ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.14.2009:37
sp. zn. 4 Ads 14/2009 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. G., zast.
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 114/2008 -
14,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 114/2008 - 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2008, č. X, žalovaná podle §56 odst. 1 písm. c) zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, žalobci od 16. 7. 2008
odňala zvláštní příspěvek ke starobnímu důchodu v měsíční výši 2500 Kč. V odůvodnění
žalovaná uvedla, že rozhodnutím ze dne 30. 3. 2006, č. X, přiznala žalobci zvláštní příspěvek k
důchodu v měsíční výši 2500 Kč podle §5 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 357/2005 Sb. Po právní
moci rozhodnutí žalovaná zjistila, že zvláštní příspěvek žalobci nenáleží. Potvrzení Ministerstva
obrany ze dne 21. 4. 1998, že žalobce konal v době od 10. 3. 1950 do 30. 5. 1951 službu ve
vojenském táboře nucených prací je vadným právním aktem a nemělo být vydáno. Toto
potvrzení bylo zrušeno usnesením Ministerstva obrany ze dne 8. 11. 2007, č. j. 0106/035/2007-
7542, a to s účinky ke dni jeho vydání; podmínky pro poskytnutí zvláštního příspěvku podle §5
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb. tedy nebyly splněny. Podmínky pro poskytnutí
zvláštního příspěvku podle §5 odst. 1 písm. c) bod 1 téhož zákona za dobu od 29. 10. 1950 do
11. 5. 1955 rovněž nebyly splněny, neboť žalobce nedosáhl rehabilitace podle zákona č. 82/1968 Sb. nebo zákona č. 119/1990 Sb. anebo zákona č. 198/1993 Sb., jak předpokládá §1 odst. 1 písm. a)
nařízení. Žalobce byl v době od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí
svobody pro trestné činy, na něž se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb., dosáhl zrušení
odsuzujícího rozsudku (ve výroku o trestu), avšak podle slovenského zákona č. 125/1996 Z. z., o
nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému. Jakkoli je zřejmé, že jde o obdobu
českého zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu,
rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, nelze
považovat za rehabilitační titul pro přiznání příplatku k důchodu, neboť jde o rozsudek vydaný
soudem cizího státu na podkladě cizozemské právní normy. Žalovaná uzavřela, že rehabilitaci
soudem cizího státu podle cizí právní normy nelze pro vznik nároku na příplatek k důchodu
považovat za relevantní. Zvláštní příspěvek k důchodu žalovaná žalobci odňala ode dne
následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž poukázal na to, že žalovaná vydala
dne 25. 4. 2008 pod č. X pět rozhodnutí, aniž tato odlišila pořadovým číslem či jinak, proto
žalobce namítl jejich zmatečnost. Konstatoval, že v období od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 byl
nezákonně vězněn, odsuzující rozsudek byl zrušen Vojenským obvodovým súdem Prešov podle
rehabilitačního zákona č. 125/1996 Z. z. a pravomocné rozhodnutí slovenského soudu v této
věci má podle čl. 4 smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou č. 209/1993 Sb. stejnou
právní sílu i v České republice. Žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu v obdobných
kauzách a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k novému projednání.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 114/2008 - 14,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění soud přisvědčil žalobci, že žalovaná vydala dne 25. 4. 2008 pět rozhodnutí
o jeho nárocích, avšak každé se týkalo jiné věci, která byla v jednotlivých výrocích a záhlavích
rozhodnutí přesně specifikována. Ze záhlaví a výroku napadeného rozhodnutí je zjistitelné,
že žalovaná rozhodla o příplatku k důchodu podle §5 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 357/2005 Sb.
tak, že zvláštní příspěvek se odnímá; rozhodnutí je tedy svým předmětem jasně určeno
a je nezaměnitelné s ostatními rozhodnutími vydanými týž den. Krajský soud se neztotožnil
s názorem žalobce, že s odkazem na čl. 4 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů
v občanských a trestních věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb.)
má rozhodnutí slovenského soudu pro nárok na předmětnou dávku stejnou právní sílu i v České
republice. Krajský soud považoval rozhodnutí Vojenského obvodového súdu Prešov za veřejnou
listinu ve smyslu čl. 4 citované smlouvy, avšak konstatoval, že na základě rozhodnutí slovenského
soudu vydaného podle slovenského zákona přijatého po rozpadu Československé federativní
republiky nelze přiznat zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona přijatého po rozpadu České
a Slovenské federativní republiky. Zákon č. 357/2005 Sb. v úvodních ustanoveních vymezuje
okruh právních předpisů, se kterými spojuje nárok na zvláštní příspěvek k důchodu, tento nárok
ovšem zásadně nespojuje s rozhodnutím cizího soudu podle cizích právních předpisů.
Takový případ podle krajského soudu neřešil ani žádný z nálezů Ústavního soudu zmiňovaných
žalobcem. Soud dospěl k závěru, že žalovaná nepochybila, když napadeným rozhodnutím
za použití §56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. zvláštní příspěvek k důchodu žalobci
odňala. Krajský soud proto žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poukázal na nálezy Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. I. ÚS 2366/07, I. ÚS 1913/07, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 605/03, které lze podle jeho názoru
vztáhnout i na tento případ. Namítal, že žalovaná i krajský soud hledaly smysl a účel zákona
č. 357/2005 Sb. ve výčtu procesních postupů, Ústavní soud naproti tomu zdůraznil snahu
reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Taková křivda nastala
i v případě stěžovatele, došlo k nápravě vadného trestního rozsudku, a přesto je stěžovateli
příspěvek odpírán, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky politický vězeň podle zákona
č. 357/2005 Sb., což stěžovatel pokládal za projev právního formalismu až cynismu. Poukázal
rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 53/2006, ve kterém soud
vysvětlil, že na příplatek mají nárok i osoby rehabilitované podle §33 odst. 1 zákona
č. 119/1990 Sb., byť to není v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. výslovně uvedeno. Zmínil
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 39/2006, podle něhož za určitých
okolností nelze od občana rehabilitační rozhodnutí vyžadovat. Stěžovatel doplnil, že rozsudkem
ve věci sp. zn. 3 Ads 50/2006 Nejvyšší správní soud zasáhl ve prospěch občana, jemuž žalovaná
příplatek odpírala kvůli tomu, že vykonal pouze vazbu a nikoliv trest. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě a závěry
krajského soudu, s nimiž se plně ztotožnila. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li
řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu, který si Nejvyšší správní soud vyžádal ve věci vedené
pod sp. zn. 4 Ads 185/2008, zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o kasační
stížnosti. Rozhodnutím ze dne 30. 3. 2006, č. X, žalovaná přiznala stěžovateli zvláštní příspěvek k
důchodu v měsíční výši 2500 Kč podle §5 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 357/2005 Sb. V
odůvodnění uvedla, že stěžovatel splnění podmínek pro vznik nároku na zvláštní příspěvek
k důchodu prokázal.
Podle záznamu ze dne 15. 2. 2008, zpracovaného právním oddělením žalované,
měla žalovaná k dispozici následující zjištění: „rozsudkem VOS v Prešově ze dne 25.2.1998,
sp. zn. 1 Nt 368/97, byl podle §5 zákona č, 125/1996 Zbierky zákonov, o nemorálnosti a protiprávnosti
komunistického systému, zrušen výrok o trestu z rozsudku Nižšího vojenského soudu Košice sp. zn. 291/50-I.
ze dne 7.2.1951, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu Praha sp zn. Pz-278/51 ze dne
30.10.1951, týkající se J. G., a upuštěno od jeho potrestání …“. Na základě zmíněného rozsudku
(usnesení, pozn. soudu) žalovaná přiznala stěžovateli za jeho věznění v době od 29. 10. 1950 do
11. 5. 1955 jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., příplatek k důchodu
podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. V citovaném záznamu je dále uvedeno, že žádná z přiznaných dávek stěžovateli nenáležela,
takže je třeba bezodkladně tyto dávky odejmout.
Žalovaná následně vydala žalobou napadené rozhodnutí.
Ve správním spisu Nejvyšší správní soud nenalezl zmiňované rozhodnutí (usnesení)
Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97; žalovaná
je ovšem prokazatelně k dispozici měla. Tímto rozhodnutím disponoval rovněž krajský soud,
bylo založeno v přílohové obálce na čísle listu 6.
Usnesením ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, Vojenský obvodový súd Prešov
rozhodoval ve smyslu zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického
systému, a §9 zákona č. 119/1990 Sb. o návrhu stěžovatele na zrušení nebo zmírnění trestu
směřujícím proti rozsudku Nižšieho vojenského súdu Košice sp. zn. Vt-290/50-I. ze dne
7. 2. 1951 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu Praha sp. zn. Pz-278/51 ze dne
30. 10. 1951. Těmito rozsudky byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu porušení povinností
strážní služby podle §285 odst. 1, 2, 3 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, trestného
činu zběhnutí podle §273 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) trestního zákona, trestného činu
ohrožení věcných prostředků podle §292 odst. 1 trestního zákona, trestného činu krádeže
podle §247 odst. 1 trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí
podle §171 písm. b) trestního zákona; byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 7 let
a byla vyslovena ztráta čestných práv občanských. Na základě čl. II. odst. 2 Amnestie prezidenta
republiky ze dne 9. 5. 1955 byl stěžovateli odpuštěn zbytek trestu a dne 11. 5. 1955 byl stěžovatel
propuštěn na svobodu. Citovaným usnesením ze dne 25. 2. 1998 soud podle §5 zákona
č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, zrušil celý výrok
o trestu uloženém stěžovateli rozsudkem Nižšieho vojenského súdu Košice sp. zn. Vt-290/50-I.
ze dne 7. 2. 1951 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu Praha sp. zn. Pz-278/51
ze dne 30. 10. 1951 a od uložení jakéhokoliv trestu upustil, neboť bylo prokázáno, že jednání
odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod nikoliv
zjevně nepřiměřenými prostředky.
Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem správního řízení bylo odnětí zvláštního
příspěvku k důchodu podle §5 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků
národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich,
o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým
účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů.
Podle §5 odst. 1 tohoto zákona občan České republiky, který pobírá starobní důchod nebo plný
invalidní důchod nebo částečný invalidní důchod z českého důchodového pojištění a
a) kterému byla výše důchodu upravena jako účastníkovi odboje, nebo
b) kterému Ministerstvo obrany (dále jen „ministerstvo“) na základě splnění podmínek stanovených v §7
vydalo potvrzení o jeho účasti na povstání v květnu 1945 (dále jen „potvrzení“) na žádost podanou ministerstvu
do jednoho roku po nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo
c) který
1. je účasten rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona
č. 47/1991 Sb., nebo u něhož bylo odsuzující soudní rozhodnutí pro trestné činy uvedené v §2 zákona
č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušeno přede dnem jeho účinnosti, anebo byl účasten
rehabilitace podle §22 písm. c) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, jestliže neoprávněný výkon vazby
nebo trestu odnětí svobody činil celkem alespoň 12 měsíců, nebo
2. byl zařazen v táboře nucených prací nebo v pracovním útvaru, jestliže rozhodnutí o tomto zařazení
bylo zrušeno podle §17 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, anebo ve vojenském
táboře nucených prací, jestliže rozkaz o jeho zařazení do tohoto tábora byl zrušen podle §18 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 267/1992 Sb. a zákona č. 78/1998 Sb., anebo v centralizačním klášteře
s režimem obdobným táborům nucených prací, pokud celková doba pobytu v těchto zařízeních činila
alespoň 12 měsíců,
(dále jen „oprávněný“), má nárok na zvláštní příspěvek k důchodu (dále jen „zvláštní příspěvek“).
Podle §6 odst. 1 téhož zákona výše zvláštního příspěvku činí
a) u oprávněného uvedeného v §5 odst. 1 písm. a) a c) částku 2 500 Kč měsíčně,
b) u oprávněného uvedeného v §5 odst. 1 písm. b) a vdovy nebo vdovce uvedených v §5 odst. 2 částku
1 250 Kč měsíčně.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení v případě souběhu nároků na výplatu zvláštních příspěvků
podle odstavce 1 se vyplácí pouze zvláštní příspěvek jeden, a to vyšší; je-li jejich výše stejná, vyplácí se pouze jeden
zvláštní příspěvek k důchodu starobnímu, plnému invalidnímu nebo částečnému invalidnímu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že každé písmeno uvedené v §5 odst. 1 zákona
č. 357/2005 Sb. představuje samostatný důvod pro přiznání zvláštního příspěvku k důchodu.
Jednotlivé důvody jsou odděleny spojkou „nebo“, přiznání příspěvku proto nelze vázat
na jejich kumulativní splnění a zákon proto také počítá s možným souběhem nároků na výplatu
zvláštních příspěvků. Spojka „a“ v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona přitom nevyžaduje
kumulativní splnění podmínek pro přiznání částky 2500 Kč, pouze určuje, že výše příspěvku
přiznaného z důvodu podle písm. a) a písm. c) je shodná.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovateli byl zvláštní příspěvek přiznán z důvodů
podle §5 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 357/2005 Sb. Konkrétní skutečnosti, které žalovanou
k přiznání tohoto příspěvku vedly, v rozhodnutí ze dne 30. 3. 2006 vyjeveny nejsou.
Pokud ovšem žalovaná dospěla k závěru, že stěžovateli tento příspěvek nenáleží,
byla podle názoru Nejvyššího správního soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí povinna
náležitě osvětlit, na základě jakých úvah a z jakých podkladů dovodila, že stěžovatel nesplňuje
důvody pro přiznání příspěvku nejen podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 357/2005 Sb.,
ale také podle §5 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Rozhoduje-li totiž správní orgán o odnětí určité
dávky, musí v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně vysvětlit, proč příjemce dávky
již nesplňuje podmínky, na základě kterých mu byla dávka přiznána.
Uvedené povinnosti žalovaná nedostála, neboť se v odůvodnění napadeného rozhodnutí
zabývala pouze důvody podle písm. c) a důvod podle písm. a) zcela pominula. Z odůvodnění
rozhodnutí žalované tedy není zřejmé, jak žalovaná dospěla k závěru, že stěžovatel nesplňuje
podmínku §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/2005 Sb., což činí napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Žalovaná dále v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že podmínky pro poskytnutí zvláštního
příspěvku k důchodu podle §5 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 357/2005 Sb. nebyly za dobu
od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 splněny, neboť stěžovatel nedosáhl rehabilitace podle zákona
č. 82/1968 Sb. nebo zákona č. 119/1990 Sb. anebo zákona č. 198/1993 Sb., jak předpokládá
ustanovení §1 odst. 1 písm. a) nařízení. Tato pasáž výrazně snižuje srozumitelnost napadeného
rozhodnutí, neboť žalovaná zřejmě neměla v úmyslu aplikovat nařízení vlády č. 622/2004 Sb.,
resp. nevysvětlila, jaký má ustanovení §1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení pro posuzovanou věc
význam. Podobně matoucí je též užívání pojmu příplatek k důchodu, který se váže k uvedenému
nařízení a který je nutno odlišit od zvláštního příplatku, o jehož odnětí žalovaná rozhodovala.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud měl z uvedených důvodů napadené
rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení.
Nepostupoval-li tak, zatížil řízení podstatnou vadou [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
pro kterou musel Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 114/2008 - 14, z úřední povinnosti zrušit a věc krajskému soudu vrátit
k dalšímu řízení.
Za dané procesní situace se Nejvyšší správní soud nezabýval jednotlivými kasačními
námitkami, pouze v tomto směru odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. 5. 2009,
č. j. 4 Ads 185/2008 - 41, ve kterém řešil otázku rehabilitace podle zákona Slovenské republiky
č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, ve vztahu k nařízení
vlády č. 622/2004 Sb.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu
věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve
zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby rozhodnutí žalované z důvodů shora
uvedených zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, ve němž žalovaná znovu posoudí, zda stěžovatel
splňuje podmínky §5 odst. 1 zákona č. 357/2005 Sb., a dospěje-li k závěru, že žádná z těchto
podmínek splněna není, své rozhodnutí náležitě a srozumitelně odůvodní.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci krajský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu