ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.121.2009:52
sp. zn. 4 Ads 121/2009 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. A. L., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o částečný
invalidní důchod, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 27. 5. 2009, č. j. 16 Cad 51/2008 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2008 č. X odňala žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žalobci podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění,
částečný invalidní důchod od 10. 9. 2008. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že podle posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení v Mostě ze dne 10. 7. 2008 již žalobce není částečně
invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost
soustavné výdělečné činnosti o 20 %.
V podané žalobě uvedl žalobce, že s tvrzením o tom, že není částečně invalidní, zásadně
nesouhlasí. Žádal o přezkoumání zdravotního stavu a následně o posouzení zákonnosti
rozhodnutí žalované.
Krajský soud v Ústí nad Labem po provedeném jednání rozsudkem ze dne 27. 5. 2009,
č. j. 16 Cad 51/2008 – 30, zrušil napadené rozhodnutí žalované pro vady řízení a rozhodl dále,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel
z obsahu posudkové dokumentace a z posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí ČR v Ústí nad Labem (dále jen posudková komise). Z tohoto posudku zjistil,
že pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce činil k datu vydání napadeného
rozhodnutí podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly IX, oddílu A, položky 8 písm. b) –
40 %. Soud se ztotožnil se závěry posudku posudkové komise a konstatoval, že žaloba je
důvodná. V závazném právním názoru vyslovil, že žalovaná má o nároku žalobce znovu
rozhodnout, přičemž bude vycházet z toho, že žalobce byl k datu vydání napadeného rozhodnutí
částečně invalidní a přiznat mu částečný invalidní důchod od 10. 9. 2008.
Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalovaná (dále jen stěžovatelka),
a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zák. č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen s. ř. s.). Předeslala, že nenamítá nic proti zjištění, že žalobce byl posudkovou
komisí shledán nadále částečně invalidní. Vytýkala však právnímu názoru krajského soudu,
pokud ji zavázal k tomu, aby přiznala žalobci částečný invalidní důchod od 10. 9. 2008. Poukázala
na to, že z obsahu posudkové dokumentace plyne, že žalobce byl uznán částečně invalidním
již od 2. 5. 2004 a rozhodnutím ze dne 27. 4. 2006 mu byl přiznán od 1. 6. 2004 částečný invalidní
důchod a tento důchod mu byl vyplácen až do jeho odnětí.
Stěžovatelka dovozovala, že jestliže posudková komise uvedla, že částečná invalidita trvá,
pak jistě měla na mysli, že částečná invalidita trvá ode dne jejího prvního uznání, tj. od 2. 5. 2004.
Nejedná se tedy o nové přiznání částečného invalidního důchodu, ale o jeho obnovu.
Stěžovatelka namítala, že pokud by měla dostát právnímu názoru krajského soudu
a přiznala by částečný invalidní důchod, nastala by zcela nelogická situace, kdy datum odnětí
částečného invalidního důchodu by se stalo současně i datem vzniku částečné invalidity,
od nějž by se odvíjelo i nové posouzení nároku na tuto dávku. Vedle zjištění, že se žalobce stal
částečně invalidní ke dni 10. 9. 2008, by bylo nutné sledovat, zda současně splňuje i podmínku
potřebné doby pojištění. Z odůvodnění napadeného rozsudku však není zřejmé, že by se soud
touto otázkou zabýval; přesto však stěžovatelku zavázal k přiznání důchodové dávky,
aniž by měl zjištěno, že žalobce zákonné podmínky ustanovení §43 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb.
ke dni 10. 9. 2008 splňuje. Podle názoru stěžovatelky krajský soud rozhodoval na podkladě
dostatečného skutkového stavu, avšak právní závěr tomuto skutkovému stavu neodpovídal,
takže výrok soudu se jeví jako vnitřně rozporný. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k obsahu kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka podává z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu dávkového spisu a z posudkové dokumentace plyne, že žalobce podal dne
19. 7. 2004 žádost o částečný invalidní důchod. Podle záznamu o jednání Okresní správy
sociálního zabezpečení v Mostě ze dne 29. 7. 2004 byl žalobce uznán částečně invalidní
podle §44 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. od 2. 5. 2004, neboť pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti činil podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly IX, oddílu A, položky
1 písm. b) – 45 %. Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2006, č. X, byl žalobci přiznán částečný invalidní
důchod od 1. 6. 2004 ve výši 3569 Kč měsíčně. Podle záznamu o jednání Okresní správy
sociálního zabezpečení v Mostě ze dne 19. 7. 2005 byl žalobce shledán nadále částečně invalidní.
Kontrola invalidity byla stanovena na 31. 7. 2008. Podle záznamu o jednání Okresní správy
sociálního zabezpečení ze dne 10. 7. 2008 již žalobce nebyl shledán částečně invalidní, neboť
pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil podle příl. č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.,
kapitoly IX, oddílu A, položky 8 písm. a) – 20 %. Na to bylo vydáno nyní přezkoumávané
rozhodnutí žalované, jímž byl žalobci od 10. 9. 2008 částečný invalidní důchod odňat.
Podle §56 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb., zjistí-li se, že nárok na důchod
nebo na jeho výplatu zanikl, důchod se odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne
následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen.
Ustanovení §56 cit. zákona se týká situací, které nastaly (byly zjištěny) po nabytí právní
moci rozhodnutí o přiznání (nepřiznání) důchodu nebo úpravě jeho výše; jde o tzv. řízení
o změně důchodu. Může se přitom jednat o skutečnosti nově nastalé nebo o skutečnosti,
které sice nastaly dříve, avšak v době rozhodování o přiznání důchodu nebo o výplatě důchodu
tyto skutečnosti nebyly známy, a přihlíží se tedy k nim dodatečně. Všechny tyto skutečnosti
mohou přitom mít z hlediska poživatele důchodu dopad jak pozitivní (důchod se přizná
nebo zvýší a nebo se obnoví výplata), tak negativní (důchod se odejme, výplata důchodu
se zastaví nebo výše důchodu se sníží). Není přitom rozhodné, zda nové skutečnosti uplatní
oprávněný nebo zjistí-li je orgán důchodového pojištění a zahájí řízení z vlastního podnětu.
Z obsahu posudkové dokumentace a dávkového spisu plyne, že žalobci byl přiznán
částečný invalidní důchod od 1. 6. 2004, což znamená, že k tomuto dni splňoval jak podmínky
stanovené pro vznik nároku na tuto dávku, tak podmínky pro jeho výplatu. Nyní
přezkoumávaným rozhodnutím byl žalobci podle §56 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb.
částečný invalidní důchod odňat od 10. 9. 2008 s odůvodněním, že již není ani částečně invalidní,
neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil pouze 20 %. Jedním z předpokladů
pro trvání nároku na částečný invalidní důchod je existence částečné invalidity pojištěnce
ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 a 2 zák. č. 155/1995 Sb. Bylo tedy třeba nejprve zjistit,
zda žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí splňoval nadále podmínky částečné invalidity
ve smyslu tohoto ustanovení, tj. zda pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u něho činil
nejméně 33 % nebo, zda mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné
životní podmínky, a poté na základě výsledku tohoto zjištění posoudit, zda nárok na částečný
invalidní důchod trvá nadále či zda k uvedenému datu zanikl.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzované věci vycházel ze své dosavadní
judikatury, od níž neměl důvod se odchýlit. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, V. „Zruší-li krajský soud rozhodnutí
správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení
rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojí-li však důvody v podstatné míře,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými. Pro správní orgán
je pak závazný právní názor krajského soudu, korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu“.
V nyní posuzované věci podle názoru Nejvyššího správního soudu nastala situace,
kdy důvody zrušujícího rozsudku krajského soudu obstály v podstatné míře. Jak již bylo výše
uvedeno, žalobce pobíral částečný invalidní důchod od roku 2004, přičemž přezkoumávaným
rozhodnutím byl důchod odňat proto, že nesplňoval nadále podmínku částečné invalidity.
Krajský soud tedy postupoval správně, pokud vycházel z posudku posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Ústí nad Labem a dovodil z něho, že žalobce je nadále
částečně invalidní podle §44 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. K datu napadeného rozhodnutí
žalované totiž činil pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle příl. č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb., kapitola IX, oddílu A, položky 8 písm. b) – 40 %. Závěr soudu o tom,
že žalobce je částečně invalidní podle §44 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. k datu vydání napadeného
rozhodnutí je správný a nezpochybňuje ho ani stěžovatelka. Závazný právní názor soudu,
jímž soud stěžovatelku zavazuje k tomu, aby o nároku žalobce znovu rozhodla a vycházela
z toho, že je k datu vydání napadeného rozhodnutí částečně invalidní, je tedy správný. Nesprávná
je ta část právního názoru soudu, jímž stěžovatelce ukládá, aby žalobci přiznala částečný invalidní
důchod od 10. 9. 2008.
Jak již bylo výše uvedeno, předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci
bylo zjistit, zda nárok na částečný invalidní důchod trval k datu vydání napadeného rozhodnutí,
či nikoliv. Rozhodně nebylo předmětem přezkumného soudního řízení posouzení splnění
podmínek vzniku nároku na částečný invalidní důchod, neboť nárok na částečný invalidní
důchod vznikl v roce 2004 a podle přezkoumávaného rozhodnutí žalované tento nárok zanikl.
Bylo tedy třeba zjistit, zda nárok trvá nadále, či zanikl. Byl-li částečně invalidní důchod odňat
proto, že zanikla částečná invalidita jako jedna z podmínek nároku, pak zjištění, že žalobce
je nadále částečně invalidní, ve svých důsledcích znamená, že nárok na částečný invalidní důchod
trvá nadále. Uvedený závěr pak nelze vyložit jinak, než tak, že nárok na částečný invalidní důchod
vznikl v roce 2004 a trvá nadále, tedy i k datu vydání napadeného rozhodnutí, tj. k datu
28. 7. 2008. Za této situace postačovalo, aby krajský soud zavázal stěžovatelku k tomu,
aby o nároku žalobce znovu rozhodla s tím, že bude vycházet ze skutečnosti, že žalobce je nadále
částečně invalidní. Pokyn soudu stěžovatelce o tom, aby žalobci přiznala částečný invalidní
důchod od 10. 9. 2008, je nesprávný, neboť soud nezkoumal a ani zkoumat nemohl
(neboť to nebylo předmětem řízení), zda byly splněny podmínky vzniku nároku na částečný
invalidní důchod k 10. 9. 2008, ale měl zkoumat a zkoumal, zda nárok na dávku důchodového
pojištění trvá nadále. V tomto směru lze tedy zcela souhlasit s námitkami stěžovatelky uvedenými
v kasační stížnosti o tom, že nejde v daném případě o přiznání nové dávky, ale o obnovu dávky
již přiznané.
Nejvyšší správní soud zcela sdílí názor stěžovatelky, v němž tvrdí, že měla-li by dostát
právnímu názoru soudu a přiznat částečný invalidní důchod od 10. 9. 2008, nastala by nelogická
situace, kdy datum odnětí částečného invalidního důchodu by se stalo současně i datem vzniku
částečné invalidity, od něhož by se odvíjelo i nové posouzení nároku na částečný invalidní
důchod podle §43 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb. Vedle zjištění, že se žalobce stal částečně
invalidní ke dni 10. 9. 2008, by bylo nutné sledovat, zda současně splňoval i podmínku danou
ustanovením §43 písm. a) téhož zákona, a to podmínku získání potřebné doby pojištění
ve smyslu §40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb. Z odůvodnění napadeného
rozsudku však není zřejmé, že by se krajský soud touto otázkou zabýval, avšak přesto zavázal
stěžovatelku k přiznání důchodové dávky, aniž by měl zjištěno, že žalobce zákonné podmínky
§43 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb. ke dni 10. 9. 2008 splňoval.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci nebylo předmětem
přezkumného soudního řízení posouzení podmínek vzniku nároku na částečný invalidní důchod
ke dni 10. 9. 2008, ale přezkoumání, zda nárok na částečný invalidní důchod, který byl přiznán
od 1. 6. 2004, nadále trvá, či nikoliv. Ta část závazného právního názoru, kterou soud zavazuje
stěžovatelku k tomu, aby částečný invalidní důchod přiznala od 10. 9. 2008, je proto nesprávná.
Správný závazný právní názor, jímž se stěžovatelka zavazuje, zní tak, že v novém rozhodnutí
o dávce bude vycházet z toho, že žalobce je nadále částečně invalidní podle §44 odst. 1
zák. č. 155/1995 Sb.
V tomto směru tedy Nejvyšší správní soud zcela souhlasí s námitkami stěžovatelky a část
nesprávného právního názoru krajského soudu korigoval výše uvedeným způsobem.
Pro stěžovatelku je tedy závazný právní názor krajského soudu o tom, že žalobce byl k datu
vydání rozhodnutí částečně invalidní, avšak k té části závazného právního názoru o tom,
že stěžovatelka má přiznat částečný invalidní důchod od 10. 9. 2008, nebude stěžovatelka
jako k nesprávnému názoru přihlížet, ale bude vycházet z právního názoru korigovaného
Nejvyšším správním soudem, tedy z toho, že žalobce je nadále částečně invalidní podle §44
odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb.
Za této situace Nejvyšší správní soud v souladu s postupem vyplývajícím z jeho judikatury
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce náhradu nákladů řízení neuplatnil
a stěžovatelce právo na jejich náhradu nenáleží ze zákona (§60 odst. 1, 2 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu