ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.139.2007:129
sp. zn. 4 Ads 139/2007 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: M. K.,
zast. JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem, se sídlem Mikulášská tř. 9, Plzeň, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2007,
č. j. 16 Cad 144/2007 - 27,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2007, č. j. 16 Cad 144/2007 - 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 4. 2007, č. X, zamítla žalovaná (Česká správa sociálního
zabezpečení) žádost žalobkyně o přiznání invalidního důchodu pro nesplnění podmínek
ustanovení §39 odst. 1 a §44 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění s
přihlédnutím k Nařízením Rady (EHS) č. 1408/71 a 574/72, s odůvodněním, že podle posudku
Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 16. 3. 2007 žalobkyně není plně invalidní a
není ani částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
její schopnost soustavně výdělečné činnosti pouze o 20%. Žalovaná připomněla, že posouzení
zdravotního stavu pro účely plné a částečné invalidity spadá s přihlédnutím k článku 40 odst. 4
Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 do kompetence instituce státu, která rozh oduje o plném nebo
částečném invalidním důchodu.
Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala dne 23. 5. 2007 žalobu u České správy
sociálního zabezpečení, která ji dne 12. 6. 2007 postoupila Krajskému soudu v Plzni. Žalobkyně
namítala, že rozhodnutí žalované je v rozporu s §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
a poukázala na skutečnost, že předložila v Německu vydaný invalidní průkaz s uznanou
invaliditou ve výši 50%, zaslala kopii výpovědi bývalého zaměstnavatele z důvodu jejího špatného
zdravotního stavu a přiložila potvrzení nemocenské pojišťovny o tom, jak dlouho bere
nemocenskou podporu z důvodu nemoci/invalidity.
Usnesením ze dne 15. 6. 2007, č. j. 16 Cad 144/2007 – 10, krajský soud žalobkyni vyzval,
aby ve lhůtě do 30. 6. 2007 doplnila a upřesn ila svoji žalobu ze dne 18. 5. 2007 tak,
aby 1) byl správně označen správní orgán, proti němuž žaloba směřuje a bylo rovněž označeno
rozhodnutí správního orgánu, které žalobkyně napadá a den jeho doručení žalobkyni,
2) byly doplněny žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobkyně napadený výrok rozhodnutí za nezákonný nebo nicotný, 3) byly uvedeny
důkazy, které žalobkyně navrhuje provést k prokázání svých tvrzení, 4) byl učiněn návrh výroku
rozsudku, 5) byl připojen stejnopis napadeného rozhodnutí. Žalobkyně byla poučena, že nebude-
li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno, soud řízení o tomto podání odmítne.
Žalobkyně na tuto výzvu krajského soudu reagovala e-mailem ze dne 25. 6. 2007,
v němž požádala o prodloužení lhůty pro odstranění nedostatků žaloby alespoň o týden.
Svou žádost odůvodnila tím, že s ohledem na svůj zdravotní stav není schopna požadované
doklady v soudem stanovené lhůtě obstarat.
Krajský soud v Plzni poté žalobu usnesením ze dne 3. 8. 2007, č. j. 16 Cad 144/2007 - 27,
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
usnesení konstatoval, že shledal dva důvody pro odmítnutí žaloby. Prvním důvodem
je podle krajského soudu skutečnost, že žalobkyně napadla rozhodnutí Městské správy sociálního
zabezpečení v Brně, tj. rozhodnutí jiného orgánu, než toho, který je příslušný rozhodovat o dávce
důchodového pojištění. Dalším důvodem k odmítnutí žaloby byla skutečnost, že žaloba
neobsahovala zákonem stanovené náležitosti a k doplnění podané žaloby ze strany žalobkyně
nedošlo, jelikož žalobkyně řádným způsobem nereagovala na usnesení ze dne 15. 6. 2007.
Chybějící žalobní body a z toho pramenící neznalost, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za nezákonné či nicotné, podle názoru krajského soudu
brání v přezkumném řízení, založeném na dispoziční zásadě, takže mu nezbylo, než žalobu
odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ve včas podané kasační stížnosti, doručené k rajskému soudu dne 20. 8. 2007, žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) uvedla, že byla žalovanou poučena o možnosti podání žaloby,
ovšem nebyla informována o žádných zákonem stanovených náležitostech tohoto podání.
Veškeré podklady měla k dispozici žalovaná, která je také měla předat soudu při postoupení
žaloby. Namítá, že ve správním řízení při zjišťování jejího zdravotního stavu nebyly dodrženy
právní předpisy a zpochybňuje závěry o míře invalidity učiněné českými lékaři. Poukázala
na skutečnost, že je nemajetná a z důvodu nemoci bez příjmu, požádala o zaslání příslušného
formuláře a požádala soud o informaci, zda má právo na osvobození od soudních poplatků
a jakým způsobem jí bude ustanovený advokát zastupovat.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 9. 2007, č. j. 16 Cad 144/2007 – 44, žalobkyni
vyzval, aby ve lhůtě 2 týdnů ode dne doručení tohoto usnesení sdělila jméno advokáta,
kterým bude zastoupena v řízení o podané kasační stížnosti a současně předložila plnou
moc udělenou tomuto advokátovi anebo podala žádost o ustanovení zástupce soudem a současně
předložila soudu vyplněné prohlášení o příjmech, majetkových a osobních poměrech.
Zároveň stěžovatelku poučil, že nebude-li ve stanovené lhůtě odstraněn nedostatek zastoupení
advokátem, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne.
V podání ze dne 20. 9. 2007 žalobkyně požádala o ustanovení zástupce
(pokud možno znalého němčiny). Ke svým majetkovým poměrů uvedla, že je nemajetná,
nemá žádné úspory a žije z nemocenské podpory, která nedosahuje ani nejnižšího životního
tarifu. Přiložila vyplněné potvrzení o osobních majetko vých a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, ve kterém uvedla, že z důvodu
nemoci není zaměstnána, pobírá dávky nemocenského pojištění, nemá ž ádný majetek větší ceny,
neboť cenné předměty jí byly odcizeny při vloupání do jejího bytu dne 24. 1. 2007 a má dluhy
vůči rodinným příslušníkům, které nemůže úředně doložit. Přiložila potvrzení nemocenské
pojišťovny o denním tarifu, který je jí vyplácen ve výši 24,37 Euro, předložila rovněž seznam
pracovních neschopností za uplynulá léta, výpověď ze zaměstnání ze dne 8. 9. 2006 a oznámení
o vloupání do bytu.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 10. 2007, č. j. 16 Cad 144/2007 – 59, žádost
stěžovatelky o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti zamítl a vyzval ji, aby ve lhůtě
tří týdnů ode dne doručení tohoto usnesení doložila do spisu plnou moc udělenou zvolenému
advokátovi, který ji bude zastupovat v řízení o podané kasační stížnosti. Krajský soud poukázal
na §36 odst. 3 a 8 , §105 odst. 2 s. ř. s. a konstatoval, že v dané věci vzal v úvahu,
že pro vyhovění žádosti stěžovatelky musí být splněny současně obě podmínky pro ustanovení
zástupce účastníku řízení uvedené v §35 odst. 8 s. ř. s., a to předpoklad pro osvobození
od soudních poplatků a potřeba ochrany práv tohoto účastníka. Aby soud mohl rozhodnout
o přiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelky, musí mu být známy její majetkové,
výdělkové a osobní poměry, které je povinna prokázat věrohodným způsobem,
stejně jako důvodnost potřeby ochrany jejích práv. Podle názoru krajského soudu
však stěžovatelka neprokázala zcela věrohodně, že nemá dostatečný příjem k tomu,
aby si sama mohla zvolit advokáta pro řízení o kasační stíž nosti a za poskytnuté služby
mu zaplatit, jelikož např. neuvedla, od kdy pobírá dávky nemocenského pojištění. Stěžovatelka
ani neprokázala, že není schopna pracovat a zajistit si tak finanční prostředky,
když navíc z posudku ze dne 16. 3. 2007, vypracovaného Městskou správou sociálního
zabezpečení v Brně v průběhu řízení o žádosti stěžovatelky o invalidní důchod vyplývá,
že stěžovatelka není plně ani částečně invalidní, neboť dle příslušných právních předpisů platných
v České republice, míra jejího poklesu schopnosti soustavné činnosti z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu činila pouze 20%, takže její pracovní potenciál
není zcela vyčerpán, ale pouze omezen. Z podání stěžovatelky vyplývá, že ani ve státě
jejího současného bydliště nebyla uznána invalidní a nepobírá tedy z tohoto důvodu příslušnou
rentu. Krajský soud navíc dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky, směřující
proti usnesení o odmítnutí žaloby ze dne 18. 5. 2007, nemůže být úspěšná, jelikož napadeným
usnesením ze dne 3. 8. 2007, č. j. 16 Cad 144/2007 – 27, došlo k odmítnutí pro nedoplnění
náležitostí žaloby. Stěžovatelka totiž, přestože ji soud usnesením obsahujícím podrobné pokyny
vyzval k doplnění a upřesnění podané žaloby, tak neučinila a k o odmítnutí žaloby
tak bylo přistoupeno pouze pro nedostatečnou spolupráci ze strany žalobkyně.
V podání ze dne 4. 11. 2007 (toto podání podle obsahu posoudil Nejvyšší správní soud
jako včasnou kasační stížnost), stěžovatelka uvádí, že žádá o sdělení, z jakého důvodu
byla zamítnuta její žádost o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Podle stěžovatelky
nelze uzavřít, že nesdělila naprosto srozumitelně a jasně, že ve své sociálně -společenské situaci
na žádného právníka peníze nemá. K požadavku soudu na prokázání jejích majetkových
a osobních poměrů uvedla, že vyplnila a soudu zaslala vše, co požadoval.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2008, č. j. 4 Ads 13/2008 – 103, usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2007, č. j. 16 Cad 144/2007 – 59, zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na §36 odst. 3 s. ř. s. a §35 odst. 8 s. ř. s., a konstatoval,
že řízení o kasační stížnosti je specifické potud, že zastoupení advokátem je zde povinné
podle ust. §105 odst. 2 s. ř. s., takže při posuzování ná vrhu účastníka na ustanovení zástupce
není třeba se zabývat zjišťováním druhé podmínky výše cito vaného zákonného ustanovení
tj. potřeby ochrany zájmů tohoto účastníka, když tato potřeba je dána přímo ze zákona.
Potud se tedy Krajský soud v Plzni mýlí, když uvádí, že i při posuzování podmínek
pro ustanovení zástupce stěžovateli pro řízení o kasační st ížnosti je třeba prokazovat
též důvodnost potřeby ochrany práv účastníka. Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce
stěžovatelky, podle které nelze tvrdit, že nesdělila naprosto srozumitelně a úplně své majetkové
poměry. Ze spisového materiálu totiž vyplynulo, že stěžovatelka soudu doručila řádně vyplněné
potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků, z něhož byly její majetkové poměry zřejmé v rozsa hu nezbytném pro posouzení
její žádosti. Navíc bylo třeba přihlédnout k tomu, že stěžovat elka na výzvu krajského soudu
k prokázání svých majetkových poměrů okamžitě zareagovala (požádala o prodloužení lhůty
k dodání podkladů) a soudu kromě vyplněného potvrzení o svých majetkových poměrech zaslala
také další podklady. Z přístupu stěžovatelky tedy byla zřejmá snaha pravdivě a úplně doložit
soudu své majetkové poměry. Nejvyšší správní soud zdůraznil, ž e zmíněný formulář „Potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“, představuje pouze jeden
z možných prostředků sloužících ke zjištění, zda účastník řízení má či nemá dostatečné
prostředky. Majetkové poměry účastníka řízení však mohou být z jištěny i z jeho podání,
jímž o osvobození od soudních poplatků žádá, případně jímž reaguje na výzvu k prokázání
majetkových poměrů. Výše již citované ustanovení soudního řádu správního totiž neupravuje
postup, jak má soud zjistit a ověřit, že účastník řízení nemá dostatečné prostředky . Nemá-li
účastník žádné příjmy, ani majetek větší hodnoty, stává se zmiňovaný formulář pouhým
formalizovaným čestným prohlášením. V takovém případě může soud zkoumat
pouze pravděpodobnost a věrohodnost tvrzení účastníka řízení, zejména v kontextu
jeho jiných tvrzení a obsahu spisu, případně jej vyzvat k prokázání skutečností, které prokázat lze.
Na formě přitom nelze dogmaticky trvat, neboť rozhodující je obsah prohlášení účastníka řízení,
který o osvobození od soudních poplatků žádá. Podle názoru Nejvyššího správního soudu reakce
stěžovatelky na výzvu soudu poskytla krajskému soudu dostatečné množství informací
o jejích majetkových a sociálních poměrech, a to jak z prohlášení učiněného ve vyplněném
formuláři, v němž se snažila velmi podrobně popsat své majetkové poměry, tak i v písemných
dokladech, které k tomuto potvrzení navíc přiložila, aniž by ji k tomu krajský soud vůbec vyzýval.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 11. 2008, č. j. 16 Cad 144/2007 – 113,
žalobkyni ustanovil pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Pavla Reisera, advokáta, a rozhodl dále,
že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Z provedené rekapitulace vyplývá, že v dané věci se jedná o přezkum zákonnosti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2007, č. j. 16 Cad 144/2007 – 27, napadeného kasační
stížností stěžovatelky, která byla krajskému soudu doručena dne 20. 8. 2007, a jejíž obsah,
stejně jako obsah napadeného usnesení krajského soudu byl zrekapitulován výše. Nejvyšší správní
soud proto pouze pro úplnost dodává, že krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť shledal
dva důvody pro odmítnutí žaloby. Prvním důvodem je podle krajského soudu skutečnost,
že žalobkyně napadla rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení v Brně, tj. rozhodnutí
jiného orgánu, než toho, který je příslušný rozhodovat o dávce důchodového pojištění.
Dalším důvodem k odmítnutí žaloby byla skutečnost, že žaloba neobsahovala zákonem
stanovené náležitosti a k doplnění podané žaloby ze strany žalobkyně nedošlo, jelikož žalobkyně
řádným způsobem nereagovala na usnesení ze dne 15. 6. 2007. Chybějící žalobní body
a z toho pramenící neznalost, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně
napadené rozhodnutí za nezákonné či nicotné, podle názoru krajského soudu brání
v přezkumném řízení, založeném na dispoziční zásadě, takže mu nezbylo, než žalobu odmítnout
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že p roti dosavadnímu způsobu řízení
nemá námitky a zcela se ztotožňuje s právním názor em krajského soudu vysloveném
v napadeném usnesení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z textu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dovod il, že ji stěžovatelka podala
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Popsaný důvod kasační stížnosti nasvědčuje závěru, že je dán toliko důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům
podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Nejvyšší správní soud ostatně
již ve svém rozhodnutí ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 3 Azs 33/2004, konstatoval, že je -li kasační
stížností napadeno usnesení soudu o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu
z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
V dané věci krajský soud žalobu vůbec věcně neprojednával, ale usnesením ji odmítl,
jelikož dospěl k závěru, že stěžovatelka napadla rozhodnutí jiného orgánu (Městské správy
sociálního zabezpečení v Brně), než toho, který je příslušný rozhodovat o dávce důchodového
pojištění (Česká správa sociálního zabezpečení). Dalším důvodem k odmítnutí žaloby
byla skutečnost, že žaloba neobsahovala zákonem stanovené náležitosti (neobsahovala žádné
žalobní body) a k doplnění podané žaloby ze strany žalobkyně nedošlo, jelikož žalobkyně řádným
způsobem nereagovala na usnesení krajského soudu ze dne 15. 6. 2007, kterým byla vyzvána
k doplnění a upřesnění žaloby.
S těmito závěry krajského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
Podle §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3
s. ř. s.) obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení
žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou -li žalobci známy, označení výroků
rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné,
jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést a musí též obsahovat návrh
výroku rozsudku. Přitom zákon stanoví, že žaloba musí obsahovat vždy alespoň jeden žalobní
bod (viz věta druhá ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žaloba žádný žalobní bod neobsahuje,
může být tento nedostatek odstraněn jen ve lhůtě pro podání žaloby.
I když lze připustit, že podání stěžovatelky ze dne 18. 5. 2007 nebylo zcela perfe ktní
(neobsahuje především návrh rozsudečného výroku), netrpí toto podání takovými vadami,
pro něž by nebylo možno v řízení pokračovat. Neprávem je stěžovatelce vytýkáno, že napadla
rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení v Brně, tj. rozhodnutí ji ného orgánu,
než toho, který je příslušný rozhodovat o dávce důchodového pojištění. Stěžovatelka totiž v textu
žaloby uvádí údaje, z nichž lze dovodit, že brojí proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 19. 4. 2007, č. X, které ostatně k žalobě přiložila. Stěžovatelka sice na jednom
místě svého podání, adresovaného České správě sociálního zabezpečení (žalované) uvádí, že se
odvolává proti rozhodnutí Městského sociálního zabezpečení v Brně o zamítnutí její žádosti o
invalidní důchod a žádá o „přezkoušení rozhodnutí a podání žaloby u sociálního soudu”, zároveň
však uvádí, že „Vaše rozhodnutí odporuje §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.” a přikládá
napadané rozhodnutí žalované, z čehož lze dovodit (vzhledem k tomu, že žaloba je adresována
České správě sociálního zabezpečení), že argumentuje právě proti způsobu posouzení věci
žalovanou. Také minimálně jeden žalobní bod je v žalobě obsažen, neboť stěžovatelka poukazuje
na doklady, které předložila, a tvrdí, že její zdravotní stav byl špatně posou zen a z těchto důvodů
namítá rozpor rozhodnutí žalované s §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Tím je jednoznačně
vymezen rozsah přezkumných námitek stěžovatelky a tedy i žalobní bod, z něhož je patrno,
z jakého důvodu považuje stěžovatelka výrok napadeného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o plný
invalidní důchod za nezákonný.
Nejvyšší správní soud tak má za to, že stěžovatelka v podan é žalobě uvedla jak právní,
tak i skutkové důvody, pro něž považuje rozhodnutí stěžovatelky za nezákonné a žaloba
tudíž splňovala požadavky na formulaci žalobního bodu. Ze žaloby dále vyplývalo,
že se stěžovatelka domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované. Žalobní tvrzení
stěžovatelky tedy Nejvyšší správní soud shledává jako dostatečně konkrétní z hlediska možnosti
přezkoumat postup správního orgánu soudem. Krajský soud tak pochybil, když žádné žalobní
body v žalobě neshledal. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 406/99, č. 11, ve kterém Ústavní soud konstatoval,
že nepřiměřeně přísný výklad náležitostí správní žaloby porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod a v důsledku toho i právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánů veřejné
správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani závěru krajského soudu, že k doplnění
podané žaloby ze strany žalobkyně nedošlo. Žalobkyně na výzvu krajského soudu k doplnění
žaloby obsaženou v usnesení ze dne 15. 6. 2007, č. j. 16 Cad 144/2007 – 10, reagovala e-mailem
ze dne 25. 6. 2007, v němž požádala o prodloužení lhůty pro odstranění nedostatků žaloby
alespoň o týden. Svou žádost odůvodnila tím, že s ohledem na svůj zdravotní stav není schopna
požadované doklady v soudem stanovené lhůtě obstarat. I z tohoto podání je přitom patrný
již zmíněný žalobní bod, spočívající v nesouhlasu stěžovatelky s posouzením jejího zdravotního
stavu. Stěžovatelka totiž uvádí, že „bez ohledu na to, co soudí či nesoudí české či německé
důchodové zabezpečení a posudkoví lékaři, jsem invalid ní (žiji už 2. rok z nemocenské podpory -
nemohu vykonávat žádné zaměstnání), současně nemohu chodit, navíc jsem po operaci”. Na
uvedené usnesení krajského soudu ze dne 15. 6. 2007 stěžovatelka reagovala také e -mailem ze dne
25. 6. 2007. Lze připustit, že podání stěžovatelky nejsou pregnantně formulovaná, což je však
pochopitelné, jelikož nedisponuje vysokoškolským právnickým vzděláním a navíc, žije dlouhá léta
v cizině. Zcela nepochybně z nich však vyplývá snaha vyhovět výzvě krajského soudu k
odstranění nedostatků žaloby a návrh na soudní přezkum rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2007,
č. X.
Na rozdíl od krajského soudu je tudíž Nejvyšší správní soud přesvědčen, že podání
stěžovatelky bylo žalobou, která obsahovala nejméně jeden žalobní bod
a bylo z něho dovoditelné, které rozhodnutí (kterého orgánu) stěžovatelka napadá
a z jakého důvodu pokládá rozhodnutí za nezákonné. Ostatně takto pochopila toto podání
i sama žalovaná, když podání stěžovatelky označila za žalobu a postoupila je přípisem
ze dne 8. 6. 2007 krajskému soudu.
Uvedený právní názor Nejvyššího správního soudu je shodný s dosavadní judikaturou
zdejšího soudu, neboť Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 10. 2004,
č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publikovaném pod č. 534/2005 Sb. NSS kon statoval,
že „(…) jestliže tedy soudní řád správní požaduje, aby žaloba splňovala určité náležitosti, nečiní tak proto,
aby krajské soudy formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem
právě pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům v rámci soudního
řízení. Krajské soudy musí mít tento základní smysl a účel žaloby vždy na zřeteli, a dále si musí zodpovědět
otázku, jaký konkrétní smysl a účel má ta která konkrétní zákonem stanovená náležitost žaloby, a podle obsahu
(samozřejmě netoliko pouze podle slov) žaloby podané žalobcem posoudit, zda t yto náležitosti splněny
jsou či nikoliv. Na žalobu je přitom nutno pohlížet jak na jeden celek; proto nelze jednotlivé náležitosti posuz ovat
izolovaně. Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků obecných
či zvláštních náležitostí žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být podkladem projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než napadené
usnesení Krajského soudu v Plzni zrušit (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
přezkoumal stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalované, se žalobou se vypořádal a své závěry
vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu