ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.17.2009:73
sp. zn. 4 Ads 17/2009 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: P. W.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 4 Cad 51/2007 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1600 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 4 Cad 51/2007 - 52, (dále též „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele
proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 5. 2007, č. X, kterým byla zamítnuta jeho žádost o plný
invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění.
Žalovaná napadené rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce se stal podle posudku Pražské
správy sociálního zabezpečení Praha 4 ze dne 3. 4. 2007 plně invalidním podle §39 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, od 15. 9. 2005. Doba pojištění potřebná pro nárok
na plný nebo částečný invalidní důchod u pojištěnce ve věku nad 28 let činí 5 roků,
přičemž potřebná doba se zjišťuje z období před vznikem plné či částečné invalidity a jde-li
o pojištěnce nad 28 let, z posledních 10 roků počítaných zpět před vznikem plné nebo částečné
invalidity. V rozhodném období před vznikem invalidity v době od 15. 9. 1995 do 14. 9. 2005
žalobce získal pouze 4 roky a 247 dnů pojištění.
V žalobě žalobce uvedl, že bylo vycházeno z nesprávně zjištěných skutečností,
neboť již koncem roku 1990 byl uznán plně invalidní a v roce 1998 ve spojení se změnou právní
úpravy byl jeho invalidita změněna na invaliditu částečnou. Následně dva měsíce pracoval,
a protože mu zdravotní stav práci neumožňoval, byl poté v pracovní neschopnosti.
Mezitím byl také několikrát neúspěšně veden jako uchazeč o zaměstnání, pracovníci úřadu práce
mu nebyli schopni najít odpovídající zaměstnání. Dne 30. 10. 2006 jej posudková lékařka PSSZ
pro Prahu 2 uznala opět plně invalidním, žalovaná však rozhodla tak, že nemá na plný invalidní
důchod nárok. Žalobce požadoval, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení.
Při jednání městského soudu žalobce uvedl, že nemůže doložit žádnou další dobu
pojištění, neboť v době rozhodné pro zjištění doby pojištění nebyl schopen pro dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav pracovat. Požadoval, aby soud vyžádal k posouzení jeho zdravotního
stavu a data vzniku invalidity posudek u Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
(dále též „PK MPSV“). Soud žádosti vyhověl a provedl důkaz vyžádaným posudkem PK MPSV
v Praze. Z tohoto posudku ze dne 15. 1. 2008 zjistil, že žalobce byl k datu napadeného
rozhodnutí žalované částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a nebyl plně
invalidní podle §39 tohoto zákona. U žalobce šlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33% nedosahoval
však 66 % odpovídajících plné invaliditě, a nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní
postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Posudková
komise konstatovala, že částečná invalidita trvá nadále od 23. 10. 1997. V posudkovém
hodnocení zjištěných skutečností komise podrobně zrekapitulovala zjištěný vývoj zdravotního
stavu žalobce a posuzování jeho invalidity. Uvedla, že žalobce je vyučen automechanikem
a v tomto oboru pracoval do roku 1989, poté pracoval do roku 1990 jako topič a údržbář.
Od roku 1990 pobíral invalidní důchod po operaci adenomu hypofýzy. V říjnu 1997 byl uznán
částečně invalidním pro stabilizaci zdravotního stavu po úspěšném ozáření recidivy adenomu
gama nožem v roce 1995. Od roku 1998 pobíral částečný invalidní důchod. Následně pracoval
dva měsíce a poté byl veden nějakou dobu na úřadu práce. Při kontrolní prohlídce v roce 2000
byla částečná invalidita ponechávána pro přetrvávající stabilizaci zdravotního stavu Z obdobného
důvodu byla částečná invalidita ponechána i při kontrolách v roce 2003 a v roce 2005. K datu
vydání napadeného rozhodnutí žalované, tj. ke 4. 5. 2007 se u žalobce jednalo o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byl stav po kombinované léčbě adenomu
hypofýzy bez významnějších orgánových komplikací a známek poškození mozku. Oproti rokům
předchozím nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu žalobce, ale přetrvává nadále jeho stabilizace.
Plná invalidita byla přiznána posudkovým omylem. Procentní míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti komise hodnotila podle kapitoly IV. položky 7.6 písm. b) přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném znění, 40%.
Žalobce po seznámení se s tímto posudkem uvedl, že posudek byl podán
v jeho nepřítomnosti a požadoval, aby bylo vyžádáno nové posouzení a to jinou posudkovou
komisí MPSV. Soud proto vyžádal posudek, který byl vypracován v jiném složení komise, podaný
dne 17. 6. 2008, a provedl i jím důkaz. Z tohoto posudku bylo zjištěno, že žalobce byl k datu
vydání napadeného rozhodnutí žalované částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., a nebyl plně invalidní podle §39 tohoto zákona. Posudková komise
stejně jako předchozí komise uvedla, že pokládá celkový zdravotní stav žalobce za stabilizovaný
a přiznání plné invalidity lékařem OSSZ v listopadu 2006 považuje za posudkové nadhodnocení.
Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti komise hodnotila podle kapitoly
IV. položky 7.6 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném znění, 40%.
Toto hodnocení podle §6 odst. 4 zvýšila o 10% pro fyzicky namáhavou práci, kterou žalobce
vykonával a současně vzhledem ke všem v diagnostickém souhrnu uvedeným postižením.
Celková míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ke dni 4. 5. 2007 činila 50 %.
Žalobce požadoval další revizní posudek. Soud dospěl k závěru, že oba posudky
jsou dostatečně vypovídající a hodnotící zdravotní stav žalobce, přihlížejí k lékařským zprávám
i k celkové anamnéze žalobce, a není tedy třeba provádět další dokazování ke zjištění míry
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze dále poukázal na to, že v tomto řízení bylo přezkoumáváno
rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o přiznání plného invalidního důchodu
pro nesplnění podmínek stanovených v §38 zákona č. 155/1995 Sb., a to nesplnění podmínky
získání potřebné doby pojištění. Vznik invalidity byl napadeným rozhodnutím žalované stanoven
ke dni 15. 9. 2005, a žalobce nemohl doložit žádnou další dobu pojištění k dobám,
které byly prokázány při podání žádosti o plný invalidní důchod. Žalovaná ke dni 15. 9. 2005,
jako dni vzniku plné invalidity, zjistila, že žalobce nesplnil podmínku získání potřebné doby
pojištění v trvání 5 let v posledních 10 letech před vznikem plné invalidity tak, jak je stanoveno
v §40 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., neboť žalobce získal pouze 4 roky a 247 dnů pojištění.
V postupu žalované soud neshledal žádné pochybení, a za této situace by nemohl postupovat
jinak, než žalobu zamítnout. Protože žalobce namítal nesprávné stanovení data vzniku plné
invalidity, soud v rámci přezkoumání napadeného rozhodnutí provedl i posouzení zdravotního
stavu žalobce. Dvě posudkové komise dospěly k závěru, že žalobce nesplňuje podmínku uznání
plné invalidity, a nedošlo tak k posunutí data vzniku plné invalidity, aby bylo možno znovu
hodnotit otázku, zda žalobce splňuje i podmínku získání potřebné doby pojištění ve smyslu §40
zákona č. 155/1995 Sb. Za tohoto stavu věci Městský soud v Praze dospěl k závěru, že nezbývá
nic jiného, než žalobu zamítnout.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodu
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně uvedl, že den vzniku plné
invalidity byl v jeho případě stanoven v posudku PSSZ Praha 4 chybně, neboť plně invalidním
byl vzhledem k vážnému onemocnění uznán již v roce 1990, následně v roce 1998
toto bylo změněno na invaliditu částečnou, avšak nikoliv pro zlepšení zdravotního stavu
stěžovatele, ale dle sdělení posudkové lékařky díky tvrdší novele příslušného zákona. Stěžovatel
však z důvodu nepříznivého zdravotního stavu nebyl schopen vykonávat zaměstnání,
nicméně i přesto krátce pracoval, vzhledem ke svým zdravotním problémům byl nucen ukončit
pracovní poměr a poté byl v pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl uznán
plně invalidním, byl i vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání na úřadu práce. Stěžovatel
je toho názoru, že plně invalidním je nepřetržitě od roku 1990, kdy byl prvně uznán plně
invalidním vzhledem k vážnému onemocnění. Vzhledem k tomu, že žalovaná vycházela z údaje,
že stěžovatel byl uznán plně invalidním až ode dne 15. 9. 2005 a nikoliv, jak výše uvedeno
již od roku 1990, chybně stanovila i potřebné roky pojištění v rozhodném období.
Dále stěžovatel zrekapituloval obsah i závěry Městským soudem v Praze vyžádaných posudků
PK MPSV a konstatoval, že vzhledem k tomu, že ve věci napadeného rozhodnutí žalované
ze dne 4. 5. 2007 od podání žádosti o plný invalidní důchod byly vypracovány celkem tři posudky
na zdravotní stav stěžovatele a každý s jiným závěrem, navrhoval, aby si městský soud vyžádal
ještě další revizní posudek, avšak tento návrh byl soudem zamítnut. Z tohoto důvodu
se stěžovatel domnívá, že rozsudek soudu je nepřezkoumatelný, neboť pokud ohledně
zdravotního stavu stěžovatele, resp. ohledně míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatele, v rozmezí cca 19 měsíců rozhodovaly tři lékařské komise, vycházeje
přitom z lékařských zpráv vydaných před datem 4. 5. 2007, ale i z lékařských zpráv po datu
4. 5. 2007 (tj. po datu vydání napadeného rozhodnutí žalované), přičemž každá z těchto komisí
dospěla k jinému závěru ohledně procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatele, když i datum vzniku plné, resp. částečné invalidity, bylo stanoveno odlišně,
měl být ve věci vypracován nový revizní posudek (popř. i PK MPSV jiného pracoviště),
aby tak byl přesně stanoven druh invalidity stěžovatele a s tím související míra poklesu
jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti a zejména pak datum vzniku plné invalidity,
kdy od tohoto data by bylo možné správně stanovit potřebné roky pojištění v rozhodném
období. Stěžovatel poznamenává, že žalobu proti rozhodnutí žalované podal z toho důvodu,
že se domáhal určení správného data vzniku plné invalidity (dříve, než od 15. 9. 2005),
aby tak mohly být správně stanoveny potřebné roky pojištění v rozhodném období,
nikoliv určení druhu invalidity, na což se zaměřily oba posudky PK MPSV. Současně stěžovatel
uvádí, že oba posudky PK MPSV uvedením omezení pro výkon práce stěžovatelem v podstatě
vyloučily jakoukoliv možnost jeho zaměstnání, neboť z jejich závěrů stěžovatel nedokáže určit,
o jaké konkrétní zaměstnání by se se svými zdravotními problémy mohl ucházet a ve které firmě
by jej zaměstnali. Konečně stěžovatel uvádí, že zdravotní stav se mu nezlepšil,
spíše se mu zhoršil, neboť PSSZ Praha 2 v rámci posouzení jeho zdravotního stavu ve smyslu §8
zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, dne 15. 10. 2008 shrnula, že stěžovatel je i nadále plně
invalidní dle §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., s tím, že míru poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stěžovatele hodnotí 70%. Stěžovatel je si vědom toho,
že tato skutečnost nesouvisí zcela s napadeným rozhodnutím žalované, ale považuje za nutné
v rámci kasační stížnost tuto skutečnost soudu sdělit, neboť se jedná o již třetí procentní
stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele za poslední
kalendářní rok. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soudu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, č. j. 4 Cad 51/2007 - 52, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že ji podává z důvodů vymezených v §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá
oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel jmenovitě
namítal, že den vzniku plné invalidity byl v jeho případě stanoven v posudku PSSZ Praha 4
chybně, neboť plně invalidním byl vzhledem k vážnému onemocnění uznán již v roce 1990,
a dále namítal, že rozsudek soudu je nepřezkoumatelný, neboť vycházel z posudků, které se lišily
jak ohledně procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele,
tak i ohledně data vzniku plné, resp. částečné, invalidity, a soud měl k jeho návrhu nechat
vypracovat nový revizní posudek (popř. i PK MPSV jiného pracoviště), avšak soud stěžovatelův
návrh neakceptoval.
Namítané vady Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal.
Těžiště posouzení této věci spatřuje Nejvyšší správní soud ve zhodnocení postupu
Městského soudu v Praze při zjišťování skutkového stavu věci. Městský soud je povinen
v souladu s ustanovením §77 odst. 2 s. ř. s. hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu
i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjít
ze skutkového stavu takto zjištěného. V řízení o žalobě proti rozhodnutí ČSSZ ve věci žádosti
o plný invalidní důchod je klíčovým důkazním prostředkem odborné posouzení zdravotního
stavu žalobce. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posuzuje Ministerstvo práce a sociálních
věcí (dále jen „MPSV“) zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného
řízení soudního ve věcech důchodového pojištění. Za tímto účelem zřizuje MPSV své posudkové
komise. Jak Nejvyšší správní soud již dříve vícekrát judikoval, s posudkem posudkové komise
MPSV může soud nakládat jako s důkazem stěžejním za předpokladu, že tento posudek splňuje
požadavky přesvědčivosti, úplnosti a objektivity (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 – 50, přístupné na www.nssoud.cz). Je ustáleným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, že ve věcech týkajících se posouzení invalidity
posudkovými komisemi MPSV soud již neprovádí další důkazy, je-li z posudku PK MPSV zřejmý
zdravotní stav a jeho ohodnocení vzhledem k podmínkám invalidity posuzovaného účastníka
řízení. Případné další důkazy (tj. zejména přibrání znalce z příslušného oboru medicíny, apod.)
jsou zapotřebí pouze tehdy, nesplňuje-li posudek požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48,
dále rozsudek ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 - 50, viz www.nssoud.cz). V posudku
posudkové komise MPSV musí být v případě zjištění nižší procentní míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti, než té, která byla shledána jako důvod uznání plné invalidity
lékařem OSSZ, z povahy věci navíc uvedeno a přesvědčivě odůvodněno, co vedlo posudkovou
komisi k závěru, že posuzovaného nepokládá za plně invalidního.
Nejvyšší správní soud proto v posuzované věci hodnotil, zda Městský soud v Praze řádně
zjistil skutkový stav věci k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované a zda takto zjištěný
skutkový stav správně vyhodnotil. Stěžovatel, který při jednání soudu uvedl, že nemůže doložit
žádnou další dobu pojištění, se žalobou domáhal určení dřívějšího data vzniku plné invalidity
(dříve, než od 15. 9. 2005), aby, dle jeho tvrzení, tak mohly být správně stanoveny potřebné roky
pojištění v rozhodném období. Posouzení správného data vzniku plné invalidity není možné
bez posouzení zdravotního stavu dané osoby. O těchto otázkách si městský soud
v pochybnostech nemohl učinit bez dalšího úsudek sám, nýbrž musel učinit další krok
k bezpečnému zjištění data vzniku plné invalidity stěžovatele. Městský soud v Praze postupoval
správně, když se rozhodl požádat PK MPSV, pracoviště v Praze, o vyhotovení posudku.
Z tohoto posudku ze dne 15. 1. 2008 Nejvyšší správní soud, shodně jako Městský soud
v Praze, zjistil, že stěžovatel byl k datu napadeného rozhodnutí žalované částečně invalidní
podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a nebyl plně invalidní podle §39 tohoto zákona.
U stěžovatele šlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33% nedosahoval však 66 % odpovídajících plné
invaliditě a nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou
činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Posudková komise konstatovala, že částečná
invalidita trvá nadále od 23. 10. 1997. Posudek byl vypracován na základě žalobcovy zdravotní
dokumentace, vedené u praktického lékaře MUDr. M. S., komise vycházela ze spisové
dokumentace Pražské správy sociálního zabezpečení Praha 2, ambulantního psychiatrického
chorobopisu vedeného u odborného psychiatra MUDr. K. a žalobce byl vyšetřen klinickým
psychologem PhDr. H. Stěžovatel nebyl při jednání PK MPSV přítomen, prostudovaná
dokumentace však byla dostatečná k přijetí posudkového závěru. Byla zjištěna diagnóza: stav po
operaci adenomu hypofýzy 05/90, léčbě zářením 10/90 a ozáření Leksellovým gama nožem
12/95, organická deteriorace intelektových schopností lehkého stupně, premorbidně osobnost
emočně labilní, impulzivní, t.č. organická akcentace anormálních osobnostních rysů akromegalie,
akromegalická polyartróza, centrální hypogonadismus a hypotyreóza na substituční léčbě
kompenzované, koxartroza vpravo III. Stupně dle rtg. vlevo stav po TEP 07/07, vleklý bolestivý
syndrom bederní páteře, hypertenzní choroba kontrolovaná zavedenou léčbou. V posudkovém
hodnocení zjištěných skutečností komise zejména uvedla že žalobce je vyučen automechanikem a
v tomto oboru pracoval do roku 1989, poté pracoval do roku 1990 jako topič a údržbář. Od roku
1990 pobíral invalidní důchod po operaci andenomu hypofýzy. V říjnu 1997 byl uznán částečně
invalidním pro stabilizaci zdravotního stavu po úspěšném ozáření recidivy andenomu gama
nožem v roce 1995. Od roku 1998 pobíral částečný invalidní důchod. Následně pracoval dva
měsíce a poté byl veden nějakou dobu na úřadu práce. Při kontrolní prohlídce 2000 byla částečná
invalidita ponechávána pro přetrvávající stabilizaci zdravotního stavu Z obdobného důvodu byla
částečná invalidita ponechána i při kontrolách v roce 2003 a v roce 2005. K datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované, tj. ke 4. 5. 2007 byl stav po zákrocích na hypofýze pro adenom
nadále stabilizován, sekundární hypogonadismus a hypotyreóza byly úspěšně hormonálně
substituovány, produkce kortizonu byla dostatečná. Hypertenze byla kompenzovaná zavedenou
léčbou. Krátce po době rozhodné k posouzení stěžovatel podstoupil implantaci náhrady
kyčelního kloubu vlevo s pooperačně dobrým výsledkem, jak vyplývá z ortopedického vyšetření
MUDr. L. ze září 2007. Na RTG kolenních kloubů je nález bez výraznější patologie, rovněž RTG
nález na bederní páteři, kromě lehké skoliózy, byl vcelku odpovídající věku. Oční vyšetření
MUDr. S. nesvědčilo pro významnější oční patologii. Psychologické vyšetření PhDr. H. potvrdilo
přetrvávající stabilizaci psychického stavu stěžovatele. V době rozhodné pro posouzení šlo u
stěžovatele o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byl stav po
kombinované léčbě andenomu hypofýzy bez významnějších orgánových komplikací a známek
poškození mozku. Oproti rokům předchozím nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu žalobce, ale
přetrvává nadále jeho stabilizace. Plná invalidita byla přiznána posudkovým omylem. Posuzovaný
byl schopen vykonávat dělnické profese bez nadměrné zátěže dolních končetin a páteře, byl
schopen i zaučení, event. rekvalifikace k obsluze jednoduchého stroje nebo přístroje, i k pracím
spíše administrativního charakteru. Nevhodné byly fyzicky i psychicky nadměrně těžké práce,
které ale v minulosti nevykonával. Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti komise hodnotila podle kapitoly IV. položky 7.6 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb., v platném znění, 40%.
K námitce stěžovatele Městský soud v Praze provedl důkaz ještě druhým posudkem
PK MPSV v Praze, v jiném personálním složení komise, ze dne 17. 6. 2008. Z tohoto posudku
Nejvyšší správní soud, taktéž obdobně jako městský soud, zjistil, že stěžovatel byl k datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.,
a nebyl plně invalidní podle §39 tohoto zákona. Posudek byl vypracován na základě spisové
dokumentace praktického lékaře pro dospělé MUDr. M. S. a dokumentace OSSZ, v komisi byl
stěžovatel přešetřen odbornou internistkou. Byla zjištěna diagnóza: stav po operaci adenomu
hypofýzy v 5/1990 transfenoidálně, s následným ozářením gama nožem na Homolce 12/1995,
stav po totální endoprotéze vlevo pro kaxortzrosu III. stupně, organický psychosyndrom
s poruchami paměti a spavosti, labilní psychoneurotická labilita, distální, převážně atonální a
převážně motorická polyneuropatie dolních končetin se středním stupněm postižení, polytopní
vertebralgie – vertebrogenní alogický syndrom při rotoskolioze, stav po M. Scheuermann,
oboustranná sensorineurální nedoslýchavost s tinnitem vlevo lehkého stupně. V posudkovém
hodnocení PK MPSV uvedla, že u posuzovaného byl v roce 1990 diagnostikován hypofyzární
adenom hormonálně aktivní s akromegalickým procesem, v roce 1991 provedena operace,
prováděno ozáření, v roce 1995 provedeno ozáření Leksellovým gama-nožem. Od května 1997
již laboratorní vyšetření svědčilo o úspěšnosti léčby. Při KLP v r. 1997 stav hodnocen jako
stabilizován, s residuem tumoru bez progrese, odpovídající pouze částečné invaliditě. Jako
částečně invalidní byl posuzován při všech následných kontrolách až do 11/2006, kdy byl pro
souběh ortopedického a psychiatrického postižení, které nepřímo souvisely se základní
diagnosou, uznán jako plně invalidní, přičemž posuzovaný nesouhlasil se stanovením data vzniku
invalidity. PK MPVS však zjišťuje míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
odpovídající nadále částečné invaliditě. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 4. 5. 2007 určila komise
(shodně jako v posudku ze dne 15. 1. 2008 v jiném složení členů komise) stav po kombinované
léčbě adenomu hypofýzy, přičemž úspěšnost léčby byla prokázána jak normalizací hladin
růstového hormonu i hormonů IGF I, tak i s pomocí vyšetření magnetickou resonancí. Klinicky
v popředí potíží byly bolesti kloubů a páteře částečně spojené s nadměrným růstem, od počátku
je somatické onemocnění doprovázeno sekundárním neurastenicko-depresivním syndromem.
Dlouhodobé somatické a existenční problémy vedly k rozvoji sekundární úzkostně depresivní
symptomatologie, aktuálně středně těžkého stupně. Očním vyšetřením byla potvrzena normální
ostrost vidění, potíže však činí dvojité vidění trvající cca 3 roku s nálezem velmi lehké obrny
N.VI. hlavového nervu. Posudková komise stejně jako předchozí komise uvedla, že pokládá
celkový zdravotní stav žalobce za stabilizovaný a přiznání plné invalidity lékařem OSSZ
v listopadu 2006 považuje za posudkové nadhodnocení. V době rozhodné pro posouzení byl
posuzovaný schopen vykonávat fyzickou lehkou až středně těžkou práci, bez nadměrné zátěže
dolních končetin a páteře, v nestresujících podmínkách na pracovišti, kde není zapotřebí
neporušeného prostorového vidění. Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti komise hodnotila podle kapitoly IV. položky 7.6 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č.
284/1995 Sb., v platném znění, 40%. Toto hodnocení podle §6 odst. 4 zvýšila o 10% pro fyzicky
namáhavou práci, kterou žalobce vykonával a současně vzhledem ke všem v diagnostickém
souhrnu uvedeným postižením. Celková míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
ke dni 4. 5. 2007 činila 50 %.
Městský soud v Praze poté vyhodnotil tyto posudky jako přesvědčivé a věrohodné,
přičemž rovněž neopomenul prověřit úplnost podkladů, z nichž tyto posudky vycházely. Soud
výslovně uvedl, že oba posudky vycházely z náležitě zhodnoceného zdravotního stavu žalobce
a pokud druhý posudek hodnotil i nové lékařské zprávy a v rámci hodnocení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti bylo ještě zvyšováno procentuální hodnocení stanovené
podle stejné kapitoly i položky a písmene přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., o dalších
možných 10% podle §6 odst. 4 citované vyhlášky, lze dospět k závěru, že bylo přihlédnuto
k nově předloženým lékařským zprávám, a posudková komise vzala v úvahu i další kriterium,
jimž byl výkon fyzicky namáhavého zaměstnání před onemocněním. Jako rozhodující zdravotní
postižení byl v obou případech hodnocen nádor hypofýzy, stav po dosažení stabilizace
zdravotního stavu zpravidla po dvou letech od ukončení léčby s dobrým funkčním výsledkem,
kde je stanovena míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 30 – 40%.
Bylo konstatováno, že se u stěžovatele nejedná o přítomnost klinických známek závažných
komplikací. Obě posudkové komise v rámci soudního přezkumu konstatovaly, že v případě
přiznání plné invalidity při posouzení posudkovým lékařem PSSZ v Praze 2 došlo
k posudkovému omylu a nadhodnocení. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením Městského
soudu v Praze, po přezkoumání obsahu obou posudků s přihlédnutím k podkladům,
z nichž bylo vycházeno, plně ztotožňuje. Ostatně stěžovatel nenamítal, že by tyto posudky
k některým z jeho zdravotních obtíží nepřihlédly, namítal jen jako nesprávnou procentuální míru
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Ta však, jak Nejvyšší správní soud zjistil,
při doloženém zdravotním stavu stěžovatele plně odpovídá jejímu stanovení podle kapitoly IV.
položky 7.6 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném znění. Podřazení
zjištěného zdravotního stavu tomuto začlenění stěžovatel taktéž nenamítal.
Oba posudky PK MPSV tak podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela správně
vyústily v závěr, že stěžovatel nebyl k datu přezkoumávaného rozhodnutí plně invalidní,
ale pouze částečně invalidní, a proto Nejvyšší správní soudu námitku stěžovatele, že den vzniku
plné invalidity byl v jeho případě stanoven v posudku PSSZ Praha 4 chybně, neboť plně
invalidním byl vzhledem k vážnému onemocnění uznán již v roce 1990, považuje
za nedůvodnou. Ze stejných důvodů považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou námitku,
že rozsudek soudu je nepřezkoumatelný, neboť vycházel z posudků, které se lišily jak ohledně
procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele, tak i ohledně data
vzniku plné, resp. částečné invalidity. K tomu, ostatně obdobně, jak uvedl Městský soud v Praze,
Nejvyšší správní soud uvádí a dodává, že oba posudky, jimiž bylo v řízení u městského soudu
provedeno dokazování, jsou dostatečně vypovídající a hodnotící zdravotní stav stěžovatele,
a vycházejí z příslušných lékařských zpráv i celkové anamnézy stěžovatele. V rámci
tohoto posouzení bylo přihlédnuto i ke stěžovatelově kvalifikaci a jeho schopnosti vykonávat
práce odpovídající jeho tělesným, smyslovým i duševním schopnostem.
K námitce, že Městský soud v Praze měl nařídit vyhotovení ještě dalšího revizního
posudku, Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud nepochybil, když k provedení
takového důkazu nepřikročil. Městský soud v Praze učinil své povinnosti zjistit skutkový stav
zadost, když v pochybnostech nechal pro potřeby doplnění dokazování vyhotovit „srovnávací“
posudek PK MPSV v Praze, v jiném personálním složení. Jelikož tento posudek byl v souladu
s příslušnými lékařskými zprávami, a také v souladu se závěry prvního posudku PK MPSV
v Praze, vyhodnotil městský soud oba tyto posudky jako stěžejní důkazy, které nevyžadovaly další
doplnění důkazního materiálu.
Rovněž ostatní námitky stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodné.
Pokud stěžovatel poznamenává, že žalobu proti rozhodnutí žalované podal z toho důvodu,
že se domáhal určení správného data vzniku plné invalidity (dříve, než od 15. 9. 2005),
aby tak mohly být správně stanoveny potřebné roky pojištění v rozhodném období,
nikoliv určení druhu invalidity, na což se zaměřily oba posudky PK MPSV, k tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že posouzení data vzniku plné invalidity není možné bez posouzení
zdravotního stavu, s cílem zjištění, zda se o takovou invaliditu jedná, a teprve ve spojení s tím,
je možno posuzovat, kdy ke vzniku takové invalidity došlo. Jestliže, ale bylo přezkoumáním věci
Městským soudem v Praze prokázáno, že k datu napadeného rozhodnutí žalované stěžovatel plně
invalidní nebyl, ale k tomuto datu byl toliko částečně invalidní, pak z logiky věci Městským
soudem v Praze vůbec o datu vzniku plné invalidity nemohlo být rozhodováno; rozhodováno
bylo o správnosti závěru o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod. Stěžovatel rovněž namítá,
že oba posudky PK MPSV uvedením omezení pro výkon práce stěžovatelem v podstatě vyloučily
jakoukoliv možnost jeho zaměstnání. To je však podle Nejvyššího správního soudu
zcela nepřípadný názor. V obou posudcích jsou naopak náležitě charakterizovány práce,
které by stěžovatel mohl vykonávat. V prvním z předmětných posudků se uvádí, že posuzovaný
byl k datu přezkoumávaného rozhodnutí žalované schopen vykonávat dělnické profese
bez nadměrné zátěže dolních končetin a páteře, byl schopen i zaučení, event. rekvalifikace
k obsluze jednoduchého stroje nebo přístroje, i k pracím spíše administrativního charakteru.
Nevhodné byly fyzicky i psychicky nadměrně těžké práce. Ve druhém z těchto posudků
se potom uvádí, že v době rozhodné pro posouzení byl posuzovaný schopen vykonávat fyzickou
lehkou až středně těžkou práci, bez nadměrné zátěže dolních končetin a páteře, v nestresujících
podmínkách na pracovišti, kde není zapotřebí neporušeného prostorového vidění.
I v tomto směru se oba posudky v podstatné míře shodují. Konečně stěžovatel uvádí,
že zdravotní stav se mu od vydání napadeného rozhodnutí nezlepšil, spíše se zhoršil. Při soudním
přezkoumání rozhodnutí ve věci invalidity se vždy vychází ze stavu, který zde byl k datu vydání
napadeného rozhodnutí. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že případné zhoršení
zdravotního stavu a z toho vyplývající skutečnosti rozhodné pro posouzení,
k nimž by mohlo dojít po datu vydání napadeného rozhodnutí, je možné řešit pouze na základě
nové žádosti o dávku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek Městského soudu v Praze, ani řízení mu předcházející, netrpí žádnou stěžovatelem
namítanou vadou, a ani takovou vadou, pro kterou by Nejvyšší správní soud musel zrušit
napadený rozsudek ex officio (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud znovu poznamenává, že pokud je stěžovatel přesvědčen,
že jeho současný zdravotní stav odpovídá částečné invaliditě, může prostřednictvím nové žádosti
o důchodovou dávku dosáhnout nového posouzení svého aktuálního zdravotního stavu.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly, žalovanému správnímu orgánu,
který měl sice úspěch v řízení, právo na náhradu nákladů nenáleží ze zákona.
Odměna zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Dagmar Rezkové - Dřímalové,
byla stanovena za dva úkony právní služby podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b), d ) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
Tyto úkony právní služby spočívaly v převzetí a přípravě zastoupení, a v písemném doplnění
kasační stížnosti ze dne 3. 12. 2008. Za každý z těchto úkonů započítal Nejvyšší správní soud
zástupkyni stěžovatele sazbu 500 Kč podle ustanovení §9 odst. 2 ve spojení s §7 bod 2
advokátního tarifu, neboť věc, v níž stěžovatele zastupovala, spadá do kategorie věcí sociální
péče. Dále přiznal zástupkyni stěžovatele ke každému úkonu právní služby režijní paušál ve výši
300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy celkem 600 Kč za dva úkony
právní služby. Odměna stanovená zástupkyni stěžovatele činí v celkové výši 1600 Kč. Odměna
bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu