýval.
Rozhodnutí žalovaného je třeba vytknout, že postrádá nejen patřičnou specifikaci
předmětu řízení, tj. toho, o které žádosti žalobce je rozhodováno a kterého období přesně
se dávka týká (přesně by mělo být uvedeno od 30. 4. 2003 do 30. 6. 2003), ale především
v něm nelze nalézt odpověď na otázku, jak byla posouzena sociální potřebnost stěžovatele
v uvedeném období, za nějž dávku požadoval. Stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí
pouze citoval jednotlivá rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jimiž bylo o žádosti žalobce
rozhodnuto, ať již kladně či záporně, poté konstatoval zamítavý výrok rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně ze dne 19. 10. 2005, včetně jeho – pro nedostatek důvodů naprosto
nepřezkoumatelného - odůvodnění, konstatoval rovněž obsah žalobcova odvolání a stanovisko
správního orgánu prvního stupně k tomuto odvolání. Citoval ustanovení §4 a §3 odst. 2
zák. č. 482/1991 Sb. o sociální potřebnosti s tím, že ve světle tohoto předpisu přezkoumal
sociální situaci jmenovaného. Odkázal na obsah žalobcova čestného prohlášení ze dne
30. 4. 2003, v němž uvedl, že vlastní pozemky o celkové výměře 140 949 m2, finanční prostředky
– hotovost ve výši 2700 Kč a sporožiro 6300 Kč, dále majetek sloužící k podnikání v účetní
hodnotě 66 179 Kč a tržní hodnotě 5000 Kč a dále na vlastní zjištění, že jmenovaný pobíral
příjem v měsíci dubnu 2003 ve výši 2653 Kč, v měsíci květnu 2003 ve výši 2544 Kč a měsíci
červnu 2003 ve výši 2243 Kč. Na základě těchto skutečností učinil závěr, že jmenovaného
nelze považovat ze občana sociálně potřebného podle §3 odst. 2 cit. zákona, ve znění
pozdějších předpisů, neboť jeho majetkové poměry mu mohou zaručit dostatečné zajištění výživy
a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění
vlastním přičiněním lze spravedlivě žádat. Zdůraznil, že k námitkám uvedeným v odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně proto nelze přihlédnout. Tvrzení žadatele,
že finanční prostředky ve výši 9000 Kč (hotovost 2700 Kč + účet 6000 Kč) jsou prostředky
z nesplacené půjčky, posoudil jako účelové. Ztotožnil se s názorem správního orgánu prvního
stupně, že žalobce nelze považovat za občana sociálně potřebného.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze, že takové
rozhodnutí žalovaného, stejně jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné
pro naprostý nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že v něm nelze nalézt odpověď na otázku,
jakým způsobem a na základě jakých právně významných důkazů žalovaný k takovému závěru
dospěl, když v rozhodnutí chybí nejen vyhodnocení, zda příjem žalobce dosahuje či nikoliv částek
životního minima, ale není z něho patrno ani to, jak byly vyhodnoceny jeho celkové sociální
a majetkové poměry, které mu mohly plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a nezbytných
nákladů na domácnost a zda již ve vymezeném období měl možnost vlastním přičiněním
dosáhnout tohoto zajištění některým ze zákonem předpokládaných způsobů, zejména prodejem
svých nemovitostí a zda bylo spravedlivé to na něm požadovat. Není z něho ani patrno,
jak správní orgán hodnotí skutečnost, že se odchýlil od svých předchozích závěrů
(v rozhodnutích z roku 2003, která se rovněž týkala sociální potřebnosti žalobce v období
od 30. 4. do 30. 6. 2003), v nichž byl stěžovatel původně uznán sociálně potřebným. Již v řízení
vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads 76/2004 Nejvyšší správní soud
konstatoval, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel nemovitosti prodal dne
3. 10. 2003, přičemž v době předcházející tomuto datu se pokoušel o prodej svých nemovitostí
(což žalobce doložil), nicméně jeho názor na jejich neprodejnost byl zcela odlišný od údajných,
byť jen telefonických zpráv příslušného místního úřadu, v jehož obvodu se pozemky nacházejí,
z nichž se naznačuje, že pozemky byly údajně prodejné již v dřívější době, avšak nároky žalobce
na prodejní cenu byly neúměrné. Tehdy již bylo konstatováno, že nelze vyloučit, že na stěžovateli
bylo spravedlivé žádat zajištění osobních, základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost
vlastním přičiněním, a to dřívějším prodejem nemovitostí. Nicméně důkazy pro takový závěr
a hodnocení této situace v tehdy napadených rozhodnutích správních orgánů obou stupňů
chybělo. Nebylo možno nalézt ani odpověď na otázku, zda a jaké důkazy byly soustředěny o tom,
že si stěžovatel není schopen svůj příjem, nedosahující podle zjištění správního orgánu učiněném
v letních měsících roku 2003 ani částek životního minima, zvýšit vlastní prací,
a jaká byla jeho součinnost při vyhledání vhodného zaměstnání s příslušným úřadem.
Všechny tyto skutečnosti bylo tudíž třeba ověřit, neboť spisový materiál byl v tomto směru
neúplný a stěžovatel o některých údajích tvrdil, že jsou nepravdivé a záměrně zkreslené, zejména
ty, týkající se jeho majetku. V podstatě tytéž nedostatky byly pak správním orgánům obou stupňů
vytýkány též projednávané věci a to v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004,
sp. zn. 2 Ca 1/2004, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí stěžovatele ze dne 24. 10. 2003,
kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 27. 8. 2003 a věc
byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení.
V projednávané věci však správní orgán prvního stupně pro vrácení věci k dalšímu řízení,
ani žalovaný neučinili nic pro to, aby jejich další rozhodnutí mohlo obstát. Opět jde o rozhodnutí
nepřezkoumatelná, neboť výše již vytčené nedostatky jimi nebyly odstraněny – správní orgány
důkazní situaci opět nevyhodnotily, jen zopakovaly chyby dříve již jim vytknuté, jak správně
konstatoval Městský soud v Praze v napadeném rozsudku. Proto městský soud nepochybil,
když napadeným rozsudkem rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení tak bude na stěžovateli, aby se vypořádal s námitkami, které žalobce
vznesl v odvolacím řízení a své závěry řádně zdůvodnil. Žalovaný (stěžovatel) v kasační stížnosti
uvádí, že skutkový stav je řádně zjištěný a tvoří dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci zůstává zjištěný skutkový stav věci stále stejný (správní
orgány vycházejí z čestného prohlášení žalobce ze dne 30. 4. 2003), tak by se stěžovatel
měl v dalším řízení důkladně zabývat tím, proč za téhož skutkového stavu ÚMČ dříve žádosti
žalobce vyhověl a jednorázovou dávku sociální péče za období květen - červen 2003 žalobci
přiznal (rozhodnutí ÚMČ ze dne 10. 6. 2003 a 27. 8. 2003), kdežto v dalších rozhodnutích
již správní orgány obou stupňů setrvávají na závěru, že žalobci není možné poskytovat dávky
sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., neboť jej nelze v souladu s §3 odst. 2 zákona
cit. zákona považovat za občana sociálně potřebného. Měl by se také vyjádřit k tomu,
jak je možné, že (za situace, kdy se zjištěný skutkový stav od roku 2003 nezměnil)
ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2003, č. j. MHMP SOC 103510/30, kterým zrušil rozhodnutí
ÚMČ ze dne 10. 6. 2003, dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně řádně neposoudil
sociální potřebnost stěžovatele ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., zatímco v napadeném
rozhodnutí, za stále stejného skutkového stavu, dospěl k závěru opačnému, totiž že sociální
potřebnost stěžovatele posoudil řádně. Na žalovaném rovněž bude, aby zohlednil povahu
majetku žalobce (pozemky, majetek určený k podnikání, finanční hotovost) v tom směru,
zda tento majetek může zaručit zajištění základních potřeb stěžovatele a zda je tedy vůbec možné
v posuzované věci aplikovat §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb.
Nejvyšší správní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu
netrpí vadou uvedenou v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. (za použití §120 téhož zákona). Protože stěžovatel byl v řízení neúspěšný a žalovaný
nemá na náhradu nákladů řízení právo ve smyslu §60 odst. 2 s. ř. s., bylo rozhodnuto tak,
že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu